Žánry
Autoři
Série
Buďte o krok napřed!
Pochoduj nebo zemři
od Úderný pluk SS Wotan, který utrpěl těžké ztráty u Monte Cassina, byl doplněn na plný stav a právě se přesouvá Francií na normandskou frontu. Jakmile ale Spojenci zahájí invazi do jižní Francie, je okamžitě přesunut na toto bojiště. Zaprvé se totiž zrovna nachází příhodně blízko operační oblasti, za druhé Wotan je vždy tam, kde nejvíce hoří. Jenže frontová linie se hroutí a navíc na francouzském venkově tou dobou ve velkém operují partyzáni, a tak von Dodenburgovým mužům nezbude, než překonávat nastražené pasti a bojovat proti všem najednou.
PROLOG
VOLÁNÍ DO ZBRANĚ
Obloha měla barvu olova. Vzduch byl těžký a vlhký.
V borovicích hlasitě cvrkaly cikády. Nad nehybnou
hladinou moře se v modrých vlnách tetelil horký
vzduch. Všude panovalo napjaté očekávání.
Čekali, až přijdou, už skoro tři měsíce, od června,
kdy se Angloameričané vylodili v Normandii, zakopaní
na horkém pobřeží, u něhož si před válkou užívali
milionáři. Protože přijít museli. Přijdou z moře, prorazí
tenkou linii obrany a kvapem zamíří na sever, aby se
spojili se svými krajany v Normandii. Od okamžiku,
kdy polní maršál Rommel nařídil vybudování Jižního
valu, překypovalo celé toto francouzské pobřeží horečnou
aktivitou. Každý hotel, restaurace i soukromá
vila s výhledem na moře byly obestavěné cihlami
a přeměněny v opěrný bod. V každé zátoce, ústí řeky
či na pláži byl natažen ostnatý drát, položené miny
a byly zajištěny kulometnými hnízdy, protitankovými
děly a plamenomety. Na každý kilometr připadly tři
bunkry a jedna baterie těžkých děl. Všude byla vysázena
obrovská minová pole, táhnoucí se od pláží až ke
strmým bílým útesům.
Ovšem nejen pobřeží bylo opevněné proti útočníkům.
Vnitrozemí za obrannou linií bylo také připraveno
na útok. Ploché pásy země byly poseté protitankovými
překážkami, potažené ocelovým drátem, který
utrhá křídla kluzákům, a byly vztyčeny špičaté kůly,
na něž se nabodnou nic netušící parašutisté. Do hloub-
ky dvaceti kilometrů v prostoru od italských hranic až
po španělské se na ně připravovala celá jižní Francie.
A nyní přicházeli. Rozvědka hlásila shromažďování
armád v Itálii. Vzdušný průzkum odhalil invazní plavidla
na Korsice. Americká flotila byla zpozorována, jak
plnou parou proplouvá Gibraltarskou úžinou. Churchill
se vypařil z nepřátelské metropole Londýna a všichni
věděli, co to znamená – ten starý ožrala vyrazil osobně
přihlížet vylodění.
A tohoto horkého úsvitu 15. srpna 1944 konečně přišli.
Začalo to čímsi jako řevem rozzuřené obludy na moři,
hlubokým vrčením nepodobajícím se ničemu jinému
na světě. Jako pokřik lovců se to vracelo s mnohonásobnou
ozvěnou. Důstojníci vztyčili ruce, připravení dát
znamení. Poddůstojníci našpulili rty k píšťalkám. Ve velitelských
bunkrech se štábní důstojníci hrbili nad telefony.
Další ztuhli s očima rozšířenýma strachem u poplachových
tlačítek.
Ozvalo se zakvílení jako z rozladěných varhan. Odstřelovači
se instinktivně stáhli ze střech i se svými
puškami. Střelci minometů se choulili k sobě jako zasažení
náhlou vichřicí. Rozkazy zmrzly důstojníkům
na rtech. Nekonečné dusivé ticho. V dálce na moři zablikala
červená světélka. A stále žádný zvuk. Copak to
nikdy nezačne?
