Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Na prahu touhy

od
Laurens, Stephanie
  • Nejtěžší chvíle v životě Christiana Allardyceho, markýze z Dearne, nastala v okamžiku, kdy musel volit mezi povinností a láskou. Odešel sice sloužit králi a vlasti, ale na lady Letitii Randallovou a její hebké rty nikdy nezapomněl, i když byl přesvědčen, že ji již nikdy nespatří. Když tedy od ní přichází prosba o pomoc, jeho srdce se téměř zastaví. Letitia sice nemůže zapomenout na Christianovu zradu a obrací se na něj jen velice nerada, ale slíbila svému bratrovi, že pomůže očistit jeho jméno za každou cenu. A teď jí nezbývá, než se pokusit znovu svést svého bývalého milence…

  • Kapitola 1

    Srpen 1816, Londýn

     

    Měl ji nechat čekat.

    Christian Michael Allardyce, šestý markýz z Dearne,

    pomalu sestupoval po schodišti Klubu Bastion

    a hlavou mu vířily myšlenky a divoké domněnky. Seděl

    právě v knihovně, hýčkal si sklenku brandy a svou

    sklíčenost, když se objevil majordomus klubu Gasthorpe

    se vzkazem.

    Se vzkazem, který ho postavil tváří v tvář vlastní

    minulosti.

    Čekala na něj v předním salonu. Ten pokoj si spolu

    s šesti dalšími majiteli klubu – bývalými příslušníky

    jedné z tuze tajných a výběrových složek armády ve

    službách Jeho Veličenstva, kteří si klub založili jako

    úkryt před dotěrnými dámami ze společnosti – vyhradili

    jako jedinou místnost, do níž směly vstoupit

    dámy. Během měsíců, které uběhly od založení klubu,

    se to pravidlo případ od případu porušovalo, ale

    tuto dámu dnes Gasthorpe správně uvedl do oficiálního

    předního salonu.

    Vážně ji měl nechat čekat.

    Slíbila, že na něj počká, tehdy před dvanácti lety.

    Jenže pak přišel jiný, a zatímco měl Christian plné ruce

    práce hluboko v Napoleonově Evropě, ona lehkomyslně

    odhodila daný slib, zamilovala se do Georgea

    Randalla a provdala se za něj.

    Teď z ní byla lady Letitia Randallová.

    Namísto markýzy z Dearne.

    Kdesi hluboko v srdci, kam od té doby nikdo nedosáhl,

    si pořád připadal zrazený.

    Byla lady Letitií Randallovou osm let. I když se do

    Anglie vrátil před deseti měsíci a oba se pohybovali

    ve stejném malém okruhu lidí, nepromluvili spolu jediné

    slovo. Nevyměnili si ani pokývnutí na pozdrav.

    Ani to od něj nemohla čekat, vzhledem ke společné

    minulosti. Zdálo se, že to pochopila; svědomitě se od

    něj držela dál, chladně odtažitá, povýšeně nepřístupná,

    jako by si nikdy nebyli blízcí – jako by nikdy nebyli

    milenci.

    Až dosud.

     

    Christiane –

    potřebuji tvou pomoc. Na nikoho jiného se obrátit

    nemohu.

    L.

    Nic víc vzkaz neobsahoval, a přesto ta stručná slova

    vypovídala o mnohém.

    Jeho nohy vytrvale kráčely dál po schodišti. Měl by

    ji nechat čekat, ale nedokázal si představit, co ji sem

    přivedlo. Netušil ani, proč jí jeho služebnictvo v domě

    na náměstí Grosvenor prozradilo, kde se nachází. Percival

    byl dokonalý muž na svém místě; neposlechnout

    pánovy přímé rozkazy by ho přiměla snad jen přírodní

    katastrofa.

    Na druhé straně, ta dáma, která právě okupovala

    přední salon, k takové katastrofě neměla daleko.

    Zdolal poslední schod a hleděl na dveře salonu.

    Byly zavřeny. Mohl by se obrátit a zmizet a nechat ji

    čekat třeba deset minut. Nebo i patnáct. To zoufal-

    ství, které se skrývalo v její prosbě, zaručovalo, že by

    počkala. Ne trpělivě – trpělivost ve svém repertoáru

    neměla –, ale zaťala by zuby a čekala, až se mu uráčí

    za ní přijít.

    Něco v něm jí chtělo ublížit – stejně jako ona ublížila

    jemu, a to tak, že to bolelo dodnes. Navzdory všem

    těm rokům byla rána pořád syrová; pořád krvácela.

    Slabá, prchavá vůně jasmínu ho přitáhla ke dveřím.

    Namlouval si, že je to zvědavost, co ho přimělo

    sáhnout po klice. Ne ta neuvěřitelná, neodolatelná přitažlivá

    síla, která je k sobě táhla od začátku – a která

    se i po dvanácti letech opomíjení a osmi letech rozčarování

    mezi nimi stále klenula i přes přeplněný taneční

    sál.

    A nutila ho bolestně po ní toužit.

    Otevřel dveře, obrnil se před tím, co ho čeká, a vešel.

    První překvapení byl její smutek. Zastavil se ve

    dveřích a bleskurychle zhodnotil situaci.

    Seděla v jednom z křesel po straně malého krbu,

    obráceném ke dveřím, a měla na sobě přísně černé

    smuteční šaty, nevýrazné a… Na kterékoli jiné dámě

    by vypadaly ponuře. Ale na ní… i když byla zahalená

    v temném závoji, ani ta depresivní barva neztlumila

    její vitalitu. Bila do očí z každé linie její štíhlé

    postavy, ta neklidná, probublávající energie, do jisté

    míry ovládaná, přesto však hrozilo, že se vymaní

    kontrole – vybuchne. Této ženě stačilo jen pohnout

    rukou v rukavičce a přitáhla si a udržela pozornost

    každého muže.

