Autoři

Série

Letní hlasy

od
Pilcher, Rosamunde
  • Román Letní hlasy patří bezesporu mezi nejlepší díla světoznámé autorky, spolu s Bouřlivým pobřežím a Hledači mušlí. Vypráví o složitém vztahu Laury a Aleca Haverstockových. Laura sice získala muže svého srdce, ale žije i nadále ve stínu jeho první manželky Eriky, oslnivé ale povrchní krásky, jež uprchla s jiným mužem a vzala sebou dceru Gabrielu. Příběh odehrávající se v nádherné cornwallské krajině vrcholí málem tragédií, která však pomůže manželům překonat všechny překážky, které je dosud dělily.

  • 1

    Hampstead

    Ošetřovatelka, hezké děvče s brýlemi s obroučkami

    z rohoviny, doprovodila Lauru ke dveřím. Otevřela

    je před ní, ustoupila stranou a usmála se na ni, jako by

    šlo o společenskou návštěvu, která jim oběma přinesla

    potěšení. Dolů na Harley Street, nyní přeťatou stíny domů

    a pruhy slunečního světla, vedly vydrhnuté schody.

    „To máme nádherné odpoledne,“ poznamenala sestra.

    A měla pravdu. Byl konec července, příjemný a slunečný.

    Ošetřovatelka měla nadýchanou sukni a halenku,

    nylonky jí obepínaly hezky tvarované nohy, obuté do

    černých lodiček. Působily spíše společensky. Zato Laura

    si vzala obyčejné bavlněné šaty a punčochy neměla

    žádné. Svěží vánek, který se proháněl letními ulicemi,

    byl však ostrý, a tak si přes ramena přehodila kašmírový

    svetr.

    Laura jí přitakala, avšak nenapadalo ji nic, co by

    mohla o počasí dodat. Vysoukala ze sebe ještě: „Děkuji.“

    I když ošetřovatelka toho pro ni zase tolik neudělala.

    Pouze ji ohlásila, když přišla na vyšetření k doktorce

    Hickleyové. A pak se za čtvrthodinku objevila, aby ji

    zase vyprovodila ven.

    „Není zač, paní Haverstocková, na shledanou.“

    „Na shledanou.“

    Lesklé, černě natřené dveře se za ní zavřely. Laura se

    otočila zády k průčelí pěkného, impozantního domu. Po

    chodníku zamířila k místu opodál, kde nějakým zázra-

    kem našla pár volných metrů, aby zaparkovala vůz. Zastavila

    se a odemkla dvířka. Na zadním sedadle zaznamenala

    nějaký pohyb. Jakmile se usadila za volantem,

    zdolala Lucy lehce skokem opěradlo sedadla a přistála

    jí na klíně. Postavila se na zadní, huňatým ocasem mávala

    radostně sem tam a rychle a láskyplně přejela Lauře

    obličej dlouhým růžovým jazykem.

    „Ach, ty můj chudáčku, musela ses tu skoro uvařit!“

    Pootevřela okénko, ale i přesto bylo uvnitř ve voze jako

    v peci. Nadzdvihla se a stáhla střechu – a hned se

    všechno zdálo o trochu lepší. Chladný vzduch províval

    vozem a zezadu ji do hlavy hřálo sluníčko.

    Lucy chvilku spokojeně funěla, aby tím vyjádřila psí

    nespokojenost, ale zároveň odpuštění a náklonnost. Veškerá

    její láska náležela Lauře. Nehledě na to byla Lucy

    zdvořilé stvořeníčko s okouzlujícím chováním. Když se

    Alec vracel večer z práce domů, udělala z jeho vítání doslova

    obřad. Alec vykládal, že sňatek s Laurou byl nakonec

    dobrá partie. Jako by šlo o nějakou aukci: získal totiž

    nejen novou manželku, ale k tomu i psa.