S drsným triumfálním jekem se přiřítilo čtyři sta projektilů
a udeřilo do země, až se pod tou krutou ranou
otřásla. Hrozivé napjaté ticho bylo během okamžiku
přerušeno. Začalo předinvazní ostřelování a všude se
náhle rozpoutalo peklo.
Byl to nekončící a mnohohlasý rámus. Dunění děl.
Zlověstné vytí střel nad hlavou. Zuřivé, mnohokrát zesílené
staccato šrapnelů vpředu. Oheň, střelný prach,
kousky kovu velké jako pěst, hlína, písek, kamení –
a mrtvoly. Tato lidmi působená smršť se pomalu plazila
vpřed – od pláží vzhůru po útesech do krajiny za nimi
–, trhala vše, co jí stálo v cestě a pohlcovala všech-
no za silného vzteklého vytí, jež znamenalo smrt. Po
pláži běžel splašený kůň s hořící hřívou. Do růžova
uvařený kuchař plaval v kotli vlastní polévky. Pomocná
rota, všichni v naleštěných botách a s vyčištěnými
zbraněmi, narovnaná jako sardinky v plechovce
po straně přístupové cesty bez jediné známky zranění.
Bezruký desátník snažící se ošetřit důstojníka, z jehož
nohou zbývaly krvavé pahýly. Mrtví a umírající, všude
oheň a spoušť…
Ve všech velitelských bunkrech vyzváněly telefony.
Důstojníci s popelavými obličeji a vyděšenými pohledy
běhali sem a tam. Kurýři ujížděli krajinou se špatnými
zprávami. Plage de Rayol dobytá… Nepřátelské
jednotky se vyloďují na Cap Negre… Loďstvo u Cannes…
Útočné oddíly míří na St. Tropez… Hlášení štábních
důstojníků se mísila se zoufalým voláním o pomoc,
podporu, rozkazy.
„Plamenometný útok na bunkr B… Nemůžeme je
zastavit, od pláže se jich valí stovky… Máme posledních
pět granátů… žádáme o povolení se stáhnout…
Všichni důstojníci kromě mne mrtví – co mám dělat…
co mám dělat, pane generále?“
Důstojníkům generála Wieseho připadala velká
vzdušná flotila, chystající se zaútočit na týlové pozice
německé 19. armády, zlověstná, nicméně majestátní.
Dlouhé řady bombardérů, o nichž věděli, že za sebou
mají dlouhou cestu přes Středozemní moře z Itálie, házely
ve vycházejícím slunci prasátka jako čarovná světélka.
Značkovači cílů před nimi už shodili světlice
a nyní se v ladných křivkách otáčeli na zpáteční cestu.
Světlice se pomalu snášely v rozšiřujících se fontánách
jako drahokamy neochotně se poddávající zemské
přitažlivosti. Konečně se probudil flak a poďobal
oblohu hnědými a šedými obláčky vybuchujících střel,
mezi nimiž prolétaly obrovské letouny zdánlivě netknuté.
Na nevlídném nebi rozkvetly padáky parašutistů.
Bílé, červené, zelené, žluté, byly jich stovky, tisíce.
Také kluzáky se odpoutaly. Velké neohrabané krabice
ze dřeva a plátna se v děsivém tichu snášely k zemi,
aby vyložily svůj náklad mužů a materiálu. Jeden ze
strojů přistál v aleji cypřišů, o něž si utrhal křidla, a trhaně
zastavil. Další tvrdě narazil do velkého dubu,
udělal přemet a dopadl na záda jako mrtvý brouk. Nikdo
se nedostal ven. Někteří z pilotů se pokusili použít
naostřené kůly, které pokrývaly pole okolo velitelství,
jako brzdy. Naletěli do nich rychlostí osmdesáti kilometrů
za hodinu a v obrovském mračnu prachu a s bušením
vyklepávajícím kosti z těla zastavili. Jiní neměli
tolik štěstí. Jejich kluzáky se napíchly na kůly nebo je
roztrhal ocelový drát. Ležely na polích jako utýraní
ptáci s ulámanými křídly a z rozervaného plátna trupů
jim čouhaly polámané vzpěry.
