Hladové moře

KAPITOLA 1

Slavných okamžiků i nejtěžších ponížení se drží paměť

národa jako helvétská víra. Německá historie je

zvlášť bohatá na vítězství, a není člověka, který by si

je hrdě nepřipomínal. Není ani třeba vybavovat si jejich

přesná data, od toho tu jsou noviny, červení hořící

poznámky v kalendářích a rozhlas, lidové slavnosti

ke každému významnému výročí, aby je loajálním

občanům připomněly. Proč se vůbec namáhat s daty

jako 18. ledna 1871, kdy byla v Zrcadlovém sále ve

Versailles slavnostně proklamována Německá říše

a pruský král Vilém I. se stal jejím císařem? Vždycky

stačilo pouze připomenout: „1871“, a každý hned věděl,

oč jde.

Dny porážek se nepřipomínaly, a jestliže někomu

přece jen ulpívaly v paměti, pak jenom jako pocit nesmírné

křivdy, volající po krvavé odplatě. Snad nejvíc

se historie na Německu provinila 8. srpna 1918 – toho

dne upřela statečně bojujícím jednotkám, stojícím na

prahu vítězství po východní také na západní frontě, zasloužený

triumf a obrátila všechny úspěchy a všechny

oběti v pouhý prach. Po masivním nasazení tanků

a letadel zaútočila zdrcující přesila Francouzů, Britů

a Američanů na německé pozice, prolomila je a hnala

se zcela bezohledně dál, aniž by zákeřné Spojence vůbec

napadlo rytířsky počkat, zda se jejich mnohem

kulturnějším a vojensky zdatnějším protivníkům přece

jen nepodaří odněkud vykouzlit ještě nějaké zálohy,

které by situaci změnily v německý prospěch.

Třebaže i ten nejmenší školák ve vlasti věděl, že říšská

armáda nebyla ve Velké válce poražena (ve skutečnosti

ji tudíž vyhrála), to hanebné datum znectívalo

slávu německých zbraní, a jestliže si na ně někdo vůbec

vzpomněl, pak jen jako na „Černý den německé

armády“, který bylo třeba co nejdříve tvrdě odplatit.

To se sice nakonec roku 1940 slavně podařilo, jenže

v poslední době se zdálo, jako by reparát říšské branné

moci dopadal stále hůř a hůř…

* * *

Po nespravedlivě prohrané válce obrali pomstychtiví

Spojenci svaté Německo o kolonie v zámoří, ale kdyby

jen to! Přisvojili si spoustu jeho území v Evropě

pod drzou záminkou, že po staletí náležela jiným státům

a Němci je pouze na čas uloupili, zakázali Říši držet

silnou armádu, a ještě ji pokořili požadavky na obrovské

reparace, které lid přinutily doslova živořit.

S nástupem říšského kancléře a Vůdce německého národa

Adolfa Hitlera se nejvyspělejší národ na Zemi

vrátil mezi velmoci a rychlým tempem vybudoval nové,

moderní ozbrojené síly, které se neprodleně pustily

do nápravy. Nejlepší armáda na světě dostala za úkol

celý tento svět dobýt, a dlouho byla na nejlepší cestě

své vznešené poslání splnit.

Bez jediného výstřelu obsadila Rakousko, s pomocí

vyděšené Francie a (údajně) Velké Británie české pohraničí

a pak zbytek toho směšného státečku neschopného

vlastní existence, rychle porazila Polsko, po

krátkém odpočinku Norsko a Dánsko a pak se pustila

do opravdové práce: dobyla Holandsko, Belgii a Lucembursko,

jediným skvělým tažením Francii a vyhnala

z kontinentu britskou armádu jako první tah na

cestě za ovládnutím zpupné ostrovní říše. Vlastně už

část jejího území obsadila – anglické ostrovy v průli-

vu La Manche. Vojenská posádka odtamtud bez jediného

výstřelu uprchla, navzdory chvástavým řečem

opilce Churchilla, jak urputně budou Angličané bojovat

o každou píď své země.

