Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Oheň na západě

od
Kessler, Leo
  • Na podzim 1944 se německá vojska potácela od jedné porážky ke druhé, a tak Hitler vymýšlel nové a nové akce, které by pomohly průběh války ještě zvrátit. Jednou z nich byl pověřen již slavný kapitán Jungblutt, jeho úkolem bylo doplout na dostřel amerických břehů a na povel zničit sdělený cíl. Mise o to těžší, že osobním dohledem byl ustanoven jeho nepřítel, důstojník SS von Arco. A výsledek války měl být závislý na jejím úspěchu.

  • PŘEDEHRA

    MAJÁK

    JE USAZEN NA MÍSTO

     

    „Oba stát!“ zašeptal velitel ponorky do trubky. Tepání

    motorů dole utichlo a dlouhá černá ponorka se kolébala

    na vlnách. Jediným zvukem bylo něžné šumění nočního

    vánku a klouzání gumového člunu, taženého po

    mokré palubě.

    Kapitán zaostřil dalekohled. Námořník vedle něj,

    zahalený v dlouhém nepromokavém plášti, napjatě

    čekal, jako by to, co nyní velitel ponorky řekne, pro

    něj bylo velice důležité. Čtyři sabotéři na palubě

    spouštěli do vody člun a začali do něj nakládat svoji

    výstroj. Jejich vychloubačné tlachání utichlo před

    hodinou. Nyní se v zlověstném zarytém tichu soustředili

    na svůj úkol, jako by si už uvědomili, že jsou

    odsouzení.

    Kapitán pomalu sklonil dalekohled, ačkoli si byl

    vědom, jak zranitelný je tady na hladině, pouhé dva

    kilometry od nepřátelského pobřeží. Snadný cíl pro

    cataliny*).

    „Long Island,“ oznámil. „Amagansett Point!“

    Čtyři sabotéři vzhlédli a jejich tváře vypadaly ve tmě

    jako bledé medúzy. Námořník v nepromokavém plášti

    cítil jejich strach. Téměř si k němu mohl přivonět.

    V duchu se zlomyslně zašklebil. Jen ať se potí! pomyslel

    si. V Říši měli zatraceně dobrý časy. Posledních šest

    měsíců si pohrávali s neviditelným inkoustem a výbuš-

    ninami, cpali si střeva chlastem, každou noc souložili

    s děvkami, zatímco on byl…

    „Uvolněte člun!“ vytrhl ho mladistvý velitel ze snění.

    Ztuhl v očekávání, připravený okamžitě jednat,

    s pevným štíhlým tělem ohnutým pod nepromokavým

    pláštěm.

    Dole dohlížel prošedivělý obermaat na rozvázání

    posledního uzlu, který držel houpající se člun u boku

    ponorky.

    „Šoupněte ho do jedný za mě, kamarádi,“ zašeptal

    chraptivě. „Mám tolik inkoustu v peru, že nevím, do

    který dřív psát,“ chechtal se.

    Čtyři sabotéři se nesmáli, byli příliš vystrašení. Jako

    němá zvířata, připravená jít na porážku. Jejich velitel

    opřel pádlo o kluzký bok ponorky a prudce zatlačil.

    Člun se odpoutal a začal se pohupovat nahoru a dolů

    na vlnách. Ostatní začali pádlovat.

    Mladý velitel ponorky si olízl slané rty a přitáhl si

    pevně k hlavě otrhanou bílou čepici, jejíž zlatý odznak

    byl již dávno zašlý a zelený od slané vody.

    „Dáme jim pět minut?“ zeptal se.

    Muž v nepromokavém plášti přikývl a začal si hrát

    s knoflíky.

    „Pět minut by mělo stačit, Herr Kapitänleutnant,“

    souhlasil. Upustil od podřízeného tónu, který si osvojil

    během dlouhé cesty přes Atlantik. Teď zněla v jeho

    hlase autorita.

    Námořník znovu přiložil ústa ke zvukovodné rouře.

    Na chvíli zaváhal; ta věc ho velmi trápila. Ale rozkazy

    „Velkého lva“*) z Kielu byly jasné. Nebylo možné se

    od nich odchýlit, ačkoliv k smrti nesnášel to, co se právě

    teď chystal udělat.

    „Obsluha děla!“ zavelel. „Nahoru… Poklusem!“

    Člun se čtyřmi sabotéry se pomalu ztrácel v měk-

    kém zeleném oparu, vinoucím se podél pobřeží. Zvuk

    jejich pádel tlumila vlhká mlha. Muž v nepromokavém

    plášti trhl za poslední knoflík a souhlasně pokýval

    hlavou, jako by vítal náhlý opar.

