Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Smrt sklízí na Krymu

od
Nowak, Helmuth
  • Neuvážené rozhodnutí rozdělit síly skupiny armád Jih na dvě samostatná uskupení vedly k drtivé porážce u Stalingradu a neúspěšnému pokusu dobýt sovětská naftová pole. 17. armáda, k jejímž příslušníkům patří i poddůstojník Erich Breitner, dostane další nesplnitelný úkol: přezimovat v oblasti Kubáně a na jaře obnovit útok na Baku. Proti přesile sovětských vojsk však nemá naději na úspěch, po značných ztrátách na polích "Malé země" se musí stáhnout na Krym, kde ji čeká další těžká porážka…

  • KAPITOLA 1

    Mor na všechny diktátory, co jich jen na světě je! Počátkem

    února čtvrtého roku války (rozhodneme-li se započítat

    i obsazení Rakouska a českého pohraničí, potom

    pátého), bylo těžké rozhodnout, který z nich je neschopnější,

    ale také bláhovější. Přes těžké pouštění žilou a tisíce

    zmrzlých a omrzlých vojáků se španělský caudillo generál

    Francisco Franco y Bahome rozhodl posílit svou

    Modrou divizi, bojující u Leningradu, ale současně také

    pro jistotu souhlasil se vstupem amerických a anglických

    jednotek na španělská koloniální území v Africe.

    Italský duce Benito Mussolini, rozzlobený porážkou

    8. armády na východní frontě a také neúspěchy italských

    vojsk v Africe, svalil všechnu vinu na svého zetě, ministra

    zahraničí Galeazza Ciana, hraběte di Cortellazzo, odvolal

    ho z vlády (k těm neúspěchům přece došlo v zahraničí,

    není-liž pravda?) a přesvědčen o mnohem lepších

    výsledcích se řízení jeho resortu ujal sám. Vzhledem

    k tomu, že už zastával úřad ministerského předsedy, ministra

    vnitra, války, námořnictva a letectva, by si leckdo

    mohl pomyslet, že je těch úkolů na jednoho člověka snad

    až příliš, ale na druhou stranu se přece jednalo o duceho

    a ten měl nadlidské schopnosti, jak mu to alespoň vedoucí

    činitelé fašistického hnutí soustavně připomínali.

    Také další samovládci se snažili zapsat do dějin nesmazatelným

    písmem, největší naději na vítězství v této

    nevyhlášené soutěži však přece jen měli dva největší hráči

    na světové scéně, shodou okolností stojící proti sobě.

    Sovětský vožď Josif Vissarionovič Stalin se po nečekaném

    vítězství u Stalingradu rozhodl, že už nebude čekat,

    až liknaví Spojenci otevřou druhou frontu proti Němec-

    ku, a pod pohrůžkou drakonických trestů přikázal svým

    maršálům a generálům, aby nejpozději během roku rozdrtili

    nepřátelská vojska, osvobodili okupovanou vlast

    a další území, na něž si dělal nárok. K dosažení tohoto cíle

    podle něj stačilo jediné: útočit a zase útočit bez ohledu

    na ztráty a neomlouvat vlastní neschopnost poukazem na

    dosud velmi silné a úporně bojující svazky wehrmachtu.

    Německý Führer a říšský kancléř Adolf Hitler nevybíravými

    slovy požadoval naprosté vítězství svých zbraní

    jak na východě, tak na západě, na severu i na jihu, na

    zemi, na moři, pod jeho hladinou i ve vzduchu. Veden

    svou neomylnou intuicí rozhodl, že jeho největší protivník

    už musí mlít z posledního, že postačí jediný slabý

    úder a ohromná Stalinova říše na hliněných nohou se

    definitivně zhroutí. Přikázal neustupovat hordám ze stepí

    ani o krok, nechat prakticky už vykrvácenou Rudou

    armádu pokračovat v bláhových útocích a vybít tak její

    zbývající bezvýznamné zálohy, kterým se dosud podařilo

    uniknout ocelové německé pěsti, do posledního vojáka,

    ať už muže nebo ženy.

    Praktické důsledky těchto dvou protikladných požadavků

    znamenaly každou hodinu tisíce mrtvých a neustále

    se prohlubující oceán prolité lidské krve. Vůdcova víra

    v nadlidské schopnosti německého vojáka vedla k neustálému

    rozmělňování sil, amatérské popírání Clausewitzových

    zásad znamenalo, že příliš slabé pouštní sbory byly

    rozemílány v Africe, horské divize na východní frontě nestačily

    dobýt Murmansk, kam směřovaly stále početnější

    konvoje se spojeneckou válečnou pomocí, jednotky svírající

    kruh kolem Leningradu decimovala neustále rostoucí

    přesila nepřítele, skupina armád B, která se ve skutečnosti

    skládala pouze ze 6. armády doplněné slabě vyzbrojenými

    a motivovanými rumunskými, maďarskými a italskými

    sbory, dostala na frak u Stalingradu a skupina

    armád A neměla dost síly, aby prorazila vysokohorským

    pásmem Kavkazu a dobyla pro Říši rozsáhlou a vysoce

    produktivní naftovou oblast mezi Černým a Kaspickým

    mořem.

