Nutkání

Prolog

Margaretin deník

Boston, Massachusetts

před 26 lety

Byl to znamenitý lhář. Ten nejlepší ze všech. Myslím, že

by na tom nic nezměnilo, ani kdyby mi místo mých čerstvých

dvaceti bylo třeba třicet. Jednoduše byl tak dobrý,

chápete? Tedy alespoň na začátku, samozřejmě.

Na konci ne. Na konci už žádné lži nepotřeboval. Strýček

Ralph a tetička Josie mě tenkrát vzali do jediné

francouzské restaurace v New Milfordu a snažili se, aby

všechno vypadalo jako normálně a abych byla zase veselá.

Objednali i dort a šampaňské. A já jsem se usmívala

a děkovala jim, protože jsem věděla, kolik úsilí je to

stojí. Neplakala jsem, protože kdybych začala, rozbrečela

by se i tetička Josie, jelikož moje maminka byla její

jedinou sestrou. A přesně o dva dny později, jednoho

horkého červnového večera, jsem se s ním potkala poprvé,

bylo to na večírku u McGillových.

Jmenoval se Dominick Giovanni a byl velice úspěšným

obchodníkem, jak mi sdělila hostitelka Rhonda

McGillová, která neopomněla dodat, že ačkoliv je čistokrevný

Ital, není zase tak tmavý, jak by člověk očekával.

Zřejmě stihla pošeptat každému, že pochází ze

severní Itálie. Podle toho, jak se na něj dívala, bych

řekla, že i kdyby byl odkudkoliv, nic by to na věci neměnilo.

Byl velice zdvořilý, k mužům lehce rezervovaný,

ale k ženám naprosto okouzlující, choval se mile

a laskavě ke všem, jako kdyby nebyl hostitelem Paul

McGill, nýbrž on sám. A potom uviděl mě, a tím to

všechno začalo. Ještě nikdy jsem nepotkala někoho tak

neodolatelného.

Do té doby jsem si žádný deníček, zápisníček ani nic

podobného nevedla. Já osobně dávám přednost tomu

nejjednoduššímu názvu, deník. Připadá mi, že zní tak

nějak nezaujatě, jako kdyby to měl evokovat pocit, že

autor jde spíš do hloubky věcí.

Což je samozřejmě hloupost. Jak mi následující události

ukázaly, byla jsem to spíše já samotná, kdo šel do

hloubky věcí, vlastně téměř na samotné dno. Ale na tom

už teď nezáleží. Dnes, čtrnáctého března, je ti přesně jedenáct

měsíců, zlatíčko moje, a bydlíme spolu na staré

a klidné Charles Street blízko Louisburgského náměstí,

v honosném domě mých rodičů. Ne v mém domě, ale

v našem domě.

Rodiče jsou mrtví. Zemřeli prý okamžitě, jak mi bylo

řečeno zřejmě z důvodu určité útěchy, ale kdo vlastně ví,

jak dlouho trvá taková smrt? Byli velice bohatí a jejich

pilot August vypil očividně příliš mnoho whisky, než se

zabořil čumákem cessny přímo do jedné z vinic na jihu

Francie. To se přihodilo v květnu. A s Dominickem jsme

se seznámili v červnu.

Ještě, že žádný zákon nezakazuje hloupým dívkám psát

o svých hloupých skutcích. Nesmím ale zapomenout, že

tohle píšu hlavně pro sebe, a ne pro tebe, Rafaello,

i když to tak chvílemi může působit. Píšu to jen jako pro

tebe. Ty ale nikdy můj deník číst nebudeš. Myslím, že

takhle je to lepší. Když všechno sepíšu na papír, nebudu

se aspoň dusit vztekem a nenávistí vůči sobě samotné,

ani svou záští vůči němu. Myslím, že se tomu říká katarze,

pomůže člověku jít až k jádru věci a dostat ze sebe

všechno ven.

Snad nejsem nakonec tak úplně hloupá. Uvědomuji si

totiž, že nesmím za žádnou cenu dovolit, aby můj vztek

vůči němu ovlivnil náš vztah, či aby se tě jakkoliv dotkl.

Ty jsi přece nevinná, nezasloužíš si to. Snad ani já si to

nezasloužím…

Takže najednou vstoupil do mého života Dominick

a já jsem se do něj na první pohled bláznivě zamilovala.

Jak to zní absurdně – bláznivě se zamilovat, nechat se

uvrhnout do stavu, kdy člověk ztrácí schopnost jakékoliv

racionální úvahy a stává se slepě poslušným, je z něj

oběť, která přichází o svou vlastní identitu a postupně se

mění v součást svého dokonalého protějšku. Na obranu

své hlouposti musím přiznat, že ve skutečnosti jsem v té

době byla mnohem osamělejší, než si dokážeš představit.

