Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Krvavý Sevastopol

od
Nowak, Helmuth
  • Neuvážený Hitlerův rozkaz ponechat po ústupu z Kavkazu oslabenou 17. armádu na Kubáni, aby se na jaře 1943 pokusila dobýt naftová pole v Baku, vedl k další porážce, po níž se vojáci museli stáhnout na Krym. Tady je čekala možná už poslední bitva na východní frontě, o níž dosud věděli jen jediné: dříve nebo později v ní musí podlehnout mnohem silnější Rudé armádě…

  • KAPITOLA 1

    Září roku 1943 se překulilo do babího léta. Brzy ráno

    se Kerčským průlivem protahovaly chuchvalce husté

    mlhy, mířící podle větru na sever do Azovského nebo

    na jih do Černého moře. Tříšť drobných kapiček omývala

    obličeje a ruce hlídek, ale dokázala se prodrat

    i do rukávů a za límce špinavých a páchnoucích uniforem.

    Když se na obličeji srazila do větších kapek

    a začala stékat dolů, vojáci vztekle sakrovali a neopatrně

    tak prozrazovali svou polohu. I ta nejmenší kapička

    totiž obsahovala mořskou sůl, pálící v očích

    jako kyselina.

    Rána byla nejnebezpečnější. Za průlivem, místy užším

    než čtyři kilometry, čekali na svou příležitost Rusové,

    desetitisícová uskupení rudoarmějců třesoucích

    se na příležitost zakroutit Němcům krky. Časy snadných

    vítězství wehrmachtu byly už dávno ty tam.

    * * *

    V jednačtyřicátém roce se Rusové hnali do bezhlavých

    útoků, ti šťastnější vybavení zastaralými puškami

    s dlouhými bodáky a pěti náboji na zbraň, ti méně

    šťastní jen s násadami k lopatám. Někteří běželi jen tak

    s prázdnýma rukama, měli si vzít zbraně po padlých

    nebo raněných, zatímco všem za zády číhali dobře živení,

    dobře oblečení a vyzbrojení příslušníci vojsk

    NKVD s příkazem zastřelit každého, kdo by chtěl ve

    strachu z německé přehradné palby ustoupit. Vzbuzo-

    vali v Rusech takovou hrůzu, že se raději – pokud se

    jim přes hustou kulometnou palbu podařilo doběhnout

    až k německým liniím – hromadně vzdávali. Mnohé

    jednotky pak často mívaly víc zajatců než vlastních

    vojáků, což způsobovalo nepředstavitelné problémy se

    zásobováním, transportem a střežením.

    O rok později wehrmacht dosud vítězil, musel však

    pro úspěch vyvinout daleko větší úsilí. Rusové se bránili

    mnohem houževnatěji, byli lépe vybavení, a především

    vyzbrojení. Zbrojovky a muniční továrny, odsunuté za

    Ural, zahájily masovou výrobu mnohem dřív, než by

    kdo považoval za možné. Nikdo se nezdržoval kopáním

    základů, továrny vznikaly rovnou na promrzlé holé

    zemi. Neměly nouzi o pracovní síly – v nebezpečných

    provozech si neustále zahrávaly se životy statisíce vězňů,

    ale i svobodných občanů byl dostatek, bok po boku

    tu vedle sebe pracovaly ženy, třináctiletí výrostci i sedmdesátiletí

    pamětníci předrevolučních časů. Jejich zapojení

    do válečné výroby bylo podle státní propagandy

    dobrovolné, avšak kdo nepracoval, nedostával potravinové

    příděly. Pracovní týden byl sedmidenní a směna

    trvala dvanáct i šestnáct hodin, i při velmi nízké produktivitě

    práce se tak dařilo zásobovat Rudou armádu

    vším, co potřebovala k přežití.

    Důležitý příspěvek ruskému válečnému úsilí představovala

    spojenecká pomoc, dopravovaná loděmi severní

    cestou přes nezamrzající přístav Murmansk a jižní trasou

    přes Perský záliv a Írán. Lodě přivážely zbraně

    a munici, ale také potraviny, trvanlivé látky a pevné

    boty, zkrátka vše, co potřebuje stát, jehož vlastní výroba

    se zaměřuje výlučně na potřeby armády. Tak se Rusům

    podařilo přežít i rok 1942, na jehož konci jejich

    vojska obklíčila a zničila šestou německou armádu

    u Stalingradu a vyhnala další skupinu armád z Kavkazu,

    která neměla dost sil, aby splnila rozkaz říšského

    kancléře a Vůdce německého národa Adolfa Hitlera:

    dobýt vydatné naftové zdroje v oblasti Baku, bez nichž

    by Rusové nemohli vést další válku.

    Všechno, co se odehrávalo v této podivné válce, připomínalo

    festival zmarněných příležitostí. Pouhé tři

    horské divize bez těžkých zbraní, vyslané k dobytí

    Murmansku, stačily silnou ruskou posádku jen znepokojovat,

    přístav neovládly a provoz na dvoukolejné

    železnici se jim podařilo nanejvýš na několik dní přerušit;

    bez ohledu na řádění ponorek v Baltském moři

    tak přísun válečné pomoci z USA, Británie a Kanady

    neustále sílil a tyto dodávky stačily vynahradit průmyslovou

    produkci, ztracenou okupací nejvýznamnějších

    ruských průmyslových center.

