Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Nečekaná svatba

od
Balogh, Mary
  • Královna romantické literatury představuje neobvyklou rodinu - sestry Huxtableovy. Příjezd neodolatelného Elliotta Wallaceho, vikomta Lyngate, uvrhne celou zapadlou vesničku Throckbridge do zmatku. Elliott z naléhavých důvodů potřebuje manželku. Prostřední ze sester, Vanessa, hrdá a smělá mladá vdova, se mu nabídne, aby uchránila svou nejstarší sestru před konvenčním manželstvím, a Elliott ji vezme za slovo. Ale po svatební noci se stane něco podivného, dva cizí lidé se od sebe nemohou odtrhnout. A zatímco se objevují intriky vyvolané dávným tajemstvím Elliott a Vanessa odkrývají potěšení manželského lože a brzy i vzájemné lásky.

  • Prolog

    Hlavní sídlo minulých generací hrabat z Mertonu,

    Warren Hall v Hampshiru, bylo obklopeno rozlehlým

    parkem, pěkně umístěným v krajině. V jednom

    zapadlém koutě parku se nacházela malá kaple,

    používaná dnes téměř výhradně pro rodinné svatby,

    křty a pohřby, protože pravidelné bohoslužby se konaly

    ve větším kostele v blízké vesnici. Bylo to malebné

    místo, zvlášť na jaře a v létě, kdy se na stromech

    bělaly květy a rostlo listí, tráva byla zelená,

    za živými ploty kvetlo luční kvítí a na záhoncích lemujících

    cestičku ke dveřím kaple se skvěly zahradní

    květiny.

    Ale teď byl začátek února, příliš brzká roční doba

    dokonce i pro nejranější sněženky a petrklíče. A dnes

    ještě navíc pršelo. Studený vítr komíhal holými větvemi

    stromů proti olověnému nebi. Byl to takový

    den, kdy rozumní lidé zůstanou doma, pokud nejsou

    nuceni jít ven kvůli něčemu nutnému.

    Muž stojící na hřbitově necítil, jak se zdálo, chlad,

    déšť ani touhu po teplém domovu. Neobdivoval se

    ani okolní scenerii. V ruce svíral vysoký klobouk

    a delší tmavé vlasy měl přilepené k hlavě a k čelu.

    Déšť mu stékal po tváři i po krku, dokud se nevsákl

    do látky dlouhého, černého jezdeckého kabátu. Ve

    skutečnosti na něm bylo černé všechno kromě tvá-

    ře, ale dokonce i ta měla tmavý, zcela neanglický

    nádech.

    Vzhledem ke svému okolí vypadal poněkud zlověstně.

    Byl to vysoký mladý muž s dlouhými, pružnými

    končetinami. Obličej měl příliš ostře řezaný, aby se

    o něm dalo říct, že je hezký – byl dlouhý a úzký s vysoko

    posazenými lícními kostmi, velice tmavýma

    očima a s nosem, který byl kdysi zlomený a nesrostl

    úplně rovně. Ve tváři měl přísný, až hrozivý výraz.

    Bičíkem si poklepával na stehno.

    Kdyby byli poblíž nějací cizí lidé, určitě by se mu

    zdaleka vyhnuli. Nebyl tu však nikdo kromě jeho koně,

    který se volně pásl nedaleko a zřejmě byl obdobně

    nevšímavý k chladu a dešti jako jeho pán.

    Ten stál u jednoho hrobu – toho nejnovějšího, ačkoli

    mráz a vítr poněkud setřely čerstvost nedávno obrácené

    hlíny, takže se už jen nepatrně lišil od ostatních

    v okolí. Až na to, že šedivý náhrobní kámen vypadal

    stále ještě velice zánovně.

    Mužovy oči byly upřené na druhou a třetí řádku nápisu:

    „Zesnul ve věku šestnácti let“. A pod tím „Odpočívej

    v pokoji“.

    „Už našel toho muže, kterého hledal, Jone,“ promlouval

    muž tiše k pomníku. „A podivné na tom je,

    že ty bys z toho měl radost, viď? Byl bys šťastný

    a vzrušený. Chtěl by ses s ním setkat a spřátelit. Zamiloval

    by sis ho. Ale nikoho nenapadlo, aby se po něm

    poohlédl, dokud jsi nezemřel.“

    Pomník nepřišel s žádnou odpovědí. Koutky mužových

    úst se zvedly ve výrazu, který vypadal spíš jako

    úšklebek než jako úsměv.

    „Ty jsi miloval všechny bez rozdílu,“ pravil muž.

    „Miloval jsi dokonce i mě. Zvlášť mě.“

    Zamyšleně se zahleděl na nízký rov pod náhrobním

    kamenem a vzpomínal na bratra pohřbeného hluboko

    pod ním.

    Právě spolu oslavili Jonovy šestnácté narozeniny,

    měli všechna jeho oblíbená jídla, včetně pudinkových

    košíčků a ovocného dortu, vyzkoušeli jeho oblíbené

    karetní hry a vesele si hráli celé dvě hodiny na schovávanou,

    dokud Jon nebyl zcela vyčerpaný a unavený

    smíchy – díky čemuž bylo velice snadné ho najít,

    když byla řada na něm, aby se schoval. O hodinu později

    už se šťastně usmíval na posteli přikrytý peřinou,

    zatímco jeho bratr zhasínal svíčku a chystal se odejít

    do svého pokoje.

