1

Co tu, sakra, dělám?

Luke se díval do zrcadla, otíral si

z brady poslední stopu kolomazi a na svou němou otázku

nenalézal pohotovou odpověď. Po pravdě řečeno nenalézal

vůbec žádnou odpověď na to, proč zůstává v bytě

Cashe McQueena, i když ví, že na večeři přijde Carla

McQueenová.

Nebylo nic mimořádného, když se Luke vydal na

dlouhou cestu z ranče v kraji Four Corners do města

Boulder, aby navštívil svého přítele Cashe. Nebylo nic

mimořádného, když se ti dva pustili do jakýchsi oprav

Cashova jankovitého džípu. Nebylo nic mimořádného,

když si potom dali pizzu a karton piv a vyměnili si mezi

sebou nejnovější zprávy.

Bylo však zatraceně mimořádné, že se Carla vyskytne

ve stejné místnosti s Lukem MacKenziem.

Proto se Cash vyhnul mé otázce, s kým Carla chodí?

ptal se Luke svého odrazu v zrcadle. Konečně se na mě

vykašlala a řekla ano nějakému hodnému klukovi z města?

A co je mi vůbec do toho?

I když se snažil namlouvat si, že je pouze přirozené,

má-li bratrskou starost o mladší sestru svého nejlepšího

přítele, Luke věděl, že je to pravda jen zčásti. Zbytek té

pravdy se jako ocelová ostruha zarýval do jeho sebevědomí:

před třemi lety toužil po Carle tak silně, že ji hnal

z Rocking M jako o závod.

Aby byla od něj co nejdál.

Luke s námahou zapudil vidinu Carliných velkých

modrozelených očí a chvějících se rtů a něžného žáru jejího

těla. Tahle vidina vstupovala do jeho snů příliš často,

ve spánku i v bdělém stavu. Jenže to nebylo to, co od

ní chtěl. Sakra jistě by to od ní nepřijal. Chtěl, a nic jiného

by nepřijal, návrat do dnů, kdy mezi nimi panovala

taková družnost, o jaké Luke ani netušil, že je s nějakou

ženskou možná.

Už jsou to tři roky. Carla na celou tu věc určitě už

dávno zapomněla. Určitě můžeme být ona a já a Cash

zase skoro jako rodina, tak jako jsme bývali.

Panebože, chyběl mi její smích a to, jak její úsměv dokázal

rozjasnit celý dům.

„Hele, Lukeu, ty tam zapouštíš kořeny?“

„Ještě pořád se pokouším dostat zpod nehtů tvůj

džíp,“ odsekl Luke Cashovi. „Měl bys tu zatracenou věc

vyměnit za psa a toho psa pak zastřelit.“

Dveře koupelny se otevřely. Cashovo mohutné tělo

vyplnilo prostor mezi zárubněmi téměř beze zbytku.

„Dej mi svou košili,“ řekl Cash.

„Proč?“

„Džíp ti poslintal záda.“

Luke vydal znechucený zvuk, který Cash nebral vážně.

Luke ovšem taky ne.

„Co všechno já pro tebe dělám,“ bručel Luke.

Rychlými, obratnými pohyby si opláchl ruce, stáhl

černou košili a hodil ji Cashovi na hlavu. Stejnou rychlostí

přiletěla jiná. Luke si ji s pousmáním navlékl; košile

mu padla, jako by byla jeho vlastní. Cash byl jediný

muž z okruhu Lukeových známých, jehož šatstvo mohl

nosit, aniž by si připadal jako ve svěrací kazajce.

„O moc lepší,“ řekl Cash. „Nemůžeš přece vypadat

jako něco, co kočka přitáhla domů a pak nesežrala. Co

by si Carla pomyslela?“

„Už mě viděla v horším stavu.“

„O svých jedenadvacátých narozeninách ne. Honem.

Neumím ozdobit dort.“

„Co tě vede k myšlence, že já to umím?“

„Zoufalství.“

Luke si se širokým úsměvem zastrčil košili do kalhot

a následoval Cashe do kuchyně, kde se cítil jako doma.

V mnohém ohledu byli Carla a Cash tou nejbližší rodinou,

jakou kdy Luke měl. Jeho matka, stejně jako před

ní babička a prababička, Rocking M nenáviděla. A co

hůř, matka se bála půdy a větru, jako by byly živé a šly jí

po krku. Nakonec se nervově zhroutila. Její rodiče se

přihnali z východního pobřeží, posbírali zbytky své dcery

a odvezli je z Rocking M. Vzali s sebou také Lukeovu

sedmiletou sestru, kterou miloval, jak se od té doby už

nikdy neodvážil nikoho milovat. Ani matka, ani sestra

se od té doby nikdy neozvaly.

Třináctiletý Luke zůstal o samotě s mlčenlivým otcem,

který hodně pil, a rančem, jehož nároky byly

stejně nekonečné, jako byla tamní půda překrásná.

V devatenácti letech ranč Rocking M zdědil. Ve dvaceti

najal Cashe, aby provedl na ranči geologický průzkum.

Šest měsíců nato přijel Cash na léto se svou nevlastní

sestrou, posmutnělým sirotkem, jehož pokusy

o úsměv rvaly Lukeovi srdce. Možná to byla vzpomínka

na vlastní sestřičku, možná Carliny uhrančivé oči,

možná jen jeho vlastní potřeba chránit a mít rád něco

něžnějšího, než byl sám. Ať byl důvod jakýkoli, Carla

proklouzla za hradby, o nichž Luke ani nevěděl, že

je má.

