Žánry
Autoři
Série
Pravá krev 3 - Klub mrtvých (Série - Pravá krev - 3)
od Sookie Stackhouseová našla po boku svého upíra Billa jen krátké štěstí. Bill je unesen a držen v zajetí. Sookie musí vynaložit všechny své mimořádné schopnosti i známosti, které si vytvořila v podsvětí, aby Billa vypátrala a osvobodila ze smrtelných stříbrných řetězů. Ale když se nakonec vše podaří, není si vůbec jistá, zda ještě chce Billa zpátky...
KAPITOLA PRVNÍ
Zašla jsem k Billovi domů a našla ho skloněného nad
počítačem. Posledních pár měsíců se to stávalo velice
často. Ještě před pár týdny by okamžitě po mém příchodu
všeho nechal. Teď ho však ze všeho nejvíc přitahovala
klávesnice.
„Ahoj, lásko,“ poznamenal zamyšleně, aniž odlepil oči
od monitoru. Vedle klávesnice stála na stole prázdná láhev
od Pravé krve s příchutí 0. Aspoň nezapomněl na jídlo.
Měl na sobě khaki kalhoty a tmavou modrozelenou
košili. Na džíny a trika si nikdy nezvykl. Pokožka mu
svítila a jeho černé vlasy voněly po bylinkovém šamponu.
Dokázal by rozbouřit hormony v každé ženě. Políbila
jsem ho na krk, ale on ani nemrkl. Přejela jsem mu jazykem
po uchu. Nic.
Šest hodin jsem se nepřetržitě otáčela v baru U Merlotta,
a vždycky, když mi nějaký zákazník nechal příliš
malé spropitné nebo mě poplácal po zadku, jsem si připomněla,
že za chvíli si už budu se svým přítelem užívat
dokonalý sex a těšit se z jeho pozornosti.
Jenomže dnešní večer k tomu zřejmě nespěl.
Zvolna a klidně jsem se nadechla a upřela pohled na
Billova záda. Byla překrásná, s širokými rameny, a já si
představovala, že je uvidím odhalená a budu do nich zarývat
nehty. Skoro jistě jsem s tím počítala. Stejně zvolna
a klidně jsem pak zase vydechla.
„Za minutku se ti budu věnovat,“ utrousil Bill. Na monitoru
mu svítil obrázek elegantního muže tmavé pleti se
stříbrnými vlasy. Vypadal přitažlivě, trochu jako Anthony
Quinn, a vyzařovala z něj síla. Pod fotografií stálo jeho
jméno a pak nějaký text. Začínal: „Narodil se roku
1756 na Sicílii.“ Už jsem otevírala ústa, abych poznamenala,
že i přes všechny pověry jsou upíři vidět na fotografiích,
ale tu se Bill otočil a uvědomil si, že se mu dívám
přes rameno.
Rychle stiskl nějakou klávesu a monitor potemněl.
Změřila jsem si ho nechápavým pohledem. Nechtělo
se mi věřit, že přede mnou něco skrývá.
„Sookie,“ začal a pokusil se o úsměv. Špičáky měl zatažené,
takže rozhodně neměl takovou náladu, v jakou
jsem doufala – nehořel ke mně tělesnou touhou. Bill totiž
– stejně jako všichni ostatní upíři – vysouvá špičáky
jedině tehdy, když jím zmítá vášeň a chce se s někým pomilovat,
nebo se do něj zahryznout a zabít ho. (Občas se
v nich však obě touhy pomíchají a skončí to mrtvým
patolízalem. Což je člověk – může to být muž i žena –,
který se lísá k upírům a oddává se s nimi sexuálním hrátkám.
A pokud vás zajímá můj názor, právě toto nebezpečí
přitahuje většinu patolízalů.) A přestože mě lidé obviňovali,
že patřím mezi ty ubožáky, kteří se ochomýtají
kolem upírů v naději, že se jim podaří upoutat jejich pozornost,
já se zapletla (přinejmenším dobrovolně) pouze
s jedním upírem, a ten teď seděl přímo přede mnou, snažil
se mi cosi zatajit a rozhodně nehořel nadšením, že mě
vidí.
„Bille,“ odpověděla jsem ledově. Něco viselo ve
vzduchu, ale rozhodně to nijak nesouviselo s Billovým
libidem. (Slovo „libido“ jsem právě měla zapsané v kalendáři
v kolonce Cizí slovo pro tento den.)
„Nic jsi neviděla,“ prohlásil Bill rozhodným tónem
a probodl mě pohledem, aniž zamrkal svýma tmavohnědýma
očima.
„A-ha,“ vydechla jsem, možná trochu výsměšně. „Co
máš za lubem?“
„Dostal jsem tajný úkol.“
Netušila jsem, jestli se mám smát, nebo se podrážděně
vytratit. Zvedla jsem proto obočí a čekala, co dalšího
z něj vypadne. Bill pracoval jako vyšetřovatel pro pátý
okrsek, jednu z louisianských správních jednotek. V jeho
čele stál upír Eric, ale ještě nikdy Billovi nesvěřil žádný
„úkol“, o němž bych nevěděla. Ve skutečnosti jsem obvykle
tvořila součást jeho vyšetřovacího týmu, přestože
mi to nebylo nijak zvlášť po chuti.
