Žánry
Autoři
Série
Omega
od Jack McDevitt vyniká mezi současnými autory klasické SF svou schopností spojit mezigalaktická dobrodružství s novými nápady. V tomto příběhu zkušené pilotky mezigalaktických výprav se skupina odvážných lidí vydává na dalekou výpravu - zachránit neprozkoumané světy, jež jsou ohroženy všeničícím oblakem Omega putujícím vesmírem.
„Vědci dnes potvrdili, že jeden z mraků omega se
skutečně přibližuje k Zemi. Předně chci každého ubezpečit,
že pro nás nepředstavuje žádné nebezpečí. Jeho
přílet do naší blízkosti se nečeká dřív než za téměř tisíc
let. Takže my, naše děti, ani děti našich dětí se nemusíme
bát.
Nyní však víme, že tyto objekty Zemi v minulosti navštívily
v intervalech přibližně osmi tisíc let. Zřejmě ničí
města a napadají jiné druhy staveb. Nikdo neví proč. Nikdo
neví, zda jsou to přirozené objekty nebo výtvory nějaké
zvrácené vědy.
Naší generaci hrozí jen jedno nebezpečí, totiž to, že
bychom si mohli říct, že to není náš problém, a že to
přenecháme vzdálené budoucnosti. Že bychom mohli
pokrčit rameny a říct si, že tisíc let je dlouhá doba. Že
podlehneme sebeuspokojení a usoudíme, že tento problém
se vyřeší sám.
Já vám ale říkám, že bychom se neměli spokojit se
skutečností, že my sami ve fyzickém ohrožení nejsme. Je
to riziko pro náš svět, pro všechno, co bychom chtěli
předat budoucím generacím. A je jasné, že bychom měli
jednat teď, dokud máme čas.
Proto nařizuji, aby byly využity veškeré zdroje Rady
národů. Zjistíme, jak tento mrak funguje, a skoncujeme
s ním.
– Margaret Ishiro, generální tajemnice SRN.
9. září 2213.
prolog
Na povrchu planety Brinkman IV
(„Moonlight“) v IC4756,
1300 světelných let od Země.
Podzim 2230.
Byly to nejmajestátnější stavby, jaké kdy David Collingdale
spatřil. Z ledu a sněhu vyrůstaly špičaté věže,
kopule a mnohoúhelníky. Mezi věžemi nebo jejich pozůstatky
se vznášely visuté lávky. Mnohé se zřítily. Byly
tam pyramidy a otevřená prostranství, kdysi možná
parky nebo nádvoří. Střed města se vázal na obelisk.
Bylo to místo mimo čas, zamrzlé, uchovávané celé věky,
krajina, jakou mohl vytvořit Montelet. Místo křišťálu
a skla a v příznivějších časech také kvetoucích stromů,
tvarovaných živých plotů a vábivých lesů. Pokud je
člověk zastihl ve správnou chvíli, kdy byl na obloze jeho
obří měsíc o polovinu větší než Luna, mohl si myslet,
že před sebou vidí nebeské město, Valhallu, Argolidu
nebo El Dorado v noci.
Město vypadalo příliš étericky, než aby skutečně sloužilo
jako domov prosperující populaci. Collingdale se
nemohl zbavit pocitu, že bylo svými staviteli zamýšleno
spíš jako umělecké dílo, které má zůstat nevyužívané,
spíš jako památník než město. Několik věží se zřítilo
a jejich rozlámané trosky trčely ze silné vrstvy sněhu. Jeho
jméno nikdo neznal, a tak mu říkali Moonlight, městu,
planetě a pocitu něčeho ztraceného.
Ostrý vítr skučel v prázdných ulicích a studil ho dokonce
i v e-pouzdře, které zřejmě nefungovalo, jak mělo.
Až se vrátí do kopule, nechá si je seřídit. Určitě nechtěl,
aby se tady, ve dvaceti pod nulou, pokazilo.
Slunce se snažilo vyškrábat nad plochý horský hřbet.
Před několika tisíci lety se v něm něco pokazilo. Abrams
mu to vysvětlil – příliš mnoho kovů nebo něco ta-
kového. Tvrdil, že je to jen dočasná záležitost. Předpokládal,
že se za dalších několik tisíc let vrátí k normálu.
Ne že by na tom záleželo.
Byl na rovníku, kam uprchli ti, kteří z civilizace, kdysi
celoplanetární, zůstali. Měst bylo víc, většinou v oblastech,
jež byly kdysi rovníkové, některá pohřbená ve
sněhových pláních, další zase zamrzlá za hradbami ledu.
