Letní hlasy

1

Hampstead

Ošetřovatelka, hezké děvče s brýlemi s obroučkami

z rohoviny, doprovodila Lauru ke dveřím. Otevřela

je před ní, ustoupila stranou a usmála se na ni, jako by

šlo o společenskou návštěvu, která jim oběma přinesla

potěšení. Dolů na Harley Street, nyní přeťatou stíny domů

a pruhy slunečního světla, vedly vydrhnuté schody.

„To máme nádherné odpoledne,“ poznamenala sestra.

A měla pravdu. Byl konec července, příjemný a slunečný.

Ošetřovatelka měla nadýchanou sukni a halenku,

nylonky jí obepínaly hezky tvarované nohy, obuté do

černých lodiček. Působily spíše společensky. Zato Laura

si vzala obyčejné bavlněné šaty a punčochy neměla

žádné. Svěží vánek, který se proháněl letními ulicemi,

byl však ostrý, a tak si přes ramena přehodila kašmírový

svetr.

Laura jí přitakala, avšak nenapadalo ji nic, co by

mohla o počasí dodat. Vysoukala ze sebe ještě: „Děkuji.“

I když ošetřovatelka toho pro ni zase tolik neudělala.

Pouze ji ohlásila, když přišla na vyšetření k doktorce

Hickleyové. A pak se za čtvrthodinku objevila, aby ji

zase vyprovodila ven.

„Není zač, paní Haverstocková, na shledanou.“

„Na shledanou.“

Lesklé, černě natřené dveře se za ní zavřely. Laura se

otočila zády k průčelí pěkného, impozantního domu. Po

chodníku zamířila k místu opodál, kde nějakým zázra-

kem našla pár volných metrů, aby zaparkovala vůz. Zastavila

se a odemkla dvířka. Na zadním sedadle zaznamenala

nějaký pohyb. Jakmile se usadila za volantem,

zdolala Lucy lehce skokem opěradlo sedadla a přistála

jí na klíně. Postavila se na zadní, huňatým ocasem mávala

radostně sem tam a rychle a láskyplně přejela Lauře

obličej dlouhým růžovým jazykem.

„Ach, ty můj chudáčku, musela ses tu skoro uvařit!“

Pootevřela okénko, ale i přesto bylo uvnitř ve voze jako

v peci. Nadzdvihla se a stáhla střechu – a hned se

všechno zdálo o trochu lepší. Chladný vzduch províval

vozem a zezadu ji do hlavy hřálo sluníčko.

Lucy chvilku spokojeně funěla, aby tím vyjádřila psí

nespokojenost, ale zároveň odpuštění a náklonnost. Veškerá

její láska náležela Lauře. Nehledě na to byla Lucy

zdvořilé stvořeníčko s okouzlujícím chováním. Když se

Alec vracel večer z práce domů, udělala z jeho vítání doslova

obřad. Alec vykládal, že sňatek s Laurou byl nakonec

dobrá partie. Jako by šlo o nějakou aukci: získal totiž

nejen novou manželku, ale k tomu i psa.

Laura se Lucy svěřovala ve chvílích, kdy zoufale prahla

po důvěrníkovi, kterému by sdělila záležitosti, jež by stěží

mohla bez obav prozradit někomu jinému. Dokonce ani

Alecovi ne! Zejména tomu ne, neboť ony tajné myšlenky

se týkaly obvykle jeho. Někdy tak přemýšlela o známých

vdaných ženách vůbec. Skrývají i ony před manžely své

tajné myšlenky? Tak například Marjorie Ansteyová, která

byla za George provdána šestnáct let a spolehlivě řídila

bezchybný chod jeho života počínaje čistými ponožkami

a obstaráním letenek konče. Nebo Daphne Boulderstoneová,

která odvážně flirtovala s každým mužem, s nímž

se setkala. Na tu co chvíli někdo narazil v diskrétních

podnicích, kam chodila na obědy ve dvou, ovšem s manželem

nějaké jiné ženy. Podílela se Daphne s Tomem o tyto

důvěrnosti a vysmívala se třeba vlastní pošetilosti? Nebo

byl Tom chladný a odtažitý – dokonce o ni nejevil

zájem –, jak se to obvykle jevilo ostatním? Možná mu to

bylo prostě všechno jedno. Třeba bude mít Laura mož-

nost, aby tato manželství pozorovala a dospěla tak k nějakému

závěru. Příští týden se totiž všichni vydají společně

do Skotska, do Glenshandry, na dovolenou spojenou s rybolovem,

kterou plánovali už dlouho. Zhluboka se nadechla,

zmatená vlastní hloupostí.

