Autoři

Série

Padlí andělé - Chtíč
(Série - Padlí andělé - 2)

od
Ward, J. R.
  • Odvěký souboj mezi dobrem a zlem – se stále stejnými hráči a stále stejnými zavrženíhodnými dušemi. Sedm hlavních hříchů, které si nezaslouží nic než věčné zatracení. Další nelítostný souboj mezi padlým andělem se zatvrzelým srdcem a démonem, který je už mnohem opatrnější a zákeřnější. Isaac Roth, člen takzvaných černých vojenských operací, jehož jediným posláním je plnit rozkaz svých nadřízených a bezhlavě zabíjet, má za sebou temnou minulost a ještě  neutěšenější budoucnost. Za nelegální činnost se ocitne za mřížemi, aniž tuší, že má v patách mocného nepřítele, co mu usiluje o život. Jeho osud se ocitne v rukou veřejné obhájkyně Grier Childeové, která v něm probudí dosud neprožitou vášeň. Isaakův někdejší kamarád Jim Heron, teď už padlý anděl, ho však před zatracením jeho duše varuje a nutí ho k zásadnímu rozhodnutí: buď kapituluje, anebo uvěří tomu, že nejmocnější zbraní proti zlu je upřímná láska.

  • Druhý díl

    románového cyklu

    PADLÍ ANDĚLÉ

     

    PROLOG

    Poušť na hony vzdálená Caldwellu ve státě

    New York, popřípadě Bostonu ve státě

    Massachusetts nebo… zdravému rozumu.

    Přibližně dva roky od chvíle, kdy přestal být příslušníkem

    zvláštních jednotek pro extrémní operace, se

    Jim Heron zamyslel nad tím, jak Izáku Rothovi, Hajzlovi

    Matyášovi a jemu samotnému změnila život ta noc,

    kdy v písku vybuchla bomba.

    Tenkrát pochopitelně ani jeden nevěděl, co to znamená

    nebo jaké to pro ně bude mít následky. Ale tak už

    to v životě chodí: nikdo neobdrží průvodce vlastním zábavním

    parkem. Musí se spokojit s atrakcí, která se mu

    zrovna nabízí, aniž ví, jestli vystál frontu na takovou

    jízdu, která se mu bude líbit… anebo s ním zacvičí tak,

    že si vyklopí na boty opečenou klobásu a cukrovou vatu,

    co před chvilkou spořádal.

    A možná je to tak lepší. Tehdy by Jim asi sotva uvěřil

    tomu, že dostane za úkol spasit svět před věčným zatracením

    a že ho čeká souboj s démonem.

    Tu noc, ve štiplavém chladu, který zavládl v okamžiku,

    kdy slunce zapadlo za duny, vstoupil se svým velitelem

    na minové pole… z něhož vyšel jenom jeden z nich.

    A ten druhý? Rozhodně ne po svých.

    „Jsme na místě,“ prohlásil Matyáš, když stanuli před

    opuštěnou vesnicí, která měla barvu karamelu na zmrzlinovém

    poháru.

    Nalézali se pětadvacet kilometrů na severozápad od

    kasáren plných vojáků, kde ještě nedávno vegetovali.

    Protože Jim i jeho nadřízený byli výkonnými důstojníky,

    operovali mimo střední proud cechu – což jim hrálo

    na ruku: Jim a jemu podobní vojáci měli u sebe osobní

    průkazy vztahující se na všemožné obory služby a používali

    je podle potřeby.

    „Vesnice“ byla spíš shluk rozpadajících se kamenných

    budov a chatrčí ze dřeva a térového papíru. Když

    přišli blíž, Jimovi se zježily chloupky na zátylku: brýle

    pro noční vidění zachytily pohyb, kamkoli se podíval.

    Ten zpropadenej térovej papír z duše nenáviděl. Třepotal

    se ve větru a vrhal do okolí stíny, nápadně podobné

    pobíhajícím lidem s puškami. S granáty. S lesklými

    ostrými zbraněmi.

    I když v tomhle případě spíš zašlými a primitivními.

    Akce v poušti zkrátka nesnášel; zabíjet v civilizaci je

    elegantnější. Při standardním úkolu v centru města nebo

    na předměstí je sice člověk snadnějším terčem, ale

    aspoň ví, co může čekat. V téhle pustině používá nepřítel

    prostředky, které jsou Jimovi cizí, a to ho pokaždé

    jaksepatří vynervuje.

    Navíc nedůvěřoval muži, s nímž se do písečných dun

    vydal. Matyáš byl šéfem organizace s přímou vazbou

    na pánaboha. Jim s ním kdysi prodělal základní výcvik

    a už deset let byl jeho přímým podřízeným.

