Pochoduj nebo zemři

PROLOG

VOLÁNÍ DO ZBRANĚ

Obloha měla barvu olova. Vzduch byl těžký a vlhký.

V borovicích hlasitě cvrkaly cikády. Nad nehybnou

hladinou moře se v modrých vlnách tetelil horký

vzduch. Všude panovalo napjaté očekávání.

Čekali, až přijdou, už skoro tři měsíce, od června,

kdy se Angloameričané vylodili v Normandii, zakopaní

na horkém pobřeží, u něhož si před válkou užívali

milionáři. Protože přijít museli. Přijdou z moře, prorazí

tenkou linii obrany a kvapem zamíří na sever, aby se

spojili se svými krajany v Normandii. Od okamžiku,

kdy polní maršál Rommel nařídil vybudování Jižního

valu, překypovalo celé toto francouzské pobřeží horečnou

aktivitou. Každý hotel, restaurace i soukromá

vila s výhledem na moře byly obestavěné cihlami

a přeměněny v opěrný bod. V každé zátoce, ústí řeky

či na pláži byl natažen ostnatý drát, položené miny

a byly zajištěny kulometnými hnízdy, protitankovými

děly a plamenomety. Na každý kilometr připadly tři

bunkry a jedna baterie těžkých děl. Všude byla vysázena

obrovská minová pole, táhnoucí se od pláží až ke

strmým bílým útesům.

Ovšem nejen pobřeží bylo opevněné proti útočníkům.

Vnitrozemí za obrannou linií bylo také připraveno

na útok. Ploché pásy země byly poseté protitankovými

překážkami, potažené ocelovým drátem, který

utrhá křídla kluzákům, a byly vztyčeny špičaté kůly,

na něž se nabodnou nic netušící parašutisté. Do hloub-

ky dvaceti kilometrů v prostoru od italských hranic až

po španělské se na ně připravovala celá jižní Francie.

A nyní přicházeli. Rozvědka hlásila shromažďování

armád v Itálii. Vzdušný průzkum odhalil invazní plavidla

na Korsice. Americká flotila byla zpozorována, jak

plnou parou proplouvá Gibraltarskou úžinou. Churchill

se vypařil z nepřátelské metropole Londýna a všichni

věděli, co to znamená – ten starý ožrala vyrazil osobně

přihlížet vylodění.

A tohoto horkého úsvitu 15. srpna 1944 konečně přišli.

Začalo to čímsi jako řevem rozzuřené obludy na moři,

hlubokým vrčením nepodobajícím se ničemu jinému

na světě. Jako pokřik lovců se to vracelo s mnohonásobnou

ozvěnou. Důstojníci vztyčili ruce, připravení dát

znamení. Poddůstojníci našpulili rty k píšťalkám. Ve velitelských

bunkrech se štábní důstojníci hrbili nad telefony.

Další ztuhli s očima rozšířenýma strachem u poplachových

tlačítek.

Ozvalo se zakvílení jako z rozladěných varhan. Odstřelovači

se instinktivně stáhli ze střech i se svými

puškami. Střelci minometů se choulili k sobě jako zasažení

náhlou vichřicí. Rozkazy zmrzly důstojníkům

na rtech. Nekonečné dusivé ticho. V dálce na moři zablikala

červená světélka. A stále žádný zvuk. Copak to

nikdy nezačne?

S drsným triumfálním jekem se přiřítilo čtyři sta projektilů

a udeřilo do země, až se pod tou krutou ranou

otřásla. Hrozivé napjaté ticho bylo během okamžiku

přerušeno. Začalo předinvazní ostřelování a všude se

náhle rozpoutalo peklo.

Byl to nekončící a mnohohlasý rámus. Dunění děl.

Zlověstné vytí střel nad hlavou. Zuřivé, mnohokrát zesílené

staccato šrapnelů vpředu. Oheň, střelný prach,

kousky kovu velké jako pěst, hlína, písek, kamení –

a mrtvoly. Tato lidmi působená smršť se pomalu plazila

vpřed – od pláží vzhůru po útesech do krajiny za nimi

–, trhala vše, co jí stálo v cestě a pohlcovala všech-

no za silného vzteklého vytí, jež znamenalo smrt. Po

pláži běžel splašený kůň s hořící hřívou. Do růžova

uvařený kuchař plaval v kotli vlastní polévky. Pomocná

rota, všichni v naleštěných botách a s vyčištěnými

zbraněmi, narovnaná jako sardinky v plechovce

po straně přístupové cesty bez jediné známky zranění.

Bezruký desátník snažící se ošetřit důstojníka, z jehož

nohou zbývaly krvavé pahýly. Mrtví a umírající, všude

oheň a spoušť…

Ve všech velitelských bunkrech vyzváněly telefony.

Důstojníci s popelavými obličeji a vyděšenými pohledy

běhali sem a tam. Kurýři ujížděli krajinou se špatnými

zprávami. Plage de Rayol dobytá… Nepřátelské

jednotky se vyloďují na Cap Negre… Loďstvo u Cannes…

Útočné oddíly míří na St. Tropez… Hlášení štábních

důstojníků se mísila se zoufalým voláním o pomoc,

podporu, rozkazy.

„Plamenometný útok na bunkr B… Nemůžeme je

zastavit, od pláže se jich valí stovky… Máme posledních

pět granátů… žádáme o povolení se stáhnout…

Všichni důstojníci kromě mne mrtví – co mám dělat…

co mám dělat, pane generále?“

Důstojníkům generála Wieseho připadala velká

vzdušná flotila, chystající se zaútočit na týlové pozice

německé 19. armády, zlověstná, nicméně majestátní.