    „Díky ti za krásnou narozeninovou oslavu, Cone,“

    ozval se svým nedávno získaným hlubokým hlasem,

    přestože slova i výraz byly proti tomu nepřiměřeně

    dětské. „Líbila se mi ze všech nejvíc.“

    Něco podobného říkal každý rok.

    „Mám tě rád, Cone,“ dodal ještě, když se bratr

    sklonil nad svíčkou. „Mám tě radši než kohokoli jiného

    na celém širém světě. Mám tě rád teď i napořád.

    Amen.“ A zachichotal se tomu starému vtipu. „Můžeme

    si zítra zahrát znovu?“

    Ale když jeho bratr přišel druhý den ráno k němu

    do pokoje, aby si ho dobíral, že spí tak dlouho, když

    je mu teď šestnáct a je skoro dospělý, našel Jona studeného.

    Byl už několik hodin mrtvý.

    Nepředstavitelně to všechny šokovalo.

    Ale nebylo to žádné velké překvapení.

    Děti jako Jon, varoval je lékař brzy po jeho narození,

    se obvykle nedožijí o moc víc než dvanácti let. Miminko

    mělo velkou hlavu a rysy, které vypadaly podivně

    mongoloidně. Bylo kulaťoučké a neohrabané.

    Jako dítě se jen pomalu učil i ty nejzákladnější návy-

    ky, které ostatní děti hravě zvládnou v nejranějším

    dětství. Myslelo mu to pomalu, ačkoli v žádném případě

    nebyl hloupý.

    Samozřejmě že mu téměř všichni, kteří se s ním

    setkali, včetně vlastního otce, říkali idiot.

    Existovala nejspíš pouze jedna věc, v níž vynikal,

    ale v té byl skutečně nepřekonatelný. Uměl milovat

    druhé. Vždy a bezvýhradně.

    Teď a navždy.

    Amen.

    A nyní byl mrtvý.

    A Con bude moci odejít z domova – konečně. Samozřejmě

    že už předtím mnohokrát odjel, ale nikdy

    to nebylo nadlouho. Vždycky ho to neodolatelně táhlo

    zpátky, zvlášť proto, že nemohl nikomu ve Warren

    Hallu věřit, že bude věnovat Jonovi tolik času a trpělivosti,

    aby ho udržel ve šťastném rozpoložení, ačkoli to

    bylo až absurdně jednoduché. Místo toho byl Jon

    vždycky smutný a rozmrzelý, zvlášť pokud byl Con

    pryč delší dobu, a přiváděl všechny k šílenství neustálými

    otázkami, kdy se asi vrátí.

    Teď nadcházelo jaro a jeho tady už nic nedrží.

    Tentokrát odjede nadobro.

    Proč tu zůstal ještě tak dlouho? Proč neodjel hned

    následující den po pohřbu? Proč sem celou zimu až

    doteď každý den chodil? Mrtvý chlapec už ho nepotřeboval.

    Mohlo to být tak, že on sám potřeboval toho mrtvého?

    Jeho úsměv – či spíš úšklebek – byl ještě znatelnější.

    Nepotřeboval nikoho a nic. Celý život strávil tím,

    že si tento pocit pěstoval. Vyžadoval to jeho instinkt

    pro přežití. Tady žil po většinu života. Matka i otec,

    kteří ho tady vychovávali jako prvorozeného syna,

    už leželi v hrobě hned vedle Jonova. Jejich směrem

    se nedíval. A stejně nehleděl ani směrem, kde byli

    pochováni jeho četní bratříčci a sestřičky, z nichž

    žádný nepřežil první léta života – pouze on, nejstarší,

    a Jon, nejmladší. Byla to podivná ironie. Přežili

    dva nechtění.

    Ale teď odešel i Jon.

    Brzy se na jeho místě objeví jiný muž.

    „Budeš schopný zůstat tu beze mě?“ zeptal se tiše.

    Nahnul se kupředu a dotkl se rukou držící jezdecký

    bičík vrcholku náhrobního kamene. Byl chladný, vlhký

    a nepoddajný.

    Uslyšel, jak přijíždí další kůň – ten jeho mu zaržál

    na pozdrav. Sevřel čelisti. To bude on. Nemohl ho nechat

    samotného alespoň tady? Con se neotočil. Neukázal,

    že si uvědomuje přítomnost druhého muže.

    Ale to už ho pozdravil jiný hlas.

    „Tady jsi, Cone,“ ozvalo se vesele. „Mohl jsem to

    uhodnout. Všude jsem tě hledal. Vyrušuju tě?“

    „Ne.“ Con se narovnal a otočil se k Phillipu Graingerovi,

    který byl jeho sousedem a kamarádem. „Přišel

    jsem se podělit s Jonem o dobré zprávy. Pátrání bylo

    úspěšné.“

    „Ach,“ Phillip se neptal, jaké pátrání. Naklonil se

    dopředu, aby popleskal koně po šíji a zklidnil ho, aby

    neposkakoval. „No, myslím, že se to dalo očekávat.

    Ale je příliš špatné počasí, než abys stál dlouho na

    hřbitově. Pojď ke Třem perům a já ti koupím džbánek

    piva. Nebo dva. Nebo dvacet. Ty můžeš koupit jednadvacátý.“

    „To je nabídka, která se neodmítá,“ Con si znovu

    nasadil klobouk na hlavu, zapískal na koně, a jakmile

    k němu kůň přišel, vyhoupl se do sedla……………………….

  • Autor: Balogh, Mary
    Překladatel: Šimonová, Dana
    Název: Nečekaná svatba
    Původní název: First Comes Marriage
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-290-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 376
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 14.4.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.