Žánry
Autoři
Série
Hladové moře
od Na šikovatele Ericha Breitnera čekají při ústupu z Krymu další nebezpečí. Loď, která je odváží do Rumunska, je potopena sovětskými letadly a ze zraněného šikovatele a dalších evakuovaných pěšáků se stanou trosečníci. Nakonec se do Rumunska sice dostanou, ale ani tam je nečeká právě vlídný osud: jejich dosavadní spojenci kapitulovali a obrátili vojsko proti Německu. Když se vojákům podaří uniknout jednomu nebezpečí, čeká je jiné, neméně vážné…
KAPITOLA 1
Slavných okamžiků i nejtěžších ponížení se drží paměť
národa jako helvétská víra. Německá historie je
zvlášť bohatá na vítězství, a není člověka, který by si
je hrdě nepřipomínal. Není ani třeba vybavovat si jejich
přesná data, od toho tu jsou noviny, červení hořící
poznámky v kalendářích a rozhlas, lidové slavnosti
ke každému významnému výročí, aby je loajálním
občanům připomněly. Proč se vůbec namáhat s daty
jako 18. ledna 1871, kdy byla v Zrcadlovém sále ve
Versailles slavnostně proklamována Německá říše
a pruský král Vilém I. se stal jejím císařem? Vždycky
stačilo pouze připomenout: „1871“, a každý hned věděl,
oč jde.
Dny porážek se nepřipomínaly, a jestliže někomu
přece jen ulpívaly v paměti, pak jenom jako pocit nesmírné
křivdy, volající po krvavé odplatě. Snad nejvíc
se historie na Německu provinila 8. srpna 1918 – toho
dne upřela statečně bojujícím jednotkám, stojícím na
prahu vítězství po východní také na západní frontě, zasloužený
triumf a obrátila všechny úspěchy a všechny
oběti v pouhý prach. Po masivním nasazení tanků
a letadel zaútočila zdrcující přesila Francouzů, Britů
a Američanů na německé pozice, prolomila je a hnala
se zcela bezohledně dál, aniž by zákeřné Spojence vůbec
napadlo rytířsky počkat, zda se jejich mnohem
kulturnějším a vojensky zdatnějším protivníkům přece
jen nepodaří odněkud vykouzlit ještě nějaké zálohy,
které by situaci změnily v německý prospěch.
Třebaže i ten nejmenší školák ve vlasti věděl, že říšská
armáda nebyla ve Velké válce poražena (ve skutečnosti
ji tudíž vyhrála), to hanebné datum znectívalo
slávu německých zbraní, a jestliže si na ně někdo vůbec
vzpomněl, pak jen jako na „Černý den německé
armády“, který bylo třeba co nejdříve tvrdě odplatit.
To se sice nakonec roku 1940 slavně podařilo, jenže
v poslední době se zdálo, jako by reparát říšské branné
moci dopadal stále hůř a hůř…
* * *
Po nespravedlivě prohrané válce obrali pomstychtiví
Spojenci svaté Německo o kolonie v zámoří, ale kdyby
jen to! Přisvojili si spoustu jeho území v Evropě
pod drzou záminkou, že po staletí náležela jiným státům
a Němci je pouze na čas uloupili, zakázali Říši držet
silnou armádu, a ještě ji pokořili požadavky na obrovské
reparace, které lid přinutily doslova živořit.
S nástupem říšského kancléře a Vůdce německého národa
Adolfa Hitlera se nejvyspělejší národ na Zemi
vrátil mezi velmoci a rychlým tempem vybudoval nové,
moderní ozbrojené síly, které se neprodleně pustily
do nápravy. Nejlepší armáda na světě dostala za úkol
celý tento svět dobýt, a dlouho byla na nejlepší cestě
své vznešené poslání splnit.
Bez jediného výstřelu obsadila Rakousko, s pomocí
vyděšené Francie a (údajně) Velké Británie české pohraničí
a pak zbytek toho směšného státečku neschopného
vlastní existence, rychle porazila Polsko, po
krátkém odpočinku Norsko a Dánsko a pak se pustila
do opravdové práce: dobyla Holandsko, Belgii a Lucembursko,
jediným skvělým tažením Francii a vyhnala
z kontinentu britskou armádu jako první tah na
cestě za ovládnutím zpupné ostrovní říše. Vlastně už
část jejího území obsadila – anglické ostrovy v průli-
vu La Manche. Vojenská posádka odtamtud bez jediného
výstřelu uprchla, navzdory chvástavým řečem
opilce Churchilla, jak urputně budou Angličané bojovat
o každou píď své země.
