Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Epitaf pro tři ženy

od
Plaidy, Jean
  • Jindřich VI. byl mladým králem obklopeným ctižádostivými lidmi. Tři ženy, které vstoupily do jeho života, hluboce a trvale ovlivnily i celou historii. Jindřichova matka, Kateřina z Valois, se zamilovala do Owena Tudora a společně založili tudorovskou dynastii. Johanka z Arku, selská dívka, která za svou zem obětovala život, pronásledovala Jindřicha až do jeho smrti. A až příliš ctižádostivá Eleanor z Gloucesteru svými intrikami ohrozila život mladého krále a draze za své činy zaplatila…

  • KATEŘINA Z VALOIS

     

    Waleský panoš

    Zprávu o králově smrti přinesl Kateřině její švagr.

    Nemohla tomu uvěřit. Jindřich, mocný dobyvatel,

    milenec, manžel a otec jejího dítěte!

    Pochybovačně na něj hleděla a vrtěla hlavou. „Ne,“

    vykřikla. „To není pravda!“

    Jan, vévoda z Bedfordu, který bratra Jindřicha miloval,

    odjakživa tvrdil, že si mu přeje sloužit tělem i duší,

    a také to svými skutky dokázal, ji smutně pozoroval.

    „V poslední chvíli na vás myslel,“ sdělil jí. „Chtěl,

    abych vás utěšil. Věděl, jak vás ta zpráva zasáhne.“

    Dál na něj upírala nevěřícné oči.

    „Byl trochu nemocný,“ zašeptala, „ale smrt? Ach

    ne… to ne.“

    „Měl odpočívat. Přesto trval na tom, že pojede na

    pomoc burgundskému vévodovi.“

    Oči jí potemněly vztekem, který krátce převážil nad

    zármutkem. Celý její život byl zastíněn sporem mezi

    Burgundskem a Orléansem. A teď bylo opět na vině

    Burgundsko.

    „Oba jsme ho dobře znali,“ pokračoval vévoda. „Jakmile

    se vedla nějaká bitva, nedokázal si odpočinout.“

    „Anglie… Francie…,“ zašeptala. „Můj syn… Co

    teď budeme dělat?“

    Vévoda jí položil ruce na ramena, přitáhl ji k sobě

    a zlehka ji políbil na čelo.

    „To musí rozhodnout Bůh,“ pravil.

    Protože věděl, že jinak už ji utěšit nemůže, zavolal

    si k sobě jednu její dvorní dámu.

    „Nechte ji truchlit,“ vyzval ji, „ale buďte připravené.

    Bude hrozné, až si uvědomí, v jaké je situaci.“

     

    * * *

    Zdánlivě neporazitelný Jindřich, jehož pouhé jméno

    přemohlo Francouze hrůzou, byl tedy mrtvý. Jakmile

    nastoupil na trůn, skončil se zhýralým životem a věnoval

    se boji za francouzskou korunu. Byl vysoký, hezký,

    energický, a přesto něžný. Když ho však zachvátil

    vztek, lidé ho přirovnávali ke lvovi. Odmítal si připustit

    porážku, a když na něj vojáci vzpomínali, vždy

    mysleli na slavnou bitvu u Azincourtu. Vedl do ní své

    vojáky se zápalem a sebedůvěrou dobyvatele, takže se

    jeho malá armáda oslabená nemocí postavila francouzskému

    vojsku a jednoznačně vyhrála. Byla to víc

    než vítězná bitva, protože mohla znamenat konec války,

    která se vlekla od doby, kdy Eduard III. usoudil, že

    má nárok na francouzský trůn.

    A právě když se slavný válečník Jindřich chystal

    převzít plody svého úsilí, ulehl na lůžko a zemřel.

    Kateřina se musela ptát: Co teď?

    Bylo jí jednadvacet. Byla poměrně mladá, ale nešťastné

    dětství ji do jisté míry připravilo na další pohromy.

    Devítiměsíční chlapec byl na anglickém hradě Windsor

    v péči chův a pod dohledem Jindřichova bratra

    Humphreyho, vévody z Gloucesteru. Hošík – po otci

    Jindřich – byl nejdůležitějším dítětem v Anglii, protože

    se po náhlé otcově smrti stal anglickým králem.

    Nyní, když si Kateřina zvykla na to, že Jindřich

    zemřel, trochu se uklidnila. Švagr Jan jí už poradí, co

    má dělat, a ona mu bude věřit jako Jindřichovi.

