Druhá část z cyklu

HARPER CONNELLY MYSTERIES

DOKTOR Clyde Nunley se mi nelíbil, už když jsme

se poprvé osobně setkali na starém hřbitově. Ne že by

na jeho zevnějšku bylo něco odpudivého – vzhledem

k mírné zimě na jihu Tennessee a především k úkolu,

který nás čekal, se rozhodl pro úplně normální oblečení.

Modré džínsy, pohorky, neforemný klobouk, flanelová

košile a prošívaná vesta bez rukávů se pro danou

příležitost dokonale hodily. Ale slizký domýšlivý

výraz v jeho tváři mi dával jasně na srozuměnou, že

mě sem pozval, aby se mi mohl vysmát, protože mě

považuje za obyčejnou podvodnici.

Postavil se přímo proti mně, stiskl mi pravici

a změřil si poťouchlým pohledem mě i Tollivera, který

čekal stejně jako já na další pokyny. Bylo zřejmé,

že si tuhle chvíli jaksepatří užívá.

Katedra antropologie Binghamovy univerzity totiž

doktoru Nunleymu nabídla, aby pod jejími křídly vedl

kurz nazvaný „Otevřená mysl: Nekonvenční zkušenosti.“

„Poslední týden jsme u nás měli médium,“ poznamenal.

„K obědu?“ zeptala jsem se. Doktor Nunley mě

odměnil zakaboněným výrazem.

Pokradmu jsem zaletěla pohledem k Tolliverovi.

Bratr zlehka přimhouřil oči, čímž mi dal na srozuměnou,

že jsem ho sice pobavila, ale že bych toho debilního

profesůrka neměla zbytečně provokovat.

Nebýt Nunleyho, hořela bych nedočkavostí. S hlubokým

nádechem jsem se zadívala za něj na zvětralé,

větrem ošlehané náhrobní kameny. Připadala jsem si

ve svém živlu.

Na americké poměry to byl starý hřbitov. Stromy,

které tu rostly, měly téměř dvě stě let na to, aby se

vytáhly do výšky i do šířky. Někteří mrtví byli na

hřbitov svaté Markéty uloženi k věčnému odpočinku

v době, kdy se sem zdejší stromy teprve sázely. Postupem

času kmeny nabyly na objemu a větve zmohutněly,

takže v létě poskytovaly příjemný stín. Teď

v prosinci však byly holé a na vybledlé trávě pod nimi

se válelo suché listí. Ocelově šedé chladné nebe

navozovalo pochmurnou náladu.

Kdybych neměla eso v rukávu, stála bych na místě

stejně zaraženě jako všichni ostatní. Pomníky i náhrobní

kameny byly celé pokřivené a na jejich původní

barvě zapracoval čas. Pod nimi na mě čekali mrtví.

Nezapršelo už celý týden, možná i déle, a tak jsem

si místo pevných kožených bot vzala tenisky. Kdybych

si je zula, získala bych od mrtvých výraznější

poznatky, ale studenti i jejich profesor by to považovali

jenom za další důkaz mé potrhlosti. Kromě toho

bylo na nějaké chození naboso příliš chladno.

Nunleyho studenti tu měli sledovat moji „názornou

ukázku“. Kvůli ní jsme se tady sešli. Mezi asi dvaceti

studenty jsem zahlédla dvě výrazně starší tváře. Jed-

na patřila ženě, které už rozhodně táhlo na padesát.

Vsadila bych se, že sem přijela v dodávce, která

vyčnívala z řady osobních aut stojících podél drátu

nataženého mezi bílými sloupky oddělujícími štěrkové

parkoviště od hřbitova. Žena mě sledovala zvídavým

soustředěným pohledem.

Druhý „netradiční“ účastník kurzu byl muž ve

svetru s barevným vzorem a v manšestrových kalhotách,

jehož věk jsem odhadla na něco málo přes třicet.

Patřil mu naleštěný pick-up s coloradskou poznávací

značkou. Clydovi Nunleymu určitě patřila

zaparkovaná obstarožní toyota. Zbývající čtyři malá

otlučená auta říkala pane normálním studentům, kteří

tvořili většinu přihlížejícího hloučku. Hřbitov i starý

kostel svaté Markéty se sice nacházely na pozemku

vysokoškolského kampusu, ale krčily se až za

jeho okraji, daleko za malým stadionem, tenisovými

kurty a fotbalovým hřištěm. Nebylo proto divu, že

studenti, kteří měli možnost přijet sem autem, toho

využili, zvlášť za tak chladného počasí. Věk většiny

z nich se vešel do typické vysokoškolské kolonky,

která měla rozpětí osmnáct až jednadvacet let. Když

jsem si uvědomila, že mě od nich dělí jenom pár roků,

zalapala jsem po dechu. Na sobě měli obvyklé modré

džínsy, sportovní boty a prošívané bundy – víceméně

totéž co já a Tolliver.