Jakou mělo cenu tady vysedávat a splétat takovéhle

představy, když nyní ani do Skotska nepojede? Doktorka

Hickleyová si v tomto ohledu nebrala žádné servítky.

„Vyřiďme to co nejrychleji, jak to jen půjde. Neztrácejme

čas. Poležíte si několik dní v nemocnici a potom si

musíte pořádně odpočinout.“

Stalo se to, čeho se Laura nejvíc obávala. Zahnala

myšlenky na Daphne a Marjorie. Alec. Musí se soustředit

na Aleca. Musí jednat rázně a rozhodně a musí si

hlavně připravit plán, jak postupovat. Protože ať se stane

cokoli, Alec musí odjet s ostatními do Glenshandry,

zatímco Laura tu jednoduše zůstane. Věděla, že bude

muset Aleca přemlouvat. A tak bylo třeba přijít na nějaký

přesvědčivý a nezpochybnitelný plán. A to za ni nevymyslí

nikdo. Musí to udělat hned teď.

Ovšem jak seděla celá skleslá za volantem, rozhodně

se necítila na nějaké rázné chování.

Bolela ji hlava, bolela ji záda, bolelo ji celé tělo. Uvědomila

si, že by měla jet domů – do vysokého, úzkého

domu v Islingtonu. Nebylo to nijak daleko, avšak zdálo

se to dost daleko, když jste se cítili unavení a skleslí za

horkého červencového odpoledne. Myslela na to, jak se

vrátí domů, vystoupá vzhůru po schodišti, lehne si na

chladivé lůžko a prospí zbytek odpoledne. Alec věřil, že

si má člověk vyčistit hlavu a ponechat podvědomí, aby

vyřešilo zjevně bezvýchodné těžkosti. Třeba podvědomí

vytáhne z rukávu nějaký trumf a bude se snažit, zatímco

ona bude podřimovat. A až se probudí, tak jí

předloží nějaký skvostný, jednoduchý plán. Zvažovala

tuto představu a pak si opět povzdychla. Měla-li k sobě

být upřímná, tolik si nevěřila.

„Nikdy jsem vás neviděla tak bledou,“ konstatovala

doktorka Hickleyová, což bylo samo o sobě znepokoju-

jící, neboť doktorka Hickleyová se téměř vždy chovala

s profesionální odměřeností. Máloco ji pohnulo k tak

nezaobaleně proneseným poznámkám. „Raději vám

uděláme krevní obraz, abychom měli jistotu.“

Laura sklopila stínítko proti slunci a zkoumavě pozorovala

svou tvář v zrcátku na zadní straně. Po chviličce

vytáhla bez velkého nadšení z kabelky hřeben a pokusila

se provést něco s vlasy. Pak vylovila ještě rtěnku. Ta

však byla příliš světlá, její odstín se rozhodně nehodil

k Lauřině bledé pleti.

Teď si pozorně prohlížela oči. Byly tmavé a vroubily

je dlouhé, husté řasy. Usoudila, že k její tváři jsou až příliš

velké. Připomínaly dva otvory vystřižené do listu papíru.

Přísně čelila vlastnímu upřenému pohledu. Jet domů

a jít spát – tím se nic nevyřeší. Ty to víš, viď? Určitě

existuje někdo, kdo by jí mohl pomoci, nějaký člověk,

s nímž by si promluvila. Doma nebyl nikdo, neboť paní

Abneyová, která bydlela v suterénu, s železnou pravidelností

setrvávala od druhé do čtvrté odpoledne na lůžku.

Vždy se bránila, seč jí síly stačily, aby ji někdo vyrušoval.