    Ozval se klapot těžkých okovaných bot a první z dělostřelců

    si razil cestu okolo něj a dolů po žebříku, připevněném

    k boku velitelské věže. Prošedivělý obermaat,

    který odvázal záchranný člun, už čekal na palubě.

    Hbitě a zkušeně vklouzl muž v nepromokavém plášti

    do potápěčské výstroje a říkal si přitom, že tentokrát

    použije čistý kyslík. Ale bude si muset dávat pozor na

    hloubku. Pokud by se dostal pod šest metrů, riskoval

    by otravu kyslíkem – obvyklé škubání v končetinách,

    nejistotu, závratě a halucinace. A této zimní noci byly

    halucinace to poslední, co by potřeboval.

    „Na místa!“ velel tiše obermaat pod nimi a pak předepsaným

    způsobem vytáhlému hubenému veliteli

    hlásil: „Osádka děla nastoupena, pane kapitánporučíku.

    Všichni na svých místech a připravení.“

    „Děkuji vám, Hansene,“ odpověděl velitel. „V pořádku,

    nabijte světlici.“

    „Nabít světlici!“ odpověděl obermaat poslušně, ačkoliv

    musel být zmatený stejně jako zbytek dělostřelců.

    Co u všech čertů, musel se ptát sám sebe, budou

    dělat se světlicí pár kilometrů od amerického pobřeží?

    Muž v nepromokavém plášti se zašklebil. Jen ať si

    dumá, říkal si. Zvedl svůj těžký ranec zabalený v nepromokavém

    plátně a hodil ho přes bok věže na palubu.

    Se zavrčením si natáhl ploutve.

    Kapitán ho pozoroval a ve tváři se mu zračilo rozčarování

    a odpor. Muž v nepromokavém plášti jeho pohled

    ignoroval. Co pro něj v jeho práci znamenala etika?

    Měl osobní rozkazy od Vůdce. Od doby, kdy

    američtí letečtí gangsteři zahájili hrůzné bombardování

    Říše, etika letěla oknem ven. Už brzy, pokud jeho

    mise bude úspěšná, ochutnají Američané vlastní prohnilou

    medicínu. Při tom pomyšlení se na jeho kruté

    pohledné tváři mihl mrazivý úsměv. Jaké to bude pro

    samolibé židovské kocoury támhle za obzorem překvapení!

    Jsou si tak jistí, že se jim nic nemůže stát, pět

    tisíc kilometrů daleko od fronty.

    „Připraven?“ otázal se kapitán.

    Připnul si láhve s kyslíkem na záda a zaskřehotal:

    „Hotovo, pane kapitánporučíku.“

    Mladý kapitán zaváhal. Natáhl ruku, ale pak si to

    rozmyslel. Místo toho řekl: „Hodně štěstí… Hals und

    Beinbruch.“*)

    „Danke,“ odpověděl muž v nepromokavém plášti

    a ignoroval napřaženou ruku. „Šťastnou cestu domů!“

    „Díky,“ odpověděl bezbarvě velitel ponorky. Muži

    v nepromokavém plášti bylo jasné, že námořní důstojník

    bude rád, že se ho zbaví.

    „Dejte mi čas,“ podíval se na zeleně svítící ciferník

    náramkových hodinek, „přesně do dvou hodin a pak

    můžete…“ Větu nedokončil. Kapitán ponorky věděl,

    co má dělat. Proč plýtvat drahocenným časem?

    Nemotorně se začal škrábat dolů po žebříku. Na nebohého

    námořníka už prakticky zapomněl a soustředil

    se na to, proč je tady. Zvedl svůj vak a hodil jej přes bok

    lodi, ale dosud visící na provaze, za nějž byl přivázaný.

    Posádka shromážděná za 88mm dělem na něj zírala

    ve strnulém úžasu. Věděl, co si myslí. Proč nejdříve

    čtyři sabotéři a pak tenhle neznámý mladík, který byl

    celou dlouhou plavbu maskovaný jako jeden z posádky?

    Proč jede odděleně od ostatních čtyř, kteří jsou teď

    kdesi v mlze na mělčině u pobřeží? Co se to tu téhle

    tmavé zimní noci děje?

    Potápěčův obličej se znovu stáhl v drsný úšklebek.

    Snad by ho poplácali po zádech jako hrdinu nebo mu

    provolali třikrát vzletné hurá, kdyby věděli. Ale pokud

    tu má být dosaženo velkého přepadení, je třeba dodržet

    naprosté utajení……………………………

     

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Lusk, Jan
    Název: Oheň na západě
    Původní název: Fire in the West
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-287-1
    Vazba: vázaná
    Formát:125.00 x 190.00 mm
    Počet stran: 240
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 24.3.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.