Milý čtenáři,

pokud se ještě neznáme, jmenuju se Sookie Stackhouseová

a poslední čtyři roky pracuju v baru U Merlotta. Ty

první tři utekly skoro bez povšimnutí. Potom ale jednou

večer vešel dovnitř upír Bill a můj život se obrátil vzhůru

nohama. I když jsme se drželi obvyklého postupu (upír

potká dívku, upír svede dívku, upír ztratí dívku), řekla

bych, že si osud pro nás přichystal další překvapení.

Během prvního měsíce naší známosti se v oblasti objevil

masový vrah, který zabíjel servírky, o nichž se vědělo,

že chodí s upíry – a hlavním podezřelým byl můj

bratr Jason (Mrtví do soumraku).

Na podzim požádali upíři z Dallasu své přátele ve

Shreveportu, jestli by si mě nemohli půjčit, abych jim

pomohla s pátráním po jejich zmizelém kolegovi (Upíři

v Dallasu). V té době byl zavražděn i kuchař z baru

U Merlotta. A protože jsem ho považovala za svého přítele,

rozhodla jsem se podniknout, co je v mých silách,

abych jeho záhadnou smrt objasnila. Moje cesta do Dallasu

souvisela především s Ericem, Billovým šéfem. Začal

mi prokazovat svůj zájem, který dosud neopadl.

Těsně před Vánocemi jsem pojala podezření, že mi

Bill zahýbá. Odjel z města a zmizel kdesi v Mississippi.

Eric mě přesvědčil, abych se ho vydala hledat do Jacksonu.

Jako doprovod mi přidělil vlkodlaka jménem Alcide

Herveaux. Během pátrání po Billovi jsem se v jednom

jacksonském baru pro nadpřirozené bytosti, pojmenovaném

Klub mrtvých, seznámila i s několika místními občany

pochybných mravů.

Tím se dostávám k začátku knihy Mrtví pro svět.

Téměř všichni mě nějak naštvali. Můj bratr se možná

během příštího úplňku promění ve zvíře. Co bude následovat

dál?

Billův příchod do baru mi zamotal život natolik, že se

to ani nedá vylíčit.

Když jsem se vrátila domů z práce, na domovních

dveřích jsem objevila přilepený lístek. Měla jsem za

sebou krátkou odpolední směnu v baru U Merlotta,

která začínala před polednem a končila v podvečer, ale

protože se blížil konec prosince, stmívalo se hodně brzy.

Takže Bill – můj bývalý přítel Bill Compton neboli

Upír Bill, jak mu říkala většina štamgastů z našeho baru

– tady ten vzkaz musel nechat někdy během uplynulé

hodiny, protože vstává až po setmění.

Billa jsem neviděla už přes týden a náš rozchod nebyl

nijak příjemný, ale když jsem se dotkla obálky nadepsané

mým jménem, přepadl mě skličující pocit.

Mohlo by vás napadnout, že se chovám, jako kdybych

– navzdory svým šestadvaceti letům – nikdy předtím

žádného přítele neměla a nikdy nezažila žádný rozchod.

Měli byste pravdu.

Žádný normální mladík totiž nechce randit s tak podivným

stvořením, jako jsem já. Od prvního dne, co

jsem začala chodit do školy, o mně lidé z mého okolí tvrdí,

že to nemám v hlavě v pořádku.

Mají pravdu.

To ovšem neznamená, že se mě v baru občas někdo

nepokouší osahávat. Vypadám totiž dobře. A chlapi si

občas přihnou víc než je zdrávo, a pak pozapomenou na

mou pověst podivného, neustále se usmívajícího děvčete,

kterému straší ve věži.

Ale jediný, s kým jsem se sblížila skutečně důvěrně,

byl jenom Bill. A rozchod s ním mě hluboce zasáhl.

Obálku jsem otevřela, až když jsem se posadila ke starému

poškrábanému kuchyňskému stolu. Stáhla jsem si

rukavice, ale kabát jsem si nesvlékla.

Nejdražší Sookie – chtěl jsem k Tobě přijít a promluvit

si s Tebou, po tom, co ses aspoň trochu vzpamatovala

z těch nešťastných událostí, které se odehrály na začátku

tohoto měsíce…

„Z těch nešťastných událostí!“ Modřiny na zadku mi

už konečně vybledly, ale pohmožděné koleno se mi

v mrazu ozývalo tak vehementně, že mě podle všeho už

nikdy v životě nepřestane bolet. Všechna bolestivá zranění

jsem utrpěla, když jsem zachraňovala svého nevěrného

přítele Billa ze spárů bandy upírů, mezi něž patřila

i jeho bývalá milenka Lorena. Musela jsem ještě

zjistit, čím ho tak omámila, že se za ní vydal až do Mississippi.