On i jeho tým zatím věděli málo o tvorech, kteří tady
žili, kromě toho, že už byli dávno mrtví a že jejich architektura
snesla srovnání se vším, co vytvořil člověk.
Křišťálové mosty rozkročené přes mohutné řeky, hyperbolické
dómy, široké lávky po obloze. To všechno teď
bylo zamrzlé, mosty stejně jako řeky, křišťál stejně jako
duch.
Bylo možná krutou ironií, že Moonlight, který se dostal
na vrchol rozmachu a zahynul přibližně ve stejné
době, kdy lidé tahali z lomů kameny na stavbu prvních
pyramid, by pravděpodobně zůstal neobjeven ještě neurčitě
dlouho, nebýt toho, že měl dostat nevítanou návštěvu.
Průzkumná loď Harry Coker sledovala omegu, jeden
z nestvůrných oblaků, jež vyplouvaly ve vlnách
z galaktického jádra, zřejmě s odhodláním zničit každou
civilizaci, kterou na své cestě najdou. Posádka Cokeru
se těšila na to, jak se oblaku povede v komplikovaném
gravitačním poli planetární soustavy, když na čtvrté planetě
zpozorovala důkaz o existenci měst.
Collingdale zašilhal k nevlídné šedé obloze. Mrak bylo
vidět od pozdního odpoledne do doby krátce po půlnoci.
Teď byl nahoře, částečně schovaný v záři slunce.
Ve dne vypadal naprosto neškodně, snad jako velká
tmavá bouřka, podobný milionu jiných, které za svůj život
viděl. Tento však vycházel a zapadal spolu s oblohou
za atmosférou. Vždy opisoval po obloze stejnou cestu
a stále se zvětšoval.
Mraky omega byly starou novinkou. Poprvé byly pozorovány
před čtvrtstoletím. Nikdo je sice neviděl útočit
na město, byly však spojené s obrovskými starověkými
zkázami na Quraqui, Betě Pacifica III a dvou dalších
planetách. V rámci výzkumu byly před omegy vyslány
objekty s širokým spektrem geometrických tvarů, takže
teď lidé nezpochybnitelně věděli, že přitažlivost pro
blesky se dá očekávat u těch tvarů, které se v přírodě nevyskytují.
Nikdo nechápal, jak se to děje nebo proč. Nikdo
nevěděl, odkud přišly. A podle všeho bylo jen málo
těch, kteří považovali za pravděpodobné, že se to někdy
dozvíme.
Až doposud nikdo neviděl, jak oblak změnil směr
a vplul do planetární soustavy. Nikdo neviděl město vystavené
útoku.
Bylo štěstí, že na Moonlightu nikdo nežil. Obyvatele
zřejmě zabila doba ledová způsobená nestabilitou jejich
slunce. Nejpřesnější odhady říkaly, že tam nikdo nebyl
asi dva tisíce let.
Collingdale vyrostl v Bostonu s matkou alkoholičkou
a bez otce, o němž matka až do dne své smrti v slzách
tvrdila, že služebně odjel a každým dnem se vrátí. Dva
roky strávil v sirotčinci, než byl adoptován párem náboženských
fanatiků; utekl tolikrát, že mu nakonec implantovali
sledovací čip, a nakonec – všemu navzdory
– získal stipendium od Massachusettské univerzity.
Vystudoval archeologii, z rozmaru si soukromě udělal
kurz pilotování, a jak o tom s oblibou přemýšlel, už nikdy
se nedotkl země. Nakonec došel k závěru, že lety
mezi Chicagem a Bostonem jsou příliš omezující. Naučil
se pilotovat nadsvětelníky, dělal kapitána pro několik
významných firem a Akademii, a když ho znudilo
převážet lidi a materiál prázdnotou sem a tam, vrátil se
do školy a zaměřil se na obor, který v té době postrádal
obsah: xenologii.
Mezitím se zúčastnil pohřbu obou nevlastních rodičů,
kteří zemřeli rok od sebe, jak nedokázali jeden bez druhého
žít. Odmítli kůry dlouhověkosti s odůvodněním, že
to není boží záměr. Nikdy s ním nepřerušili styky, přestože
nesouhlasili s kurzem, jaký jeho život nabral.
V posledních letech jejich života přestal jezdit domů,
18
protože mu pořád opakovali, že mu odpustili, a byli přesvědčení,
že Bůh mu odpustí také.
Nevěděl, proč se mu cpou do myšlenek, když se rozhlíží
po tom městě. Byl by rád, kdyby Moonlight viděli.
