Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Perlový amulet

od
Cimický, Jan
  • Další z případů nejmladšího inspektora na Nábřeží zlatníků, nositele slavného jména, Paula Maigreta, který jde ve stopách svého slavného vzoru. Banální příhoda, dálniční nehoda, při níž je zraněna mladá dívka, rozpoutá lavinu pátrání. Ona dívka pochází z Prahy a jako mnoho podobných „au pair“ z východu bez zázemí byla unesena a přinucena pracovat jako sexuální otrokyně. Ukazuje se však, že za podivnými praktikami stojí někdo velmi mocný, kdo od počátku vyšetřování maří. Mladý Maigret se však nevzdává a jeho pátrání jej zavádí i do Prahy, kde je dívka vystavena dalšímu nebezpečí. Ale přesto, že bojuje s mnohem silnějšími protivníky, dokáže se svými kolegy případ vyřešit.

  • 1.

    Začalo to včerejšího večera. Valja stála u nástěnného

    kalendáře na zdi vedle okna a zadumaně hleděla chvíli

    na něj, chvíli z okna. Už skoro čtrnáct dní téměř nepřetržitě

    pršelo a nebe bylo šedé, zachmuřené, s bouřkovými

    mraky, které se objevovaly rychle a nesly s sebou

    ještě silnější příval deště, hromy a blesky.

    Vesnice v departmentech Aveyron a Drôme byly

    ohrožené záplavami, meteorologové varovali před dalšími

    přívalovými lijáky, a v novinách a časopisech se

    na prvních stranách objevovaly prakticky jen katastrofické

    snímky vyplavených usedlostí, nových jezer

    a trosečníků, které evakuují v poslední chvíli pomocí

    vrtulníků. Tragédie lidí zcela vytlačily do pozadí politiku

    a různé skandální celebrity. Dokonce ani o italském

    premiérovi Berlusconim se v bulvárním tisku

    několik dnů nepsalo!

    Vypadalo to, že bude pršet čtyřicet dní a čtyřicet

    nocí, jako se píše v bibli, a přijde potopa světa na ten

    hříšný svět…

    Paul Maigret přišel domů před malou chvílí, sotva

    odložil deštník a svlékl sako, které stejně v tom nepříznivém

    čase provlhlo. Většinou chodíval z nábřeží

    Zlatníků pěšky, byla to příjemná procházka po bulváru

    Saint Michel k Lucemburské zahradě a pak kolem

    Pantheonu a dolů ulicí Mouffetard na náměstíčko

    Contrescarpe, kde s Valjou bydleli. Občas se zastavil

    u obchodů Gibert Jeune, kde se nabízely antikvární

    knihy a desky – to byla Paulova slabá stránka: rád četl

    a miloval hudbu, ostatně knihy už v malém podkrovním

    bytě nebylo kam dávat. Začal přemýšlet o tom, že

    by se domluvil s dědičkou po paní domácí a připojil

    by si kus půdního prostoru, který by se dal snadno rekonstruovat

    a vznikl by tak nádherný třípokojový byt

    nad střechami čtvrti Mouffetard… Úvahy dostávaly

    stále konkrétnější podobu, protože pro dva byl jejich

    dosavadní příbytek sice milý a příjemný, ale v budoucnosti

    pro rodinu s dětmi… A Paul si uvědomoval,

    že tahle situace by mohla co nevidět nastat. Musí se

    přece jako muž postarat! Hrozně nerad by opustil tohle

    romantické hnízdečko, kde žil od svého příchodu

    do Paříže.

    Měl přece kamaráda architekta, který by mu celou

    rekonstrukci navrhl a zařídil kompletně se svou stavební

    firmou, aby nevznikly žádné komplikace, bylo

    by to rychlé, a hlavně nepředražené.

    Předběžně s majitelkou domu mluvil a měl její souhlas.

    Nějak však pořád nestíhal zavolat Josefa, architekta…

    „Paule,“ ozvala se Valja, která stále postávala u okna.

    „V pátek je 14. července, co kdybychom si udělali

    výlet do Bretaně, už jsme tam dlouho nebyli. Kdyby

    sis vzal volno ve čtvrtek, máme celé čtyři dny…“

    Většina Francouzů to tak dělává, když je svátek na

    konci týdne, naplánuje si takový „obkročák“, říká se

    tomu většinou faire le pont, prostě dělat most, a prodlužují

    si tak chvíle volna.

    Paul neodpověděl přímo.

    „A jaké má být počasí?“

    „Meteorologové říkají, že prý docela pěkně, deště

    snad skončí v polovině týdne a pro změnu mají nastat

    vedřiny, až pětatřicet stupňů… Ideální pro cestu do

    Trébeurdenu, ne?“

    Ano, Trébeurden! Rybářská vesnička na severním

    pobřeží Bretaně, na Côte d’Emeraude, kde se oba narodili

    a vyrůstali. Na hřbitově tam leží i Paulova maminka

    a tatínek a žije tam dosud jeho babička, skoro

    devadesátiletá čiperná osůbka. Valja věděla, kde je

    Paulovo slabé místo: občas si vyčítal, že dlouho babičku

    nenavštívil!

