Omega

„Vědci dnes potvrdili, že jeden z mraků omega se

skutečně přibližuje k Zemi. Předně chci každého ubezpečit,

že pro nás nepředstavuje žádné nebezpečí. Jeho

přílet do naší blízkosti se nečeká dřív než za téměř tisíc

let. Takže my, naše děti, ani děti našich dětí se nemusíme

bát.

Nyní však víme, že tyto objekty Zemi v minulosti navštívily

v intervalech přibližně osmi tisíc let. Zřejmě ničí

města a napadají jiné druhy staveb. Nikdo neví proč. Nikdo

neví, zda jsou to přirozené objekty nebo výtvory nějaké

zvrácené vědy.

Naší generaci hrozí jen jedno nebezpečí, totiž to, že

bychom si mohli říct, že to není náš problém, a že to

přenecháme vzdálené budoucnosti. Že bychom mohli

pokrčit rameny a říct si, že tisíc let je dlouhá doba. Že

podlehneme sebeuspokojení a usoudíme, že tento problém

se vyřeší sám.

Já vám ale říkám, že bychom se neměli spokojit se

skutečností, že my sami ve fyzickém ohrožení nejsme. Je

to riziko pro náš svět, pro všechno, co bychom chtěli

předat budoucím generacím. A je jasné, že bychom měli

jednat teď, dokud máme čas.

Proto nařizuji, aby byly využity veškeré zdroje Rady

národů. Zjistíme, jak tento mrak funguje, a skoncujeme

s ním.

– Margaret Ishiro, generální tajemnice SRN.

9. září 2213.

prolog

Na povrchu planety Brinkman IV

(„Moonlight“) v IC4756,

1300 světelných let od Země.

Podzim 2230.

Byly to nejmajestátnější stavby, jaké kdy David Collingdale

spatřil. Z ledu a sněhu vyrůstaly špičaté věže,

kopule a mnohoúhelníky. Mezi věžemi nebo jejich pozůstatky

se vznášely visuté lávky. Mnohé se zřítily. Byly

tam pyramidy a otevřená prostranství, kdysi možná

parky nebo nádvoří. Střed města se vázal na obelisk.

Bylo to místo mimo čas, zamrzlé, uchovávané celé věky,

krajina, jakou mohl vytvořit Montelet. Místo křišťálu

a skla a v příznivějších časech také kvetoucích stromů,

tvarovaných živých plotů a vábivých lesů. Pokud je

člověk zastihl ve správnou chvíli, kdy byl na obloze jeho

obří měsíc o polovinu větší než Luna, mohl si myslet,

že před sebou vidí nebeské město, Valhallu, Argolidu

nebo El Dorado v noci.

Město vypadalo příliš étericky, než aby skutečně sloužilo

jako domov prosperující populaci. Collingdale se

nemohl zbavit pocitu, že bylo svými staviteli zamýšleno

spíš jako umělecké dílo, které má zůstat nevyužívané,

spíš jako památník než město. Několik věží se zřítilo

a jejich rozlámané trosky trčely ze silné vrstvy sněhu. Jeho

jméno nikdo neznal, a tak mu říkali Moonlight, městu,

planetě a pocitu něčeho ztraceného.

Ostrý vítr skučel v prázdných ulicích a studil ho dokonce

i v e-pouzdře, které zřejmě nefungovalo, jak mělo.

Až se vrátí do kopule, nechá si je seřídit. Určitě nechtěl,

aby se tady, ve dvaceti pod nulou, pokazilo.

Slunce se snažilo vyškrábat nad plochý horský hřbet.

Před několika tisíci lety se v něm něco pokazilo. Abrams

mu to vysvětlil – příliš mnoho kovů nebo něco ta-

kového. Tvrdil, že je to jen dočasná záležitost. Předpokládal,

že se za dalších několik tisíc let vrátí k normálu.

Ne že by na tom záleželo.

Byl na rovníku, kam uprchli ti, kteří z civilizace, kdysi

celoplanetární, zůstali. Měst bylo víc, většinou v oblastech,

jež byly kdysi rovníkové, některá pohřbená ve

sněhových pláních, další zase zamrzlá za hradbami ledu.

On i jeho tým zatím věděli málo o tvorech, kteří tady

žili, kromě toho, že už byli dávno mrtví a že jejich architektura

snesla srovnání se vším, co vytvořil člověk.