    Odjela na hrad Vincennes. Jakmile spatřila mrtvé

    manželovo tělo, rozvaha ji opustila a poprvé od chvíle,

    kdy se tu zprávu dozvěděla, se rozplakala. Jako by si

    konečně uvědomila, co Jindřichova smrt znamená.

    Byla zdrcená a bála se budoucnosti.

    Mnozí si s ní přáli mluvit. Tvrdili, že se musí jeho

    tělo co nejdřív převézt do Anglie a nemělo by se s tím

    otálet.

    Vévoda z Bedfordu však přikázal, aby v každém

    směru ctili její přání, a Kateřina chtěla zůstat nějakou

    dobu sama, aby mohla přemýšlet. Nechala si osedlat

    koně – a vyhledala samotu, kterou jí nabízely okolní

    lesy.

    Zamířila do Bois de Vincennes a družina ji ve zdvořilé

    vzdálenosti doprovázela. Když sesedla, přispěchal

    k ní panoš, aby jí podržel koně. Pohlédla na něj. Byl

    mladý, zhruba v jejím věku, vysoký a tmavovlasý. Měl

    zajímavý obličej.

    „Chvíli se tu zdržím,“ poznamenala. „V tuto roční

    dobu je les nádherný, nemyslíte?“

    „Ano, paní,“ přisvědčil. Nepoznávala jeho přízvuk,

    ale na druhou stranu nebyla v angličtině tak zběhlá,

    jak by si přála. Znovu si připomněla, jak se Jindřich

    občas smál její výslovnosti. „Musím se zdokonalit,“

    říkala mu ostýchavě. „Ne,“ namítal. „Líbí se mi to,

    Kate. Nechci, aby ses měnila. Zůstaň mou francouzskou

    Kate.“

    Napadlo ji, jestli na něj bude vzpomínat celý život.

    „Začíná se hlásit podzim,“ dodala.

    „Máte pravdu, paní,“ souhlasil panoš.

    „Je smutné, když léto končí. Listí už mění barvu.

    Brzy zůstanou větve holé.“

    Zachvátil ji smutek. Stejně jako můj život, pomyslela

    si. Je pryč. Léto skončilo, přichází zima. Potom

    se zadívala na panoše. Byl velice mladý – v rozpuku mládí.

    „Kolik vám je?“ zeptala se bez rozmyslu.

    Vypadal překvapeně, jako by přemýšlel, proč královnu

    zajímá jeho věk.

    Pohotově však odpověděl: „Bude mi jednadvacet.“

    Usmála se. Ještě před chvílí přemýšlela o tom, že

    je mladý a má život před sebou, a to mu bylo stejně

    jako jí.

    Připadalo jí to jako zjevení. Jindřich zemřel, ale ona

    žije a je mladá. Je krásná, sice vdova po Jindřichu Dobyvateli,

    ale také matka anglického Jindřicha VI. Hodně

    jí toho zbylo. Musí se starat o dítě. Leží před ní celý

    život. V minulosti přežila obrovská nebezpečí, takže

    to v případě nutnosti udělá znovu.

    Na chvíli přestala být smutná a zářivě se na mladíka

    usmála.

    „Vrátím se na hrad,“ pravila. „Čeká mě spousta

    práce.“

    Poslušně jí pomohl nasednout zpátky na koně.

    „Děkuji vám,“ řekla a upřeně se na něj zadívala.

    „Máte nezvyklou výslovnost,“ pokračovala kostrbatou

    angličtinou. „Asi byste mohl říct totéž o mně.“

    Nevěděl, co na to má odpovědět, a Kateřina se znovu

    usmála.

    „Odkud jste?“ zeptala se. „Z jaké země pocházíte?“

    „ZWalesu, paní,“ odvětil.

    „Wales. Ach ano, slyšela jsem krále mluvit o Walesu.

    Jak se jmenujete?“

    „Owen Tudor, paní.“

    „Owen Tudor,“ opakovala. „Děkuji vám, Owene

    Tudore. Vedete si dobře.“

    Zamyšleně odjela zpátky na hrad. Vrátila se jí naděje.

    Připadalo jí podivné, že se tak stalo během krátkého

    rozhovoru s waleským panošem.

  • Autor: Plaidy, Jean
    Překladatel: Zvěřinová, Zdeňka
    Název: Epitaf pro tři ženy
    Původní název: Epitaph for Three Women
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-318-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 376
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 30.6.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.