    „Jenže já nevím, jestli mi šéf dá volno, to víš, s dětmi

    mají přednost…,“ řekl Paul nejistě, ale kdyby se

    podíval na Valju, zjistil by, že se zatvářila poněkud tajemně,

    neřekla však nic.

    Uměla to s ním, nikdy netlačila na pilu, jen naznačila.

    Věděla dobře, že Paul o tom bude přemýšlet a bude

    hledat možnost, jak jí to splnit. Byla si tím jista i tentokrát.

    Nikdy nenaléhala, nikdy nevyčítala.

    Paul si zul mokré mokasíny i ponožky a došel až

    k ní a zezadu ji objal.

    „A v butiku by za tebe zaskočila maminka?“

    Valja přikývla.

    Na náměstíčku Contrescarpe ukazovaly hodiny na

    rohu půl osmé večer. Vinárničky a hospůdky se postupně

    zaplňovaly hladovými hosty.

    „Nezajdeme na večeři?“ napadlo Paula.

    Valja se otočila, podívala se mu do očí, usmála se

    a přikývla. Miloval tu její bezprostřednost!

    Pod jedním deštníkem seběhli pár metrů na roh ulice

    do oblíbené hospůdky, jen se posadili, byl u stolečku

    patron.

    „Tak copak si dneska dáte? Mám čerstvé škebličky

    na víně, ráno mi je dovezli z Bretaně, a k tomu třeba

    rýnský ryzlink?“

    Paul zlehka povzdychl. Jako by se najednou všichni

    smluvili. Moules de Bretagne! Taková lahůdka…

    V duchu si umiňoval, že určitě udělá všechno pro to,

    aby mohli s Valjou odjet, ale nebyl si jist, zda se to podaří.

    Jeden z inspektorů ležel v nemocnici a čekal na

    operaci a druhý, nová mladá posila, odešel na měsíční

    stáž k protidrogové brigádě. Zbyli jen staří „mazáci“…

    „Ano, určitě,“ souhlasila Valja za oba. Znala Paulovu

    slabost pro všechny mořské plody, i jako děti vycházeli

    s kbelíčky na pláž de Tresmeur, kde moře odcházelo

    nejdál a odhalilo dno na kilometr daleko. Stačilo jen jít

    a sbírat. Kraby, co se marně skrývali pod opuštěnými

    kameny, nejrůznější škeble a krevetky, nádherné slávky,

    stačilo se projít na hodinku, a donesli domů plody moře

    na skvělý oběd i večeři. Samozřejmě, že taková vzpomínka

    ještě víc povzbudila Paulovo odhodlání bojovat

    za pár dnů dovolené.

    Patron donesl vychlazený ryzlink a nalil do dvou

    sklenek, doprostřed stolu postavil kotlík se škeblemi

    a v košíčku nakrájenou čerstvou bagetu.

    „Dobrou chuť!“

    Valja si nalila do prázdné sklenice vodu z karafy.

    „Ty bys moc ráda zase jela do Trébeurdenu, viď?“

    zeptal se Paul.

    Pokrčila rameny a přikývla. Slibovali si to od svatby,

    skoro tři čtvrtě roku. Mají tam společné vzpomínky,

    dávné přátele…

    Paul se usmál, chtěl by Valje tohle přání vyplnit,

    i on by moc rád viděl a obešel všechna ta místa.

    „Dovedeš si představit státní svátek na pláži?“

    Každoročně se slaví 14. červenec na největší trébeurdenské

    pláži jako veliká folklorní slavnost, kam

    vedle Bretonců a Normanďanů přijíždějí pravidelně

    Skotové a Provensálci a celé odpoledne až do noci

    tu hrají hudby, tančí se, na grilu se opékají čerstvě vylovené

    ryby, co po ránu přivezli místní rybáři, a calvados

    teče proudem! A večer vyjede na La Manche

    veliký záchranný člun a z něho se spustí nádherný ohňostroj,

    který se odráží ve vodě…

    Jak by nedovedl! Občas se mu taky vracejí zážitky

    z těch dob dětství a dospívání, někdy se mu o tom dokonce

    zdá.

    Jako by Valja četla jeho myšlenky.

    „A co naše jeskyně?“

    „Naše jeskyně?“

    „Už jsi na to zapomněl?“ podivila se a vypadalo to,

    jako by ji to zarmoutilo.

    „Valjo, na to přece nezapomenu do smrti, jak tě mů-

    že něco takového napadnout? Samozřejmě, že to před

    sebou vidím jako dneska!“

    Začali pomalu jíst lahodné škebličky, které se rozevřely

    a žlutou barvou snad trochu připomínaly zrníčka

    vařené kukuřice. Omáčka se obzvláště povedla, patron

    byl ostatně vyhlášený kuchař, a když vařil osobně, byl

    to přímo kulinářský svátek. Jeho opékané jitrničky

    z jemných drštěk nebo kohoutek na víně, to se jen při

    pomyšlení sbíhají sliny!……………………………….

  • Autor: Cimický, Jan
    Název: Perlový amulet
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-340-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 256
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 22.9.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.