Žánry
Autoři
Série
Buďte o krok napřed!
Opravdová kuráž
od Příběh čtrnáctileté dívky, která se rozhodne pomstít smrt svého otce. Vydá se na výpravu za jeho vrahem ve společnosti federálního maršála, jenž má pověst opilce, ale zároveň tvrdého muže, protože málokdy dovede zločince před soud živé. Postupem času s nimi, napůl proti jejich vůli, spojí síly i texaský ranger LaBoeuf a tato trojice pak staví svůj důvtip proti přesile skupiny desperátů. Kniha je považována za jeden z nejlepších amerických románů na téma Divokého západu a stala se předlohou pro stejnojmenný film.
1.
Lidé nevěří, že by čtrnáctiletá dívka dokázala odejít
z domova a v zimě se vydat na cestu, aby pomstila
otcovu smrt, ale tehdy to tak divné nebylo, ačkoliv
netvrdím, že by se to stávalo běžně. Bylo mi pouhých
čtrnáct, když zbabělec jménem Tom Chaney ve Fort
Smith v Arkansasu zastřelil mého otce a okradl ho tak
o život, koně, sto padesát dolarů v hotovosti a dva kousky
kalifornského zlata, které měl otec zašité v kalhotách.
Došlo k tomu takhle. Vlastnili jsme čtyři sta osmdesát
akrů kvalitní půdy na jižním břehu řeky Arkansas,
nedaleko Dardanelle v okrese Yell v Arkansasu. Tom
Chaney byl námezdní dělník, pracoval u nás jako
pomocná síla, ale půdu si od nás nepronajal. Objevil se
jednoho dne, přijel vyhládlý na sivákovi, jehož hřbet
zakrývala špinavá deka, a kus provazu sloužil jako
ohlávka. Tátovi se toho chlapíka zželelo, dal mu práci
a příbytek. Byla to stodola na bavlnu přestavěná na
malou chatu. Měla dobrou střechu.
Tom Chaney o sobě tvrdil, že pochází z Louisiany.
Byl to menší muž se surovými rysy, ale o jeho tváři vám
povím později. Vlastnil henryovku. Byl svobodný
a zhruba pětadvacetiletý.
V listopadu, když prodal poslední bavlnu, si táta vzal
do hlavy, že zajede do Fort Smith a nakoupí tam nějaké
poníky. Doslechl se, že jeden tamější obchodník, plukovník
Stonehill, jich nakoupil spoustu od texaských
honáků, když tamtudy hnali stáda do Kansasu, a že mu
zůstali na krku. Prodával je tedy hodně lacino, protože
je nechtěl živit přes zimu. Lidé v Arkansasu nemají
o texaských divokých ponících valné mínění. Jsou
drobní a náladoví. Nikdy nedostali k jídlu nic než trávu,
takže neváží víc než čtyři sta kilogramů.
Táta si myslel, že by z nich právě díky jejich vytrvalosti
a malému vzrůstu mohli být dobří lovečtí poníci,
protože by stačili psům i v křovinách. Přemýšlel o tom,
že si nějaké pořídí, a když to dobře dopadne, bude je
chovat a prodávat pro tyhle účely. Měl hlavu plnou
plánů. V každém případě to byla levná investice, kterou
se dalo začít, na pole jsme zaseli zimní oves a měli jsme
tolik sena, že by poníkům vydrželo až do jara. Pak by
se mohli pást na naší velké severní pastvině, kde by
našli zelenější a šťavnatější jetel, než kdy viděli ve
„Státu osamělé hvězdy“. Jak si vzpomínám, kukuřice
tenkrát stála něco pod patnáct centů za bušl.
Táta chtěl, aby Tom Chaney zůstal na farmě a na
všechno dohlédl, zatímco bude pryč. Chaney ale ztropil
povyk, že chce jet také, a po chvíli se mu povedlo
tátu přesvědčit. Pokud měl táta nějaký nedostatek, pak
to byla přílišná laskavost. Lidé ho využívali. Tuhle
vlastnost jsem po něm nezdědila. Frank Ross byl ten
nejvlídnější a nejčestnější člověk, jaký kdy žil. Měl
základní vzdělání. Patřil ke cumberlandským presbyteriánům
a k zednářům a odhodlaně bojoval v bitvě
u Elkhorn Tavern, ale neutržil žádné zranění v téhle
„potyčce“, jak tvrdí ve svých novinách Yell County
Yesterdays Lucille Biggers Langfordová. Myslím, že
já snad musím vědět, jak to bylo. Byl raněn v té hrozné
řeži u Chickamaugy nahoře v Tennessee a po cestě
domů skoro umřel, protože se mu nedostalo náležitého
ošetření.
