Na prahu touhy

Kapitola 1

Srpen 1816, Londýn

Měl ji nechat čekat.

Christian Michael Allardyce, šestý markýz z Dearne,

pomalu sestupoval po schodišti Klubu Bastion

a hlavou mu vířily myšlenky a divoké domněnky. Seděl

právě v knihovně, hýčkal si sklenku brandy a svou

sklíčenost, když se objevil majordomus klubu Gasthorpe

se vzkazem.

Se vzkazem, který ho postavil tváří v tvář vlastní

minulosti.

Čekala na něj v předním salonu. Ten pokoj si spolu

s šesti dalšími majiteli klubu – bývalými příslušníky

jedné z tuze tajných a výběrových složek armády ve

službách Jeho Veličenstva, kteří si klub založili jako

úkryt před dotěrnými dámami ze společnosti – vyhradili

jako jedinou místnost, do níž směly vstoupit

dámy. Během měsíců, které uběhly od založení klubu,

se to pravidlo případ od případu porušovalo, ale

tuto dámu dnes Gasthorpe správně uvedl do oficiálního

předního salonu.

Vážně ji měl nechat čekat.

Slíbila, že na něj počká, tehdy před dvanácti lety.

Jenže pak přišel jiný, a zatímco měl Christian plné ruce

práce hluboko v Napoleonově Evropě, ona lehkomyslně

odhodila daný slib, zamilovala se do Georgea

Randalla a provdala se za něj.

Teď z ní byla lady Letitia Randallová.

Namísto markýzy z Dearne.

Kdesi hluboko v srdci, kam od té doby nikdo nedosáhl,

si pořád připadal zrazený.

Byla lady Letitií Randallovou osm let. I když se do

Anglie vrátil před deseti měsíci a oba se pohybovali

ve stejném malém okruhu lidí, nepromluvili spolu jediné

slovo. Nevyměnili si ani pokývnutí na pozdrav.

Ani to od něj nemohla čekat, vzhledem ke společné

minulosti. Zdálo se, že to pochopila; svědomitě se od

něj držela dál, chladně odtažitá, povýšeně nepřístupná,

jako by si nikdy nebyli blízcí – jako by nikdy nebyli

milenci.

Až dosud.

Christiane –

potřebuji tvou pomoc. Na nikoho jiného se obrátit

nemohu.

L.

Nic víc vzkaz neobsahoval, a přesto ta stručná slova

vypovídala o mnohém.

Jeho nohy vytrvale kráčely dál po schodišti. Měl by

ji nechat čekat, ale nedokázal si představit, co ji sem

přivedlo. Netušil ani, proč jí jeho služebnictvo v domě

na náměstí Grosvenor prozradilo, kde se nachází. Percival

byl dokonalý muž na svém místě; neposlechnout

pánovy přímé rozkazy by ho přiměla snad jen přírodní

katastrofa.

Na druhé straně, ta dáma, která právě okupovala

přední salon, k takové katastrofě neměla daleko.

Zdolal poslední schod a hleděl na dveře salonu.

Byly zavřeny. Mohl by se obrátit a zmizet a nechat ji

čekat třeba deset minut. Nebo i patnáct. To zoufal-

ství, které se skrývalo v její prosbě, zaručovalo, že by

počkala. Ne trpělivě – trpělivost ve svém repertoáru

neměla –, ale zaťala by zuby a čekala, až se mu uráčí

za ní přijít.

Něco v něm jí chtělo ublížit – stejně jako ona ublížila

jemu, a to tak, že to bolelo dodnes. Navzdory všem

těm rokům byla rána pořád syrová; pořád krvácela.

Slabá, prchavá vůně jasmínu ho přitáhla ke dveřím.

Namlouval si, že je to zvědavost, co ho přimělo

sáhnout po klice. Ne ta neuvěřitelná, neodolatelná přitažlivá

síla, která je k sobě táhla od začátku – a která

se i po dvanácti letech opomíjení a osmi letech rozčarování

mezi nimi stále klenula i přes přeplněný taneční

sál.

A nutila ho bolestně po ní toužit.

Otevřel dveře, obrnil se před tím, co ho čeká, a vešel.

První překvapení byl její smutek. Zastavil se ve

dveřích a bleskurychle zhodnotil situaci.

Seděla v jednom z křesel po straně malého krbu,

obráceném ke dveřím, a měla na sobě přísně černé

smuteční šaty, nevýrazné a… Na kterékoli jiné dámě

by vypadaly ponuře. Ale na ní… i když byla zahalená

v temném závoji, ani ta depresivní barva neztlumila

její vitalitu. Bila do očí z každé linie její štíhlé

postavy, ta neklidná, probublávající energie, do jisté

míry ovládaná, přesto však hrozilo, že se vymaní

kontrole – vybuchne. Této ženě stačilo jen pohnout

rukou v rukavičce a přitáhla si a udržela pozornost

každého muže.

Tu jeho rozhodně.

