Naboso

ČÁST PRVNÍ

ČERVEN

Tři ženy vystupují z letadla. Znělo to jako začátek vtipu.

Joshua Flynn, dvaadvacet let, rodák z ostrova Nantucket,

třeťák na Middlebury College, letní brigádník

na letišti Nantucket Memorial, kde byl jeho otec kontrolorem

vzdušného provozu, si těch žen okamžitě

všiml. Vystoupily z letu US Airways z newyorského

letiště LaGuardia. Tři ženy, dvě malé děti, nic neobvyklého,

co tedy Joshe tak upoutalo? Josh Flynn byl

student tvůrčího psaní na Middlebury a jeho mentor,

místní spisovatel Chas Gorda, s oblibou říkával, že spisovatel

umí zvětřit dobrý příběh ze vzduchu, jako když

se blíží bouře. Zježí se vám chlupy na pažích, sliboval

Chas Gorda. Josh si zkontroloval předloktí – nic –

a popotáhl si svítivě oranžovou vestu. Zamířil k letadlu,

aby Carlovi pomohl vyložit zavazadla. Joshův otec

Tom Flynn bude touhle dobou sedět u počítačového

terminálu pět pater nad Joshovou hlavou a občas vykoukne

z okna, aby se ujistil, že se Josh zabývá tím, čemu

on říkal „poctivá práce“. Josh si neuměl představit

protivnější situaci než takhle pod dozorem. Ale za ty

dva týdny, co tu dělal, se naučil větřit příběhy, aniž by

se přitom prozradil.

Dvě z žen se zastavily na betonové ploše. Josh poznal,

že jsou to sestry. Sestra Jedna byla hodně hubená,

s dlouhými světle hnědými vlasy, rozevlátými větrem;

měla špičatý nos, modré oči a byla viditelně

nešťastná. Čelo měla nakrčené a svraštělé jako takový

ten legrační čínský pejsek. Sestra Dvě měla stejně

modré oči, stejně ostrý nos, ale místo aby se mračila,

vyzařovala tvář sestry Dvě nechápavý smutek. Hodně

mrkala, jako by se každou chvíli měla rozplakat. Byla

statnější než sestra a její vlasy, zastřižené rovně v délce

k ramenům, měly skandinávsky plavou barvu.

Nesla tašku s květinovým potiskem, napěchovanou

plenkami a pestrobarevnou sadou plastových klíčů;

zhluboka, přehnaně se nadechovala, jako by ji let

k smrti vyděsil.

Třetí žena vrávorala na vrcholku schůdků s miminkem

v náručí, za ní vykukoval asi čtyřletý chlapeček.

Měla hezkou, kulatou tvář a prstýnky vlasů, které jí vykukovaly

zpod slaměného klobouku. Na sobě měla

džíny se zablácenými koleny a gumové pantofle.

Sestry čekaly pod schůdky, až třetí žena sestoupí. Ta

těžce dýchající Sestra se natáhla po miminku, zachrastila

klíči. „Pojď k mamince,“ řekla. „Ukaž, Melanie, já

ho vezmu.“ Kromě mimina držela Slaměnka balíček

sušenek, zelený plastový hrníček a jeden z těch pytlíků,

co jsou v letadle pro případ nevolnosti. Byla dva

schůdky nad zemí, když chlapeček za jejími zády vykřikl:

„Teto Brendo, už jdu!“

A skočil.

Mířil na Zamračenou sestru, ale ve svém nadšení se

vrhl celým nejméně dvacetikilovým tělíčkem na záda

Slaměnky, která se i s miminem rozplácla na beton.

Josh vystřelil kupředu – ačkoliv věděl, že nestihne

nikoho zachránit. Slaměnka zakryla miminku hlavičku

rukama a dopadla plnou vahou na kolena a levou

paži. Au.

„Melanie!“ vykřikla Zadýchaná sestra. Upustila tašku

s plínkami a řítila se ke Slaměnce. Mimino nevydalo

ani hlásku. Zlomený vaz. Smrt. Josh cítil, jak z něj

dušička vytéká na beton, jako by se počural. Ale pak –

nářek! Děťátko jenom nabíralo dech, který teď vypustilo

v heroické tónině. Mimino žije! Zadýchaná sestra

vzala mimino a hledala na něm viditelná zranění, pak

si ho přitiskla k rameni a chlácholila. Zamračená sestra

k ní přistoupila, přičemž pachatel zločinu, starší bratr,

se jí vinul k nohám.

„Stalo se malému něco?“ zeptala se Zamračená sestra.

Původně netrpělivý výraz vyměnila za netrpělivý

a ustaraný.

„Nic mu není,“ řekla Zadýchaná sestra. „Jen se polekal.“

Vztáhla ruku ke Slaměnce. „Není ti nic, Melanie?

Nestalo se ti nic? Co je s tebou?“

Melanie si oprášila z obličeje špínu betonové plochy;

měla odřený loket, trochu krve. Sušenky se rozlétly

po letištní ploše; plastový hrníček se odkutálel k Joshovým

nohám. Zvedl ho a pytlík z letadla taky.

„Mám dojít pro lékárničku?“ zeptal se Melanie.

Položila si ruku na tvář a druhou si masírovala břicho.