Než táta odjel do Fort Smith, dohodl se s černochem
jménem Yarnell Poindexter, že mu bude krmit dobytek
a že se na nás s mámou každý den přijde podívat. Yarnell
žil se svou rodinou kousek od nás na půdě, kterou
si pronajal od banky. Narodil se svobodným rodičům
v Illinois, ale jeden muž jménem Bloodworth ho
v Missouri unesl a těsně před válkou ho přivedl do
Arkansasu. Yarnell byl dobrý člověk, šetrný a pracovitý,
a později se stal úspěšným malířem pokojů v Memfisu
v Tennessee. Každý rok jsme si psali k Vánocům,
dokud v roce 1918 nezemřel při epidemii chřipky.
Dodnes jsem nepotkala nikoho jiného, kdo by se jmenoval
Yarnell, černocha ani bělocha. Přijela jsem mu na
pohřeb a zastavila jsem se v Memfisu u svého bratra,
malého Franka, a jeho rodiny.
Místo aby táta cestoval do Fort Smith parníkem nebo
vlakem, rozhodl se, že pojede na koni a přivede poníky
svázané k sobě. Nejenže by to vyšlo levněji, ale udělal
by si zároveň příjemný výlet a hezkou projížďku. Nikdo
nemiloval jízdu na vzpínajícím se oři víc než táta. Já
jsem koně nikdy neměla v přílišné oblibě, ačkoliv myslím,
že zamlada mě považovali za slušnou jezdkyni. Zvířat
jsem se nikdy nebála. Vzpomínám si, že jednou jsem
si troufla projet na zlomyslné koze slívovým houštím.
Od nás to bylo do Fort Smith vzdušnou čarou asi sto
deset kilometrů, cesta vedla kolem nádherné hory
Mount Nebo, kde jsme měli malou chatu, aby se máma
občas dostala pryč od moskytů, a také okolo Mount
Magazine, nejvyššího vrcholu Arkansasu. Ale stejně
dobře by to do Fort Smith mohlo být tisíc kilometrů.
Jezdily tam parníky a někteří lidé tam prodávali svou
bavlnu, ale to bylo vše, co jsem o tom místě věděla. My
jsme prodávali bavlnu dole v Little Rocku. Dvakrát
nebo třikrát jsem tam byla.
Táta odjel na svém jezdeckém koni, velké kaštanové
klisně s bílou lysinou, které říkal Judy. Vzal si s sebou
nějaké jídlo, do pokrývek si zabalil šaty na převlečení
a celé to obalil pláštěm do deště. Tenhle balík si přivázal
za sedlo. Měl opasek se zbraní, velkým dlouhým
jezdeckým revolverem, který byl už tehdy zastaralý.
Bojoval s ním ve válce. Na tátu byl hezký pohled,
v duchu ho stále vidím, jak tam sedí v sedle Judy ve
svém hnědém vlněném kabátu a černém svátečním klobouku
a z obou, koně i muže, v mrazivém ránu stoupají
malé obláčky páry. Jako by to byl galantní rytíř ze starých
časů. Tom Chaney jel na svém sivákovi, který by
se hodil spíš na tahání radlice než na ježdění. Pistoli
neměl, ale přes rameno mu na bavlněném motouzu
visela puška. Mohl si vzít starý postroj a udělat si z něj
pěkný kožený řemen. Ale to by na něj bylo moc práce.
Táta měl v peněžence rovných dvě stě padesát dolarů,
což jsem věděla, protože jsem mu vedla účetnictví.
Máma na čísla nikdy nebyla a sotva tušila, jak se píše
slovo pes. To neříkám proto, že bych se chtěla chlubit
svými znalostmi. Čísla a písmena nejsou všechno. Stejně
jako Martu, i mě vždycky rozčilovaly a otravovaly
každodenní všední starosti, ale máma měla klidnou
povahu a milující srdce. Byla jako Marie a vybrala si
„to, oč nepřijde“.*) V šatech měl táta schované ještě dva
kousky zlata, svatební dar od mého dědečka Spurlinga
z Monterey v Kalifornii.