Přesně to teď předvedla. Zvedla obě ruce, dlouhé

štíhlé dlaně a útlé prsty v rukavičkách z jemné černé

vepřovice, zvedla si závoj a odhrnula si ho přes načesané

vlasy dozadu.

Uviděl její tvář.

Trochu vyčerpané rysy, rubínové rty jako vytvarované

dovedným sochařem, ten spodní svěží a plný

a svůdný. Velké oči tvaru mandlí a barvy nekonečně

proměnlivé směsice zelených a zlatých tónů, posazené

nad výraznými, ostře řezanými lícními kostmi.

Dlouhé temné řasy, rovný patricijský nos, to vše zasazeno

v oválu dokonale porcelánové pleti.

Prostý výčet jejích rysů ale nedokázal správně vystihnout

Letitiin obličej. Ztělesňoval ženskou aristokratickou

krásu nejen díky jim, ale také pro její vitalitu.

V poklidu měla tvář vyrovnaně krásnou. Když

ožila, nabrala až překvapivě temperamentní výraz.

Dnes odpoledne se však tvářila… zdrženlivě.

Zamračil se. Vešel do pokoje a zavřel dveře. „Tvůj

otec?“

Předpokládal, že ten smutek znamená smrt jejího

otce, hraběte z Nunchance. Ale kdyby byla zemřela

hlava rodu Vauxů, ve společnosti by se o ničem jiném

nemluvilo. Nejenže nezaslechl ani slovíčko, ale Letitiin

přirozeně bledý obličej nenesl žádné stopy smutku.

Spíš to vypadalo, že se snaží ovládnout vztek.

Otec to tedy není. Bez ohledu na rodinné rozbroje,

které byly mezi Vauxy na denním pořádku, měla Letitia

svého výstředního rodiče upřímně ráda.

Dokonale klenuté tmavé obočí se stáhlo, malinko

se zamračila, aby dala najevo, jak je nedovtipný.

„Ne. Papá ne.“

Její hlas ho vyvedl z míry. Už zapomněl, jak je to

dávno, kdy ho slyšel naposledy. Hluboko posazený,

trochu přirozeně chraplavý, takový hlas, jaký vyvolává

hříšné představy.

Ale dnes v sobě nesl jakési napětí. Prudce se nadechla

a bez okolků mu oznámila: „Randall byl zavražděn.“

Konečně se mu podívala do očí, jako by ji ta slova

osvobodila z nějakého zakletí. V těch jejích jiskřila

neskrývaná zlost. „Včera v noci Randalla někdo ubil

k smrti v jeho pracovně. Služebnictvo ho našlo dnes

ráno – a ti idioti od policie si vzali do hlavy, že vrahem

je Justin.“

Zamrkal. „Aha.“ Pomalu popošel do pokoje, aby

měl čas si její zprávu rozebrat. Svezl se do křesla naproti

ní na druhé straně krbu. Lord Justin Vaux byl

Letitiin mladší bratr. Jí bylo nyní devětadvacet let,

Justinovi šestadvacet. Ti dva k sobě měli odjakživa

blízký vztah. „A co na to říká Justin?“

„To je právě ono. Nemůžeme se ho zeptat, protože

není k nalezení. Ale úřady, místo aby ho nejdřív našly

a vyslechly, z něho hned udělaly nepříhodnějšího

obětního beránka. Touhle dobou jistě organizují veřejný

hon,“ vyštěkla Letitia kysele. Teď, když zdolala

nejtěžší překážku – přimět Christiana, aby s ní promluvil

–, cítila, že se dokáže na celou záležitost lépe

soustředit.

Což bylo rozhodně lepší než se soustředit na něj.

Udělala chybu, že se na něj dívala, jak kráčí přes

pokoj k ní, tak nevýslovně elegantně. To si neměla

dovolit. Všechna ta ovládaná síla, soustředěná do jednoho

muže – muže, kterého musí každý se zdravýma

očima hodnotit jako nebezpečného –, ta by zaručeně

vyvedla z míry jakoukoli ženu na světě. A ji ze všech

nejvíc. Přesto se dnes musela přes to kouzlo přenést

a dojednat s ním svou záležitost.

Málokdy na něm bylo poznat, co cítí. Jeho ostře

řezaný obličej nezjihl ani teď: výrazné lícní kosti,

dlouhé tváře, asketické rysy, velké šedé oči pod širokým

čelem, rovná hnědá obočí, překvapivě husté řasy,

tenké ostře řezané rty a přímý nos. Hranatá brada

prozrazovala tvrdohlavost, kterou obvykle maskoval

svým přirozeným kouzlem.

To osobní kouzlo a šarm mu nikdy nescházely. Coby

žena rodu Vauxů, zvyklá vnímat všechny nuance

vzhledu, to u něj odjakživa oceňovala.

A oceňovala to pořád. Připadalo jí, že na ni, na její

smysly, účinkuje ještě zřetelněji, než si pamatovala.

Věděla moc dobře, jak hluboce ho pořád miluje, ale

už zapomněla, jaké to bylo, udusila v sobě vzpomínky

na všechny ty fyzické projevy, které provázely jejich

hluboký vztah. …………………………………….