Jednoho dne, když projížděl odlehlým koutem ranče,

našel v September Canyon střep starověké anasazijské

keramiky. Dal ten kousek minulosti Carle; chtěl jí tím

sdělit, že nic není navždy ztraceno, že každý je součástí

toho, co bylo a co bude. Nějak pochopila všechno, pro

co nedokázal nalézt slova, a rozplakala se poprvé od té

doby, co jí zemřeli rodiče. Objímal ji a cítil její důvěru,

když se poddávala jeho síle a plakala, dokud nedokázala

zvednout hlavu. A jak ji objímal, měl pocit, jako by

on sám plakal pro všechno, co ztratil, když byl zhruba

v Carlině věku.

„Haló, Lukeu,“ luskl mu Cash prsty před očima, které

měly barvu whiskey. „Je někdo doma?“

Luke zamručel. „Kde je ten dort?“

„Tamhle.“

„Toho jsem se bál.“ Luke se s povzdechem zadíval na

šišatou čokoládovou hromadu, která byla ze stran připálená

a uprostřed lepkavá. „Doufám, že jsi udělal kýbl

polevy.“

„Je ve dřezu.“

Luke pohlédl na dřez. Skutečně v něm byla nějaká bílá

hmota. Ne v míse. Prostě ve dřezu.

„Já ti něco řeknu,“ zaševelil Luke. „Co kdybych sem

ten dort přinesl, trošičku ho omatlal a pak hodil do odpadků?“

„Mám svíčky,“ řekl Cash dotčeně.

„Zapíchni je do zmrzliny.“

„Ale jdi, hombre. Kam se poděl tvůj smysl pro dobrodružství?

Když vezmeme na tu polevu naběračku, možná

tolik nenabryndáme na podlahu.“

Luke právě nakládal na dort první porci polevy, když

uslyšel od domovních dveří Carlin hlas.

„Otevři, starší bratře! Mám plné ruce.“

„Všechno nejlepší, ségra,“ řekl Cash a otevřel dveře.

„Koukej, kdo je tady. Zrovna náhodou – bacha!“

Luke zahlédl šokované modrozelené oči, pak už Carla

zběsile chňapala po zplihlé krabici s pizzou, kterou právě

předávala Cashovi, když zpozorovala Lukea.

„Pěkný postřeh, mrňousi,“ zaševelil Luke a sledoval

přitom Carlu s mužskou dychtivostí, kterou by si nikdy nepřiznal,

protože neexistovalo, aby si jí dovolil podlehnout.

Jenom se na ni dívat. To si dopřával, očima si vyráběl

seznam všech jejích rysů. Kaštanové vlasy s pramínky

vybledlými sluncem, oči jako kousky moře, tělo, jehož

křivkami se nikdy nehonosila – ale stejně tu byly, příslib

žáru, který ho bolel, už když jí bylo šestnáct. Jak měl už

dávno nacvičeno, odsunul Luke tyto myšlenky stranou

a soustředil se na to, aby viděl v Carle to, čím byla: malou

sestru svého nejlepšího přítele.

„Pizza chutná líp, když ji nemusíš vybírat zubama

z koberce,“ podotkl Luke.

„Když to říkáš,“ opáčila Carla, jako by uplynul den,

a ne skoro rok od té doby, co se naposled ocitla v Lukeově

blízkosti. „Já osobně si potrpím na talíře a stoly.“

„Bývalas větší dobrodruh.“

Luke viděl, jak ta slova proklouzla pod Carlin klidný,

pevně ovládaný povrch, a pochopil stejně jasně, jako

kdyby to na něj vykřičela, že vzpomíná na to, co se událo

před třemi roky, na ten večer, kdy maturovala na

střední škole, stoupla si před něj a vyznala mu lásku.

Skoro každý jiný večer by byl Luke asi schopen

usmát se a Carlu odmítnout, přičemž by cítil nanejvýš

trochu rozpaků nad jejím sladkým vyznáním. Jenže tehdy

to nebyl jen tak nějaký večer. Byla to jedna z těch nocí,

kdy živelný hlad po Cashově sestřičce dohnal Lukea

k dočasné úlevě v podobě neředěné skotské. Místo aby

se od ní odvrátil, vstal, popadl ji a políbil s veškerou divokou

dychtivostí, kterou v sobě měl. Když se ho pokoušela

zbrzdit, promluvit na něj, vybuchl.

Co sis myslela, že mužský chce od ženy, která ho miluje,

mrňousi? A máme tu problém, co? Jsi holka, mluvíš

jako dospělá ženská, a já jsem muž a hořím. Uteč,

mrňousi. Utíkej jako o život a už se nevracej.

Carla vzala Lukea za slovo. Utekla a už se nevrátila.

A on se zamkl ve stodole se svým nářadím, aby přenášel

své touhy do krásných tvarů dřeva – židle a prádelníku,

čela postele, krásného nábytku do snu, který se nemůže

uskutečnit.

„No, člověk se pořád učí,“ řekla Carla.

„Co ses naučila, sluníčko?“ zeptal se Luke.

Uviděl v jejích jasných očích vlnu pohnutí, když ji

oslovil tou starou přezdívkou. Cit však pominul a už ho

zase pozorovala s tou směsicí odtažitosti a chladu, kterou

vůči němu nasadila pokaždé, když se mu nemohla

vyhnout.

„Naučila jsem se, že dobrodruh je jen jiný název pro

blázna,“ řekla.