    Po Stalingradu se ruské tankové brigády opojené vítězstvím

    draly nezadržitelně na západ a nad skupinou

    armád A se začal vznášet přízrak nové, mnohem děsivější

    porážky, hrozící obklíčením milionového uskupení.

    Stejně jako kdykoli v minulosti, i tentokrát vydal

    Vůdce striktní zákaz jakéhokoli ústupu, a jen díky odvážným

    machinacím generálního štábu se podařilo ještě

    včas stáhnout nenahraditelnou 1. a 4. tankovou armádu

    z užuž se stahujícího obrovského kotle.

    17. armáda takové štěstí neměla. Na poslední chvíli

    se dal Vůdce sice přesvědčit, že armáda, přezimující bez

    spolehlivých dodávek zásob ve vysokých horách, nemá

    nejmenší šanci na přežití, dovolil ji však stáhnout jen do

    oblasti Kubáně, kde se měla připravovat na nový nápor

    proti ropné oblasti, jakmile to počasí dovolí. Čtyři německé

    a jeden rumunský sbor, jen velmi nedostatečně

    posílené těžkými zbraněmi, měly vzdorovat útokům

    šesti sovětských armád, vybavených vším potřebným –

    od tanků a letadel po kvalitní vlněné spodky a nátělníky,

    dopravované z amerických lodí přes Írán.

    Německé jednotky, čelící náporu obrovské přesily, se

    směly stáhnout jen do Gótského postavení, narýsovaného

    Vůdcem. Tady se měly udržet nebo do jednoho padnout;

    každý krok zpět znamenal zahrávat si s rychlým

    polním soudem, rozhodl největší německý válečník

    všech dob – jak Vůdce neustále označovala propaganda

    říšského ministra Josepha Goebbelse.

    K jeho smůle se za největšího vojevůdce všech dob

    považoval rovněž sovětský diktátor Josif Stalin. Také

    ten si k sobě volal maršály a generály a jednal s nimi jako

    přísný učitel se zaostávajícími žáky. Nařídil zlikvidovat

    17. armádu, poslední německé uskupení, zdržující se

    na asijském kontinentu, kombinovanou operací, spojující

    mohutný pozemní útok dvou armád s překvapivým

    námořním výsadkem. Britský premiér Winston Churchill

    mu neuváženě poslal dokumentární film zachycující

    spojenecké vylodění v severní Africe, k němuž došlo

    v listopadu 1942, a sovětský vožď dospěl k závěru, že co

    se po dlouhých přípravách podařilo americkým a britským

    vojskům, to musí Rudá armáda, inspirovaná jeho

    moudrým učením, dokázat bez příprav, rovnou z chodu.

    To ovšem nebylo jediným důvodem, proč tento značně

    sebevědomý rozkaz vydal. Pro sovětského vládce byl

    daleko podstatnější vedlejší, přísně utajovaný motiv –

    úspěšné vylodění mělo bázlivým Spojencům ukázat, jak

    snadné by pro ně mohlo být vysadit vojska na evropské

    pevnině a konečně otevřít neustále odkládanou druhou

    frontu proti Německu.

    Špatně připravené vylodění ztroskotalo na palbě německých

    děl a narychlo sestavených improvizovaných

    jednotek, znovu však potvrdilo platnost starého úsloví

    „Odvážnému štěstí přeje“. Podle plánu měl hlavnímu

    výsadku v prostoru Ozerejské zátoky předcházet klamný

    útok z moře proti jižnímu předměstí Novorossijsku.

    Obvyklá nedostatečná koordinace ruského velení ale

    vedla k tomu, že se tam slabé jednotky námořní pěchoty

    vylodily teprve v okamžiku, kdy už hlavní operace

    ztroskotala a ruské válečné lodě se stahovaly zpět do

    přístavů, aby se po rozednění nestaly snadnou kořistí

    německého letectva.

    Malé jednotky, odvelené proti vylodění u Ozerejky,

    pak německému velení chyběly k odražení klamného pokusu

    u Novorossijsku. Sovětští velitelé, obávající se Stalinova

    hněvu pro geniálně vymyšlenou, avšak zpackanou

    operaci, v hrůze tentokrát zareagovali nečekaně bystře –

    začali vysazené roty rychle posilovat. Námořním pěšákům

    nahrával i příznivý terén. Místo vylodění svíraly pahorky,

    vhodné k obraně, s dominující, 450 metrů vysokou

    horou Myšako, zarostlou divokou džunglí stromů

    a hustých keřů, v nichž se mohla ukrýt celá armáda. Navíc

    je mohly úspěšně podporovat baterie velkorážních

    houfnic, umístěné o necelé dva kilometry dál na druhém

    břehu Cemeské zátoky. Tak se malý kousek dobyté země

    stal nepříjemným šídlem, zabořeným do boku 17. armády.

    Zpočátku jen drobná zanedbaná ranka se brzy zanítila

    a začala vážně ohrožovat celé tělo…………………………….

  • Autor: Nowak, Helmuth
    Překladatel: Novotný, Jiří
    Název: Smrt sklízí na Krymu
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-292-5
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 224
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 14.4.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.