Kapitola 1

Vítr zaskučel. Zprvu nenápadné kvílení postupně

rostlo v děsivý nářek, jako by ho volal něčí hlas.

Vlny se tříštily v bílé pěně o rozeklané skály a vystřikovaly

vysoko do vzduchu. Jejich zvuk ohlušoval

v hromových burácivých úderech a rozléhal se nad

útesy. V hustém dešti byly skály kluzké, ale Drew

Madison nedbal na varovné označení na plotu, přelezl

ho a klopýtavě se prodíral kluzkou, rozměklou

a drolivou půdou až k okraji srázu.

Hluboko dole pod vyčnívajícími balvany se převalovala

a kolotala voda jako vábivý temný vír. Ten pohled

ho fascinoval. Ať se snažil sebevíc, nedokázal od

ní odtrhnout zrak, ani přestat naslouchat hlasům volajícím

ho skrze ohlušující burácení. Rukama si přejel

přes obličej, aby se trochu vzpamatoval. Kůži měl

mokrou a nevěděl, zda jsou to kapky deště nebo jeho

vlastní slzy. Vlny znovu udeřily o útesy s ohromujícím

rachotem, jež se mu zarýval do uší jako výkřik

duše stejně zmučené jako byl on. Bylo to jako výzva.

Přitiskl si dlaně na uši, aby přehlušil truchlivý ryk,

ale znovu se do něj opřel vítr, jakoby žádal o pozornost

a trval na tom, aby mu naslouchal. Zapotácel se,

hlava se mu zatočila a málem uklouzl, ale v poslední

chvíli opět získal rovnováhu. Pojď. Pojď, zvaly ho

hlasy ve větru. Vysvobození bylo už jen na dosah

ruky.

„Ne!“ zavrtěl prudce hlavou a přitiskl se k pevnému

bezpečí plotu. Prsty se mu zaryly do dřeva tak silně,

až mu zbělely klouby na rukou. Přinutil se odtrhnout

pohled od kypících vod pod sebou a zadíval se

na své dlaně. Musí to někomu říct, musí přece vysvětlit,

co se stane. Ale komu? Zavřou ho, když začne

vykládat, že příliv je nebezpečný. Cosi v něm žije,

a má to hlad.

Helena Drakeová stála na balkóně jejich domu nad

mořem. Vítr se do ní opíral s mimořádnou zuřivostí

a cuchal jí dlouhé vlasy, až ji divoce bičovaly přes

tvář. Vlny neúnavně útočily na pobřeží a kdesi v dálce

zaslechla jakýsi výstražný křik. Přistoupila blíž

k ochrannému zábradlí a natočila se ve směru, odkud

se jí zdálo, že se ozval ten prchavý zvuk. Třikrát se

znepokojením zaslechla ten zvuk – a třikrát se jí nepodařilo

určit, odkud vychází.

Pohlédla na jejich dům. Sestry na ni čekaly. Jejich

vřelost a štěstí dokázaly přehlušit studenou prázdnotu,

ale ještě se k nim vrátit nemohla. Musela to zkusit

ještě jednou. Zaklonila hlavu a zahleděla se k obloze.

Mraky zčásti zakryly měsíc a vrhaly dolů temné stíny.

Dech jí uvízl v hrdle, když spatřila kolem měsíce

dvojitý kruh – tmavě rudý a černý.

„Heleno!“ zavolala ji Lea Drakeová. „Pojď mě zachránit!

Už jsem od nich celá zničená!“

Helena si přitáhla svetr těsněji k tělu a pospíchala

zpátky do bezpečného přístavu jejich domova. Věděla,

že brzy přijdou problémy, jenže zatím jí nebylo

jasné, kde – nebo na koho – udeří. Potřebovala teď

smích a přátelské teplo svých sester, aby jí pomohly

setřást obavy, jež v ní zvolna narůstaly. Její schopnosti

pro ni někdy byly prokletím.

Jak společně scházely dolů po schodech, Lea ji

vzala kolem ramen a zeptala se. „Jsi v pořádku? Celá

se třeseš zimou!“

„Jsem v pohodě. Těším se na náš dnešní večírek,“

odpověděla Helena a pevně sestru objala. Už pouhý

Lein dotek dokázal zaplašit její strach. Než došly

zpátky, podařilo se jí vykouzlit na tváři úsměv. Vrhla

se na podlahu do hřejivého kruhu k ostatním sestrám

a hned chtěla vědět: „Honem mi řekněte, proč pořád

Leu pokoušíte.“ Ještě jednou naposled vrhla pohled

k oknu a pak se odvrátila. Neexistovalo nic, co by

mohla udělat, a tak se zaměřila raději na sestry a radost,

kterou jí vždy přinesly.

„Jenom jsem řekla, že už toho mám dost, být pořád

za hodnou holčičku. Rozhodla jsem se změnit

svou image a bude ze mě pěkně zlobivá holka!“ prohlásila

Lea.

