Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Marťanská kronika

od
Bradbury, Ray
  • Stěžejní dílo science fiction za více než padesát let od svého vzniku neztratilo nic na svém významu. Soubor volně navazujících povídek, z nichž většina jsou samy o sobě literárními skvosty, zasazený do let 1999 – 2053, vytváří fiktivní dějiny kolonizace Marsu Pozemšťany a vývoje civilizací na obou planetách jako děsivou vizi budoucnosti odrážející lidského ducha v celé jeho kráse i zrůdnosti. Na Rudou planetu startuje ze Země jedna raketa za druhou, s úkolem prozkoumat neznámá území planety. Expedice se setkávají s původní civilizací, která si vybudovala v průběhu věků vyspělou společnost plnou výstavných měst, umění a vědy. Avšak Marťanská kronika je více kronikou lidské povahy, než osidlování blízké planety, a lidská neschopnost tolerance a nepochopení k čemukoli neznámému ukazuje i zde své neblahé důsledky.

     

    Nově autorem doplněné vydání s upraveným překladem.

  • Leden 2030

    Raketové léto

    Nejdřív to byla pravá ohijská zima – dveře zavřené,

    okna utěsněná, tabulky slepé námrazou, všude

    na střechách krajky rampouchů, děti lyžovaly na

    svazích a hospodyně zachumlané do kožichů opatrně

    našlapovaly jako velicí černí medvědi v zledovatělých

    ulicích.

    A pak se městečkem rozlil táhlý závan tepla. Lavina

    horkého vzduchu, jako by někdo nechal otevřené

    dveře pekárny. Vedro se chvělo mezi domky, v křovinách

    i mezi dětmi. Rampouchy opadaly, roztříštily

    se a začaly tát. Dveře se otevřely dokořán. Okna se

    rozlétla. Děti odhodily vlněné oblečení. Hospodyně

    se zbavily medvědích kostýmů. Sníh roztál a odkryl

    zvadlou zeleň trávníků z loňského léta.

    Raketové léto. V domcích zotvíraných čerstvému

    vzduchu nesla se ta slova od úst k ústům. Raketové

    léto. Teplý vzduch z pouště pokřivil květy, které vykouzlil

    na oknech mráz, a zničil tak umělecké dílo.

    Lyže a rohačky byly najednou k ničemu. Sníh, který

    z mrazivé oblohy padal na město, se proměnil v horký

    déšť, dřív než se dotkl země.

    Raketové léto. Na verandách, z nichž crčela voda,

    se vykláněli lidé a pozorovali zardívající se oblohu.

    Raketa byla připravená na odpalovací rampě a vypouštěla

    mohutná růžová oblaka ohně a vedra jako

    sálající pec. Raketa stála v chladném zimním ránu

    a přinášela léto každým výdechem obrovitých výfuků.

    Raketa změnila podnebí a do kraje se na chvíli

    sneslo léto…

     

    Únor 2030

    Ylla

    Měli dům z křišťálových sloupů na břehu vyschlého

    moře planety Marsu a den co den bylo ráno vidět paní

    K, jak jí zlaté plody rostoucí na křišťálových zdech

    nebo jak čistí dům hrstmi magnetického prachu, který

    odstranil všechnu špínu a odletěl pak s horkým větrem

    pryč. Odpoledne, kdy zkamenělé moře žhnulo

    nehybným vedrem, keříky vinné révy trčely na dvorku,

    vzdálené martské městečko vyprahle leželo pod

    krunýřem tetelivého vzduchu a nikdo ani dveře nepootevřel,

    bývalo vidět i pana K, jak si čte v pokoji z kovové

    knihy s plastickými hieroglyfy a jemně se jich

    dotýká rukou, jako by hrál na harfu. A když knihu

    zlehka přejížděl prsty, zpíval z ní hlas, měkký starodávný

    hlas, a vyprávěl pověst o době, kdy se moře vinulo

    jako rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové

    táhli do bitev ozbrojeni mračny kovového hmyzu

    a elektrických pavouků.

    Manželé K bydleli u mrtvého moře už dvacet let

    a jejich předkové žili v témž domě, který se jako květina

    otáčel za sluncem, už po deset století.

    Manželé K nebyli staří. Měli krásnou hnědavou

    pleť rodilých Marťanů, žluté oči jak penízky a jemný

    melodický hlas. Kdysi rádi malovali chemickým

    ohněm obrázky, plavali v kanálech v období, kdy je

    vinná réva napájela zelenou šťávou, a vydrželi si až

    do svítání povídat pod modře světélkujícími portréty

    v hovorně.

    Teď nebyli šťastní.