    To všechno ho utvrzovalo v přesvědčení, že se

    svým velitelem nechce zůstat o samotě – a přesto se

    spolu ocitli ve „vesnici“, v malebném zapadákově,

    kde, pokud dojde k nejhoršímu, jejich mrtvoly nikdy

    nikdo nenajde.

    Přes pláň se přehnal prudký poryv větru, zvířil písek,

    zvedl droboučké částečky a zanesl je Jimovi rovnou

    za límec maskáčů s digitálním potiskem. Povrch

    půdy pod vysokými šněrovacími botami se mu ustavičně

    přemisťoval, jako by Jim byl mravenec, co po-

    choduje po zádech obra a neodbytným šimráním ho

    dohání k nepříčetnosti.

    Chvílemi měl dojem, že se každou chvíli snese z oblohy

    velikánská dlaň a rozmázne ho na placku.

    Tuhle štreku na východ si vymyslel Matyáš, takže se

    akce s nikým jiným nedala prodiskutovat. Jim měl na sobě

    samo sebou těžkou neprůstřelnou vestu, vláčel zhruba

    dvacet kilo zbraní, nemluvě o zásobách vody a trvanlivých

    potravin, a připadal si jako regulérní soumar.

    „Tady,“ upozornil Matyáš, sklonil se a otevřeným

    vstupem vešel do jedné kamenné stavby.

    Jim se zastavil a rozhlédl se. Všude jen cáry térového

    papíru pleskající ve větru.

    Než vstoupil dovnitř, připravil si obě pistole. A důvod?

    Ideální kulisy pro násilný výslech. Neměl ponětí,

    co provedl nebo co se dozvěděl, že si vysloužil vyšetřování,

    ale jedno mu bylo naprosto jasné – nemá proč

    prásknout do bot. Jestli ho sem Matyáš přivedl právě

    kvůli tomu, uvnitř na něj budou čekat dva nebo tři

    kolegové ze zvláštních jednotek pro extrémní operace

    – ExOp, co ho budou zpracovávat, zatímco Matyáš se

    bude vyptávat. Kdyby vzal kramle, pronásledovali by

    ho po celé zeměkouli, i kdyby to mělo trvat měsíce.

    Tím by se vysvětlilo, proč se dneska odpoledne v táboře

    ukázal Izák Rothe spolu s Matyášovým zástupcem

    a chráněncem v jedné osobě. Oba jsou regulérní

    zabijáci odhodlaní ke všemu a schopní všeho a půjdou

    po krku komukoli.

    Dávalo to smysl a Jimovi to mohlo dojít dřív. Ale

    i kdyby si dal dvě a dvě dohromady, bylo by mu to houby

    platné, protože dezerce nepřipadá v úvahu. Z ExOp

    neodejde nikdo živý. Ani řadoví pěšáci, ani mládenci od

    tajné služby, ani velitelé. Žiješ v plný polní, pojdeš v plný

    polní – a ani si toho nevšimneš.

    Po pravdě Jim často přemýšlel o tom, že s tím jednou

    provždy sekne. Živil se zabíjením lidí a nic jiného

    neuměl, ale už mu to začínalo lézt na mozek. Možná to

    Matyáš nějak vytušil.

    Je čas postavit se tomu čelem, pomyslel si Jim a vešel.

    Nevzdá to bez boje –

    Byl tam jenom Matyáš. Nikdo jiný.

    Jim sklonil hlavně a prozkoumal sevřený prostor.

    Brýle hlásily jen přítomnost druhého člověka. Přepnul

    je na termovizi a… zase jen Matyáš.

    „Co se děje?“ chtěl vědět Jim.

    Matyáš stál v protějším koutě, asi tři metry od něj.

    Když zvedl ruce od těla, Jim měl rázem oba SIGy znovu

    v pohotovosti… ale jeho šéf jen zavrtěl hlavou

    a odepnul si opasek s pistolí. A hodil ho do písku.

    Pak udělal krok dopředu, otevřel ústa a něco tiše řekl –

    Záblesk. Zahřmění. Výtrysk energie.

    A pak jen jemná sprška písku a suti.

    Jim se probral z bezvědomí. Výbuch ho mrštil proti kamenné

    zdi a omráčil. Soudě podle toho, jak byl zdřevěnělý,

    zůstal bez sebe poměrně dlouho.

    Po pár minutách nechápavého ochromení se opatrně

    posadil, aby zjistil, jestli nemá něco zlomeného –

    Před sebou, tam, kde předtím stál Matyáš, uviděl nehybnou

    hromádku.

    „Kristepane…“ Jim si upravil brýle, sebral pistole

    a doplazil se ke svému veliteli.

    „Matyáši… do prdele…“

    Spodní část mužovy nohy byl pouhý potrhaný pahýl,

    jako kořen vyrvaný z půdy. Na maskáčích byly tmavé

    skvrny. Krev.

    Jim se mu pokoušel nahmatat tep na krku. Podařilo

    se, ale byl slabý a nepravidelný.