Křišťálové mosty rozkročené přes mohutné řeky, hyperbolické

dómy, široké lávky po obloze. To všechno teď

bylo zamrzlé, mosty stejně jako řeky, křišťál stejně jako

duch.

Bylo možná krutou ironií, že Moonlight, který se dostal

na vrchol rozmachu a zahynul přibližně ve stejné

době, kdy lidé tahali z lomů kameny na stavbu prvních

pyramid, by pravděpodobně zůstal neobjeven ještě neurčitě

dlouho, nebýt toho, že měl dostat nevítanou návštěvu.

Průzkumná loď Harry Coker sledovala omegu, jeden

z nestvůrných oblaků, jež vyplouvaly ve vlnách

z galaktického jádra, zřejmě s odhodláním zničit každou

civilizaci, kterou na své cestě najdou. Posádka Cokeru

se těšila na to, jak se oblaku povede v komplikovaném

gravitačním poli planetární soustavy, když na čtvrté planetě

zpozorovala důkaz o existenci měst.

Collingdale zašilhal k nevlídné šedé obloze. Mrak bylo

vidět od pozdního odpoledne do doby krátce po půlnoci.

Teď byl nahoře, částečně schovaný v záři slunce.

Ve dne vypadal naprosto neškodně, snad jako velká

tmavá bouřka, podobný milionu jiných, které za svůj život

viděl. Tento však vycházel a zapadal spolu s oblohou

za atmosférou. Vždy opisoval po obloze stejnou cestu

a stále se zvětšoval.

Mraky omega byly starou novinkou. Poprvé byly pozorovány

před čtvrtstoletím. Nikdo je sice neviděl útočit

na město, byly však spojené s obrovskými starověkými

zkázami na Quraqui, Betě Pacifica III a dvou dalších

planetách. V rámci výzkumu byly před omegy vyslány

objekty s širokým spektrem geometrických tvarů, takže

teď lidé nezpochybnitelně věděli, že přitažlivost pro

blesky se dá očekávat u těch tvarů, které se v přírodě nevyskytují.

Nikdo nechápal, jak se to děje nebo proč. Nikdo

nevěděl, odkud přišly. A podle všeho bylo jen málo

těch, kteří považovali za pravděpodobné, že se to někdy

dozvíme.

Až doposud nikdo neviděl, jak oblak změnil směr

a vplul do planetární soustavy. Nikdo neviděl město vystavené

útoku.

Bylo štěstí, že na Moonlightu nikdo nežil. Obyvatele

zřejmě zabila doba ledová způsobená nestabilitou jejich

slunce. Nejpřesnější odhady říkaly, že tam nikdo nebyl

asi dva tisíce let.

Collingdale vyrostl v Bostonu s matkou alkoholičkou

a bez otce, o němž matka až do dne své smrti v slzách

tvrdila, že služebně odjel a každým dnem se vrátí. Dva

roky strávil v sirotčinci, než byl adoptován párem náboženských

fanatiků; utekl tolikrát, že mu nakonec implantovali

sledovací čip, a nakonec – všemu navzdory

– získal stipendium od Massachusettské univerzity.

Vystudoval archeologii, z rozmaru si soukromě udělal

kurz pilotování, a jak o tom s oblibou přemýšlel, už nikdy

se nedotkl země. Nakonec došel k závěru, že lety

mezi Chicagem a Bostonem jsou příliš omezující. Naučil

se pilotovat nadsvětelníky, dělal kapitána pro několik

významných firem a Akademii, a když ho znudilo

převážet lidi a materiál prázdnotou sem a tam, vrátil se

do školy a zaměřil se na obor, který v té době postrádal

obsah: xenologii.

Mezitím se zúčastnil pohřbu obou nevlastních rodičů,

kteří zemřeli rok od sebe, jak nedokázali jeden bez druhého

žít. Odmítli kůry dlouhověkosti s odůvodněním, že

to není boží záměr. Nikdy s ním nepřerušili styky, přestože

nesouhlasili s kurzem, jaký jeho život nabral.

V posledních letech jejich života přestal jezdit domů,

18

protože mu pořád opakovali, že mu odpustili, a byli přesvědčení,

že Bůh mu odpustí také.

Nevěděl, proč se mu cpou do myšlenek, když se rozhlíží

po tom městě. Byl by rád, kdyby Moonlight viděli.