*) Narážka na příběh o Martě a Marii z Evangelia podle Lukáše, desátá
kapitola, verše třicet osm až čtyřicet dva. Použito citátu z českého
ekumenického překladu bible. Pozn. překl.
Toho rána tátu vůbec nenapadlo, že už nás nikdy neuvidí
ani neobejme a že už nikdy neuslyší skřivany
v okrese Yell, jak švitoří svou oslavnou ódu na jaro.
Ta zpráva přišla jako blesk z čistého nebe. Povím
vám, jak se to stalo. Táta a Tom Chaney dojeli do Fort
Smith a ubytovali se v penzionu Monarch. Zašli za Stonehillem
do stájí a prohlédli si poníky. Ukázalo se, že
v celém stádě není ani jedna klisna, a vlastně ani hřebec,
když už jsme u toho. Texaští kovbojové z nějakých
vlastních důvodů hnali pouze valachy a určitě si dokážete
představit, že ti se na chov nehodí. Táta se však
nedal odradit. Chtěl nějaká ta zvířata mít, takže druhý
den čtyři z nich koupil za rovných sto dolarů, které se
Stonehillem usmlouval z původních sto čtyřiceti. Byla
to dobrá koupě.
Domluvil se s Tomem Chaneym, že další den ráno
vyrazí oba domů. Toho večera si však Tom Chaney
zašel do baru, pustil se do nějaké karetní hry s podobnou
„chátrou“ jako on a prohrál svou mzdu. Nevzal tu
prohru jako chlap, ale vrátil se do svého pokoje v penzionu
a zlískal se jak vačice. Měl tam láhev whisky
a celou ji vypil. Táta seděl v salonku a bavil se s nějakými
obchodníky. Po chvíli vyšel Chaney z pokoje se
svou puškou. Vykřikoval, že ho podvedli, a chtěl se vrátit
do baru pro své peníze. Táta mu řekl, že jestli ho
někdo podvedl, bylo by nejlepší zajít s tím k soudu
a tam jim to oznámit. Chaney ho neposlouchal. Táta
s ním šel ven a řekl mu, aby mu dal tu pušku, protože
není ve stavu, v jakém by měl začínat hádku se zbraní
v ruce. Táta u sebe v tu chvíli žádnou zbraň neměl.
Tom Chaney zvedl pušku a střelil ho do čela, na místě
ho zabil. Táta ho ničím jiným nevyprovokoval a vyprávím
vám to tu, jak to řekl mně vrchní šerif okresu Sebastian.
Někdo by se mohl ptát: Co bylo Franku Rossovi
po tom, že se do toho pletl? Má odpověď zní: Snažil se
tomu malému ďáblovi pomoct. Chaney byl jeho dělník
a táta se za něj cítil zodpovědný. Byl strážcem svého
bratra. Odpovídá to na vaši otázku?*)
Obchodníci nevyběhli ven, aby Chaneyho chytili
nebo zastřelili, místo toho se rozprchli jak vrabci,
zatímco Chaney tátovo ještě teplé tělo obral o peněženku,
rozřízl mu pás u kalhot a sebral i zlato. Netuším,
jak se o něm dozvěděl. Když tátu okradl, běžel na
konec ulice, praštil nočního hlídače ve stájích do úst
pažbou a omráčil ho. Nasadil postroj tátově Judy a bez
sedla na ní odjel. Tma ho pohltila. Mohl si klidně dát
načas, osedlat koně nebo zapřáhnout trojspřeží mul do
dostavníku a vykouřit si dýmku, protože se zdá, že
nikdo z města ho nepronásledoval. Mylně pokládal
obchodníky za muže. „Zlotřilci utíkají, i když je nikdo
nepronásleduje.“ **)…………………………………..
*) Narážka na bibli, kniha Genesis, kapitola čtvrtá, verš devět. Pozn.
překl.
**) Citát z bible, kniha Přísloví, kapitola osmadvacátá, verš první.
Pozn. překl.
Autor: | Portis, Charles |
Překladatel: | Marek, Ondřej |
Název: | Opravdová kuráž |
Původní název: | True Grit |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-513-1 |
Vazba: | brožovaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 200 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 12.4.2012 |