Zřejmě máš na srdci spoustu otázek ohledně všech

těch událostí, které se poslední dobou seběhly.

Zatraceně trefně řečeno!

Pokud si se mnou chceš promluvit tváří v tvář, dojdi

k hlavním dveřím a pusť mě dovnitř.

No ne! Tohle jsem nečekala. Chvíli jsem uvažovala,

ale dospěla jsem k názoru, že i když už Billovi nevěřím,

můžu se spolehnout, že by mi nikdy fyzicky neublížil.

Zamířila jsem přes celý dům k hlavnímu vchodu. Otevřela

jsem dveře a zavolala: „Tak dobře, pojď dovnitř!“

Vyšel zpoza stromů obklopujících mýtinu, na které

stál můj starý dům. Při pohledu na něj mě zabolelo u srdce.

Bill měl široká ramena a štíhlou postavu, na které se

podepsal život farmáře, kdysi obdělávajícího pozemky,

jež sousedí s mou parcelou. Jeho síla a houževnatost

se formovaly v letech, kdy před svou smrtí roku 1867

sloužil jako voják Konfederace. Měl výrazný řecký nos,

hladké tmavohnědé vlasy a stejně tmavé oči. Vypadal

úplně stejně jako v době, kdy jsme spolu chodili. A úplně

stejně bude vypadat i v budoucích letech.

Než překročil práh, na okamžik zaváhal. Pokynula

jsem mu, aby šel dál, a ustoupila jsem stranou, aby se

kolem mě mohl protáhnout do dokonale uklizeného obývacího

pokoje, zařízeného starým pohodlným nábytkem.

„Děkuju,“ řekl svým chladným ale melodickým hlasem,

který mě dosud celou rozechvíval. Mnoho věcí se

mezi námi pokazilo, ale žádná z nich nezačala v posteli.

„Chtěl jsem si s tebou ještě promluvit, než odjedu.“

„Kam jedeš?“ Snažila jsem se, aby to znělo co možná

nejklidněji.

„Do Peru. Na královnin rozkaz.“

„Takže pořád pracuješ na té své, ehm, databázi?“

O počítačích jsem nevěděla skoro nic, ale Bill usilovně

studoval, aby se v nich vyznal jako skutečný odborník.

„Ano. Čeká mě ještě další pátrání. Mám domluvenou

schůzku s jedním nesmírně starým upírem, který má obšírné

znalosti o zástupcích našeho druhu v Jižní Americe.

Chci se s ním poradit. A když už tam budu, prohlédnu

si místní pamětihodnosti.“

Potlačila jsem v sobě nutkání nabídnout Billovi láhev

syntetické krve, která se prodávala pod značkou Pravá

krev, což by zřejmě udělala každá zdvořilá hostitelka.

„Posaď se,“ řekla jsem úsečně, kývla hlavou k pohovce

a sama si sedla na kraj starého rozkládacího křesla, které

stálo šikmo naproti ní. Potom se v místnosti rozhostilo

ticho, při němž jsem si ještě palčivěji uvědomila, jak

jsem nešťastná.

„Jak se má Bubba?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli.

„Je teď v New Orleansu,“ odpověděl Bill. „Královna

je ráda, když ho má čas od času po ruce. A kromě toho se

tady během posledního měsíce tak výrazně zviditelnil,

že považovala za lepší přesunout ho někam jinam. Ale

brzy se sem zase vrátí.“

Kdybyste Bubbu viděli, okamžitě byste ho poznali.

Jeho obličej znají úplně všichni. Ale Bubbův „přechod

na druhou stranu“ nedopadl příliš úspěšně. Zřízenec, kte-

rý tehdy sloužil v márnici, byl shodou okolností upír

a zároveň jeho velký fanoušek. Nedokázal ignorovat záblesk

života, který zaznamenal u svého idolu, a neodolal

pokušení. Výsledkem je, že si celé společenství upírů na

jihu země Bubbu přehazuje jako horký brambor a snaží

se ho držet stranou, aby se k němu neupřela pozornost

veřejnosti.