Jeho majestátnost by je určitě uchvátila a možná by pochopili,

o co mu v jeho životě jde.

Mraky omega obyčejně metaly blesky po pravých

úhlech. Každý předmět, který byl vytvořený s pravými

úhly nebo s ostrými odchylkami od přirozených oblin

přírody, mohl očekávat, že se stane cílem.

Když dorazily první historky tohoto druhu, vypadalo

to jako babské povídačky. Collingdale si pamatoval, že

vědecká komunita se té zprávě vysmívala, téměř do jednoho.

Představa, že by mraky mohly nějakým způsobem

samy manévrovat, působila absurdně. Že by mohly zařadit

vyšší rychlost ještě absurdněji. Většina vědců tu

představu nepřijala, dokud ten, který se blížil k Moonlightu,

Brinkmannův oblak, nezměnil směr, nezačal zpomalovat

a nezamířil do soustavy. To bylo před čtyřmi

lety.

Ta tvrzení byla natolik fantastická, že je nikdo, komu

záleželo na jeho reputaci, ani neprověřil. Ale jakmile

Brinkman prokázal schopnost manévrovat, přiletěli vědci

a započala snaha o vysvětlení nemožného. Začala objevem

nanotechnologií ve vzorcích, které byly z omegy

odebrány.

Byla oblaka přírodní útvary? Nebo umělé? Byl vesmír

proti inteligentnímu životu? Nebo někde existovala

nějaká šílená síla? Anebo, jak se domnívali jeho rodiče,

posílal Bůh své varování?

„Jdeš, Dave?“

Prořezali si cestu do základu severovýchodní věže.

Jerry Riley se postavil stranou a přenechal Davovi čest

být prvním, kdo do stavby vstoupí. Poplácal několik

lidí po rameni, prošel mezi náspy odkopaného sněhu,

u vstupu se zastavil, strčil dovnitř hlavu a posvítil si

lampou.

Vnitřek byl velký jako newyorský hlavní terminál.

Strop byl několik pater vysoko. Uvnitř byly poházené

lavice. Štíhlé kovové sloupy podpíraly balkony a ochozy.

Do stěn zabíhaly výklenky, ve kterých kdysi mohly

být obchůdky. A stála tam socha.

Udělal několik kroků dovnitř, ohromený tak, že se

skoro neodvažoval dýchat. Věděli, jak místní obyvatelé

vypadali, protože našli jejich pozůstatky. Ale nikdy neviděli

žádné jejich vyobrazení. Žádné sochy, žádné kresby,

žádné rytiny. Bylo to velice zvláštní, že jim druh, který

si tak zakládal na umění, neposkytl žádné kopie své podoby.

Ostatní vešli po jednom dovnitř a rozestoupili se kolem

něho, uchvácení tou sochou stejně jako on. Jerry

pomalu zvedl svítilnu, skoro až uctivě, a přejel po ní

světlem. Měla rysy kočkovité šelmy. Drápy nahradily

prsty schopné manipulace, ale čenich a ostré zuby zůstaly.

Vpředu úzké oči. Dravec. Měl však pokrývku hlavy,

podobnou baretu umělců, šikmo nasazenou přes jedno

oko. Vyšňořený byl v kalhotách, košili s dlouhými načechranými

rukávy a sakem, které by v Bostonu nevypadalo

nemístně. Na krku měl přivázaný ochranný šátek.

A nesl si hůl. Jedna z žen se zahihňala.

Samotný Collingdale nedokázal potlačit úsměv, ale

i když měl tvor svou komickou stránku, vyzařovala z něj

značná důstojnost.

Na soklu byl nápis, jediná řada znaků vyvedených stylem,

který připomínal starou angličtinu. Pravděpodobně

to bylo jediné slovo. „Jeho jméno?“ nadhodil někdo.

Collingdale přemýšlel, co ta osoba dokázala. Byl to

Washington? Churchill? Francis Bacon? Možná Mozart.

„Architekt,“ řekl Riley, malý a zpravidla cynický.

„To je ten chlap, který to tady postavil.“ Riley nebyl rád,

že je tady venku, ale potřeboval tuto poslední výpravu,

aby si udělal dobré oko u kterési univerzity doma na Zemi.

Měl být inspirací pro studenty……………………………..