V zákulisí světů

ONI

POZEMSKÉ DATUM: 2637

1

Sigmund Ausfaller se probral. Ležel natažený na studené

podlaze a třásl se. V hlavě mu hučelo. Zápěstí a kotníky

měl omotané páskou a připevněné k plastocelovým

řetězům.

Odjakživa věděl, že špatně skončí. Netušil jen kdy,

kde, jak, proč a kdo to udělá.

Mlžný opar se začínal zvedat.

Jak jsem se sem dostal, ať už jsem kdekoliv? pomyslel

si. Jakoby z velké dálky pozoroval sám sebe, jak pátrá

v paměti. Proč je to tak těžké? lámal si hlavu.

Vybavila se mu pěší zóna v nákupním areálu, davy

lidí v šatech hrajících všemi barvami a s vlasy a kůží

veškerých myslitelných kombinací a vzorů. Nad hlavou

oblaka, roztroušená po jasně modré obloze. Paprsky

slunce na tváři. Práce pro jednou odložená na jindy.

Spokojenost.

Štěstí je zapřísáhlým nepřítelem bdělosti. Jak jsem

mohl být tak neopatrný? divil se.

Přiměl se otevřít oči. Byl v téměř nezařízené místnosti

se stěnami, podlahou i stropem z odolného plastu.

Z jedné stěny vycházelo světlo. Můžu být kdekoliv,

uvažoval – když vtom ho to praštilo do očí.

Místnost nebyla úplně pravoúhlá. Zářící stěna byla

mírně zaoblená.

Do stěn, podlahy i stropu byla zapuštěná držadla.

Sigmund propadl panice: Jsem v kosmické lodi! Není

gravitace o chlup vyšší než normálně? Nebo nižší? Nepoznám

to, usoudil nakonec.

Když se posadil, plastocelové řetězy tlumeně zachrastily.

Viděl dost starých filmů, takže čekal, že zařinčí. I ve

chvíli, kdy se s ním místnost zatočila a všechno kolem

se propadlo do tmy, našel sílu připadat si podvedeně.

Chladný plast tlačil Sigmunda do tváře. Štěrbinou mezi

víčky spatřil tutéž spartánskou místnost. Celu.

Tentokrát si všiml, že jeden článek řetězu je přichycený

k držadlu na podlaze.

Omdlel jsem zděšením? Kde to jsem?

Přinutil se dýchat pomalu a zhluboka, dokud další

záchvat paniky nepřešel. Strach mi jedině ochromuje

mysl, říkal si. Ještě jeden hluboký nádech a výdech, nádech

a výdech.

Strachem jsem ještě nikdy neomdlel, snažil se Sigmund

logicky uvažovat. Ani tuhle mdlobu určitě nezpůsobila

panika. Ztratil jsem sice vědomí, jakmile jsem

zjistil, že bych mohl být na palubě kosmické lodi, ale

v tu samou chvíli jsem se i posadil, přemítal dál. Vzpomínám

si, že mi vlastní myšlenky připadaly nějaké mlhavé.

Teď už jsou jasnější.

Uspali mě! došlo mu. Byl jsem omámený, stěží při vědomí,

a posadil jsem se moc rychle. To proto jsem omdlel.

Vzepřel se, tentokrát opatrněji, do sedu. Hlava mu

třeštila. Věcně bolest zkoumal. Slabší než posledně,

usoudil. Účinek omamných látek asi vyprchává.

V koutku duše se za svoje záchvaty paniky styděl.

Většina pozemšťanů má kosmofobii mnohem silnější

než já, tak co má být? bránil se v duchu. Ano, narodil

jsem se na Zemi, ale moji rodiče procestovali celý Známý

vesmír. Z nějakého důvodu si libovali v cizích vůních,

neznámých nočních oblohách a nezvyklé gravitaci.

Dvakrát jsem letěl na Měsíc, jen tak z principu. Musel

jsem to vědět: Dokážu Zemi opustit, pokud to bude

nutné? Při druhé cestě jsem si ověřil, že první úspěch

nebyl jen náhoda.

Sigmund se pozorně zaposlouchal. Tiché bzučení

větráku. Vzdálené hlasy, nesrozumitelné. Tlukot vlastního

srdce. Chybělo tlumené hučení motoru, jímž rezonovaly

lodě, kterými kdysi letěl. Gravitace, pokud mohl

soudit, byla normální.

Všímat si faktů, rozpoznávat pravidelnosti, vyvozovat

závěry… to dokázal, ale zpomaleně, jako by jeho

myšlenky plavaly v nějakém sirupu. V krvi měl stále

zbytky omamných látek. Vší silou se soustředil.

Pokud je tohle loď, je stále na Zemi, usoudil. Oni mě

chtějí vystrašit. Něco po mně chtějí. Dokud to nedostanou,

zůstanu pravděpodobně naživu.

Oni.

Kam až Sigmundova paměť sahala, vždycky existovali

nějací oni, kteří mu dělali starosti.

Už když se ta myšlenka vynořila Sigmundovi v hlavě,

uvědomil si, že „vždycky“ není tak úplně přesné…

Ze začátku byli oni celkem jasní: kzinové.

