Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Opravdová kuráž

od
Portis, Charles
  • Příběh čtrnáctileté dívky, která se rozhodne pomstít smrt svého otce. Vydá se na výpravu za jeho vrahem ve společnosti federálního maršála, jenž má pověst opilce, ale zároveň tvrdého muže, protože málokdy dovede zločince před soud živé. Postupem času s nimi, napůl proti jejich vůli, spojí síly i texaský ranger LaBoeuf a tato trojice pak staví svůj důvtip proti přesile skupiny desperátů. Kniha je považována za jeden z nejlepších amerických románů na téma Divokého západu a stala se předlohou pro stejnojmenný film.

  • 1.

    Lidé nevěří, že by čtrnáctiletá dívka dokázala odejít

    z domova a v zimě se vydat na cestu, aby pomstila

    otcovu smrt, ale tehdy to tak divné nebylo, ačkoliv

    netvrdím, že by se to stávalo běžně. Bylo mi pouhých

    čtrnáct, když zbabělec jménem Tom Chaney ve Fort

    Smith v Arkansasu zastřelil mého otce a okradl ho tak

    o život, koně, sto padesát dolarů v hotovosti a dva kousky

    kalifornského zlata, které měl otec zašité v kalhotách.

    Došlo k tomu takhle. Vlastnili jsme čtyři sta osmdesát

    akrů kvalitní půdy na jižním břehu řeky Arkansas,

    nedaleko Dardanelle v okrese Yell v Arkansasu. Tom

    Chaney byl námezdní dělník, pracoval u nás jako

    pomocná síla, ale půdu si od nás nepronajal. Objevil se

    jednoho dne, přijel vyhládlý na sivákovi, jehož hřbet

    zakrývala špinavá deka, a kus provazu sloužil jako

    ohlávka. Tátovi se toho chlapíka zželelo, dal mu práci

    a příbytek. Byla to stodola na bavlnu přestavěná na

    malou chatu. Měla dobrou střechu.

    Tom Chaney o sobě tvrdil, že pochází z Louisiany.

    Byl to menší muž se surovými rysy, ale o jeho tváři vám

    povím později. Vlastnil henryovku. Byl svobodný

    a zhruba pětadvacetiletý.

    V listopadu, když prodal poslední bavlnu, si táta vzal

    do hlavy, že zajede do Fort Smith a nakoupí tam nějaké

    poníky. Doslechl se, že jeden tamější obchodník, plukovník

    Stonehill, jich nakoupil spoustu od texaských

    honáků, když tamtudy hnali stáda do Kansasu, a že mu

    zůstali na krku. Prodával je tedy hodně lacino, protože

    je nechtěl živit přes zimu. Lidé v Arkansasu nemají

    o texaských divokých ponících valné mínění. Jsou

    drobní a náladoví. Nikdy nedostali k jídlu nic než trávu,

    takže neváží víc než čtyři sta kilogramů.

    Táta si myslel, že by z nich právě díky jejich vytrvalosti

    a malému vzrůstu mohli být dobří lovečtí poníci,

    protože by stačili psům i v křovinách. Přemýšlel o tom,

    že si nějaké pořídí, a když to dobře dopadne, bude je

    chovat a prodávat pro tyhle účely. Měl hlavu plnou

    plánů. V každém případě to byla levná investice, kterou

    se dalo začít, na pole jsme zaseli zimní oves a měli jsme

    tolik sena, že by poníkům vydrželo až do jara. Pak by

    se mohli pást na naší velké severní pastvině, kde by

    našli zelenější a šťavnatější jetel, než kdy viděli ve

    „Státu osamělé hvězdy“. Jak si vzpomínám, kukuřice

    tenkrát stála něco pod patnáct centů za bušl.

    Táta chtěl, aby Tom Chaney zůstal na farmě a na

    všechno dohlédl, zatímco bude pryč. Chaney ale ztropil

    povyk, že chce jet také, a po chvíli se mu povedlo

    tátu přesvědčit. Pokud měl táta nějaký nedostatek, pak

    to byla přílišná laskavost. Lidé ho využívali. Tuhle

    vlastnost jsem po něm nezdědila. Frank Ross byl ten

    nejvlídnější a nejčestnější člověk, jaký kdy žil. Měl

    základní vzdělání. Patřil ke cumberlandským presbyteriánům

    a k zednářům a odhodlaně bojoval v bitvě

    u Elkhorn Tavern, ale neutržil žádné zranění v téhle

    „potyčce“, jak tvrdí ve svých novinách Yell County

    Yesterdays Lucille Biggers Langfordová. Myslím, že

    já snad musím vědět, jak to bylo. Byl raněn v té hrozné

    řeži u Chickamaugy nahoře v Tennessee a po cestě

    domů skoro umřel, protože se mu nedostalo náležitého

    ošetření.