Skvěle vedenými operacemi porazila v několika
dnech Řecko a umělý státní slepenec Jugoslávie a byla
na nejlepší cestě projít Egyptem a opanovat celý divošský
Střední východ, nebýt jisté nepatrné překážky.
Neomylná válečná intuice Vůdci napověděla, že se na
úspěšné Německo, nebo přinejmenším na jeho evropské
spojence chystá vrhnout Rusko, které se hodlalo
na úspěchu říšské branné moci přiživit, a všechny posily
a těžké zbraně směřovaly od té chvíle pouze na
východ.
Diktátor v Kremlu, gruzínský skřet vystupující pod
přijatým jménem Stalin, se na svůj záměr připravoval
přinejmenším stejně pečlivě jako jeho mocenský konkurent
v Berlíně. Prozíravě dal postřílet všechny své
otevřené i skryté nepřátele, opozičníky, nepohodlné
osoby i ty, které by se nepohodlnými teprve mohly
stát, a podřídil si a zastrašil celou ohromnou říši neslýchaným
terorem. Po přátelské dohodě s Vůdcem obsadil
značný kus už poraženého Polska, přepadl a po tuhých
bojích uchvátil kus Finska, okupoval Litvu,
Lotyšsko a Estonsko a vytrhal značná území z Rumunska.
Nato se jeho armády začaly koncentrovat na západních
hranicích, aby se daly na pochod ještě dřív,
než německá armáda zaplní ztráty po padlých a raněných
a opraví válečnou techniku, poškozenou protivníky
a opotřebovanou rozlehlým prostorem, který musela
dobývat.
Vůdci tak nezbylo nic jiného (jak alespoň říšský ministr
propagandy Joseph Goebbels tvrdil) než útoku
předejít preventivním úderem. Podle výpočtů generálního
štábu mělo jít víceméně jen o procházku, sice dalekou,
avšak nikterak nebezpečnou. Po trapných výko-
nech, jež tolik vychvalovaná Rudá armáda předvedla
proti maličkému Finsku, nikdo nepochyboval, že válka
proti zaostalému asijskému kolosu potrvá skvěle vycvičenému
a vyzbrojenému wehrmachtu nanejvýš několik
týdnů. Potom však došlo k úkazu, který nikdo
nečekal.
Luftwaffe zcela zničila ruské letectvo, jenže nějakým
zázrakem se nad bojištěm stále objevovaly nové
a nové letouny. Pozemní armáda rozdrtila tankové sbory
připravené na hranicích, z jakýchsi tajemných skrýší
se však překotně draly na svět další. A co horšího,
měly silnější děla a masivnější pancéřování než německé
stroje; běžné protitankové kanony je nedokázaly
prorazit. A přes milionové ztráty – za prvních pět
měsíců bojů získal wehrmacht víc než dva miliony zajatců
a milion vojáků pobil – vzrostla síla Rudé armády
na dvojnásobek mužů a žen ve zbrani.
Jenže také Němci měli nečekaně vysoké ztráty, nesmělo
se o nich sice mluvit, ale zasvěcení si i tak šeptali
o statisících obětí. Když potom na začátku prosince
1941 udeřily až čtyřicetistupňové mrazy a Rusové
zahájili u Moskvy rozsáhlý protiútok, počty umrzlých
a omrzlých vojáků, vybavených jen letní výstrojí, doplnily
ztráty na rovný milion.
Ještě větší tragédií pro německou armádu se ovšem
stalo Vůdcovo přesvědčení, že za každý neúspěch na
frontě může jen zrada a neschopnost velitelů; každý jeho
voják byl přece natolik nadřazený všem svým protivníkům,
že by si jinak musel snadno poradit s desetinásobnou
přesilou. Stejně tak neuznával argumenty, že
v nebývale krutých mrazech (sami Rusové mluvili
o nejdrsnější zimě za posledních dvě stě let) selhávají
zbraně a motory; i německá technika přece zcela zákonitě
musela být o několik tříd lepší než v primitivních
kovárnách spatlané válečné nástroje nějakých „podlidí
ze stepí“, nebo snad ne?