Dlouhé řady bombardérů, o nichž věděli, že za sebou

mají dlouhou cestu přes Středozemní moře z Itálie, házely

ve vycházejícím slunci prasátka jako čarovná světélka.

Značkovači cílů před nimi už shodili světlice

a nyní se v ladných křivkách otáčeli na zpáteční cestu.

Světlice se pomalu snášely v rozšiřujících se fontánách

jako drahokamy neochotně se poddávající zemské

přitažlivosti. Konečně se probudil flak a poďobal

oblohu hnědými a šedými obláčky vybuchujících střel,

mezi nimiž prolétaly obrovské letouny zdánlivě netknuté.

Na nevlídném nebi rozkvetly padáky parašutistů.

Bílé, červené, zelené, žluté, byly jich stovky, tisíce.

Také kluzáky se odpoutaly. Velké neohrabané krabice

ze dřeva a plátna se v děsivém tichu snášely k zemi,

aby vyložily svůj náklad mužů a materiálu. Jeden ze

strojů přistál v aleji cypřišů, o něž si utrhal křidla, a trhaně

zastavil. Další tvrdě narazil do velkého dubu,

udělal přemet a dopadl na záda jako mrtvý brouk. Nikdo

se nedostal ven. Někteří z pilotů se pokusili použít

naostřené kůly, které pokrývaly pole okolo velitelství,

jako brzdy. Naletěli do nich rychlostí osmdesáti kilometrů

za hodinu a v obrovském mračnu prachu a s bušením

vyklepávajícím kosti z těla zastavili. Jiní neměli

tolik štěstí. Jejich kluzáky se napíchly na kůly nebo je

roztrhal ocelový drát. Ležely na polích jako utýraní

ptáci s ulámanými křídly a z rozervaného plátna trupů

jim čouhaly polámané vzpěry.

Ale ani kluzáky, ani parašutisty nebylo možné zastavit.

Zformovali se, sebrali svou výstroj, naložili džípy

a vyrazili přes pole a pod stromy ověšenými padáky

do útoku…

„Shodili jednu parašutistickou divizi, pane generále…

Části 36. a 45. americké pěší divize jsou také na břehu

a začínají postupovat na sever. Také jsme zjistili, že

francouzská první…“

Generál Wiese, velitel německé 19. armády, hypnoticky

poslouchal, jak jeho zpravodajský důstojník

předčítá poznámky ze zápisníku. Zvenčí podzemního

bunkru slyšel tlumené burácení děl a řev letadel. Hektické

klapání dálnopisů, neustálé zvonění polních telefonů

a přebíhání štábu sem a tam uvnitř mu také prozrazovalo,

že jeho armádě v jižní Francii se krátí čas.

Nepřítel udeřil, jak už se dlouho očekávalo, ale v síle,

kterou nepředpokládal.

„Zkrátka, pane generále,“ uzavřel obrýlený zpravodajec,

který v civilu býval učitelem, „očekáváme, že

do dnešní třiadvacáté hodiny vylodí Angloameričané

devadesát až devadesát pět tisíc vojáků.“ Upravil si

cvikr, odkašlal si a hleděl na generálovu plešatící hlavu,

jako by byl zpátky na maloměstském gymnáziu

a dožadoval se odpovědi od hloupého žáka.

Wiese nikam nespěchal. Znal rezervní plán vrchního

velení pro případ invaze. Měl za úkol vydržet co

nejdéle, ale nesměl nechat svou armádu obklíčit. Vůdce

nepovažoval jižní Francii za natolik důležitou, aby

na ni obětoval celou armádu. Devatenáctá měla povolení,

bude-li to považovat za nezbytné, ustoupit po celé

šířce francouzského území na sever, kde bude využitá

pro podporu mohutného protiútoku, který vyžene západní

Spojence z Normandie zpět do moře, odkud přišli.

Štáb v Berlíně už triumfálně hovořil o druhém

Dunkerque. Wiese si zamyšleně třel bradu, jako by

kontroloval, zda je toho rána správně oholen.

„Co obrana pobřeží, Dietrichu?“

„Nesouvislá, pane generále,“ nahlédl důstojník znovu

do svého bloku. „Na několika místech se naši muži

drží proti nadlidské přesile vznešeně a hrdinně…“

„Dost bylo hrdinství, Dietrichu,“ mávl Wiese malátně

a jako by znuděně rukou. „To nechte Jedovatému

trpaslíkovi*) pro domácí publikum. Jen fakta, prosím.“

Dietrich se začervenal a rychle si vyčistil brýle,

čímž zakrýval svou nervozitu podobně, jako když nějaký

všetečný inspektor navštívil jeho třídu.

„Jak 148., tak 242. pěší divize se začaly stahovat, alespoň

tak tomu bylo, když jsme o nich slyšeli naposledy.“

„Slyšeli naposledy?“ napřímil se Wiese prudce a jeho

malátnost byla rázem ta tam. „Co má tohle krucinál

znamenat?“

Dietrich těžce polkl.

„Veškerý rádiový i telefonní kontakt mezi Ruffiacem

tady,“ měl na mysli hlavní stan, „a velitelstvími

těchto dvou divizí byl před čtvrt hodinou přerušen.“

Wiese si přitiskl ruku na čelo jako těžce zkoušený

člověk a chvíli nebyl schopný reagovat.

„Ale to nemůžete myslet vážně… To není možné!

Celý pluk se vzdal… absolut unmöglich!“ zíral

na druhém konci velké podzemní místnosti nevěřícně

důstojník s červenými lampasy generálního

štábu na švech plandavých jezdeckých kalhot na telefon………….