Stýskalo se mi po rodičích, milovala jsem je – i když

možná spíš z poslušnosti než pouze z ryzích citů, když

však někdo zemře tak nečekaně a náhle, člověk moc nepřemýšlí

o důvodech své lásky.

Tak jsem se přestěhovala do New Milfordu, abych nějakou

dobu bydlela s tetičkou Josií a strýčkem Ralphem.

Jsou to milí lidé, ale mají své vlastní zájmy. Možná spíš

posedlosti. Kdyby mohli, pravděpodobně by v té době

odletěli na bridžový turnaj na Kubu. Byla jsem osamělá,

smutná a neměla jsem v New Milfordu žádné přátele.

Zní to asi jako dost chabé výmluvy, nemyslíš? Ale přišlo

to všechno tak nějak přirozeně. Nemohla jsem si pomoct.

Bylo 14. července a já jsem poznala Dominicka

Giovanniho a zamilovala jsem se do něj.

Milá Rafaello, ani ti nedokážu vylíčit, jak moc se lišil

od všech ostatních chlapců na univerzitě, se kterými

jsem chodila ve Wellesley. Bylo mu jedenatřicet. V oblékání

byl velice nápaditý a měl svůj styl, byl zdvořilý

a tak hezký, že by člověku stačilo se na něj jen dívat

– nic víc, jen se dívat. Když si vybavím jeho oči, byly

bledě modré a rozzářené jako slunečný den. Vlasy měl

černé jako noc, na rozdíl od těch tvých, drahoušku, které

mají barvu tiziánu po tvé babičce Lucy. Obdivoval mne

a byl ke mně velice pozorný. Dvořil se mi a já bych pro

něj udělala cokoliv. Naprosto cokoliv.

Potom mi řekl, že si mne vezme. Bylo mi jednadvacet

a darovala jsem mu své panenství, které však pro mne

tou dobou nebylo zas tak drahocenné. Do dneška si pamatuju,

jaké to bylo poprvé, jak mi šeptal do ucha

sladká slůvka a jak si dával se vším na čas. Říkal, že

mne nechce vyděsit a ani mi nechce ublížit. Nic z toho

se nestalo. Bylo to nádherné. Vzpomínám si, jako kdyby

to bylo včera, jak mne vyvezl svým bílým thunderbirdem

se sklápěcí střechou ven z New Milfordu. Cestou

si mě přitáhl k sobě blíž a objal mne kolem ramen.

Potom přejel pomalu prsty přes živůtek mých letních

šatů. Někteří chlapci už se mne dotýkali podobným

způsobem, ale i když mne to trošku vzrušovalo, přivádělo

mne to obvykle do velkých rozpaků. Dál už jsem

nikomu nic nedovolila. Jenže když se mě teď dotkl Dominick,

moje bradavky ztuhly jako kámen, a nebylo to

jen díky jeho šikovným prstům, bylo to především díky

němu. Vzápětí sjel ze silnice na štěrkovou cestu, vedoucí

do lesa. Nechal mne sedět v autě a otevřel kufr. Vyndal

deku a řekl mi, abych šla za ním. Rozprostřel deku

na louce plné rozkvetlých sedmikrásek – bílých sed-

mikrásek – a skrz koruny javorů, které jsme měli nad

sebou, k nám probleskovalo slunce. Ležela jsem na zádech

a on mi řekl, abych nadzvedla boky. Poslechla

jsem ho a on mi stáhl kalhotky. Poklekl vedle mne a já

jsem si všimla, jak si mne prohlíží. Potom se znovu postavil

a svlékl se, úplně celý. Do té doby jsem nikdy nahého

muže na vlastní oči neviděla. Měl obrovský penis

a já jsem si pomyslela: „Proboha, to snad není možné.

Jak jsem mohla udělat takovou chybu?“

Jenže on se jen tak posadil vedle mne a stáhl mi šaty

přes hlavu. Pořád na mě mluvil a říkal mi, jaká jsem

sladká, jak se mu líbím a jak mne naučí překrásné nové

věci. Což taky udělal. Vůbec mě to nebolelo, když do

mne poprvé vnikl, opravdu. Cítila jsem, jak se do mě noří

stále hlouběji, a když už nemohl dál, usmál se a řekl

mi, abych ještě víc zvedla boky. Tenkrát poprvé jsem

ještě nedosáhla vyvrcholení, ale vůbec mi to nevadilo.

Zato on ano. Toho odpoledne mne naučil spoustu věcí

o mně samotné a pomohl mi poznat lépe své vlastní tělo.

Bezmezně jsem mu důvěřovala.