    Než táta odjel do Fort Smith, dohodl se s černochem

    jménem Yarnell Poindexter, že mu bude krmit dobytek

    a že se na nás s mámou každý den přijde podívat. Yarnell

    žil se svou rodinou kousek od nás na půdě, kterou

    si pronajal od banky. Narodil se svobodným rodičům

    v Illinois, ale jeden muž jménem Bloodworth ho

    v Missouri unesl a těsně před válkou ho přivedl do

    Arkansasu. Yarnell byl dobrý člověk, šetrný a pracovitý,

    a později se stal úspěšným malířem pokojů v Memfisu

    v Tennessee. Každý rok jsme si psali k Vánocům,

    dokud v roce 1918 nezemřel při epidemii chřipky.

    Dodnes jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by se jmenoval

    Yarnell, černocha ani bělocha. Přijela jsem mu na

    pohřeb a zastavila jsem se v Memfisu u svého bratra,

    malého Franka, a jeho rodiny.

    Místo aby táta cestoval do Fort Smith parníkem nebo

    vlakem, rozhodl se, že pojede na koni a přivede poníky

    svázané k sobě. Nejenže by to vyšlo levněji, ale udělal

    by si zároveň příjemný výlet a hezkou projížďku. Nikdo

    nemiloval jízdu na vzpínajícím se oři víc než táta. Já

    jsem koně nikdy neměla v přílišné oblibě, ačkoliv myslím,

    že zamlada mě považovali za slušnou jezdkyni. Zvířat

    jsem se nikdy nebála. Vzpomínám si, že jednou jsem

    si troufla projet na zlomyslné koze slívovým houštím.

    Od nás to bylo do Fort Smith vzdušnou čarou asi sto

    deset kilometrů, cesta vedla kolem nádherné hory

    Mount Nebo, kde jsme měli malou chatu, aby se máma

    občas dostala pryč od moskytů, a také okolo Mount

    Magazine, nejvyššího vrcholu Arkansasu. Ale stejně

    dobře by to do Fort Smith mohlo být tisíc kilometrů.

    Jezdily tam parníky a někteří lidé tam prodávali svou

    bavlnu, ale to bylo vše, co jsem o tom místě věděla. My

    jsme prodávali bavlnu dole v Little Rocku. Dvakrát

    nebo třikrát jsem tam byla.

    Táta odjel na svém jezdeckém koni, velké kaštanové

    klisně s bílou lysinou, které říkal Judy. Vzal si s sebou

    nějaké jídlo, do pokrývek si zabalil šaty na převlečení

    a celé to obalil pláštěm do deště. Tenhle balík si přivázal

    za sedlo. Měl opasek se zbraní, velkým dlouhým

    jezdeckým revolverem, který byl už tehdy zastaralý.

    Bojoval s ním ve válce. Na tátu byl hezký pohled,

    v duchu ho stále vidím, jak tam sedí v sedle Judy ve

    svém hnědém vlněném kabátu a černém svátečním klobouku

    a z obou, koně i muže, v mrazivém ránu stoupají

    malé obláčky páry. Jako by to byl galantní rytíř ze starých

    časů. Tom Chaney jel na svém sivákovi, který by

    se hodil spíš na tahání radlice než na ježdění. Pistoli

    neměl, ale přes rameno mu na bavlněném motouzu

    visela puška. Mohl si vzít starý postroj a udělat si z něj

    pěkný kožený řemen. Ale to by na něj bylo moc práce.

    Táta měl v peněžence rovných dvě stě padesát dolarů,

    což jsem věděla, protože jsem mu vedla účetnictví.

    Máma na čísla nikdy nebyla a sotva tušila, jak se píše

    slovo pes. To neříkám proto, že bych se chtěla chlubit

    svými znalostmi. Čísla a písmena nejsou všechno. Stejně

    jako Martu, i mě vždycky rozčilovaly a otravovaly

    každodenní všední starosti, ale máma měla klidnou

    povahu a milující srdce. Byla jako Marie a vybrala si

    „to, oč nepřijde“.*) V šatech měl táta schované ještě dva

    kousky zlata, svatební dar od mého dědečka Spurlinga

    z Monterey v Kalifornii.