Jasně červenou bundu s modrou podšívkou si bratr

koupil v obchodním řetězci Land’s End. Rudá barva

se mu hodila k černým vlasům a teplý materiál ho

dokázal zahřát téměř za každého počasí, které mohlo

na jihu nastat. Já jsem si vzala bleděmodrou prošívanou

bundu, jelikož jsem se v ní cítila jako v bavlnce,

a také proto, že jsem ji dostala od Tollivera.

Ve všudypřítomné šedi jsme svítili jako dvě barevné

skvrny. Stromy, které obklopovaly starý kostel,

přilehlou zahradu i věkovitý hřbitov, nám poskytovaly

pocit soukromí, takže jsme měli dojem, jako by

zadní část kampusu Binghamovy univerzity byla

břeh ostrova, na němž nás vysadila loď.

„Slečno Connellyová, už se nemůžeme dočkat, co

nám ukážete,“ prohlásil doktor Nunley a rozmáchlým

gestem ruky obsáhl celé okolní pole náhrobků.

Prakticky se mi vysmíval do očí. Studenti se vůbec

netvářili nedočkavě. Spíš odtažitě, znuděně nebo přinejlepším

poněkud zvědavě. Zajímalo by mě, kdo

byl tím médiem, o kterém mluvil jejich profesor. Jenom

málokterý smrtelník je totiž obdařený skutečnou

schopností komunikovat s mrtvými.

Znovu jsem zaletěla očima k Tolliverovi. Vybodni

se na něj, řekl mi jeho pohled a já se usmála.

Všichni studenti drželi v rukou desky s plánkem

starého hřbitova, na němž byly úhledně zakreslené

jednotlivé náhrobky. Žádné další písemnosti v deskách

neměli. Já jsem však věděla, že se dochovaly

detailní záznamy o všech pohřbech i příčině úmrtí

většiny lidí uložených k věčnému odpočinku na tomto

hřbitově. Pořídil je farář od svaté Markéty, který tu

sloužil čtyřicet let a navázal na práci svého předchůdce.

Doktor Nunley mi ale tvrdil, že na zdejším

hřbitově už padesát let žádného nebožtíka do země

neuložili.

Záznamy ze hřbitova svaté Markéty se údajně našly

teprve před třemi měsíci, uložené v krabici a zastrčené

v jakémsi skladu vysokoškolské knihovny.

Neměla jsem tedy sebemenší možnost nahlédnout do

nich, ani se s nimi blíž seznámit. Doktor Nunley, kte-

rý přišel s nápadem vést kurz zaměřený na okultismus,

se mezitím nějak dozvěděl o mých schopnostech.

Nechtěl mi prozradit, jak na mé jméno narazil,

ale neviděla jsem v tom nic mimořádného, protože

na internetu existují stránky odkazující na jiné weby

s podobným zaměřením a ty zase na další. A v těchto

specializovaných internetových kruzích jsem dost

dobře známá.

Clyde Nunley si za mé služby zaplatil a byl přesvědčený,

že všem frekventantům kurzu „Otevřená

mysl“ ukáže, co jsem zač. Předpokládal, že se považuju

za parapsycholožku, nebo možná za wiccanku.

To byl samozřejmě nesmysl. Moje práce neměla

s okultismem vůbec nic společného. Před kontaktem

s mrtvými jsem se k nikomu nemodlila. Jsem sice

křesťanka, ale své nadání nepovažuju za dar od Boha.

Projevilo se u mě až v patnácti letech, potom co jsem

přežila zásah bleskem. Pokud však věříte, že přírodní

katastrofy rozpoutává Bůh, pak je to samozřejmě jeho

práce.

Ten blesk pronikl otevřeným oknem do našeho

domku. V té době už byla moje matka provdaná za

Tolliverova otce Matta Langa, se kterým měla dvě

dcery – Mariellu a Gracii. Do téhle povedené rodinky

jsem patřila ještě já, moje sestra Cameron, Tolliver

a jeho o několik let starší bratr Mark. Už si ani

nevzpomínám, jak dlouho s námi Mark bydlel, ale to

osudné odpoledne už doma rozhodně nebyl.

Než na místo dorazila záchranka, první pomoc mi

poskytl právě Tolliver.