„Leo, já se z tebe potrhám smíchy,“ pravila Sára

Drakeová své mladší sestře. „Vždyť k tomu nemáš

vůbec žádné vlohy! Ty přece neumíš být zlobivá holka,

ani kdyby ses nevím jak snažila!“

Lea se na Sáru zamračila a pak se rozhlédla po tvářích

kolem. „Já vůbec nejsem žádný svatoušek, jak si

všechny o mně myslíte.“

„Hmmm, vážně,“ pozvedla pochybovačně obočí

Julie Drakeová z místa na podlaze, kde se pohodlně

rozvalovala. „Tak nám teda aspoň jmenuj jednoho je-

dinýho člověka na světě, kterýho bys nejradši vystřelila

na Mars. Někoho, koho teda fakt nesnášíš.“

Obývacím pokojem se ozval hlasitý smích. „To nejde,

nikdo takový neexistuje!“ volaly sestry jedna

přes druhou. Helena se natáhla a políbila sestru na

spánek. „Všichni tě zbožňujeme, zlato, ale ty v sobě

nemáš kousek špatnosti! Vážně nemáš vůbec nic takového,

aby z tebe mohla být zlobivá holka. Nejsi

třeba jako já – nebo Julie.“ Pak hodila pohledem na

nejmladší sestru.“ Nebo jako Ela.“

Smích se ozval ještě hlasitěji a Ela pokrčila rameny.

„To je těmi zrzavými vlasy. Já prostě nedokážu

nést odpovědnost za … za svou osobnost!“

„Jenže být zlobivka je mnohem zábavnější,“ spokojeně

se protáhla Julie. „Nikdo od tebe nečeká, že

se budeš chovat zdvořile a dělat ty správné věci, takže

nemůžeš mít žádné problémy. Když jsem dospívala,

mamka s taťkou ode mě nikdy neočekávali, že

bych byla milá a způsobná. Pořád mi museli připomínat,

abych se ovládala.“ Natáhla se pro koláček

a posadila se, aby se napila čaje. „Snažila jsem se jim

vysvětlit, že se ovládám, že z pěti věcí, které se mi

vylíhnou v hlavě, si vyberu vždycky tu nejmíň urážlivou,

ale stejně ze mě nebyli moc nadšení.“

Ela se na Julii ušklíbla přes okraj svého hrnku.

„Byli zvyklí, že kvůli tobě museli pořád chodit do

ředitelny. Byla jsem moc ráda, že jsem mladší než

ty. Vyšlapala jsi mi cestičku! Pořád jsem se kvůli

všemu hádala se všemi učiteli a výchovný poradce

pak prohlásil, že mám problémy s přijímáním autorit.“

„Mě vlastně nikdy při ničem nechytili,“ vzpomínala

Helena. Dýchla si na nehty a spokojeně si je přeleštila.

Pár učitelů možná mělo nějaké podezření, že

mám něco společného s žábami, které vyskakovaly

z lavic holkám, co na mě nebyly zrovna moc milé,

ale nikdy se to doopravdy nepotvrdilo.“

Lea si povzdechla. „Ráda bych byla taky taková.

Nesnáším být pořád za hodnou holčičku.“

„Jenže ty opravdu jsi hodná holčička!“ připomněla

jí Kamila a poklepala sestře na koleno. „S tím prostě

nic nenaděláš. Už jako dítě jsi byla taková. Nemohla

jsi mít žádné problémy, protože jsi pořád zachraňovala

svět. A to není žádné zlobení.“

„Ty si ani nikdy nic špatného nemyslíš, Leo,“ dodala

Adéla. „Prostě to v tobě vůbec není!“

„Jsi zodpovědná,“ připomněla Sára. „To je moc

dobrá vlastnost.“

Lea seděla se zkříženýma nohama na zemi. Přikryla

si tvář rukama, naklonila se dopředu a s hlasitým

úpěním si schovala obličej v Helenině klíně. „Ne. To

je tak nudné! Já jsem celá prostě nudná! Chtěla bych

být zlobivá až do morku kostí. Zkažená. Divoká.

Nepředvídatelná. Prostě úplně jiná než ta stará dobrá

otravná Lea.“

„Mohla bych ti odbarvit vlasy, Leo,“ navrhla Julie.

„Líbily by se ti růžové konečky a červené a fialové

prameny ?“

Lea na ni koukla mezerami mezi prsty. „Já nemůžu

mít růžové konečky a červenofialové prameny, a pak

čekat, že mě budou brát vážně v nemocnici, až tam

přijdu do práce. Umíš si představit reakci mých pacientů?“

Julie si pohrdavě odfrkla. „To je právě to, Leuš.

O tu reakci totiž jde. Musíš hodit za hlavu opatrnost

a všechny ty takzvané rozumné názory. Když změníš

barvu vlasů, nebudeš přece horší doktor! Jako lékařka

máš přece u všech nejvyšší respekt!“……………………..