    Laura se Lucy svěřovala ve chvílích, kdy zoufale prahla

    po důvěrníkovi, kterému by sdělila záležitosti, jež by stěží

    mohla bez obav prozradit někomu jinému. Dokonce ani

    Alecovi ne! Zejména tomu ne, neboť ony tajné myšlenky

    se týkaly obvykle jeho. Někdy tak přemýšlela o známých

    vdaných ženách vůbec. Skrývají i ony před manžely své

    tajné myšlenky? Tak například Marjorie Ansteyová, která

    byla za George provdána šestnáct let a spolehlivě řídila

    bezchybný chod jeho života počínaje čistými ponožkami

    a obstaráním letenek konče. Nebo Daphne Boulderstoneová,

    která odvážně flirtovala s každým mužem, s nímž

    se setkala. Na tu co chvíli někdo narazil v diskrétních

    podnicích, kam chodila na obědy ve dvou, ovšem s manželem

    nějaké jiné ženy. Podílela se Daphne s Tomem o tyto

    důvěrnosti a vysmívala se třeba vlastní pošetilosti? Nebo

    byl Tom chladný a odtažitý – dokonce o ni nejevil

    zájem –, jak se to obvykle jevilo ostatním? Možná mu to

    bylo prostě všechno jedno. Třeba bude mít Laura mož-

    nost, aby tato manželství pozorovala a dospěla tak k nějakému

    závěru. Příští týden se totiž všichni vydají společně

    do Skotska, do Glenshandry, na dovolenou spojenou s rybolovem,

    kterou plánovali už dlouho. Zhluboka se nadechla,

    zmatená vlastní hloupostí.

    Jakou mělo cenu tady vysedávat a splétat takovéhle

    představy, když nyní ani do Skotska nepojede? Doktorka

    Hickleyová si v tomto ohledu nebrala žádné servítky.

    „Vyřiďme to co nejrychleji, jak to jen půjde. Neztrácejme

    čas. Poležíte si několik dní v nemocnici a potom si

    musíte pořádně odpočinout.“

    Stalo se to, čeho se Laura nejvíc obávala. Zahnala

    myšlenky na Daphne a Marjorie. Alec. Musí se soustředit

    na Aleca. Musí jednat rázně a rozhodně a musí si

    hlavně připravit plán, jak postupovat. Protože ať se stane

    cokoli, Alec musí odjet s ostatními do Glenshandry,

    zatímco Laura tu jednoduše zůstane. Věděla, že bude

    muset Aleca přemlouvat. A tak bylo třeba přijít na nějaký

    přesvědčivý a nezpochybnitelný plán. A to za ni nevymyslí

    nikdo. Musí to udělat hned teď.

    Ovšem jak seděla celá skleslá za volantem, rozhodně

    se necítila na nějaké rázné chování.

    Bolela ji hlava, bolela ji záda, bolelo ji celé tělo. Uvědomila

    si, že by měla jet domů – do vysokého, úzkého

    domu v Islingtonu. Nebylo to nijak daleko, avšak zdálo

    se to dost daleko, když jste se cítili unavení a skleslí za

    horkého červencového odpoledne. Myslela na to, jak se

    vrátí domů, vystoupá vzhůru po schodišti, lehne si na

    chladivé lůžko a prospí zbytek odpoledne. Alec věřil, že

    si má člověk vyčistit hlavu a ponechat podvědomí, aby

    vyřešilo zjevně bezvýchodné těžkosti. Třeba podvědomí

    vytáhne z rukávu nějaký trumf a bude se snažit, zatímco

    ona bude podřimovat. A až se probudí, tak jí

    předloží nějaký skvostný, jednoduchý plán. Zvažovala

    tuto představu a pak si opět povzdychla. Měla-li k sobě

    být upřímná, tolik si nevěřila.

    „Nikdy jsem vás neviděla tak bledou,“ konstatovala

    doktorka Hickleyová, což bylo samo o sobě znepokoju-

    jící, neboť doktorka Hickleyová se téměř vždy chovala

    s profesionální odměřeností. Máloco ji pohnulo k tak

    nezaobaleně proneseným poznámkám. „Raději vám

    uděláme krevní obraz, abychom měli jistotu.“

    Laura sklopila stínítko proti slunci a zkoumavě pozorovala

    svou tvář v zrcátku na zadní straně. Po chviličce

    vytáhla bez velkého nadšení z kabelky hřeben a pokusila

    se provést něco s vlasy. Pak vylovila ještě rtěnku. Ta

    však byla příliš světlá, její odstín se rozhodně nehodil

    k Lauřině bledé pleti.

    Teď si pozorně prohlížela oči. Byly tmavé a vroubily

    je dlouhé, husté řasy. Usoudila, že k její tváři jsou až příliš

    velké. Připomínaly dva otvory vystřižené do listu papíru.

    Přísně čelila vlastnímu upřenému pohledu. Jet domů

    a jít spát – tím se nic nevyřeší. Ty to víš, viď? Určitě

    existuje někdo, kdo by jí mohl pomoci, nějaký člověk,

    s nímž by si promluvila. Doma nebyl nikdo, neboť paní

    Abneyová, která bydlela v suterénu, s železnou pravidelností

    setrvávala od druhé do čtvrté odpoledne na lůžku.