Třetí lidsko-kzinská válka vypukla roku 2490, ve

stejném roce, kdy se Sigmund narodil. Nebylo mu ani

pět, když se dozvěděl, co je to kzin – něco jako vzpřímená

zrzavá kočka, vyšší a robustnější než člověk,

s holým, jakoby krysím ocasem. Tou dobou už byli tito

mimozemšťané poraženi. Jako válečné reparace přenechal

kzinský Patriarchát lidem dva osídlené světy. Kzinové

napadli lidské planety za Sigmundova života ještě

třikrát. I tyto války prohráli.

Jednou z planet, které po třetí válce změnily majitele,

byl Fafnir. Sigmundovi rodiče byli zapálení cestovatelé,

kteří kosmofobií netrpěli ani v nejmenším. V roce 2500

nechali Sigmunda na starost tetě a vydali se na Fafnir za

dobrodružstvím.

A také ho nalezli.

Toho roku se na Fafniru mezi lidmi a kzinskými starousedlíky

rozhořelo násilí. Sigmundovi rodiče zahynuli

ve střetu, který to ani nedotáhl na číslovku v oficiálním

výčtu lidsko-kzinských válek. Šlo o pouhý „pohraniční

konflikt“.

Bylo všeobecně známo, že kzinové svou kořist jedí.

Takže oni dlouho označovalo kziny. Sigmund ty kočkokrysy

nenáviděl a ostatní to chápali. Za to, že ho opustili,

nenáviděl i svoje rodiče. Psychologové tetu uklidňovali,

že je to normální. Za to, že mámě s tátou dovolila,

aby ho u ní nechali, nenáviděl i tetu, přestože mu připomínala

mámu – nebo možná právě proto.

Ve stejném roce, kdy zmizeli jeho rodiče, vstoupili

do Lidského vesmíru loutkáři. Druh, který by se od kzinů

lišil více, si snad ani nešlo představit. Loutkáři vypadali

jako dvouhlaví, třínozí, bezkřídlí pštrosi. Hlavy na

jejich zakřivených krcích Sigmundovi připomínaly hlavy

loutek. Mozek, jak mu teta Susan vysvětlovala, měli

ukrytý mezi statnými rameny, pod huňatou hřívou.

Takže oni se začalo vztahovat i na další mimozemšťany,

na tyto neškodně vyhlížející nováčky, protože Sigmund

nevěřil na náhody. A pak začalo oni označovat

všechny mimozemšťany – protože když se to tak vezme,

jak by jim mohl vůbec někdo věřit?

To už ho teta Susan vzala k psychologovi. Sigmund

si pamatoval její zděšený výraz po prvním sezení. Poté

co s psychologem hovořila o samotě. Pamatoval si, jak

pak celou noc v ložnici proplakala.

Trpěl nemocí, nebo nemocemi, které nedokázal správně

napsat, natož pochopit: paranoidní poruchou osobnosti.

Monotematickými bludy s misidentifikačním syndromem.

Dobrou zprávou údajně bylo, že jsou léčitelné.

Nevěděl, jestli tomu věří.

Věřil ovšem druhé informaci, jíž doktor Swenson tetu

Susan chlácholil – že paranoia je postižení těch nejchytřejších

Sigmund to celé pochopil až časem. Trauma může

způsobit stres, který může způsobit biochemickou nerovnováhu

a ta může způsobit psychické onemocnění.

Den a noc v autoošetřovně biochemickou nerovnováhu

v jeho mozku napravily. Ale prosté chemické vylepšení

nestačilo: Vědomí, že po vás jde celý svět, je samo o sobě

stresující. Tři měsíce terapie u doktora Swensona se

snažily odstranit paranoidní chování, které už měl Sigmund

zafixované.

Doktor Swenson měl pravdu: Sigmund byl velmi

chytrý. Dost chytrý na to, aby zjistil, co chce terapeut

slyšet. Dost chytrý na to, aby poznal, které myšlenky si

má nechat pro sebe.

Sigmund se chvěl. Znovu se ze sebe pokusil setřást účinky

drog. Prožívat zase staré hrůzy nemá žádný smysl,

připomínal si. Zvlášť ne teď. Musím se soustředit.

Začni od nich. Kzinové to nejsou: Místnost je moc

malá. Ti by se tady zbláznili.

Oni po mně něco chtějí. To, jak se zachovám, je asi

jediný způsob kontroly nad touhle situací, který mám.

Kteří oni to jsou? přemítal horečnatě.

Ostatní v něm možná viděli jen finančního analytika

středního věku a středně vysokého postavení. Byrokrata

z Organizace spojených národů. Misantropa, vždy

v černém, na planetě, kde všichni ostatní nosili zářivé

barvy.

Sigmund ale viděl daleko víc. Před všemi těmi lety to

doktor Swenson odhadl mnohem lépe, než sám tušil.

Sigmund byl víc než chytrý. Byl geniální – nestavěl to

ovšem na odiv.

Kteří oni to jsou? uvažoval. Pravděpodobně někdo,

koho zrovna vyšetřuju, výběr je tedy omezený. Zkorumpovaní

celní úředníci z Quitského kosmoportu? Systémový

administrátor datového centra OSN, který si přivydělává

zajišťováním nových identit? ……………………………