KAPITOLA PRVNÍ

Zašla jsem k Billovi domů a našla ho skloněného nad

počítačem. Posledních pár měsíců se to stávalo velice

často. Ještě před pár týdny by okamžitě po mém příchodu

všeho nechal. Teď ho však ze všeho nejvíc přitahovala

klávesnice.

„Ahoj, lásko,“ poznamenal zamyšleně, aniž odlepil oči

od monitoru. Vedle klávesnice stála na stole prázdná láhev

od Pravé krve s příchutí 0. Aspoň nezapomněl na jídlo.

Měl na sobě khaki kalhoty a tmavou modrozelenou

košili. Na džíny a trika si nikdy nezvykl. Pokožka mu

svítila a jeho černé vlasy voněly po bylinkovém šamponu.

Dokázal by rozbouřit hormony v každé ženě. Políbila

jsem ho na krk, ale on ani nemrkl. Přejela jsem mu jazykem

po uchu. Nic.

Šest hodin jsem se nepřetržitě otáčela v baru U Merlotta,

a vždycky, když mi nějaký zákazník nechal příliš

malé spropitné nebo mě poplácal po zadku, jsem si připomněla,

že za chvíli si už budu se svým přítelem užívat

dokonalý sex a těšit se z jeho pozornosti.

Jenomže dnešní večer k tomu zřejmě nespěl.

Zvolna a klidně jsem se nadechla a upřela pohled na

Billova záda. Byla překrásná, s širokými rameny, a já si

představovala, že je uvidím odhalená a budu do nich zarývat

nehty. Skoro jistě jsem s tím počítala. Stejně zvolna

a klidně jsem pak zase vydechla.

„Za minutku se ti budu věnovat,“ utrousil Bill. Na monitoru

mu svítil obrázek elegantního muže tmavé pleti se

stříbrnými vlasy. Vypadal přitažlivě, trochu jako Anthony

Quinn, a vyzařovala z něj síla. Pod fotografií stálo jeho

jméno a pak nějaký text. Začínal: „Narodil se roku

1756 na Sicílii.“ Už jsem otevírala ústa, abych poznamenala,

že i přes všechny pověry jsou upíři vidět na fotografiích,

ale tu se Bill otočil a uvědomil si, že se mu dívám

přes rameno.

Rychle stiskl nějakou klávesu a monitor potemněl.

Změřila jsem si ho nechápavým pohledem. Nechtělo

se mi věřit, že přede mnou něco skrývá.

„Sookie,“ začal a pokusil se o úsměv. Špičáky měl zatažené,

takže rozhodně neměl takovou náladu, v jakou

jsem doufala – nehořel ke mně tělesnou touhou. Bill totiž

– stejně jako všichni ostatní upíři – vysouvá špičáky

jedině tehdy, když jím zmítá vášeň a chce se s někým pomilovat,

nebo se do něj zahryznout a zabít ho. (Občas se

v nich však obě touhy pomíchají a skončí to mrtvým

patolízalem. Což je člověk – může to být muž i žena –,

který se lísá k upírům a oddává se s nimi sexuálním hrátkám.

A pokud vás zajímá můj názor, právě toto nebezpečí

přitahuje většinu patolízalů.) A přestože mě lidé obviňovali,

že patřím mezi ty ubožáky, kteří se ochomýtají

kolem upírů v naději, že se jim podaří upoutat jejich pozornost,

já se zapletla (přinejmenším dobrovolně) pouze

s jedním upírem, a ten teď seděl přímo přede mnou, snažil

se mi cosi zatajit a rozhodně nehořel nadšením, že mě

vidí.

„Bille,“ odpověděla jsem ledově. Něco viselo ve

vzduchu, ale rozhodně to nijak nesouviselo s Billovým

libidem. (Slovo „libido“ jsem právě měla zapsané v kalendáři

v kolonce Cizí slovo pro tento den.)

„Nic jsi neviděla,“ prohlásil Bill rozhodným tónem

a probodl mě pohledem, aniž zamrkal svýma tmavohnědýma

očima.

„A-ha,“ vydechla jsem, možná trochu výsměšně. „Co

máš za lubem?“

„Dostal jsem tajný úkol.“

Netušila jsem, jestli se mám smát, nebo se podrážděně

vytratit. Zvedla jsem proto obočí a čekala, co dalšího

z něj vypadne. Bill pracoval jako vyšetřovatel pro pátý

okrsek, jednu z louisianských správních jednotek. V jeho

čele stál upír Eric, ale ještě nikdy Billovi nesvěřil žádný

„úkol“, o němž bych nevěděla. Ve skutečnosti jsem obvykle

tvořila součást jeho vyšetřovacího týmu, přestože

mi to nebylo nijak zvlášť po chuti.

