Žánry
Autoři
Série
Krvavý Sevastopol
od Neuvážený Hitlerův rozkaz ponechat po ústupu z Kavkazu oslabenou 17. armádu na Kubáni, aby se na jaře 1943 pokusila dobýt naftová pole v Baku, vedl k další porážce, po níž se vojáci museli stáhnout na Krym. Tady je čekala možná už poslední bitva na východní frontě, o níž dosud věděli jen jediné: dříve nebo později v ní musí podlehnout mnohem silnější Rudé armádě…
KAPITOLA 1
Září roku 1943 se překulilo do babího léta. Brzy ráno
se Kerčským průlivem protahovaly chuchvalce husté
mlhy, mířící podle větru na sever do Azovského nebo
na jih do Černého moře. Tříšť drobných kapiček omývala
obličeje a ruce hlídek, ale dokázala se prodrat
i do rukávů a za límce špinavých a páchnoucích uniforem.
Když se na obličeji srazila do větších kapek
a začala stékat dolů, vojáci vztekle sakrovali a neopatrně
tak prozrazovali svou polohu. I ta nejmenší kapička
totiž obsahovala mořskou sůl, pálící v očích
jako kyselina.
Rána byla nejnebezpečnější. Za průlivem, místy užším
než čtyři kilometry, čekali na svou příležitost Rusové,
desetitisícová uskupení rudoarmějců třesoucích
se na příležitost zakroutit Němcům krky. Časy snadných
vítězství wehrmachtu byly už dávno ty tam.
* * *
V jednačtyřicátém roce se Rusové hnali do bezhlavých
útoků, ti šťastnější vybavení zastaralými puškami
s dlouhými bodáky a pěti náboji na zbraň, ti méně
šťastní jen s násadami k lopatám. Někteří běželi jen tak
s prázdnýma rukama, měli si vzít zbraně po padlých
nebo raněných, zatímco všem za zády číhali dobře živení,
dobře oblečení a vyzbrojení příslušníci vojsk
NKVD s příkazem zastřelit každého, kdo by chtěl ve
strachu z německé přehradné palby ustoupit. Vzbuzo-
vali v Rusech takovou hrůzu, že se raději – pokud se
jim přes hustou kulometnou palbu podařilo doběhnout
až k německým liniím – hromadně vzdávali. Mnohé
jednotky pak často mívaly víc zajatců než vlastních
vojáků, což způsobovalo nepředstavitelné problémy se
zásobováním, transportem a střežením.
O rok později wehrmacht dosud vítězil, musel však
pro úspěch vyvinout daleko větší úsilí. Rusové se bránili
mnohem houževnatěji, byli lépe vybavení, a především
vyzbrojení. Zbrojovky a muniční továrny, odsunuté za
Ural, zahájily masovou výrobu mnohem dřív, než by
kdo považoval za možné. Nikdo se nezdržoval kopáním
základů, továrny vznikaly rovnou na promrzlé holé
zemi. Neměly nouzi o pracovní síly – v nebezpečných
provozech si neustále zahrávaly se životy statisíce vězňů,
ale i svobodných občanů byl dostatek, bok po boku
tu vedle sebe pracovaly ženy, třináctiletí výrostci i sedmdesátiletí
pamětníci předrevolučních časů. Jejich zapojení
do válečné výroby bylo podle státní propagandy
dobrovolné, avšak kdo nepracoval, nedostával potravinové
příděly. Pracovní týden byl sedmidenní a směna
trvala dvanáct i šestnáct hodin, i při velmi nízké produktivitě
práce se tak dařilo zásobovat Rudou armádu
vším, co potřebovala k přežití.
Důležitý příspěvek ruskému válečnému úsilí představovala
spojenecká pomoc, dopravovaná loděmi severní
cestou přes nezamrzající přístav Murmansk a jižní trasou
přes Perský záliv a Írán. Lodě přivážely zbraně
a munici, ale také potraviny, trvanlivé látky a pevné
boty, zkrátka vše, co potřebuje stát, jehož vlastní výroba
se zaměřuje výlučně na potřeby armády. Tak se Rusům
podařilo přežít i rok 1942, na jehož konci jejich
vojska obklíčila a zničila šestou německou armádu
u Stalingradu a vyhnala další skupinu armád z Kavkazu,
která neměla dost sil, aby splnila rozkaz říšského
kancléře a Vůdce německého národa Adolfa Hitlera:
dobýt vydatné naftové zdroje v oblasti Baku, bez nichž
by Rusové nemohli vést další válku.
Všechno, co se odehrávalo v této podivné válce, připomínalo
festival zmarněných příležitostí. Pouhé tři
horské divize bez těžkých zbraní, vyslané k dobytí
Murmansku, stačily silnou ruskou posádku jen znepokojovat,
přístav neovládly a provoz na dvoukolejné
železnici se jim podařilo nanejvýš na několik dní přerušit;
bez ohledu na řádění ponorek v Baltském moři
tak přísun válečné pomoci z USA, Británie a Kanady
neustále sílil a tyto dodávky stačily vynahradit průmyslovou
produkci, ztracenou okupací nejvýznamnějších
ruských průmyslových center.