„Eric se o tom nesmí dozvědět. Ani nikdo jiný z pátého
okrsku.“
Srdce se mi sevřelo. „Takže – když nepracuješ pro
Erica, pro koho tedy?“ Nohy mě bolely, a tak jsem si
klekla na zem a opřela se Billovi o kolena.
„Pro královnu Louisiany,“ řekl téměř šeptem.
Tvářil se velice vážně, takže jsem se snažila zachovat
kamennou tvář, ale nakonec jsem to vzdala. Rozesmála
jsem se a nedokázala přestat.
„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla,
že mi Bill nelže. Nikdy nic neříkal jen tak z rozmaru.
Zabořila jsem mu obličej mezi kolena, aby nepoznal,
jak mi to připadá legrační. Pak jsem zvedla oči
a podívala se mu do tváře. Probodával mě rozezleným
pohledem.
„Myslím to smrtelně vážně,“ odpověděl Bill rozhodným
tónem. Pokusila jsem se tedy nasadit kamenný výraz.
„Fajn, tak si to vyjasníme,“ začala jsem docela klidně.
Posadila jsem se na zem, překřížila nohy a položila si ruce
na kolena. „Ty pracuješ pro Erica, který stojí v čele
pátého okrsku. Ale kromě něj tu máte ještě královnu?
Celé Louisiany?“
Bill přikývl.
„Takže celý stát je rozdělený na několik okrsků.
A protože Eric vede podnik ve Shreveportu, který je
v pátém okrsku, je jeho nadřízenou.“
Opět přikývl. Zakryla jsem si dlaní tvář a zavrtěla hlavou.
„A kde žije? V Baton Rouge?“ Hlavní město státu
mi připadalo jako nejlogičtější možnost.
„Ne, ne. V New Orleansu, samozřejmě.“
Samozřejmě! Ústředí všech upírů. Podle novin by stačilo
ve „městě pohody“ hodit kamenem a téměř jistě
byste jím zasáhli nějakého nemrtvého (i když něco takového
by podnikl jenom neskutečný hlupák). Turistický
ruch v New Orleansu byl na vzestupu a do města už nemířili
titíž rozdovádění ochmelkové jako dřív, aby ve
městě prohýřili celé noci. Novým turistům šlo hlavně
o nemrtvé; chtěli zajít do upířího baru, pobavit se s upíří
prostitutkou nebo zhlédnout upíří striptýz.
Tak jsem to alespoň slyšela. V New Orleansu jsem totiž
byla naposledy jako malé děvče. Moji rodiče mě tam
vzali společně s Jasonem. Nebylo mi tehdy ještě ani sedm
let, protože zemřeli po mých sedmých narozeninách.
Odešli na věčnost dvacet let předtím, než upíři vystoupili
na televizní obrazovce s přiznáním, že žijí mezi námi.
Jejich prohlášení následovalo poté, co se v Japonsku
podařilo vyvinout umělou krev, která umožňovala upírům
přežívat, aniž by vysávali lidi.
Upíří společnost ve Spojených státech nejprve dovolila
vyjít na světlo světa japonským klanům. Ve většině zemí,
kde funguje televize – a kde vlastně ne? – pak stovky
pečlivě vybraných pohledných upírů učinily ve stovkách
jazyků stejné prohlášení.
Té noci před dvěma a půl lety jsme se my, obyčejní živí
lidé, dozvěděli, že celou dobu mezi námi žily příšery.
Hlavní zpráva celého prohlášení zněla: „Nyní se už
nemusíme skrývat a můžeme s vámi žít v míru. Nehrozí
vám od nás žádné nebezpečí, protože nemusíme pít vaši
krev, abychom přežili.“
Určitě si dovedete představit, že tu noc televize zaznamenaly
obrovskou sledovanost a všude nastalo pozdvižení.
Reakce na toto prohlášení upírů se v různých zemích
nesmírně lišila.
Nejhůř se dařilo upírům v zemích vyznávajících hlavně
islám. Raději se ani neptejte, jak skončil mluvčí nemrtvých
v Sýrii. A upírku z Afghánistánu postihla možná
ještě horší – tentokrát poslední – smrt. (Jak je proboha
mohlo napadnout vybrat pro ten úkol ženu? Upírům to
docela pálí, ale občas mi připadá, že jim uniká, co se
v dnešním světě děje.)
Některé státy – z těch nejznámějších Francie, Itálie
a Německo – odmítly přijmout upíry jako plnoprávné
občany. Mnoho jiných – jako Bosna, Argentina a většina
afrických zemí – jim upřela všechna práva a dala volnou
ruku nájemným lovcům. Spojené státy, Anglie, Mexiko,
Kanada, Japonsko, Švýcarsko a skandinávské státy se
k nim ale začaly chovat tolerantněji……………………….
Autor: | Harris, Charlaine |
Překladatel: | Havlík, Tomáš |
Série: | Pravá krev |
Pořadí v sérii: | 3. |
Název: | Pravá krev 3 - Klub mrtvých |
Původní název: | Club Dead |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-282-6 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 256 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 10.3.2010 |