Autoři

Série

Nepokojná láska

od
Lowell, Elizabeth
  • Divoká příroda americké západní hranice rodí stejně svobodnou a vášnivou lásku. V zelených horách Teritoria Utah a v jeho kaňonech tísněných strmými rudými skalisky vládnou povstalci El Cascabela, před nimiž není nikdo v bezpečí. Ani Janna Waylandová, ani Ty MacKenzie, který si přišel jen pro hřebce, ale zůstal, aby si podmanil Jannino srdce. Nebezpečí však stále hrozí a všichni tři musí spojit své síly, má-li se jim podařit uniknout.

  •  1.

    S bušícím srdcem, celým tělem přitisknutá

    k rozpálené zemi, pozorovala

    Janna Waylandová seshora svah zarostlý křovinami

    a sledovala přitom vysokého cizince, jak běží nahý

    mezi dvěma řadami válečnických odpadlíků z Cascabelova

    kmene Ute.

    To jakživ nedokáže, říkala si Janna. Srdce jí pukalo lítostí

    nad tím mužem, na jehož silné tělo pršela rána za

    ranou, až se potácel, až padl na kolena. Aťsi odtud vypadá

    sebevětší a sebesilnější, zabijí ho. Vždycky zabijí bělocha,

    když ho chytí.

    Na mužových širokých zádech se objevily karmínové

    šmouhy, když se pracně zvedl a znovu se dal

    do běhu, ohnut v pase bolestí, zmítán ze strany na

    stranu mezi dvěma řadami napůl opilých válečníků.

    Když dorazil na konec uličky, nečekaně se napřímil

    a vyrazil vpřed; nohy ho nesly rychlostí blesku, s hlavou

    vzpřímenou se hnal s energií a půvabem divokého

    hřebce.

    Utové se smáli a pošklebovali, očividný útěk jejich

    kořisti jim nijak nevadil. Nebyl první, kdo běžel uličkou.

    Většina z ostatních se vůbec nedostala na konec, dřív

    upadla do bezvědomí a byla ubita k smrti. Těch několik

    málo zajatců, kterým se podařilo uličku přežít, představovalo

    pro odrodilce ohromný sport – stopovali svou krvácející

    kořist po skalnatých kaňonech, plošinách a ho-

    rách dolního Utažského teritoria. Ať už našli zajatce po

    sto metrech nebo po dvou kilometrech, konec byl pokaždé

    stejný – mučení a smrt, která nebyla o nic milosrdnější

    než sama rudá skalnatá pustina.

    Doleva, modlila se Janna a štíhlé tělo jí vibrovalo soustředěním.

    Nedávej se do prvního bočního kaňonu, který

    se nabízí. Je to smrtící past. Utíkej doleva. Doleva!

    Jako by slyšel její němé prosby, muž minul křovím

    zarostlý vstup do úzké rokle a běžel dál. Janna ho ještě

    několik minut pozorovala dalekohledem, aby se ujistila,

    že běží správným směrem. Navzdory karmínové krvi,

    která potřísnila jeho pokožku, běžel muž snadno, bez

    námahy, jako by byl plný sil. Janně se zatajil a pak zadrhl

    dech v hrdle, když sledovala cizincův běh. Každičká

    linie jeho těla hlásala odhodlání přežít. V životě neviděla

    nic tak krásného, krásnější nebyl dokonce ani Lucifer,

    černý hřebec, kterého všichni muži pronásledovali

    a o němž všichni šamani tvrdili, že ho žádný člověk nikdy

    nechytí.

    Cizinec zmizel za ohybem vyschlého říčního koryta,

    pořád běžel rychle. Janna spustila dalekohled, strčila ho

    do brašny u pasu a pozadu se začala plížit z křoví, které

    ji ukrývalo před válečníky dole. Při pohybu automaticky

    zahlazovala své stopy a vracela na svá místa kameny či

    větvičky, které svým tělem převrátila. Přežívala léta

    o samotě v indiánském kraji právě proto, že si dávala

    velmi, velmi dobrý pozor, aby zanechala co nejméně

    stop své přítomnosti.