Vlastně tak úplně jsem mu zas nedůvěřovala, jelikož

jsem mu neřekla, kdo ve skutečnosti jsem a jak jsem

strašlivě bohatá. Byla jsem jedináček a po smrti rodičů

mi do klína spadlo tolik peněz, že jsem si to ani nedokázala

představit, a můj právník mi radil, abych raději nikomu

neříkala, že jsem Margaret Chamberlainová Hollandová

z Bostonu. Měl tím především na mysli, abych

nikomu neříkala, jaké mám jmění. Strýček Ralph a tetička

Josie mi dokonce doporučili, abych používala jejich

příjmení – Penningtonová, nikoliv Hollandová. Myslím,

že si o mne dělali velké starosti, protože jsem byla tak

mladá. A tak jsem nikomu nic neřekla, dokonce ani Dominickovi.

Zajímalo by mne, jestli by to na celé věci něco

změnilo, ale dost pochybuji. Dominick měl spoustu

negativních vlastností, ale určitě nebyl zlatokop.

Na konci toho nádherného léta jsem zjistila, že čekám

miminko, že pod srdcem nosím tebe, Rafaello.

Vyděsilo mne to, ale Dominick se tvářil, že z toho

má radost. A potom přišla z jeho strany první rána.

Sdělil mi, že je ženatý a že si mě nemůže vzít, alespoň

prozatím. Vyšlo najevo, že se ženou žijí už spoustu

a spoustu let odděleně. Namítla jsem, že není tak starý,

aby takovou spoustu let žil odděleně od své manželky,

ale on se jen rozesmál a řekl mi, jaká jsem sladká

a chápavá a jak moc se od jeho ženy liším. A potom

odjel. Říkal, že jede za obchodem a taky že musí rozhýbat

tu záležitost s rozvodem. Nechal mě v New Milfordu

v zajetí tetičky, strýčka a hudby. Vracel se ale

skoro každé dva týdny. Nikdy za mnou nepřišel do

našeho domu. Pokaždé jsme se sešli v nějakém jiném

hotelu či motelu ve městě nebo v blízkém okolí. A pokaždé

mne přivedl k orgasmu a já jsem na chvíli zapomněla

na své starosti a úzkosti, alespoň do chvíle, než

zase odjel.

Všechno to zní tak neuvěřitelně hloupě. Bylo to ode

mne až banálně naivní, ale tak se to skutečně stalo.

A potom ses narodila ty a on se znovu vrátil, aby mne

navštívil v porodnici v Hartfordu. Stál vedle mé postele

a usmíval se. Na jeho slova nikdy v životě nezapomenu.

Přesto je tady zapíšu pro případ, že bych někdy

v daleké budoucnosti podlehla pokušení své vzpomínky

zidealizovat a celou záležitost tím bagatelizovat.

„Sluší ti to, Margaret,“ pronesl, vzal mne za ruku

a políbil mne na prsty.

Vydechla jsem úlevou, ačkoliv neřekl nic tak významného.

„Máme dcerku, Dominicku.“

„Ano, už mi to řekli.“

„Ty jsi ji ještě neviděl?“

„Ne, to není třeba.“

„Máš pravdu, nemusíš za ní chodit hned teď. Už jsi

rozvedený? Kdy se budeme moci vzít? Chci, aby naše

holčička co nejdříve poznala svého úžasného otce.“

„To nebude možné, Margaret.“ Pustil mou ruku

a ustoupil o dva kroky dozadu.

„Ty ses ještě nerozvedl?“ Nějakým záhadným způsobem

jsem tušila, co bude následovat, ačkoliv jsem se to

snažila nevnímat. Ano, hluboko ve svém srdci jsem už

věděla, že je to zlé. Možná, že díky mateřství získá člověk

nějaký šestý smysl, určitou schopnost předvídání.

Zavrtěl hlavou, aniž se mu přitom ztratil úsměv z tváře.

„Ne,“ řekl. „Nejsem rozvedený a ani se svou ženou

rozvádět nehodlám, ačkoliv mne už nudí k smrti a rozčiluje

mě tím, že utrácí peníze stejně rychle, jako je já

stihnu vydělávat. Ty jsi příliš mladá, Margaret. Bylo mi

s tebou dobře. Možná bych si tě i vzal, kdybys mi porodila

chlapce, ale to se nestalo. Moje žena je taky těhotná.

Není to zvláštní? Možná mi chlapce dá ona. Nepřestávám

v to doufat.“

„Vždyť máš dceru!“

Pokrčil rameny. Neudělal vůbec nic jiného, jen zlehka

pokrčil rameny. A potom pronesl s tím svým bohorovným

úsměvem na tváři: „Dcery nejsou k ničemu,

Margaret. K budování dynastie potřebuješ syna, a já

po ničem jiném netoužím. Dívky jsou dobré tak leda na

to, aby se s nimi posvětila nějaká obchodní dohoda,

mohou posloužit jako páka při vyjednávání, jenže doby

se změnily, a teď už si člověk ani nemůže být jistý, že

bude mít nad svými dcerami kontrolu, že se nevzepřou

přání svých otců. Ne, Margaret, dcera pro mě nemá

žádný význam.“

Dívala jsem se na něj jak opařená. „Kdo vlastně jsi?

Co jsi to za člověka?“……………………………………….