Opravdová kuráž

1.

Lidé nevěří, že by čtrnáctiletá dívka dokázala odejít

z domova a v zimě se vydat na cestu, aby pomstila

otcovu smrt, ale tehdy to tak divné nebylo, ačkoliv

netvrdím, že by se to stávalo běžně. Bylo mi pouhých

čtrnáct, když zbabělec jménem Tom Chaney ve Fort

Smith v Arkansasu zastřelil mého otce a okradl ho tak

o život, koně, sto padesát dolarů v hotovosti a dva kousky

kalifornského zlata, které měl otec zašité v kalhotách.

Došlo k tomu takhle. Vlastnili jsme čtyři sta osmdesát

akrů kvalitní půdy na jižním břehu řeky Arkansas,

nedaleko Dardanelle v okrese Yell v Arkansasu. Tom

Chaney byl námezdní dělník, pracoval u nás jako

pomocná síla, ale půdu si od nás nepronajal. Objevil se

jednoho dne, přijel vyhládlý na sivákovi, jehož hřbet

zakrývala špinavá deka, a kus provazu sloužil jako

ohlávka. Tátovi se toho chlapíka zželelo, dal mu práci

a příbytek. Byla to stodola na bavlnu přestavěná na

malou chatu. Měla dobrou střechu.

Tom Chaney o sobě tvrdil, že pochází z Louisiany.

Byl to menší muž se surovými rysy, ale o jeho tváři vám

povím později. Vlastnil henryovku. Byl svobodný

a zhruba pětadvacetiletý.

V listopadu, když prodal poslední bavlnu, si táta vzal

do hlavy, že zajede do Fort Smith a nakoupí tam nějaké

poníky. Doslechl se, že jeden tamější obchodník, plukovník

Stonehill, jich nakoupil spoustu od texaských

honáků, když tamtudy hnali stáda do Kansasu, a že mu

zůstali na krku. Prodával je tedy hodně lacino, protože

je nechtěl živit přes zimu. Lidé v Arkansasu nemají

o texaských divokých ponících valné mínění. Jsou

drobní a náladoví. Nikdy nedostali k jídlu nic než trávu,

takže neváží víc než čtyři sta kilogramů.

Táta si myslel, že by z nich právě díky jejich vytrvalosti

a malému vzrůstu mohli být dobří lovečtí poníci,

protože by stačili psům i v křovinách. Přemýšlel o tom,

že si nějaké pořídí, a když to dobře dopadne, bude je

chovat a prodávat pro tyhle účely. Měl hlavu plnou

plánů. V každém případě to byla levná investice, kterou

se dalo začít, na pole jsme zaseli zimní oves a měli jsme

tolik sena, že by poníkům vydrželo až do jara. Pak by

se mohli pást na naší velké severní pastvině, kde by

našli zelenější a šťavnatější jetel, než kdy viděli ve

„Státu osamělé hvězdy“. Jak si vzpomínám, kukuřice

tenkrát stála něco pod patnáct centů za bušl.

Táta chtěl, aby Tom Chaney zůstal na farmě a na

všechno dohlédl, zatímco bude pryč. Chaney ale ztropil

povyk, že chce jet také, a po chvíli se mu povedlo

tátu přesvědčit. Pokud měl táta nějaký nedostatek, pak

to byla přílišná laskavost. Lidé ho využívali. Tuhle

vlastnost jsem po něm nezdědila. Frank Ross byl ten

nejvlídnější a nejčestnější člověk, jaký kdy žil. Měl

základní vzdělání. Patřil ke cumberlandským presbyteriánům

a k zednářům a odhodlaně bojoval v bitvě

u Elkhorn Tavern, ale neutržil žádné zranění v téhle

„potyčce“, jak tvrdí ve svých novinách Yell County

Yesterdays Lucille Biggers Langfordová. Myslím, že

já snad musím vědět, jak to bylo. Byl raněn v té hrozné

řeži u Chickamaugy nahoře v Tennessee a po cestě

domů skoro umřel, protože se mu nedostalo náležitého

ošetření.