    Vždy se bránila, seč jí síly stačily, aby ji někdo vyrušoval.

    I když to bylo něco důležitého – jako třeba kontrola

    vodoměru.

    Někdo, s kým by si promluvila.

    Phyllis.

    Skvělé. Až mě propustí z nemocnice, tak bych mohla

    zůstat u Phyllis. A budu-li u Phyllis, pak Alec může odjet.

    Nedovedla pochopit, že ji něco tak samozřejmého nenapadlo

    už dříve. Laura, spokojená sama se sebou, se začala

    usmívat. V tu chvíli ji však krátké zatroubení auta

    okamžitě vrátilo do skutečnosti. Vedle jejího vozu parkoval

    velký, modrý rover. Řidič, muž s brunátnou tváří, dal

    Lauře jasně najevo, že by rád věděl, zda odjede z parkoviště,

    nebo zda má v úmyslu vysedávat ve voze a po zbytek

    dne se tam zkrášlovat a vylepšovat.

    Zaskočená Laura sklapla stínítko do původní polohy,

    nastartovala, usmála se na netrpělivého pána svůdněji,

    než bylo nutné, a poněkud znervózněna vymanévrovala

    autem na vozovku. Nakonec se jí dokonce podařilo do

    ničeho nevrazit. Zamířila na Euston Road, jela po tříproudé

    silnici až k Eversholt Street a pak zabočila na

    sever. Začala stoupat do kopce, směrem k Hampsteadu.

    Okamžitě se cítila o trošku lépe. Měla nápad a hodlala

    ho uskutečnit. Provoz řídl a vůz nabíral větší rychlost.

    Sklopenou střechou proudil dovnitř vzduch. Cesta

    jí připadala přátelská a známá, neboť když jako mladá

    bydlela s Phyllis, jezdívala tudy každý den autobusem

    – nejprve do školy a pak na univerzitu. Zastavila na

    červenou. Domy lemující obě strany silnice si dobře

    vybavovala. Nyní byly sešlé a stíněné stromy. Některé

    z nich byly opravené, nově omítnuté, s hlavními dveřmi

    natřenými jásavými barvami. Chodníky koupající se

    ve slunci byly plné lidí v lehkých šatech, děvčat s obnaženými

    pažemi a maminek s napůl nahatými dětmi.

    Malé krámky měly vytažené markýzy a zboží bylo vyložené

    před nimi na chodníku. Laura viděla umělecky

    sestavené pyramidy zeleniny, dále soupravu židlí z borového

    dřeva a zelená vědra plná růží a karafiátů. Před

    malou hospůdkou stálo dokonce pod pruhovanými slunečníky

    pár stolků s bílými kovovými křesílky. Vypadá

    to tady jako v Paříži, pomyslela si. Kéž bychom tak

    bydleli v Hampsteadu! A potom auto za ní zatroubilo –

    a Laura si uvědomila, že naskočila zelená.

    Phyllis možná nebude doma.

    Ta myšlenka ji napadla teprve ve chvíli, kdy jela po

    Hampstead High Street.

    Měla by se zastavit někde u telefonní budky. Pokusila

    se představit si, co by tak asi Phyllis mohla dělat

    za hezkého, slunného odpoledne. Vybavit si to zase

    tak těžké nebylo, neboť představ existovala nekonečná

    řada. Mohla si jít koupit šaty nebo vybírat starožitnosti,

    loudat se po svých oblíbených galeriích, zasedat ve

    výboru, který měl za cíl zpřístupnění hudby masám,

    anebo shánět peníze na nějaký rozpadající se hampsteadský

    zámeček.

    Bylo už nicméně pozdě cokoli podniknout, neboť téměř

    dojela k Phyllisinu domu. Po chvíli zabočila z hlavní ulice

    do zužující se uličky, klikatící se do vršku, která se potom

    dál táhla rovně. Naskytl se jí pohled na terasy georgiánských

    domů, které stoupaly souměrně s cestou, každá

    z vil pouze o krůček výš než ta sousední. Dveře Phyllisina

    domu vedly přímo na dlážděnou cestu a vpředu stálo zaparkované

    Phyllisino auto, což znamenalo jistou naději.

    I když to samozřejmě ještě neznamenalo, že je Phyllis doma.

    Vyznávala totiž pěší chůzi a vozem jezdila pouze tehdy,

    když se musela vydat „dolů do Londýna“…………………………..

  • Autor: Pilcher, Rosamunde
    Překladatel: Parkánová, Hana
    Název: Letní hlasy
    Původní název: Voices in Summer
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-271-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 264
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 20.2.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.