    Tu jeho rozhodně.

    Přesně to teď předvedla. Zvedla obě ruce, dlouhé

    štíhlé dlaně a útlé prsty v rukavičkách z jemné černé

    vepřovice, zvedla si závoj a odhrnula si ho přes načesané

    vlasy dozadu.

    Uviděl její tvář.

    Trochu vyčerpané rysy, rubínové rty jako vytvarované

    dovedným sochařem, ten spodní svěží a plný

    a svůdný. Velké oči tvaru mandlí a barvy nekonečně

    proměnlivé směsice zelených a zlatých tónů, posazené

    nad výraznými, ostře řezanými lícními kostmi.

    Dlouhé temné řasy, rovný patricijský nos, to vše zasazeno

    v oválu dokonale porcelánové pleti.

    Prostý výčet jejích rysů ale nedokázal správně vystihnout

    Letitiin obličej. Ztělesňoval ženskou aristokratickou

    krásu nejen díky jim, ale také pro její vitalitu.

    V poklidu měla tvář vyrovnaně krásnou. Když

    ožila, nabrala až překvapivě temperamentní výraz.

    Dnes odpoledne se však tvářila… zdrženlivě.

    Zamračil se. Vešel do pokoje a zavřel dveře. „Tvůj

    otec?“

    Předpokládal, že ten smutek znamená smrt jejího

    otce, hraběte z Nunchance. Ale kdyby byla zemřela

    hlava rodu Vauxů, ve společnosti by se o ničem jiném

    nemluvilo. Nejenže nezaslechl ani slovíčko, ale Letitiin

    přirozeně bledý obličej nenesl žádné stopy smutku.

    Spíš to vypadalo, že se snaží ovládnout vztek.

    Otec to tedy není. Bez ohledu na rodinné rozbroje,

    které byly mezi Vauxy na denním pořádku, měla Letitia

    svého výstředního rodiče upřímně ráda.

    Dokonale klenuté tmavé obočí se stáhlo, malinko

    se zamračila, aby dala najevo, jak je nedovtipný.

    „Ne. Papá ne.“

    Její hlas ho vyvedl z míry. Už zapomněl, jak je to

    dávno, kdy ho slyšel naposledy. Hluboko posazený,

    trochu přirozeně chraplavý, takový hlas, jaký vyvolává

    hříšné představy.

    Ale dnes v sobě nesl jakési napětí. Prudce se nadechla

    a bez okolků mu oznámila: „Randall byl zavražděn.“

    Konečně se mu podívala do očí, jako by ji ta slova

    osvobodila z nějakého zakletí. V těch jejích jiskřila

    neskrývaná zlost. „Včera v noci Randalla někdo ubil

    k smrti v jeho pracovně. Služebnictvo ho našlo dnes

    ráno – a ti idioti od policie si vzali do hlavy, že vrahem

    je Justin.“

    Zamrkal. „Aha.“ Pomalu popošel do pokoje, aby

    měl čas si její zprávu rozebrat. Svezl se do křesla naproti

    ní na druhé straně krbu. Lord Justin Vaux byl

    Letitiin mladší bratr. Jí bylo nyní devětadvacet let,

    Justinovi šestadvacet. Ti dva k sobě měli odjakživa

    blízký vztah. „A co na to říká Justin?“

    „To je právě ono. Nemůžeme se ho zeptat, protože

    není k nalezení. Ale úřady, místo aby ho nejdřív našly

    a vyslechly, z něho hned udělaly nepříhodnějšího

    obětního beránka. Touhle dobou jistě organizují veřejný

    hon,“ vyštěkla Letitia kysele. Teď, když zdolala

    nejtěžší překážku – přimět Christiana, aby s ní promluvil

    –, cítila, že se dokáže na celou záležitost lépe

    soustředit.

    Což bylo rozhodně lepší než se soustředit na něj.

    Udělala chybu, že se na něj dívala, jak kráčí přes

    pokoj k ní, tak nevýslovně elegantně. To si neměla

    dovolit. Všechna ta ovládaná síla, soustředěná do jednoho

    muže – muže, kterého musí každý se zdravýma

    očima hodnotit jako nebezpečného –, ta by zaručeně

    vyvedla z míry jakoukoli ženu na světě. A ji ze všech

    nejvíc. Přesto se dnes musela přes to kouzlo přenést

    a dojednat s ním svou záležitost.

    Málokdy na něm bylo poznat, co cítí. Jeho ostře

    řezaný obličej nezjihl ani teď: výrazné lícní kosti,

    dlouhé tváře, asketické rysy, velké šedé oči pod širokým

    čelem, rovná hnědá obočí, překvapivě husté řasy,

    tenké ostře řezané rty a přímý nos. Hranatá brada

    prozrazovala tvrdohlavost, kterou obvykle maskoval

    svým přirozeným kouzlem.

    To osobní kouzlo a šarm mu nikdy nescházely. Coby

    žena rodu Vauxů, zvyklá vnímat všechny nuance

    vzhledu, to u něj odjakživa oceňovala.

    A oceňovala to pořád. Připadalo jí, že na ni, na její

    smysly, účinkuje ještě zřetelněji, než si pamatovala.

    Věděla moc dobře, jak hluboce ho pořád miluje, ale

    už zapomněla, jaké to bylo, udusila v sobě vzpomínky

    na všechny ty fyzické projevy, které provázely jejich

    hluboký vztah. …………………………………….

  • Autor: Laurens, Stephanie
    Překladatel: Chodilová, Dana
    Název: Na prahu touhy
    Původní název: The Edge of Desire
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-353-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 472
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 27.10.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.