Ale ani kluzáky, ani parašutisty nebylo možné zastavit.
Zformovali se, sebrali svou výstroj, naložili džípy
a vyrazili přes pole a pod stromy ověšenými padáky
do útoku…
„Shodili jednu parašutistickou divizi, pane generále…
Části 36. a 45. americké pěší divize jsou také na břehu
a začínají postupovat na sever. Také jsme zjistili, že
francouzská první…“
Generál Wiese, velitel německé 19. armády, hypnoticky
poslouchal, jak jeho zpravodajský důstojník
předčítá poznámky ze zápisníku. Zvenčí podzemního
bunkru slyšel tlumené burácení děl a řev letadel. Hektické
klapání dálnopisů, neustálé zvonění polních telefonů
a přebíhání štábu sem a tam uvnitř mu také prozrazovalo,
že jeho armádě v jižní Francii se krátí čas.
Nepřítel udeřil, jak už se dlouho očekávalo, ale v síle,
kterou nepředpokládal.
„Zkrátka, pane generále,“ uzavřel obrýlený zpravodajec,
který v civilu býval učitelem, „očekáváme, že
do dnešní třiadvacáté hodiny vylodí Angloameričané
devadesát až devadesát pět tisíc vojáků.“ Upravil si
cvikr, odkašlal si a hleděl na generálovu plešatící hlavu,
jako by byl zpátky na maloměstském gymnáziu
a dožadoval se odpovědi od hloupého žáka.
Wiese nikam nespěchal. Znal rezervní plán vrchního
velení pro případ invaze. Měl za úkol vydržet co
nejdéle, ale nesměl nechat svou armádu obklíčit. Vůdce
nepovažoval jižní Francii za natolik důležitou, aby
na ni obětoval celou armádu. Devatenáctá měla povolení,
bude-li to považovat za nezbytné, ustoupit po celé
šířce francouzského území na sever, kde bude využitá
pro podporu mohutného protiútoku, který vyžene západní
Spojence z Normandie zpět do moře, odkud přišli.
Štáb v Berlíně už triumfálně hovořil o druhém
Dunkerque. Wiese si zamyšleně třel bradu, jako by
kontroloval, zda je toho rána správně oholen.
„Co obrana pobřeží, Dietrichu?“
„Nesouvislá, pane generále,“ nahlédl důstojník znovu
do svého bloku. „Na několika místech se naši muži
drží proti nadlidské přesile vznešeně a hrdinně…“
„Dost bylo hrdinství, Dietrichu,“ mávl Wiese malátně
a jako by znuděně rukou. „To nechte Jedovatému
trpaslíkovi*) pro domácí publikum. Jen fakta, prosím.“
Dietrich se začervenal a rychle si vyčistil brýle,
čímž zakrýval svou nervozitu podobně, jako když nějaký
všetečný inspektor navštívil jeho třídu.
„Jak 148., tak 242. pěší divize se začaly stahovat, alespoň
tak tomu bylo, když jsme o nich slyšeli naposledy.“
„Slyšeli naposledy?“ napřímil se Wiese prudce a jeho
malátnost byla rázem ta tam. „Co má tohle krucinál
znamenat?“
Dietrich těžce polkl.
„Veškerý rádiový i telefonní kontakt mezi Ruffiacem
tady,“ měl na mysli hlavní stan, „a velitelstvími
těchto dvou divizí byl před čtvrt hodinou přerušen.“
Wiese si přitiskl ruku na čelo jako těžce zkoušený
člověk a chvíli nebyl schopný reagovat.
„Ale to nemůžete myslet vážně… To není možné!
Celý pluk se vzdal… absolut unmöglich!“ zíral
na druhém konci velké podzemní místnosti nevěřícně
důstojník s červenými lampasy generálního
štábu na švech plandavých jezdeckých kalhot na telefon………….
Autor: | Kessler, Leo |
Překladatel: | Lusk, Jan |
Název: | Pochoduj nebo zemři |
Původní název: | March or Die |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-362-5 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 328 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 24.11.2010 |