Skvěle vedenými operacemi porazila v několika

dnech Řecko a umělý státní slepenec Jugoslávie a byla

na nejlepší cestě projít Egyptem a opanovat celý divošský

Střední východ, nebýt jisté nepatrné překážky.

Neomylná válečná intuice Vůdci napověděla, že se na

úspěšné Německo, nebo přinejmenším na jeho evropské

spojence chystá vrhnout Rusko, které se hodlalo

na úspěchu říšské branné moci přiživit, a všechny posily

a těžké zbraně směřovaly od té chvíle pouze na

východ.

Diktátor v Kremlu, gruzínský skřet vystupující pod

přijatým jménem Stalin, se na svůj záměr připravoval

přinejmenším stejně pečlivě jako jeho mocenský konkurent

v Berlíně. Prozíravě dal postřílet všechny své

otevřené i skryté nepřátele, opozičníky, nepohodlné

osoby i ty, které by se nepohodlnými teprve mohly

stát, a podřídil si a zastrašil celou ohromnou říši neslýchaným

terorem. Po přátelské dohodě s Vůdcem obsadil

značný kus už poraženého Polska, přepadl a po tuhých

bojích uchvátil kus Finska, okupoval Litvu,

Lotyšsko a Estonsko a vytrhal značná území z Rumunska.

Nato se jeho armády začaly koncentrovat na západních

hranicích, aby se daly na pochod ještě dřív,

než německá armáda zaplní ztráty po padlých a raněných

a opraví válečnou techniku, poškozenou protivníky

a opotřebovanou rozlehlým prostorem, který musela

dobývat.

Vůdci tak nezbylo nic jiného (jak alespoň říšský ministr

propagandy Joseph Goebbels tvrdil) než útoku

předejít preventivním úderem. Podle výpočtů generálního

štábu mělo jít víceméně jen o procházku, sice dalekou,

avšak nikterak nebezpečnou. Po trapných výko-

nech, jež tolik vychvalovaná Rudá armáda předvedla

proti maličkému Finsku, nikdo nepochyboval, že válka

proti zaostalému asijskému kolosu potrvá skvěle vycvičenému

a vyzbrojenému wehrmachtu nanejvýš několik

týdnů. Potom však došlo k úkazu, který nikdo

nečekal.

Luftwaffe zcela zničila ruské letectvo, jenže nějakým

zázrakem se nad bojištěm stále objevovaly nové

a nové letouny. Pozemní armáda rozdrtila tankové sbory

připravené na hranicích, z jakýchsi tajemných skrýší

se však překotně draly na svět další. A co horšího,

měly silnější děla a masivnější pancéřování než německé

stroje; běžné protitankové kanony je nedokázaly

prorazit. A přes milionové ztráty – za prvních pět

měsíců bojů získal wehrmacht víc než dva miliony zajatců

a milion vojáků pobil – vzrostla síla Rudé armády

na dvojnásobek mužů a žen ve zbrani.

Jenže také Němci měli nečekaně vysoké ztráty, nesmělo

se o nich sice mluvit, ale zasvěcení si i tak šeptali

o statisících obětí. Když potom na začátku prosince

1941 udeřily až čtyřicetistupňové mrazy a Rusové

zahájili u Moskvy rozsáhlý protiútok, počty umrzlých

a omrzlých vojáků, vybavených jen letní výstrojí, doplnily

ztráty na rovný milion.

Ještě větší tragédií pro německou armádu se ovšem

stalo Vůdcovo přesvědčení, že za každý neúspěch na

frontě může jen zrada a neschopnost velitelů; každý jeho

voják byl přece natolik nadřazený všem svým protivníkům,

že by si jinak musel snadno poradit s desetinásobnou

přesilou. Stejně tak neuznával argumenty, že

v nebývale krutých mrazech (sami Rusové mluvili

o nejdrsnější zimě za posledních dvě stě let) selhávají

zbraně a motory; i německá technika přece zcela zákonitě

musela být o několik tříd lepší než v primitivních

kovárnách spatlané válečné nástroje nějakých „podlidí

ze stepí“, nebo snad ne?

Zakázal jakýkoli ústup, každý voják měl bojovat na

místě, kde se právě nacházel, i kdyby to mělo být

v hlubokých závějích uprostřed rovné pláně. Odvolal

zrádné generály, na jejich místa jmenoval poslušnější

a převzal vrchní velení nad armádami v Rusku sám.