     

    *) Narážka na příběh o Martě a Marii z Evangelia podle Lukáše, desátá

    kapitola, verše třicet osm až čtyřicet dva. Použito citátu z českého

    ekumenického překladu bible. Pozn. překl.

     

    Toho rána tátu vůbec nenapadlo, že už nás nikdy neuvidí

    ani neobejme a že už nikdy neuslyší skřivany

    v okrese Yell, jak švitoří svou oslavnou ódu na jaro.

    Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Povím

    vám, jak se to stalo. Táta a Tom Chaney dojeli do Fort

    Smith a ubytovali se v penzionu Monarch. Zašli za Stonehillem

    do stájí a prohlédli si poníky. Ukázalo se, že

    v celém stádě není ani jedna klisna, a vlastně ani hřebec,

    když už jsme u toho. Texaští kovbojové z nějakých

    vlastních důvodů hnali pouze valachy a určitě si dokážete

    představit, že ti se na chov nehodí. Táta se však

    nedal odradit. Chtěl nějaká ta zvířata mít, takže druhý

    den čtyři z nich koupil za rovných sto dolarů, které se

    Stonehillem usmlouval z původních sto čtyřiceti. Byla

    to dobrá koupě.

    Domluvil se s Tomem Chaneym, že další den ráno

    vyrazí oba domů. Toho večera si však Tom Chaney

    zašel do baru, pustil se do nějaké karetní hry s podobnou

    „chátrou“ jako on a prohrál svou mzdu. Nevzal tu

    prohru jako chlap, ale vrátil se do svého pokoje v penzionu

    a zlískal se jak vačice. Měl tam láhev whisky

    a celou ji vypil. Táta seděl v salonku a bavil se s nějakými

    obchodníky. Po chvíli vyšel Chaney z pokoje se

    svou puškou. Vykřikoval, že ho podvedli, a chtěl se vrátit

    do baru pro své peníze. Táta mu řekl, že jestli ho

    někdo podvedl, bylo by nejlepší zajít s tím k soudu

    a tam jim to oznámit. Chaney ho neposlouchal. Táta

    s ním šel ven a řekl mu, aby mu dal tu pušku, protože

    není ve stavu, v jakém by měl začínat hádku se zbraní

    v ruce. Táta u sebe v tu chvíli žádnou zbraň neměl.

    Tom Chaney zvedl pušku a střelil ho do čela, na místě

    ho zabil. Táta ho ničím jiným nevyprovokoval a vyprávím

    vám to tu, jak to řekl mně vrchní šerif okresu Sebastian.

    Někdo by se mohl ptát: Co bylo Franku Rossovi

    po tom, že se do toho pletl? Má odpověď zní: Snažil se

    tomu malému ďáblovi pomoct. Chaney byl jeho dělník

    a táta se za něj cítil zodpovědný. Byl strážcem svého

    bratra. Odpovídá to na vaši otázku?*)

    Obchodníci nevyběhli ven, aby Chaneyho chytili

    nebo zastřelili, místo toho se rozprchli jak vrabci,

    zatímco Chaney tátovo ještě teplé tělo obral o peněženku,

    rozřízl mu pás u kalhot a sebral i zlato. Netuším,

    jak se o něm dozvěděl. Když tátu okradl, běžel na

    konec ulice, praštil nočního hlídače ve stájích do úst

    pažbou a omráčil ho. Nasadil postroj tátově Judy a bez

    sedla na ní odjel. Tma ho pohltila. Mohl si klidně dát

    načas, osedlat koně nebo zapřáhnout trojspřeží mul do

    dostavníku a vykouřit si dýmku, protože se zdá, že

    nikdo z města ho nepronásledoval. Mylně pokládal

    obchodníky za muže. „Zlotřilci utíkají, i když je nikdo

    nepronásleduje.“ **)…………………………………..

     

    *) Narážka na bibli, kniha Genesis, kapitola čtvrtá, verš devět. Pozn.

    překl.

    **) Citát z bible, kniha Přísloví, kapitola osmadvacátá, verš první.

    Pozn. překl.

  • Autor: Portis, Charles
    Překladatel: Marek, Ondřej
    Název: Opravdová kuráž
    Původní název: True Grit
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-513-1
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 200
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 12.4.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.