„Eric se o tom nesmí dozvědět. Ani nikdo jiný z pátého

okrsku.“

Srdce se mi sevřelo. „Takže – když nepracuješ pro

Erica, pro koho tedy?“ Nohy mě bolely, a tak jsem si

klekla na zem a opřela se Billovi o kolena.

„Pro královnu Louisiany,“ řekl téměř šeptem.

Tvářil se velice vážně, takže jsem se snažila zachovat

kamennou tvář, ale nakonec jsem to vzdala. Rozesmála

jsem se a nedokázala přestat.

„To myslíš vážně?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem věděla,

že mi Bill nelže. Nikdy nic neříkal jen tak z rozmaru.

Zabořila jsem mu obličej mezi kolena, aby nepoznal,

jak mi to připadá legrační. Pak jsem zvedla oči

a podívala se mu do tváře. Probodával mě rozezleným

pohledem.

„Myslím to smrtelně vážně,“ odpověděl Bill rozhodným

tónem. Pokusila jsem se tedy nasadit kamenný výraz.

„Fajn, tak si to vyjasníme,“ začala jsem docela klidně.

Posadila jsem se na zem, překřížila nohy a položila si ruce

na kolena. „Ty pracuješ pro Erica, který stojí v čele

pátého okrsku. Ale kromě něj tu máte ještě královnu?

Celé Louisiany?“

Bill přikývl.

„Takže celý stát je rozdělený na několik okrsků.

A protože Eric vede podnik ve Shreveportu, který je

v pátém okrsku, je jeho nadřízenou.“

Opět přikývl. Zakryla jsem si dlaní tvář a zavrtěla hlavou.

„A kde žije? V Baton Rouge?“ Hlavní město státu

mi připadalo jako nejlogičtější možnost.

„Ne, ne. V New Orleansu, samozřejmě.“

Samozřejmě! Ústředí všech upírů. Podle novin by stačilo

ve „městě pohody“ hodit kamenem a téměř jistě

byste jím zasáhli nějakého nemrtvého (i když něco takového

by podnikl jenom neskutečný hlupák). Turistický

ruch v New Orleansu byl na vzestupu a do města už nemířili

titíž rozdovádění ochmelkové jako dřív, aby ve

městě prohýřili celé noci. Novým turistům šlo hlavně

o nemrtvé; chtěli zajít do upířího baru, pobavit se s upíří

prostitutkou nebo zhlédnout upíří striptýz.

Tak jsem to alespoň slyšela. V New Orleansu jsem totiž

byla naposledy jako malé děvče. Moji rodiče mě tam

vzali společně s Jasonem. Nebylo mi tehdy ještě ani sedm

let, protože zemřeli po mých sedmých narozeninách.

Odešli na věčnost dvacet let předtím, než upíři vystoupili

na televizní obrazovce s přiznáním, že žijí mezi námi.

Jejich prohlášení následovalo poté, co se v Japonsku

podařilo vyvinout umělou krev, která umožňovala upírům

přežívat, aniž by vysávali lidi.

Upíří společnost ve Spojených státech nejprve dovolila

vyjít na světlo světa japonským klanům. Ve většině zemí,

kde funguje televize – a kde vlastně ne? – pak stovky

pečlivě vybraných pohledných upírů učinily ve stovkách

jazyků stejné prohlášení.

Té noci před dvěma a půl lety jsme se my, obyčejní živí

lidé, dozvěděli, že celou dobu mezi námi žily příšery.

Hlavní zpráva celého prohlášení zněla: „Nyní se už

nemusíme skrývat a můžeme s vámi žít v míru. Nehrozí

vám od nás žádné nebezpečí, protože nemusíme pít vaši

krev, abychom přežili.“

Určitě si dovedete představit, že tu noc televize zaznamenaly

obrovskou sledovanost a všude nastalo pozdvižení.

Reakce na toto prohlášení upírů se v různých zemích

nesmírně lišila.

Nejhůř se dařilo upírům v zemích vyznávajících hlavně

islám. Raději se ani neptejte, jak skončil mluvčí nemrtvých

v Sýrii. A upírku z Afghánistánu postihla možná

ještě horší – tentokrát poslední – smrt. (Jak je proboha

mohlo napadnout vybrat pro ten úkol ženu? Upírům to

docela pálí, ale občas mi připadá, že jim uniká, co se

v dnešním světě děje.)

Některé státy – z těch nejznámějších Francie, Itálie

a Německo – odmítly přijmout upíry jako plnoprávné

občany. Mnoho jiných – jako Bosna, Argentina a většina

afrických zemí – jim upřela všechna práva a dala volnou

ruku nájemným lovcům. Spojené státy, Anglie, Mexiko,

Kanada, Japonsko, Švýcarsko a skandinávské státy se

k nim ale začaly chovat tolerantněji……………………….