Jeho majestátnost by je určitě uchvátila a možná by pochopili,
o co mu v jeho životě jde.
Mraky omega obyčejně metaly blesky po pravých
úhlech. Každý předmět, který byl vytvořený s pravými
úhly nebo s ostrými odchylkami od přirozených oblin
přírody, mohl očekávat, že se stane cílem.
Když dorazily první historky tohoto druhu, vypadalo
to jako babské povídačky. Collingdale si pamatoval, že
vědecká komunita se té zprávě vysmívala, téměř do jednoho.
Představa, že by mraky mohly nějakým způsobem
samy manévrovat, působila absurdně. Že by mohly zařadit
vyšší rychlost ještě absurdněji. Většina vědců tu
představu nepřijala, dokud ten, který se blížil k Moonlightu,
Brinkmannův oblak, nezměnil směr, nezačal zpomalovat
a nezamířil do soustavy. To bylo před čtyřmi
lety.
Ta tvrzení byla natolik fantastická, že je nikdo, komu
záleželo na jeho reputaci, ani neprověřil. Ale jakmile
Brinkman prokázal schopnost manévrovat, přiletěli vědci
a započala snaha o vysvětlení nemožného. Začala objevem
nanotechnologií ve vzorcích, které byly z omegy
odebrány.
Byla oblaka přírodní útvary? Nebo umělé? Byl vesmír
proti inteligentnímu životu? Nebo někde existovala
nějaká šílená síla? Anebo, jak se domnívali jeho rodiče,
posílal Bůh své varování?
„Jdeš, Dave?“
Prořezali si cestu do základu severovýchodní věže.
Jerry Riley se postavil stranou a přenechal Davovi čest
být prvním, kdo do stavby vstoupí. Poplácal několik
lidí po rameni, prošel mezi náspy odkopaného sněhu,
u vstupu se zastavil, strčil dovnitř hlavu a posvítil si
lampou.
Vnitřek byl velký jako newyorský hlavní terminál.
Strop byl několik pater vysoko. Uvnitř byly poházené
lavice. Štíhlé kovové sloupy podpíraly balkony a ochozy.
Do stěn zabíhaly výklenky, ve kterých kdysi mohly
být obchůdky. A stála tam socha.
Udělal několik kroků dovnitř, ohromený tak, že se
skoro neodvažoval dýchat. Věděli, jak místní obyvatelé
vypadali, protože našli jejich pozůstatky. Ale nikdy neviděli
žádné jejich vyobrazení. Žádné sochy, žádné kresby,
žádné rytiny. Bylo to velice zvláštní, že jim druh, který
si tak zakládal na umění, neposkytl žádné kopie své podoby.
Ostatní vešli po jednom dovnitř a rozestoupili se kolem
něho, uchvácení tou sochou stejně jako on. Jerry
pomalu zvedl svítilnu, skoro až uctivě, a přejel po ní
světlem. Měla rysy kočkovité šelmy. Drápy nahradily
prsty schopné manipulace, ale čenich a ostré zuby zůstaly.
Vpředu úzké oči. Dravec. Měl však pokrývku hlavy,
podobnou baretu umělců, šikmo nasazenou přes jedno
oko. Vyšňořený byl v kalhotách, košili s dlouhými načechranými
rukávy a sakem, které by v Bostonu nevypadalo
nemístně. Na krku měl přivázaný ochranný šátek.
A nesl si hůl. Jedna z žen se zahihňala.
Samotný Collingdale nedokázal potlačit úsměv, ale
i když měl tvor svou komickou stránku, vyzařovala z něj
značná důstojnost.
Na soklu byl nápis, jediná řada znaků vyvedených stylem,
který připomínal starou angličtinu. Pravděpodobně
to bylo jediné slovo. „Jeho jméno?“ nadhodil někdo.
Collingdale přemýšlel, co ta osoba dokázala. Byl to
Washington? Churchill? Francis Bacon? Možná Mozart.
„Architekt,“ řekl Riley, malý a zpravidla cynický.
„To je ten chlap, který to tady postavil.“ Riley nebyl rád,
že je tady venku, ale potřeboval tuto poslední výpravu,
aby si udělal dobré oko u kterési univerzity doma na Zemi.
Měl být inspirací pro studenty……………………………..
Autor: | McDevitt, Jack |
Překladatel: | Kotrle, Petr |
Název: | Omega |
Původní název: | Omega |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-407-3 |
Vazba: | brožovaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 552 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 15.6.2011 |