Než táta odjel do Fort Smith, dohodl se s černochem

jménem Yarnell Poindexter, že mu bude krmit dobytek

a že se na nás s mámou každý den přijde podívat. Yarnell

žil se svou rodinou kousek od nás na půdě, kterou

si pronajal od banky. Narodil se svobodným rodičům

v Illinois, ale jeden muž jménem Bloodworth ho

v Missouri unesl a těsně před válkou ho přivedl do

Arkansasu. Yarnell byl dobrý člověk, šetrný a pracovitý,

a později se stal úspěšným malířem pokojů v Memfisu

v Tennessee. Každý rok jsme si psali k Vánocům,

dokud v roce 1918 nezemřel při epidemii chřipky.

Dodnes jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by se jmenoval

Yarnell, černocha ani bělocha. Přijela jsem mu na

pohřeb a zastavila jsem se v Memfisu u svého bratra,

malého Franka, a jeho rodiny.

Místo aby táta cestoval do Fort Smith parníkem nebo

vlakem, rozhodl se, že pojede na koni a přivede poníky

svázané k sobě. Nejenže by to vyšlo levněji, ale udělal

by si zároveň příjemný výlet a hezkou projížďku. Nikdo

nemiloval jízdu na vzpínajícím se oři víc než táta. Já

jsem koně nikdy neměla v přílišné oblibě, ačkoliv myslím,

že zamlada mě považovali za slušnou jezdkyni. Zvířat

jsem se nikdy nebála. Vzpomínám si, že jednou jsem

si troufla projet na zlomyslné koze slívovým houštím.

Od nás to bylo do Fort Smith vzdušnou čarou asi sto

deset kilometrů, cesta vedla kolem nádherné hory

Mount Nebo, kde jsme měli malou chatu, aby se máma

občas dostala pryč od moskytů, a také okolo Mount

Magazine, nejvyššího vrcholu Arkansasu. Ale stejně

dobře by to do Fort Smith mohlo být tisíc kilometrů.

Jezdily tam parníky a někteří lidé tam prodávali svou

bavlnu, ale to bylo vše, co jsem o tom místě věděla. My

jsme prodávali bavlnu dole v Little Rocku. Dvakrát

nebo třikrát jsem tam byla.

Táta odjel na svém jezdeckém koni, velké kaštanové

klisně s bílou lysinou, které říkal Judy. Vzal si s sebou

nějaké jídlo, do pokrývek si zabalil šaty na převlečení

a celé to obalil pláštěm do deště. Tenhle balík si přivázal

za sedlo. Měl opasek se zbraní, velkým dlouhým

jezdeckým revolverem, který byl už tehdy zastaralý.

Bojoval s ním ve válce. Na tátu byl hezký pohled,

v duchu ho stále vidím, jak tam sedí v sedle Judy ve

svém hnědém vlněném kabátu a černém svátečním klobouku

a z obou, koně i muže, v mrazivém ránu stoupají

malé obláčky páry. Jako by to byl galantní rytíř ze starých

časů. Tom Chaney jel na svém sivákovi, který by

se hodil spíš na tahání radlice než na ježdění. Pistoli

neměl, ale přes rameno mu na bavlněném motouzu

visela puška. Mohl si vzít starý postroj a udělat si z něj

pěkný kožený řemen. Ale to by na něj bylo moc práce.

Táta měl v peněžence rovných dvě stě padesát dolarů,

což jsem věděla, protože jsem mu vedla účetnictví.

Máma na čísla nikdy nebyla a sotva tušila, jak se píše

slovo pes. To neříkám proto, že bych se chtěla chlubit

svými znalostmi. Čísla a písmena nejsou všechno. Stejně

jako Martu, i mě vždycky rozčilovaly a otravovaly

každodenní všední starosti, ale máma měla klidnou

povahu a milující srdce. Byla jako Marie a vybrala si

„to, oč nepřijde“.*) V šatech měl táta schované ještě dva

kousky zlata, svatební dar od mého dědečka Spurlinga

z Monterey v Kalifornii.