Otčím pak dal sestře co proto, že si vůbec dovolila

zavolat pohotovost. Bylo to totiž drahé a my jsme samozřejmě

neměli žádné zdravotní pojištění. Své si

pak od něj vyslechl i doktor, který mě chtěl nechat

v nemocnici na pozorování a jehož jsem pak už nikdy

neviděla. Vlastně vůbec žádného lékaře. Na internetu

jsem ale našla seznam lidí, kteří přežili zásah

bleskem, a usoudila jsem, že by mi to stejně nebylo

k ničemu.

Zotavila jsem se. Víceméně. Na trupu a na pravé

noze mi zůstala zvláštní síť červených žilek. Ta noha

mi občas vypovídá službu. Někdy se mi třese pravá

ruka. Sužují mě bolesti hlavy. Bojím se spousty věcí.

A umím hledat mrtvé. Pokud najdu tělo nebožtíka,

dokážu určit i příčinu jeho smrti.

Přesně o tohle šlo doktoru Nunleymu. Získal záznamy

obsahující údaje o lidech uložených k věčnému

odpočinku na zdejším hřbitově. Byly to písemnosti,

ke kterým jsem neměla přístup. A s pomocí dnešní

zkoušky chtěl dokázat, že jsem jen prachsprostá podvodnice.

S rozjařeným výrazem provedl náš hlouček

brankou v zanedbaném železném plůtku, který už celá

desetiletí střežil místní hřbitov.

„Kde byste si přál, abych začala?“ zeptala jsem se

nesmírně zdvořile. Než moji rodiče propadli drogám,

dopřávali mi dobrou výchovu a kvalitní vzdělání.

Clyde Nunley vyslal ke studentům samolibý

úsměv. „Tak třeba tady,“ odpověděl a ukázal mi hrob

po své pravici, na kterém se už sto sedmdesát let nevršila

žádná zkypřená hlína. Nápis na náhrobku byl

nečitelný, tedy aspoň z místa, kde jsem stála. Kdybych

se trochu přikrčila a posvítila si na něj baterkou,

možná bych ho přečetla. Jenomže o tohle teď nešlo.

Profesora i jeho studenty zajímalo, co jim můžu prozradit

o příčině smrti člověka uloženého pod zemí.

Postavila jsem se přímo nad hrob a okamžitě jsem

ucítila, že slabé chvění a vibrace – které jsem vnímala

od té doby, co jsem se přiblížila ke hřbitovu – zesílily

a zrychlily se. A slabé bzučení, jež jsem zachytila

ještě předtím, než jsme prošli nízkou brankou, nabylo

na intenzitě a přestěhovalo se mi pod kůži. Měla

jsem pocit, jako bych se přiblížila k včelímu úlu.

Zavřela jsem oči, protože jsem se tak mohla mnohem

líp soustředit. Kosti ležely přímo pode mnou

a už na mě čekaly. Pronikla jsem svým šestým smyslem

do půdy pod nohama a ovládl mne důvěrně známý

pocit. Jako když se setkáte s nesmírně blízkým

člověkem.

„Převrátil se na něj vůz,“ řekla jsem. „Byl to muž.

Řekla bych, že něco přes třicet. Jmenoval se Ephraim?

Nebo nějak podobně? Ten vůz mu rozdrtil nohu

a on upadl do šoku. Vykrvácel.“

Nastalo dlouhé ticho. Otevřela jsem oči. Profesorův

samolibý úsměv byl ten tam. Studenti si do desek

horlivě zapisovali poznámky. Jedna dívka na mě civěla

s vykulenýma očima.

„Tak dobře,“ řekl doktor Nunley o poznání méně

opovržlivě. „Zkusíme další.“

A mám tě, napadlo mě.

Další hrob patřil Ephraimově manželce. Neprozradily

mi to však kosti. Její totožnost jsem odhadla podle

toho, že její náhrobek stál hned vedle Ephraimova

a podobal se mu jako vejce vejci. „Isabelle,“ prohlásila

jsem tónem, který nepřipouštěl pochybnosti. „Isabelle.

Ale ne, zemřela při porodu.“ Rukou jsem si přejela

podbřišek. Ephraimova žena musela být těhotná,

když se jejímu muži přihodilo to neštěstí. Tomu říkám

smůla. „Počkat!“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem najít vysvětlení

pro další slabou ozvěnu, která ke mně dolé-

hala zpod Isabelliných ostatků. Ať si ti studentíci

myslí, co chtějí. Zula jsem si boty, ale vzhledem

k chladnému počasí jsem si nechala ponožky. „To dítě

je pohřbené s ní. Chudáček,“ dodala jsem tiše. Smrt

dítěti naštěstí nezpůsobila žádnou bolest…