Autoři

Série

Moje nejmilejší kočičí historky

od
Herriot, James
  • Tato překrásně ilustrovaná knížka obsahuje deset nejoblíbenějších příběhů o kočkách z pera Jamese Herriota podle vlastního výběru nejslavnějšího veterináře. Všechny již byly dříve vydány v českém jazyce jako součást jeho jiných vyprávění, některé v poněkud jiné podobě. V předmluvě vypráví autor o svém vřelém vztahu k tomuto příteli člověka. A tak si můžeme počíst o kotěti Busterovi, který se objevil o Štědrém večeru, o Alfrédovi z cukrárny, o malé Emily, které se zapletla s potulným kocourem. Obracíme strany s úsměvem a hřejivým porozuměním, zejména při čtení příběhů o dvou toulavých kočkách, které se usídlily v kůlně Herriotů. Ilustrace Lesley Holmesové vystihují nejen charakter každé z koček ale také dokumentují krásnou yorkshirskou krajinu, v níž James Herriot žil a v níž se jeho příběhy odehrávají.

  • 1

    ALFRÉD

    Kocour z cukrárny

    Příšerně mě bolelo v krku. Tři noci po sobě jsem

    v košili s krátkými rukávy pomáhal bahnit ovce

    ve větru fučícím po stráních kopců a teď na mne

    šla chřipka a cítil jsem, že nutně potřebuji pastilky proti

    kašli od pana Geoffa Hatfielda. Asi to byl nevědecký léčebný

    postup, ale dětinsky jsem věřil síle těch malých

    bonbonků, které člověku explodovaly v ústech a zaplavily

    průdušky smrští léčivých par.

    Krámek byl zastrčený na konci postranní uličky a byl

    tak malinký – zhruba jako větší holubník –, že se tam málem

    nevešel ani nápis nad okny GEOFFREY HATFIELD,

    CUKRÁŘ. Ale bylo v něm plno. Vždycky v něm bylo

    plno a dnes, kdy se konal trh, byl krámek narvaný.

    Drobný zvoneček zacinkal, když jsem vešel a vmáčkl se

    do shluku místních dam – manželek farmářů. Musel jsem

    chvíli čekat, ale nevadilo mi to, protože pozorovat pana

    Hatfielda patřilo k rozkoším mého života.

    A přišel jsem ve správnou chvíli, protože majitel byl

    vpůli svého obchodního maratonu. Stál ke mně otočený

    zády, s hřívou stříbrných vlasů mírně povlávající nad

    rozložitými rameny, a přehlížel kolem zdi vyrovnané řady

    vysokých skleněných dóz s cukrovinkami. Ruce složené

    za zády se mu svíraly a uvolňovaly, vyjadřujíce jeho

    vnitřní boj; pak několikrát ukročil podél řady a soustředěně

    zazíral na každou skleněnou nádobu. Napadlo mě,

    že majestátněji si nemohl vykračovat ani lord Nelson po

    horní palubě válečné lodi Victorie, když přemítal, jak

    nejlépe potřít nepřítele.

    Pocítil jsem, jak stouplo napětí v krámku, když pan

    Hatfield zvedl ruku a pak ji zas nechal klesnout, aby

    zavrtěl hlavou, až konečně a vážně pokývl, napřímil ramena,

    napřáhl obě paže, popadl jednu sklenici a obrátil se

    čelem k pultu. Z houfu shromážděných dam se vznesl

    povzdech a Hatfieldova široká tvář římského senátora se

    svraštila do dobrotivého úsměvu.

    „Tak tedy, paní Moffatová,“ zaburácel na statnou matronu,

    postavil před ni skleněnou nádobu a nepatrně ji

    naklonil s elegantní uctivostí zlatníka firmy Cartier, jenž

    nabízí diamantový náhrdelník.

    „Jakpak by vám vyhovovalo tohle?“

    Paní Moffatová svírala pevně košík na nákup a zahleděla

    se do sklenice na cukrovinky zabalené v papírcích.

    „No, já nevím.“

    „Jestliže se správně pamatuju, madam, naznačila jste, že

    hledáte něco na způsob ruských karamel, a ze srdce vám

    mohu doporučit tohle cukroví. Není sice úplně ruské, ale

    je to velmi příjemné, měkounké cukrle.“ Jeho výraz byl

    vážný, vyčkávající.

    Jeho barvité vylíčení mě nutkalo, abych popadl cukrátka

    a na místě je spolykal, a zřejmě nejinak to zapůsobilo

    na onu dámu. „Dobře, pane Hatfielde,“ pravila rozdychtěně.

    „Dejte mi čtvrt kila.“

    Majitel krámku se lehce uklonil. „Uctivě děkuju, madam.

    Určitě nebudete litovat.“ Jeho rysy zvláčněly půvabným

    úsměvem, když láskyplně sypal cukrlata na váhu.

    Pak je odbornickým hmatem hodil do kornoutu a já

    jsem znovu zaprahl zmocnit se těch pochoutek.

    Pan Hatfield se v předklonu opíral oběma rukama

    o pult a upíral zrak na zákaznici, dokud ji se zdvořilými

    úklonami a se slovy: „Přeji vám hezký den, madam,“ nevyprovodil

    z krámku. Pak se obrátil ke shromážděným:

    „To je milé, paní Dawsonová, že vás zase vidím.A copak

    byste si dneska přála?“

    Dáma, očividně potěšená, na něj zazářila úsměvem.

    „Chtěla bych trochu toho fondánu v čokoládě, co jsem

    měla minulej tejden, pane Hatfielde. Moc mi ty bonbony

    chutnaly. Máte ještě nějaký?“

    „Samozřejmě, madam, a těší mě, že se vám osvědčilo

    mé doporučení. Mají delikátní krémovou náplň. Náhodou

    jsem právě obdržel zásilku reprezentačních krabiček

    na Velikonoce.“ Vzal jednu z police a položil si ji na dlaň.

    „Skutečně hezounké, nezdá se vám?“

    Paní Dawsonová rychle přikývla. „Jémine, to je vopravdu

    hezounký! Vemu si jednu škatulku a ještě bych

    chtěla něco jinýho. Pěknej velkej pytlíček tvrdejch cucavejch

    bonbonů pro celou rodinu. Různý barvy. Jakýpak

    máte?“

    Pan Hatfield sevřel prsty do štipce, upřeně se na ni zahleděl

    a dlouze, uvážlivě se nadechl. V této póze setrval

    několik minut, pak se otočil jako na obrtlíku, složil ruce

    za zády a znovu započal přehlížet skleněné baňky.

    Tohle byla má oblíbená scénka a vychutnával jsem ji

    – znal jsem ji tak dobře! Malinký krámek s hustým zástupem

    zákazníků, majitel zápolící se svým posláním a Alfred,

    usazený na konci pultu.

     

  • Autor: Herriot, James
    Překladatel: Marxová, Eva
    Název: Moje nejmilejší kočičí historky
    Původní název: James Herriot´s Cat Stories
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-352-6
    Vazba: vázaná
    Formát:140.00 x 170.00 mm
    Počet stran: 160
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 27.10.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.