*) Narážka na příběh o Martě a Marii z Evangelia podle Lukáše, desátá

kapitola, verše třicet osm až čtyřicet dva. Použito citátu z českého

ekumenického překladu bible. Pozn. překl.

Toho rána tátu vůbec nenapadlo, že už nás nikdy neuvidí

ani neobejme a že už nikdy neuslyší skřivany

v okrese Yell, jak švitoří svou oslavnou ódu na jaro.

Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Povím

vám, jak se to stalo. Táta a Tom Chaney dojeli do Fort

Smith a ubytovali se v penzionu Monarch. Zašli za Stonehillem

do stájí a prohlédli si poníky. Ukázalo se, že

v celém stádě není ani jedna klisna, a vlastně ani hřebec,

když už jsme u toho. Texaští kovbojové z nějakých

vlastních důvodů hnali pouze valachy a určitě si dokážete

představit, že ti se na chov nehodí. Táta se však

nedal odradit. Chtěl nějaká ta zvířata mít, takže druhý

den čtyři z nich koupil za rovných sto dolarů, které se

Stonehillem usmlouval z původních sto čtyřiceti. Byla

to dobrá koupě.

Domluvil se s Tomem Chaneym, že další den ráno

vyrazí oba domů. Toho večera si však Tom Chaney

zašel do baru, pustil se do nějaké karetní hry s podobnou

„chátrou“ jako on a prohrál svou mzdu. Nevzal tu

prohru jako chlap, ale vrátil se do svého pokoje v penzionu

a zlískal se jak vačice. Měl tam láhev whisky

a celou ji vypil. Táta seděl v salonku a bavil se s nějakými

obchodníky. Po chvíli vyšel Chaney z pokoje se

svou puškou. Vykřikoval, že ho podvedli, a chtěl se vrátit

do baru pro své peníze. Táta mu řekl, že jestli ho

někdo podvedl, bylo by nejlepší zajít s tím k soudu

a tam jim to oznámit. Chaney ho neposlouchal. Táta

s ním šel ven a řekl mu, aby mu dal tu pušku, protože

není ve stavu, v jakém by měl začínat hádku se zbraní

v ruce. Táta u sebe v tu chvíli žádnou zbraň neměl.

Tom Chaney zvedl pušku a střelil ho do čela, na místě

ho zabil. Táta ho ničím jiným nevyprovokoval a vyprávím

vám to tu, jak to řekl mně vrchní šerif okresu Sebastian.

Někdo by se mohl ptát: Co bylo Franku Rossovi

po tom, že se do toho pletl? Má odpověď zní: Snažil se

tomu malému ďáblovi pomoct. Chaney byl jeho dělník

a táta se za něj cítil zodpovědný. Byl strážcem svého

bratra. Odpovídá to na vaši otázku?*)

Obchodníci nevyběhli ven, aby Chaneyho chytili

nebo zastřelili, místo toho se rozprchli jak vrabci,

zatímco Chaney tátovo ještě teplé tělo obral o peněženku,

rozřízl mu pás u kalhot a sebral i zlato. Netuším,

jak se o něm dozvěděl. Když tátu okradl, běžel na

konec ulice, praštil nočního hlídače ve stájích do úst

pažbou a omráčil ho. Nasadil postroj tátově Judy a bez

sedla na ní odjel. Tma ho pohltila. Mohl si klidně dát

načas, osedlat koně nebo zapřáhnout trojspřeží mul do

dostavníku a vykouřit si dýmku, protože se zdá, že

nikdo z města ho nepronásledoval. Mylně pokládal

obchodníky za muže. „Zlotřilci utíkají, i když je nikdo

nepronásleduje.“ **)…………………………………..

*) Narážka na bibli, kniha Genesis, kapitola čtvrtá, verš devět. Pozn.

překl.

**) Citát z bible, kniha Přísloví, kapitola osmadvacátá, verš první.

Pozn. překl.