Sedmý díl

románového cyklu

BRATRSTVO ČERNÉ DÝKY

Kapitola první

Král musí zemřít.“

Tři slova, pět slabik. Každá slabika, každé slovo

zvlášť nepředstavovaly nic zvláštního. Dohromady?

Vyvolávaly představu všemožné nedobroty: Vražda.

Zrada. Velezrada.

Smrt.

V dusných okamžicích poté, co je vyslechl, zůstal

Rehvenge zticha, nechal tu trojici slov viset v zatuchlém

vzduchu pracovny, tři světové strany temného,

zlého kompasu, s nímž byl důvěrně obeznámen.

„Máš nějakou odpověď?“ řekl Montrag, syn Rehmův.

„Nemám.“

Montrag zamrkal; pohrával si s hedvábnou vázankou

na svém krku. Jako většina příslušníků glymery vězel

oběma sametovými trepkami hluboko v suchém, ušlechtilém

písku své vrstvy. Což znamenalo, že byl prostě

a jednoduše skvostný, od hlavy až k patě. Ve svém kuřáckém

kabátku a elegantních kalhotách s tenkým

proužkem a… sakra, jsou to vážně psí dečky?… byl jako

vystřižený z Vanity Fair. Tedy před sto lety. A se svou

povýšeností a hromsky chytrými nápady byl učiněný

Kissinger bez prezidenta, když došlo na politiku: samá

analýza, žádná autorita.

Čímž se vysvětluje tahle schůzka, že ano.

„Teď nepřestávej,“ řekl Rehv. „Ze střechy už jsi skočil.

Dopad už měkčí nebude.“

Montrag se zamračil. „Nějak se na to nedokážu dívat

tak nevážně jako ty.“

„Copak se tady někdo směje?“

Ozvalo se zaklepání na dveře pracovny a Montrag

otočil hlavu do strany a měl profil jako irský setr: samý

nos. „Dále.“

Služebná, která uposlechla výzvu ke vstupu, se pachtila

pod tíhou stříbrného servisu, který nesla. S ebenovým

tácem velikosti verandy v rukou vlekla svůj náklad

přes místnost.

Dokud nezvedla hlavu a neuviděla Rehva.

Ztuhla jako solný sloup.

„Vypijeme si čaj tady.“ Montrag ukázal k nízkému

stolku mezi dvěma hedvábnými pohovkami, na kterých

seděli. „Tady.“

Služebná se nepohnula, jen zírala Rehvovi do tváře.

„Co se děje?“ otázal se Montrag, když se čajové šálky

začaly třást a z podnosu stoupal cinkavý zvuk. „Postav

nám čaj sem, a hned.“

Služebná sklonila hlavu, něco zamumlala a zvolna

k mužům přistoupila. Kladla jednu nohu před druhou,

jako by se blížila ke svinutému hadovi. Zůstala od

Rehva co nejdál, a když servis položila, její třesoucí se

ruce stěží dokázaly postavit šálky na talířky.

Když dospěla ke konvici s čajem, bylo jasné, že nápoj

všude rozbryndá.

„Nech to na mně,“ řekl Rehv a vztáhl ruku.

Když služebná ucukla, upustila rukojeť konvice a ta

začala padat.

Rehv zachytil rozpálené stříbro do dlaní.

„Cos to udělala!“ vyskočil Montrag z pohovky.

Služebná se přikrčila, ruce jí vylétly k obličeji. „Promiňte,

pane. Doopravdy, já jsem…“

„Buď zticha a přines nám led…“

„To není její vina.“ Rehv klidně přehmátl na rukojeť

a čaj nalil. „A mně vůbec nic není.“

Oba na něj zírali, jako by čekali, až vyskočí a začne

poskakovat za doprovodu kňouravého au-au-au.

Postavil stříbrnou konvici a pohlédl do Montragových

bledých očí. „Jednu kostku. Nebo dvě?“

„Můžu… můžu ti dát něco na tu spáleninu?“

Usmál se, blýskl na svého hostitele tesáky. „Vůbec

nic mi není.“

Montrag byl zřejmě uražen, že nemůže nic dělat,

a vybil si nespokojenost na služebné. „Jsi jen pro ostudu.