    Jakmile se Janna ocitla mimo dohled válečníků dole –

    a také stráže na rozeklané skále u začátku Havraního kaňonu,

    kde měli Cascabelovi odrodilci svůj tábor – dala

    se do běhu oklikou, po trase kolem jednoho z mnoha

    skalních výběžků, vyčnívajících ze svažitého úbočí Černé

    plošiny. Vyschlé říční koryto přeskákala z balvanu na

    balvan, aby po sobě nezanechala stopy. Pak se vydala po

    trase, o níž doufala, že po několika stech metrů překříží

    cizinci cestu.

    Pokud se tak daleko vůbec dostal.

    Přestože Janna spěchala, cestou se kryla, jak jen to

    šlo, neboť by muži nemohla nijak prospět, kdyby ji samotnou

    odrodilci chytili. Po pěti minutách se zastavila,

    vydýchala se a naslouchala. Neslyšela nic, co by naznačovalo,

    že odrodilci už začali cizince pronásledovat. Naděje

    v jejím srdci trošičku stoupla. Znovu se dala do běhu,

    pohybovala se elegantně a tiše jako plamen ženoucí

    se krajem. To, jak tiše se pohybovala, jí spolu se sytě

    kaštanovou, ohnivou barvou vlasů vysloužilo u domorodců

    přezdívku Stín ohně.

    Těsně předtím než dorazila k dalšímu vyschlému korytu,

    spatřila cizincovu stopu. Zahnula doleva, sledovala

    ho a v duchu se ptala, který úkryt si muž vybral ze

    všech těch, které nabízely drobné vybíhající kaňony

    a členité skalní formace, jimiž bylo úpatí plošiny

    protkané. Ne že by mu byl úkryt moc platný. Snažil se

    zakrývat své stopy, ale krvácel tak, že po něm každých

    pár metrů zůstávaly karmínové krůpěje, prozrazující, že

    tudy prošel.

    Janna zpomalila a začala stírat výmluvné kapky pomocí

    písku, hlíny nebo větviček keřů, všeho, co bylo po

    ruce. Když jeho krvavá stopa začala stoupat do svahu,

    všimla si uznale, že muž minul úkryty, které byly nasnadě

    a kam se odrodilci určitě podívají. Navzdory svým

    zraněním a tomu, že určitě věděl o pronásledování, muž

    nezpanikařil. Stejně jako úskočný Lucifer, i cizinec spoléhal

    nejen na hrubou sílu, ale i na inteligenci, pokud šlo

    o přežití.

    Na Jannu zapůsobilo mužovo odhodlání, zatímco sledovala

    jeho klikatou stopu po strmém, skalnatém úbočí

    plošiny. Uvědomovala si, že se skrývá nanejvýš nečekaně.

    Vydal se po severním svahu plošiny, po trase tak obtížné,

    že válečníci nebudou věřit, že by se tudy jejich kořist

    mohla ubírat. Odrodilci budou pátrat nejprve po

    snazších únikových trasách, snad i promarní tolik času,

    že se setmí dřív, než bude cizinec objeven.

    Byla to vzdálená šance, ale jinou neměl, a byl dost

    chytrý a otužilý, aby se jí chopil

    Janna zdvojnásobila své úsilí, pohybovala se rychle,

    stírala mužovy stopy, dělala, co mohla, aby mu pomohla

    uniknout válečníkům, kteří ho určitě pronásledují. Čím

    výš stoupala po úbočí plošiny, tím víc stoupal její obdiv

    k cizincovu odhodlání a vytrvalosti. Začínala doufat, že

    zná prastarou pěšinu k vrcholu plošiny, pěšinu, kterou

    už Indiáni opustili, protože nyní jezdí na koních.

    Čím výš stoupala, tím víc věřila, že se cizinec dostane

    až nahoru. Nahoře byla voda, úkryt, zvěř, všechno, co

    člověk potřebuje k přežití. Nahoře by ho mohla snadno

    ukrýt, ošetřit mu zranění, opatrovat ho, pokud by to potřeboval.

    S velikou nadějí se Janna vyhoupla nad štěrkové pole

    a vzápětí zjistila, že veškerá možnost postupu nebo úniku

    končí u kamenného útesu. Jeho úpatí bylo obklopeno

    stejnou měrou skalisky jako borovicemi.

    Nikoho nebylo vidět.