Skupina armád Sever byla jen několik týdnů po začátku
války na nejlepší cestě k dobytí Leningradu, Vůdce
však její postup zastavil, protože se obával vpustit
obrněná vozidla do ulic města, kde by mohla být snadno
zničena, a nařídil pokořit svaté město bolševické revoluce
těsným obklíčením. Silné armádní uskupení,
které mohlo být po ovládnutí Leningradu úspěšně nasazeno
jinde, bylo nuceno přešlapovat na místě, a než se
Vůdce přece jen rozhodl útok obnovit, ruská obrana zesílila
natolik, že dobytí města už nepřicházelo v úvahu.
A co víc, skupina Sever pak musela zůstat na místě,
aby chránila bok vojsk útočících na Moskvu.
Skupina armád Střed se valila na ruské hlavní město
jako ocelová lavina, od června do začátku srpna 1941
zničila osm z devíti nasazených sovětských armád a tu
poslední vysílila natolik, že už nemohla být považována
za vážného protivníka. Německý generální štáb řešil
poslední, v podstatě už jen podružnou otázku – bude-li
Moskva dobyta na konci, nebo už v polovině srpna, aby
mohl řádně naplánovat zásobování vojsk v poli.
Hlavní ruské město zachránil v poslední chvíli opět
Vůdce: když byla ofenziva v nejlepším, odklonil nezadržitelně
postupující tanková čela na jih, kde se rýso-
vala možnost obsadit průmyslový Donbas dřív, než ho
ustupující Rusové stačí úplně zničit. Jeho armády tak
sice v prostoru Kyjeva dosáhly nikdy v historii nevídaného
vítězství – do zajetí padlo bezmála 670 000 ruských
vojáků –, avšak šance na rychlé dobytí Moskvy
tím byla zmařena. Tankové divize mohly obnovit ofenzivu
teprve v říjnu, kdy jim v rychlém postupu zabránily
hluboce rozbahněné cesty, důkladně vybudovaná
obranná pásma a posily, přepravené dokonce až ze Sibiře
a Dálného východu. Když pak na počátku prosince
udeřily až čtyřicetistupňové mrazy, bylo už na
nápravu příliš pozdě.
Dobytí Moskvy přitom nemělo jen politický význam,
tady se nacházel hlavní ruský železniční uzel,
jehož ovládnutí by paralyzovalo dopravu celé země,
tady se ve velkém vyráběly tanky T-34, jejichž hromadné
nasazení vyrovnalo a časem zcela zlikvidovalo
dosavadní převahu německých obrněných sil, jestliže
už pomineme výrobu kvalitních děl, v té době jediné
zbraně, schopné při dobrém velení přerušit nebo alespoň
maximálně ztížit vítězný postup wehrmachtu.
Dvouměsíční odklad hlavního náporu zastavil také
přebudování železniční sítě ze západu na východ na
evropský rozchod kolejí, vojska v poli tak nemohla být
zásobována, jak generální štáb naplánoval, a němečtí
vojáci se museli obejít bez zimní výstroje, bez pohonných
hmot a mazadel, schopných vzdorovat silným
mrazům. Poprvé od roku 1939 musel wehrmacht ustupovat
a jeho ztráty, především v důsledku mrazů, rychle
narůstaly. Obdivovaný Vůdce německého národa se
tak rozhodujícím způsobem zasloužil o první, zatím sice
jen dílčí, ale přece jen německou porážku.
Jaro 1942 přineslo wehrmachtu novou naději. Na
rychlé dobytí Leningradu a Moskvy už sice nebylo ani
pomyšlení, velice reálné naděje se však objevily na jihu
Ruska, kde Němcům stály v cestě jen silně prořídlé
sbory Stalinova chráněnce, zcela neschopného kníratého
maršála Buďonného. Skupina armád Jih se měla
podle generálního štábu vydat ke Stalingradu, rychle
dobýt prestižní cíl a přerušit dopravu po Volze, po železniční
síti druhé nejvýznamnější dopravní tepně
Ruska. Po pravém břehu řeky pak měla vyrazit na
Kavkaz a obsadit ropná pole, pokrývající svými výrobky
téměř veškeré potřeby Rudé armády, a zvýšit
mobilitu německých vojsk, odkázaných převážně na
pohonné hmoty, vyprodukované v rumunské Ploješti.
Znovu zasáhl Vůdce, odmítající plýtvat obrovskou
válečnou silou na „zbytky v hrůze prchající rudé chátry“,
a rozdělil uskupení na dvě. Jedno mělo snadno pokořit
Stalingrad, druhé prorazit Kavkazem a na
tureckých hranicích se spojit s Rommelovou africkou
armádou, podporující jeho útok od jihu. Bohužel Hitlerovo
váhání a přeskupení vojsk, které si vyžádalo několik
týdnů, umožnilo ruským silám spořádaný ústup, při
němž si stačily odvézt veškerou bojovou techniku a nahromaděné
zásoby, doplnit oslabené sbory čerstvými
zálohami a vybudovat pevné obranné linie, schopné
vzdorovat ofenzivě až do nástupu další kruté zimy……………………..
Autor: | Nowak, Helmuth |
Překladatel: | Novotný, Jiří |
Název: | Krvavý Sevastopol |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-357-1 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 240 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 10.11.2010 |