Jdi pryč.“

Rehv pohlédl na ženu. Pro něj byly její emoce trojrozměrným

grafem strachu a studu a paniky, zamotaná

spleť vyplňující prostor jejího nitra, stejně jako kosti

a svaly a pokožka.

Buď v klidu, vyslal k ní myšlenku. Uvidíš, že to napravím.

V tváři jí zaplálo překvapení, ale napětí z ramen

zmizelo a odvrátila se s mnohem klidnějším výrazem.

Když byla pryč, Montrag si odkašlal a znovu usedl.

„Myslím, že se nezapracuje. Je naprosto neschopná.“

„Co kdybychom začali jednou kostkou?“ Rehv vhodil

do čaje kostku cukru. „A uvidíme, jestli ti to bude

stačit.“

Natáhl ruku se šálkem, ale ne moc daleko, takže

Montrag byl nucen znovu vstát z pohovky a naklonit se

přes stůl.

„Děkuji.“

Rehv nepouštěl talířek a tlačil svému hostiteli do

mozku změnu názoru. „Ženské jsou ze mě nervózní.

Nebyla to její vina.“

Prudce se předmětu pustil a Montrag měl co dělat,

aby porcelán značky Royal Doulton udržel.

„Jejda. Nevylij to.“ Rehv se znovu uvelebil na své

pohovce. „Byla by škoda udělat skvrnu na tom krásném

koberci. Aubusson, že ano?“

„Aha… ano.“ Montrag se znovu usadil a zamračil

se, jako by neměl zdání, proč o své služce náhle smýšlí

jinak. „Ehm… ano, je. Otec ho koupil před mnoha lety.

Měl výtečný vkus, že? Vybudovali jsme kvůli němu tuhle

místnost, protože je tak velikánský, a barva stěn byla

zvolena zvlášť k němu, aby zvýraznila ty broskvové

tóny.“

Montrag se rozhlédl po pracovně, usmál se pro sebe

a usrkl, malíček vytrčený jako prapor ve větru.

„Jaký je čaj?“

„Výborný, ale ty si nedáš?“

„Já čaj nepiju.“ Rehv počkal, až bude šálek u mužových

rtů. „Takže jsi mluvil o zavraždění Wratha?“

Montrag vyprskl, Earl Grey mu potřísnil předek krvavě

rudého kuřáckého kabátku a dopadl na tatínkův

broskvově úžasný koberec.

Montrag bojoval se skvrnami rukou a Rehv mu podal

ubrousek. „Na, zkus to tímhle.“

Montrag přijal damaškový čtverec, neobratně si osušil

hruď, pak otřel koberec, také neúčinně. Očividně

byl z těch, co nadělají nepořádek a pak ho neuklidí.

„Říkal jsi to,“ zaševelil Rehv.

Montrag hodil ubrousek na tác, vstal, čaj nechal stát

a začal přecházet po místnosti. Zastavil se před velkým

obrazem horské krajiny a zdálo se, že obdivuje dramatickou

scénu s koloniálním vojákem, modlícím se k nebesům,

uprostřed.

Promluvil k obrazu. „Víš, že velmi mnoho našich

pokrevních bratří zahynulo při nájezdech bezduchých.“

„A já si myslel, že jsem se stal leahdyrem Rady jen

díky své jiskrné osobnosti.“

Montrag se zamračil přes rameno, bradu zdviženou

klasicky aristokratickým způsobem. „Ztratil jsem otce

a matku a všechny bratrance. Do jednoho jsem je pohřbil.

Myslíš, že je to radost?“

„Omlouvám se.“ Rehv si přiložil pravou dlaň na srdce

a sklonil hlavu, i když mu to bylo úplně fuk. Nehodlal se

nechat zmanipulovat přednáškou o ztrátách. Zvlášť když

emoce tohohle chlapa pohání zištnost, ne žal.

Montrag se otočil k obrazu zády, jeho hlava zakryla

horu, na které stál koloniální voják… takže to vypadalo,

jako by se mu mužíček v rudé uniformě pokoušel

vylézt na ucho.