    Z členitého malého kaňonu však nebylo úniku, leda

    po cestě, kudy přišel, a ona rozhodně neviděla nic většího

    než králíka. Musel být někde v prohlubni plné borovic

    a skalisek za štěrkovým polem – ledaže by rozprostřel

    přízračná křídla a odletěl z téhle pasti jako šaman.

    Janně při tom pomyšlení přejel mráz po zádech. Jestli

    nějaký člověk dokáže létat jako pohanský bůh, pak je to

    tenhle. Snesl bití, které by většinu lidí zabilo, pak uběhl

    pět kilometrů a prodral se až na konec bezejmenného

    skalnatého kaňonu terénem, který byl náročný i pro

    všechny Janniny dovednosti.

    Nebuď hloupá, řekla si Janna rázně. Je to člověk jako

    ty. Viděla jsi za poslední čtvrthodinu dost jeho krve, abys

    to mohla odpřisáhnout na stoh biblí vysoký jako pánbůh.

    Janna soustředěně zkoumala pohledem každičkou píď

    svažité prohlubně. Navzdory svému ostrému zraku musela

    projít terén dvakrát, než zahlédla cizince, ležícího

    tváří dolů mezi nízkými, hustými větvemi borovic. Blížila

    se k němu opatrně, nechtěla způsobit zbytečný hluk

    tím, že by na něj zavolala. Kromě toho to od něj možná

    byla lest, mohl jen číhat, až se dostane na dosah jeho sil-

    ných rukou. Nečeká, že by ho sledoval někdo jiný než

    odrodilý Indián.

    Několik minut tichého pozorování Jannu přesvědčilo,

    že cizinec nečíhá. Byl příliš dlouho nehybný. Janna se

    začala obávat, že je mrtev. Ležel zcela nehybně, údy

    rozhozené velmi nepohodlně, kůži pokrytou krví a prachem.

    Ve skutečnosti to byla právě krev, zvolna vytékající

    z jeho ran, která ji ujistila, že je dosud naživu. Plazila

    se pod větvemi borovic, až byla tak blízko, že mohla

    přiložit ústa k jeho uchu.

    „Jsem přítel. Slyšíte mě? Jsem přítel.“

    Muž se ani nepohnul.

    „Pane?“ zašeptala Janna, dotkla se jeho nahého ramene,

    lehce jím zatřásla a zavolala na něj tlumeným, chraplavým

    hlasem.

    Nedal nijak najevo, že ji slyší.

    Janna si opatrně sedla na paty vedle muže, voňavé

    větve borovic se o ni otíraly. Přiložila mu ruku na krk, až

    ucítila krční tepnu… a vydechla. Nejprve vnímala ohnivý

    žár, pak sílu jeho svalnaté šíje a nakonec nahmatala

    pomalý, poněkud přerývaný tep jeho srdce. Při spatření

    veliké boule, kterou měl ze strany na hlavě, byla překvapena,

    že zůstal při vědomí tak dlouho, dokud nedorazil

    až sem.

    „Už neujdete ani krok, že?“ zeptala se potichoučku.

    Muž neodporoval.

    Janna jemnými prsty prohmatala ránu na hlavě. Ačkoliv

    byla naběhlá, necítila pod ní měkkost roztříštěné kosti.

    Ani se v prachu kolem jeho mohutného těla nikde nehromadila

    kaluž krve, což znamenalo, že ze žádné ze

    svých ran nevykrvácí.

    Jakmile se o tom Janna ujistila, neplýtvala už časem

    na kontrolu dalších zranění. Cizincovo nesmírné úsilí

    skončilo porážkou ve slepé uličce u kamenného útesu,

    ale jeho původní plán byl i tak dobrý – vydat se po úbočí

    plošiny tak obtížnou trasou, aby Cascabela nenapadlo

    hledat zraněného muže právě tady. Stačilo jen, aby se

    Janna vydala nazpátek a cestou důkladně stírala mužovy

    stopy. Pak nalíčí falešnou stopu jiným směrem a proklouzne

    zpátky k cizinci, aby měla jistotu, že zůstane

    zticha, dokud Cascabela nepřestane hra bavit a nevrátí

    se zpátky do tábora. ……………………………….

  • Autor: Lowell, Elizabeth
    Překladatel: Pacnerová, Jana
    Název: Nepokojná láska
    Původní název: Reckless Love
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-367-0
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 352
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 8.12.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.