„A od této chvíle už všechno půjde jako po másle!“

rozplývali se nad jeho rozhodnutím příslušníci nejvyššího

velení, jimiž se obklopil. „Ke štěstí německého

národa Vůdce strčí do kapsy deset polních maršálů, nemluvě

o důstojnících nižších hodností. Vždyť to byl

hotový skandál, jak nedomrle tuhle kampaň vedli!“

„Neměl je odvolávat, ale rovnou postavit ke zdi!“

„Baže, baže. Se žabožrouty a tomíky jsme zatočili

za pár týdnů, a že by to proti negramotným primitivům

najednou nešlo? V tom nebude jen nějaká obyčejná

neschopnost, čichám, čichám zradu!“

„Možná to chtělo dvě noci dlouhých nožů. Jednu

proti SA a druhou…“

„Ano, ano, jako to udělal Stalin. Jenže na něco takového

je Vůdce příliš lidský.“

„Nad-lidský.“

„Máte pravdu, nadlidský.“

* * *

Třebaže o sobě Vůdce vždycky mluvil jako o skromném

vojákovi první Velké války, skutečný boj na vlastní

kůži nikdy nepoznal. Co ale bylo horšího, nikdy nevelel

ani družstvu, a teď se rozhodl disponovat celými

armádami a skupinami armád. Jeho strategické uvažování

bylo stejně velkolepé jako cíle Nového pořádku

v Evropě – jestliže byl generální štáb z některých jeho

rozhodnutí doslova vyděšený, rád si představoval, jakou

hrůzu jimi asi vzbudí mezi vrchními ruskými komisaři.

„Nezapomínejte, pánové,“ poučoval blahosklonně

své generály, „že wehrmacht proti sobě nemá

žádné vojenské mozky. Všechny školené důstojníky

dal Stalin vybít.“

Protože osobně nikdy nezažil lezavou zimu a vlhkost

zákopů, nedal se zviklat kvílením slabochů, prorokujících,

že výkvět armády, oblečený jen v letních

uniformách, v drsném ruském klimatu bídně zahyne.

„Německý voják je otužilý,“ oponoval, „a kromě toho,

než přijde zima, bude mít všechnu práci dávno za sebou.

Namísto zimní výstroje raději pošleme víc munice;

naším cílem není jen porazit Rusko, ale hlavně zlikvidovat

co nejvíc jeho lidských zdrojů.“

Na připomínku, že v zemi ztuhlé mrazy jako nejkvalitnější

žula nebude možné budovat zákopy, povýšeně

odpovídal: „Německý voják si vždycky nějak poradí.

Vždycky je přece možné vystřílet z houfnic do země

díry, jako jsme to dělali my, prostí vojáci, za předchozí

války.“ Samozřejmě o tak jednoduchých postupech nemohli

mít domýšliví generálové ze štábů ani ponětí.

„Pánové, vy stále zapomínáte na jedno: mráz nepůsobí

jenom na nás, ale taky na Rusy. Na ty víc než na

nás, protože si nikdy nedokázali účelně zorganizovat

zásobování. Proto se jich taky tolik vzdává, myslí si,

že je budeme krmit. Nemají prakticky žádnou zdravotní

službu, jen nějaké šamany a porodní báby, což

znamená, že tři čtvrtiny zraněných jim pochcípají. Nemají

žádnou morálku, do boje je musí hnát komisaři

a zvláštní oddíly, které jim střílejí do zad.

Zabrali jsme jim hlavní průmyslové a surovinové

oblasti, můžou se vytahovat, jak chtějí, že si všechno

potřebné vyrobí v nových továrnách na Sibiři, budeme

s nimi hotoví dřív, než vůbec stačí položit základy.

Kádrovou armádu jsme jim vybili, o tom nemůže

být sporu. Teď ještě proti nám můžou nějaký čas posílat

sedmdesátileté a patnáctileté, ale to už je nezachrání.

Je to jen otázka několika týdnů, než nastane

konec.“……………………………………………..