Znovu nás obklopilo tíživé ticho. Měla jsem v plánu

okamžitě si zout boty, svléknout pracovní stejnokroj, zachumlat

se do měkkého županu a posadit se k televizi

s pizzou Freschetta. Byla to velice skromná touha, ale

chtěla jsem si ji splnit. Místo toho jsem tu seděla jako

zkoprnělá a srdce se mi svíralo.

„Pokud máš něco na srdci, měl bys mi to říct,“ vypravila

jsem ze sebe.

Pokýval hlavou, jakoby sám pro sebe. „Musím ti to

vysvětlit,“ řekl a složil bílé ruce do klína. „Lorena

a já…“

Podvědomě jsem sebou trhla. To jméno jsem už nikdy

v životě nechtěla slyšet. Kvůli Loreně mě opustil.

„Musím ti to říct,“ pokračoval téměř zlostně. Zřejmě

si všiml mého škubnutí. „Dej mi k tomu příležitost!“ Po

krátkém zaváhání jsem mu mávnutím ruky naznačila,

aby tedy pokračoval.

„Když mě zavolala, odjel jsem do Jacksonu, protože

jsem si prostě nedokázal pomoct,“ řekl.

Obočí mi vyletělo vzhůru. Tohle jsem neslyšela poprvé.

Znamenalo to „chybí mi sebekontrola“ nebo „nemohl

jsem odolat, protože se mi mozek přestěhoval do

kalhot“.

„Kdysi dávno jsme bývali milenci. Jak už ti vysvětlil

Eric, milostné svazky mezi upíry nemívají dlouhý život,

ale v době svého trvání jsou nesmírně náruživé. Ale jednu

věc ti Eric neřekl – že to byla právě Lorena, kdo mě

převedl na druhou stranu.“

„Do temnoty?“ vyhrkla jsem, ale okamžitě jsem se

kousla do rtu. Přechod lidských bytostí mezi upíry nebylo

téma, které by se mohlo zlehčovat.

„Ano,“ přitakal Bill s vážným výrazem. „A potom se

z nás stali milenci, což nebývá příliš běžné.“

„Ale rozešli jste se…“

„Ano. Asi před osmdesáti lety jsme dospěli do stadia,

kdy už jsme spolu nedokázali žít. Od té doby jsem Lorenu

neviděl, i když jsem o ní samozřejmě leccos slýchal.“

„Ach ovšem!“ vydechla jsem s nic neříkajícím výrazem.

„Ale svazovala mě povinnost kdykoliv splnit její příkaz.

To je trvalý závazek, kterého se nezbavíme. Když

nás náš stvořitel povolá, musíme se jeho přání podřídit.“

Mluvil naléhavým tónem.

Přikývla jsem a snažila se vyloudit na tváři chápavý

výraz. Řekla bych, že nepříliš úspěšně.

„Poručila mi, abych tě opustil,“ pokračoval a přitom

mě probodával svýma hnědýma očima. „Pohrozila mi,

že když to neudělám, zabije tě.“

Ztrácela jsem poslední zbytky sebekontroly. Usilovně

jsem se kousala do měkké tkáně na vnitřní straně tváře,

abych nevybuchla. „Takže ses rozhodl, co je pro nás oba

nejlepší, aniž bys mi něco vysvětlil nebo si o tom se

mnou promluvil.“

„Musel jsem,“ odpověděl. „Musel jsem ji poslechnout.

A kromě toho jsem věděl, že je schopná ublížit ti.“

„No, v tom jsi měl pravdu.“ Lorena skutečně vyvinula

veškeré síly, aby mě dostala do hrobu. Ale předešla jsem

ji a do nenávratna jsem poslala já ji, i když musím přiznat,

že s notnou dávkou štěstí, které se v tu chvíli postavilo

na mou stranu.

„A ty už mě nemiluješ,“ řekl Bill s mírným náznakem

otázky.

Nemohla jsem mu dát jasnou odpověď.

„Nevím,“ řekla jsem váhavě. „Nepočítala jsem s tím,

že by ses chtěl ke mně vrátit. Vždyť jsem koneckonců tu

tvou matku zabila.“ Tázavý tón se vloudil i do mého hlasu,

ale především z něj zaznívala hořkost.

„V tom případě se potřebujeme odloučit na delší dobu.

Až se vrátím, promluvíme si spolu znovu, pokud o to budeš

stát. Polibek na rozloučenou?“…………………………….