    Skupina armád Sever byla jen několik týdnů po začátku

    války na nejlepší cestě k dobytí Leningradu, Vůdce

    však její postup zastavil, protože se obával vpustit

    obrněná vozidla do ulic města, kde by mohla být snadno

    zničena, a nařídil pokořit svaté město bolševické revoluce

    těsným obklíčením. Silné armádní uskupení,

    které mohlo být po ovládnutí Leningradu úspěšně nasazeno

    jinde, bylo nuceno přešlapovat na místě, a než se

    Vůdce přece jen rozhodl útok obnovit, ruská obrana zesílila

    natolik, že dobytí města už nepřicházelo v úvahu.

    A co víc, skupina Sever pak musela zůstat na místě,

    aby chránila bok vojsk útočících na Moskvu.

    Skupina armád Střed se valila na ruské hlavní město

    jako ocelová lavina, od června do začátku srpna 1941

    zničila osm z devíti nasazených sovětských armád a tu

    poslední vysílila natolik, že už nemohla být považována

    za vážného protivníka. Německý generální štáb řešil

    poslední, v podstatě už jen podružnou otázku – bude-li

    Moskva dobyta na konci, nebo už v polovině srpna, aby

    mohl řádně naplánovat zásobování vojsk v poli.

    Hlavní ruské město zachránil v poslední chvíli opět

    Vůdce: když byla ofenziva v nejlepším, odklonil nezadržitelně

    postupující tanková čela na jih, kde se rýso-

    vala možnost obsadit průmyslový Donbas dřív, než ho

    ustupující Rusové stačí úplně zničit. Jeho armády tak

    sice v prostoru Kyjeva dosáhly nikdy v historii nevídaného

    vítězství – do zajetí padlo bezmála 670 000 ruských

    vojáků –, avšak šance na rychlé dobytí Moskvy

    tím byla zmařena. Tankové divize mohly obnovit ofenzivu

    teprve v říjnu, kdy jim v rychlém postupu zabránily

    hluboce rozbahněné cesty, důkladně vybudovaná

    obranná pásma a posily, přepravené dokonce až ze Sibiře

    a Dálného východu. Když pak na počátku prosince

    udeřily až čtyřicetistupňové mrazy, bylo už na

    nápravu příliš pozdě.

    Dobytí Moskvy přitom nemělo jen politický význam,

    tady se nacházel hlavní ruský železniční uzel,

    jehož ovládnutí by paralyzovalo dopravu celé země,

    tady se ve velkém vyráběly tanky T-34, jejichž hromadné

    nasazení vyrovnalo a časem zcela zlikvidovalo

    dosavadní převahu německých obrněných sil, jestliže

    už pomineme výrobu kvalitních děl, v té době jediné

    zbraně, schopné při dobrém velení přerušit nebo alespoň

    maximálně ztížit vítězný postup wehrmachtu.

    Dvouměsíční odklad hlavního náporu zastavil také

    přebudování železniční sítě ze západu na východ na

    evropský rozchod kolejí, vojska v poli tak nemohla být

    zásobována, jak generální štáb naplánoval, a němečtí

    vojáci se museli obejít bez zimní výstroje, bez pohonných

    hmot a mazadel, schopných vzdorovat silným

    mrazům. Poprvé od roku 1939 musel wehrmacht ustupovat

    a jeho ztráty, především v důsledku mrazů, rychle

    narůstaly. Obdivovaný Vůdce německého národa se

    tak rozhodujícím způsobem zasloužil o první, zatím sice

    jen dílčí, ale přece jen německou porážku.

    Jaro 1942 přineslo wehrmachtu novou naději. Na

    rychlé dobytí Leningradu a Moskvy už sice nebylo ani

    pomyšlení, velice reálné naděje se však objevily na jihu

    Ruska, kde Němcům stály v cestě jen silně prořídlé

    sbory Stalinova chráněnce, zcela neschopného kníratého

    maršála Buďonného. Skupina armád Jih se měla

    podle generálního štábu vydat ke Stalingradu, rychle

    dobýt prestižní cíl a přerušit dopravu po Volze, po železniční

    síti druhé nejvýznamnější dopravní tepně

    Ruska. Po pravém břehu řeky pak měla vyrazit na

    Kavkaz a obsadit ropná pole, pokrývající svými výrobky

    téměř veškeré potřeby Rudé armády, a zvýšit

    mobilitu německých vojsk, odkázaných převážně na

    pohonné hmoty, vyprodukované v rumunské Ploješti.

    Znovu zasáhl Vůdce, odmítající plýtvat obrovskou

    válečnou silou na „zbytky v hrůze prchající rudé chátry“,

    a rozdělil uskupení na dvě. Jedno mělo snadno pokořit

    Stalingrad, druhé prorazit Kavkazem a na

    tureckých hranicích se spojit s Rommelovou africkou

    armádou, podporující jeho útok od jihu. Bohužel Hitlerovo

    váhání a přeskupení vojsk, které si vyžádalo několik

    týdnů, umožnilo ruským silám spořádaný ústup, při

    němž si stačily odvézt veškerou bojovou techniku a nahromaděné

    zásoby, doplnit oslabené sbory čerstvými

    zálohami a vybudovat pevné obranné linie, schopné

    vzdorovat ofenzivě až do nástupu další kruté zimy……………………..

  • Autor: Nowak, Helmuth
    Překladatel: Novotný, Jiří
    Název: Krvavý Sevastopol
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-357-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 240
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 10.11.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.