    Rozepnul si opasek a strhl ho ze sebe, omotal jím

    Matyášovi horní část lýtka, prudce zatáhl a končetinu

    pevně zaškrtil. Nato rychle zapátral po dalších zra –

    Kurvafix. Tlaková vlna odhodila Matyáše na dlouhý

    dřevěný hrot, který ho prošpikoval skrz naskrz. Jako

    rožeň sele.

    Jim se vztyčil na kolenou ve snaze zjistit, jestli špice

    zůstane na místě, když Matyášem pohne…

    Zdálo se, že bodec není k ničemu upevněný. Výborně.

    „Danny… chlap… če… můj…“

    Jim se zamračil a podíval se na svého šéfa. „Co?“

    Matyáš otevřel oči, jako by to byly ocelové závory,

    které nedokáže pozvednout. „Nech… mě… tady.“

    „Jsi na sračky –“

    „Nech mě –“

    „Leda hovno.“ Jim sáhl po vysílačce a modlil se, aby

    se ohlásil Izák a ne ten Matyášův magor. „No tak…

    Dělej…“

    „Co potřebuješ?“ Měkký jižanský přízvuk znamenal

    dobrou zprávu.

    Díkybohu. Izák. „Matyáš to schytal. Mina. Až se přiblížíme

    k táboru, postarej se, aby si nás nespletli s cvičným

    cílem.“

    „Je to hodně zlý?“

    „Hodně.“

    „Kde jste? Přijedu pro vás Land Roverem.“

    „Jsme šestačtyřicet stupňů se-“

    Štěkl výstřel a střela prosvištěla Jimovi těsně kolem

    ucha. Odehrálo se to tak bleskově, až měl dojem, že ho

    zasáhli a bolest teprve přijde. Vzepřel se na dlani; Matyášova

    ruka s pistolí klesla do písku. A světe, div se,

    Jim se nesesul na zem s prostřelenou lebkou. Mělo to

    být jenom varování.

    Zdravé oko jeho velitele zuřivě zaplálo. „Zmiz… odsud…“

    Než mu Jim mohl doporučit, aby držel hubu, ucítil,

    že se mu něco zarývá do dlaně, o kterou se opřel.

    Zvedl předmět a zjistil, že je to část roznětky vybuchlé

    miny.

    Otáčel ji v prstech a zpočátku nechápal, co vidí.

    Vzápětí porozuměl.

    Změřil si Matyáše přimhouřenýma očima, strčil úlomek

    roznětky do kapsy a připlazil se ke svému veliteli.

    „Tak snadno mě nepodfoukneš, kamaráde,“ ucedil

    Jim ponuře. „Ani omylem.“

    Matyáš začal něco blekotat a současně se ozvaly ze

    sluchátek skřípavé nadávky.

    „Jsem v pořádku,“ ujistil Jim Izáka. „Selhala pistole.

    Vyrážím do tábora. Zařiď, ať to do nás při návratu někdo

    nenašije.“

    Jižanský hlas zesílil a uklidnil se – najednou byl pevný

    jako Izákova smrtící pěst. „Kde jste? Přijedu pro –“

    „Ne. Zůstaň, kde jsi. Zatím ve vší tichosti sežeň doktory

    a zajisti, aby drželi jazyk za zuby. Pro přepravu Matyáše

    do nemocnice budeme potřebovat vrtulník. Jednej

    naprosto diskrétně. Nikdo se o tom nesmí dozvědět.“

    To by tak scházelo, aby se je Izák vypravil hledat.

    Ten chlap je to jediné, co stojí mezi Jimem a obviněním

    z pokusu o vraždu velitele nejnebezpečnější tajné

    organizace vlády Spojených států.

    Nepřežil by to. Doslova.

    Utajení nebude nic neobvyklého. Držet věci pod pokličkou

    je v ExOp zavedený postup. Nikdo neví, kolik

    je přesně mužů v akci, kam byli vysláni nebo co mají

    za úkol, ani jestli vystupují pod pravým či jiným jménem.

    „Slyšíš, Izáku?“ dožadoval se. „Postarej se o to. Jinak

    zařve.“

    „Rozumím,“ zněla odpověď ze sluchátek. „Přepínám

    a končím.“

    Jim zkonfiskoval pistoli, z níž se střílelo, zvedl svého

    velitele, složil si na záda bezvládnou, mrtvou váhu

    jeho těla a dal se na pochod.

    Vyšel z kamenné stavby, vykročil do mrazivé, větrné

    noci a pustil se přes písečné duny. …………………..

  • Autor: Ward, J. R.
    Překladatel: Stárková, Jiřina
    Série: Padlí andělé
    Pořadí v sérii: 2.
    Název: Padlí andělé - Chtíč
    Původní název: Crave
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-526-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 440
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 30.5.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.