„Kdepak. Ale děkuju. Nic mi není.“

„Víš to jistě?“ řekla Zadýchaná sestra. „A co…?“

„Nic mi není,“ řekla Melanie.

„Blaine se omluví,“ řekla Zadýchaná sestra. „Omluv

se, Blaine.“

„Promiň,“ zamumlal chlapec.

„Mohl jsi ublížit bratříčkovi. Mohl jsi ublížit Melanii.

Takové věci prostě nesmíš dělat, miláčku. Musíš

dávat pozor.“

„Omluvil se, Vick,“ řekla Zamračená sestra.

Tohle nebyl žádný materiál na vtipy. Josh v životě

neviděl zoufalejší trojici než ty tři ženské.

„Vítejte na ostrově Nantucket,“ řekl Josh v naději, že

je jeho slova třeba rozveselí, ačkoliv mu Carlo vždycky

připomínal, že není žádný tiskový mluvčí. Měl by se

prostě věnovat zavazadlům; otec ho možná pozoruje.

Zamračená sestra obrátila oči v sloup. „Pěkně děkuju,“

řekla.

_

Měli jsme jet na ostrov autem, říkala si Brenda, když

nastupovali před terminálem do taxíku. Jezdila na Nantucket

celý život a vždycky jezdili autem a pak trajektem.

Letos letěli kvůli dětem a Vickině rakovině a touze

dostat se na ostrov co nejrychleji, ať to stojí, co to

stojí. Podle Brendina názoru neměli porušit tradici,

protože – vida, co se stalo – to začíná děsně. Melanie

celý let zvracela; pak upadla, čímž poskytla Vicki další

důvod k obavám. Hlavním cílem léta bylo pomoci Vicki,

aby se uklidnila, zkonejšit ji, vytáhnout jí nemoc

z těla. O to jde, Melanie! Teď seděla Melanie v taxíku

za Brendou a oči měla zavřené. Vicki pozvala Melanii

na léto na Nantucket, protože Melanie měla „problémy“.

Doma v Connecticutu zápolila s „komplikovanou

situací“. Faktem zůstávalo, že společnost samotné

Brendy Vicki nikdy nestačila. Celý život, celé dospívání

– ať už šlo o výlety pod stan, večery na letních karnevalech

nebo nedělní návštěvu kostela – si Vicki

vždycky brala s sebou nějakou kamarádku.

Letos v létě to byla Melanie Patchenová. Zpráva, že

Melanie pojede s nimi, dopadla na Brendu v poslední

chvíli, takže neměla možnost protestovat. Cestou v limuzíně

z Darienu na LaGuardii si Brenda vyslechla,

jak to s tou „komplikovanou situací“ vypadá: Melanie

a její manžel Peter Patchen se „celou věčnost“ snažili,

aby přišla do jiného stavu; za uplynulý kalendářní rok

absolvovali sedm neúspěšných kol oplodnění in vitro.

Před několika týdny ale Peter přiznal, že má poměr

s jednou slečnou z práce, jistou Frances Digittovou.

Melanii to zničilo. Byla tak rozčilená, až onemocněla –

nedokázala v sobě udržet jídlo, musela zůstat ležet.

Pak jí vynechaly měsíčky. Byla těhotná – a „komplikované“

na její „situaci“ bylo to, že opustila Connecticut,

aniž by manželovi sdělila, že odjíždí, a aniž by mu sdělila,

že je v jiném stavu. Vytratila se s Vicki a Brendou

a dětmi proto, že „potřebuje čas na přemýšlení, potřebuje

vysadit“.

Brenda přijala tuto informaci mlčky, avšak skepticky.

To poslední, co ona a Vicki letos v létě potřebovaly,

byla uprchlice před komplikovanou situací. Vicki

měla rakovinu plic a Brenda měla vlastní problémy.

Na jaře ji vyhodili z učitelského místa na Champion

University, protože spala se svým jediným studentem

mužského pohlaví – a jako by už nešlo o dost velkou

katastrofu, hrozilo jí trestní oznámení, týkající se cenného

uměleckého díla ve vlastnictví univerzity. Sexuální

skandál! Trestní oznámení! Brenda se změnila

z výstavního kusu – oslavovaná mladá profesorka,

hvězda Champion University – v terč klepů a řečí.

V kampusu Championky o ní všichni mluvili: doktorka

Brenda Lyndonová, jež si hned v prvním semestru

vysloužila nejvyšší hodnocení z celé katedry angličtiny,

se dopustila zakázaného poměru s jedním ze svých

studentů. A pak z důvodu, který nikdo nedokázal pochopit,

„vandalsky poničila“ originál Jacksona Pollocka

– dar bývalého absolventa – visící na stěně Barringtonova

sálu na katedře angličtiny. Kromě hanebné

ostudy kvůli vztahu s Johnem Walshem si Brenda musela

najmout právníka, na kterého neměla, aby se vypořádala

s obviněním z vandalismu. V nejlepším případě,

říkal advokát Brian Delaney, univerzitní tým

restaurátorů usoudí, že si s obrazem dokáže poradit,

„zalátá“ ho a obraz bude jako nový. V nejhorším případě

se poškození ukáže jako nenapravitelné. Univerzita

se věcí nadále zabývá………………………………..