I když to bylo něco důležitého – jako třeba kontrola

vodoměru.

Někdo, s kým by si promluvila.

Phyllis.

Skvělé. Až mě propustí z nemocnice, tak bych mohla

zůstat u Phyllis. A budu-li u Phyllis, pak Alec může odjet.

Nedovedla pochopit, že ji něco tak samozřejmého nenapadlo

už dříve. Laura, spokojená sama se sebou, se začala

usmívat. V tu chvíli ji však krátké zatroubení auta

okamžitě vrátilo do skutečnosti. Vedle jejího vozu parkoval

velký, modrý rover. Řidič, muž s brunátnou tváří, dal

Lauře jasně najevo, že by rád věděl, zda odjede z parkoviště,

nebo zda má v úmyslu vysedávat ve voze a po zbytek

dne se tam zkrášlovat a vylepšovat.

Zaskočená Laura sklapla stínítko do původní polohy,

nastartovala, usmála se na netrpělivého pána svůdněji,

než bylo nutné, a poněkud znervózněna vymanévrovala

autem na vozovku. Nakonec se jí dokonce podařilo do

ničeho nevrazit. Zamířila na Euston Road, jela po tříproudé

silnici až k Eversholt Street a pak zabočila na

sever. Začala stoupat do kopce, směrem k Hampsteadu.

Okamžitě se cítila o trošku lépe. Měla nápad a hodlala

ho uskutečnit. Provoz řídl a vůz nabíral větší rychlost.

Sklopenou střechou proudil dovnitř vzduch. Cesta

jí připadala přátelská a známá, neboť když jako mladá

bydlela s Phyllis, jezdívala tudy každý den autobusem

– nejprve do školy a pak na univerzitu. Zastavila na

červenou. Domy lemující obě strany silnice si dobře

vybavovala. Nyní byly sešlé a stíněné stromy. Některé

z nich byly opravené, nově omítnuté, s hlavními dveřmi

natřenými jásavými barvami. Chodníky koupající se

ve slunci byly plné lidí v lehkých šatech, děvčat s obnaženými

pažemi a maminek s napůl nahatými dětmi.

Malé krámky měly vytažené markýzy a zboží bylo vyložené

před nimi na chodníku. Laura viděla umělecky

sestavené pyramidy zeleniny, dále soupravu židlí z borového

dřeva a zelená vědra plná růží a karafiátů. Před

malou hospůdkou stálo dokonce pod pruhovanými slunečníky

pár stolků s bílými kovovými křesílky. Vypadá

to tady jako v Paříži, pomyslela si. Kéž bychom tak

bydleli v Hampsteadu! A potom auto za ní zatroubilo –

a Laura si uvědomila, že naskočila zelená.

Phyllis možná nebude doma.

Ta myšlenka ji napadla teprve ve chvíli, kdy jela po

Hampstead High Street.

Měla by se zastavit někde u telefonní budky. Pokusila

se představit si, co by tak asi Phyllis mohla dělat

za hezkého, slunného odpoledne. Vybavit si to zase

tak těžké nebylo, neboť představ existovala nekonečná

řada. Mohla si jít koupit šaty nebo vybírat starožitnosti,

loudat se po svých oblíbených galeriích, zasedat ve

výboru, který měl za cíl zpřístupnění hudby masám,

anebo shánět peníze na nějaký rozpadající se hampsteadský

zámeček.

Bylo už nicméně pozdě cokoli podniknout, neboť téměř

dojela k Phyllisinu domu. Po chvíli zabočila z hlavní ulice

do zužující se uličky, klikatící se do vršku, která se potom

dál táhla rovně. Naskytl se jí pohled na terasy georgiánských

domů, které stoupaly souměrně s cestou, každá

z vil pouze o krůček výš než ta sousední. Dveře Phyllisina

domu vedly přímo na dlážděnou cestu a vpředu stálo zaparkované

Phyllisino auto, což znamenalo jistou naději.

I když to samozřejmě ještě neznamenalo, že je Phyllis doma.

Vyznávala totiž pěší chůzi a vozem jezdila pouze tehdy,

když se musela vydat „dolů do Londýna“…………………………..