„Glymera utrpěla neslýchané ztráty. Nejen na životech,

ale i na majetku. Vypleněné domy, uloupené starožitnosti

a umělecká díla, zmizelé bankovní účty. A co

udělal Wrath? Nic. Nijak nereagoval na opakované dotazy

stran toho, jak byla sídla těch rodin nalezena…

proč Bratrstvo útokům nezabránilo… kam se všechny

ty věci poděly. Neexistuje plán, který by zajistil, aby se

to už nikdy nestalo. Žádné ujištění, že pokud se těch

několik málo příslušníků aristokracie vrátí do Caldwellu,

budou ochráněni.“ Montrag se skutečně dostal do

ráže, jeho hlas stoupal a odrážel se od štukovaného

a zlaceného stropu. „Naše rasa vymírá a potřebuje skutečné

vedení. Podle zákona je však Wrath král, dokud

mu bije srdce v hrudi. Stojí život jednoho za životy

mnohých? Zeptej se svého srdce.“

Ach, Rehv se ho ptal, bodejť, ptal se toho černého,

zlého svalu. „A co pak?“

„Převezmeme velení a uděláme, co je správné.

Během svého panování Wrath ledacos restrukturalizoval…

Podívej, co se stalo s Vyvolenými. Smějí se teď

potloukat v našem světě – neslýchané! A otroctví je

mimo zákon, spolu se sehkluzí žen. Nejdražší Stvořitelko,

než se naděješ, bude někdo z Bratrstva nosit sukni.

Jestliže budeme velet my, můžeme zvrátit to, co

udělal, a obnovit jaksepatří zákony, aby se uchovaly

staré způsoby. Můžeme zorganizovat novou ofenzivu

proti Vyhlazovací společnosti. Můžeme zvítězit.“

„Používáš tady pořád slovo my, a já nějak přesně nevím,

koho máš na mysli.“

„No, samozřejmě musí existovat nějaký jedinec, který

je první mezi rovnými.“ Montrag si uhladil klopy

kuřáckého kabátku a napřímil hlavu i tělo, jako by pó-

zoval pro bronzovou sochu nebo snad dolarovou bankovku.

„Vyvolený muž, který má postavení a kvality.“

„A jakým způsobem se má ten výlupek všech ctností

vybrat?“

„Hodláme přejít k demokracii. K demokracii, která

tu měla být už dávno, která vystřídá nespravedlivou

a nečestnou monarchii…“

Jak to blábolení plynulo dál, Rehv se opřel dozadu,

zkřížil nohy v kolenou a složil špičky prstů k sobě. Seděl

na Montragově načančané pohovce a svářily se

v něm dvě osobnosti, upír a symphath zkřížili zbraně.

Jediná výhoda byla v tom, že ta vnitřní přestřelka

přehlušila zvuk toho nosového všecko-vím-všeckoznám.

Příležitost byla zřejmá: zbavit se krále a chopit se

nadvlády nad celou rasou.

Ta příležitost byla nemyslitelná: zabít skvělého muže

a dobrého vůdce a… svým způsobem přítele.

„…a vybereme toho, kdo nás povede. Bude odpovědný

Radě. Zajistíme, aby se reagovalo na naše otázky.“

Montrag se vrátil k pohovce, na které seděl prve,

a udělal si pohodlí, jako by se chystal žvanit o budoucnosti

ještě několik hodin. „Monarchie nefunguje a demokracie

je jediná možnost…“

Rehv ho přerušil. „Demokracie zpravidla znamená,

že volební hlas má každý. Jen pro případ, že bys tu definici

neznal.“

„Ale my ho mít budeme. My všichni, kdo sloužíme

v Radě, budeme ve volební komisi. Počítá se s každým.“

„Pro tvou informaci, pojem každý zahrnuje o pár

osob víc než ‚každý jako my‘.“

Montrag se zatvářil, jako by chtěl říct ale-prosím-těmluv-

vážně. „Ty bys opravdu svěřil rasu nižším vrstvám?“

„Na mně to není.“………………………………………………