Zakázal jakýkoli ústup, každý voják měl bojovat na
místě, kde se právě nacházel, i kdyby to mělo být
v hlubokých závějích uprostřed rovné pláně. Odvolal
zrádné generály, na jejich místa jmenoval poslušnější
a převzal vrchní velení nad armádami v Rusku sám.
„A od této chvíle už všechno půjde jako po másle!“
rozplývali se nad jeho rozhodnutím příslušníci nejvyššího
velení, jimiž se obklopil. „Ke štěstí německého
národa Vůdce strčí do kapsy deset polních maršálů, nemluvě
o důstojnících nižších hodností. Vždyť to byl
hotový skandál, jak nedomrle tuhle kampaň vedli!“
„Neměl je odvolávat, ale rovnou postavit ke zdi!“
„Baže, baže. Se žabožrouty a tomíky jsme zatočili
za pár týdnů, a že by to proti negramotným primitivům
najednou nešlo? V tom nebude jen nějaká obyčejná
neschopnost, čichám, čichám zradu!“
„Možná to chtělo dvě noci dlouhých nožů. Jednu
proti SA a druhou…“
„Ano, ano, jako to udělal Stalin. Jenže na něco takového
je Vůdce příliš lidský.“
„Nad-lidský.“
„Máte pravdu, nadlidský.“
* * *
Třebaže o sobě Vůdce vždycky mluvil jako o skromném
vojákovi první Velké války, skutečný boj na vlastní
kůži nikdy nepoznal. Co ale bylo horšího, nikdy nevelel
ani družstvu, a teď se rozhodl disponovat celými
armádami a skupinami armád. Jeho strategické uvažování
bylo stejně velkolepé jako cíle Nového pořádku
v Evropě – jestliže byl generální štáb z některých jeho
rozhodnutí doslova vyděšený, rád si představoval, jakou
hrůzu jimi asi vzbudí mezi vrchními ruskými komisaři.
„Nezapomínejte, pánové,“ poučoval blahosklonně
své generály, „že wehrmacht proti sobě nemá
žádné vojenské mozky. Všechny školené důstojníky
dal Stalin vybít.“
Protože osobně nikdy nezažil lezavou zimu a vlhkost
zákopů, nedal se zviklat kvílením slabochů, prorokujících,
že výkvět armády, oblečený jen v letních
uniformách, v drsném ruském klimatu bídně zahyne.
„Německý voják je otužilý,“ oponoval, „a kromě toho,
než přijde zima, bude mít všechnu práci dávno za sebou.
Namísto zimní výstroje raději pošleme víc munice;
naším cílem není jen porazit Rusko, ale hlavně zlikvidovat
co nejvíc jeho lidských zdrojů.“
Na připomínku, že v zemi ztuhlé mrazy jako nejkvalitnější
žula nebude možné budovat zákopy, povýšeně
odpovídal: „Německý voják si vždycky nějak poradí.
Vždycky je přece možné vystřílet z houfnic do země
díry, jako jsme to dělali my, prostí vojáci, za předchozí
války.“ Samozřejmě o tak jednoduchých postupech nemohli
mít domýšliví generálové ze štábů ani ponětí.
„Pánové, vy stále zapomínáte na jedno: mráz nepůsobí
jenom na nás, ale taky na Rusy. Na ty víc než na
nás, protože si nikdy nedokázali účelně zorganizovat
zásobování. Proto se jich taky tolik vzdává, myslí si,
že je budeme krmit. Nemají prakticky žádnou zdravotní
službu, jen nějaké šamany a porodní báby, což
znamená, že tři čtvrtiny zraněných jim pochcípají. Nemají
žádnou morálku, do boje je musí hnát komisaři
a zvláštní oddíly, které jim střílejí do zad.
Zabrali jsme jim hlavní průmyslové a surovinové
oblasti, můžou se vytahovat, jak chtějí, že si všechno
potřebné vyrobí v nových továrnách na Sibiři, budeme
s nimi hotoví dřív, než vůbec stačí položit základy.
Kádrovou armádu jsme jim vybili, o tom nemůže
být sporu. Teď ještě proti nám můžou nějaký čas posílat
sedmdesátileté a patnáctileté, ale to už je nezachrání.
Je to jen otázka několika týdnů, než nastane
konec.“……………………………………………..
Autor: | Nowak, Helmuth |
Překladatel: | Novotný, Jiří |
Název: | Hladové moře |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-405-9 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 240 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 8.6.2011 |