    Dnes ráno stála paní K mezi sloupy a naslouchala

    sálání pouštního písku, který se tavil v žlutý vosk

    a zdánlivě se roztékal až k obzoru.

    Něco se určitě stane.

    Vyčkávala.

    Pozorovala modrou martskou oblohu, jako by čekala,

    že oblaka se každým okamžikem svinou, smrští

    a vyvrhnou na písek oslnivý zázrak.

    Nestalo se nic.

    Čekání ji unavilo, vracela se mezi zamlženými

    sloupy zpět. Jemný deštík tryskal ze žlábkovaných

    hlavic, chladil žhavý vzduch a jemně dopadal i na ni.

    Za parných dnů měl člověk pocit, že se brouzdá

    v potoce. Podlahy v domě se leskly chladnými potůčky.

    Zpovzdálí slyšela, jak si manžel bez ustání

    přehrává ze své knihy, staré písně mu prsty nikdy neunavily.

    V duchu zatoužila, aby zase jednou i jí věnoval

    tolik času jako těm podivuhodným knihám,

    aby ji objímal a hladil jako tu malou harfičku.

    Ale to ne. Zavrtěla hlavou, shovívavě a sotva znatelně.

    Víčky si měkce přikryla zlaté oči. V manželství

    si lidé zevšední a zestárnou, třebaže jsou dosud

    mladí.

    Položila se do židle, která se tvarem přizpůsobila

    pohybům těla. Oči teď zavřela nervózně a pevně.

    Zjevil se jí sen.

    Hnědé prsty se zachvěly, natáhly, sevřely se naprázdno.

    Hned nato sebou polekaně trhla, posadila

    se a zalapala po dechu. Rychle se rozhlédla, jako by

    čekala, že někdo bude stát před ní. Vypadala zklamaně

    – prostor mezi sloupy byl prázdný.

    V trojúhelníku dveří se objevil její manžel. „Ty jsi

    volala?“ ptal se podrážděně.

    „Ne!“ vykřikla.

    „Měl jsem dojem, že tě slyším volat.“

    „Opravdu? Málem jsem usnula a něco se mi zdálo!“

    „Teď ve dne? To se ti tak často nestává.“

    Seděla, jako by se nemohla probrat ze snu. „Něco

    tak zvláštního, tak strašně zvláštního,“ mumlala.

    „Takový sen.“

    „Co je?“ Zřejmě se chtěl vrátit ke knize.

    „Zdálo se mi o nějakém muži.“

    „Muži?“

    „O nějakém vysokém muži, víc než metr osmdesát.“

    „To je absurdní. Takový obr, takový nepovedený

    obr!“

    „Jenže –“ hledala slova, „on vypadal docela hezky.

    Přesto, že byl tak veliký. A měl – já vím, že ti to

    bude připadat hloupě – měl modré oči!“

    „Modré oči! Bohové!“ zvolal pan K. „Co se tobě

    ještě nebude zdát. Neměl náhodou černé vlasy?“

    „Jaks na to přišel?“ plála vzrušením.

    „Vybral jsem si nejméně pravděpodobnou barvu,“

    odpověděl chladně.

    „Ale on je měl opravdu černé!“ vykřikla. „A pleť

    měl úplně bílou. Byl to strašlivě zvláštní člověk!

    Měl na sobě takovou divnou uniformu, slétl dolů

    z oblohy a mile mě oslovil.“ Usmála se.

    „Z oblohy? Co je to za nesmysl!“

    „Přiletěl v nějaké kovové věci, na slunci se leskla,“

    vzpomínala. Zavřela oči, aby si všechno vybavila

    znovu. „Zdálo se mi, že na obloze něco jiskří, jako

    když se vyhodí do vzduchu peníz, a najednou se to

    zvětšilo a měkce se to sneslo dolů, takové dlouhé

    stříbrné plavidlo, kulaté a cizokrajné. A v boku toho

    stříbrného předmětu se otevřela dvířka a vystoupil

    z nich ten vysoký muž.“

    „Kdybys měla něco pořádného na práci, neměla

    bys takové hloupé sny.“

    „Mně se to docela líbilo,“ odpověděla a znovu si

    lehla. „Ani jsem si nemyslela, že mám takovou představivost.

    Černé vlasy, modré oči a bílá pleť! Byl to

    divný člověk, a přesto – docela hezký.“

    „Přání je otcem myšlenky.“

    „Nebuď jízlivý. Nevymyslela jsem si ho schválně.

    Prostě mi přišel na mysl, když jsem klímala. Nebylo

    to ani jako sen. Bylo to tak nečekané a zvláštní. Podíval

    se na mě a řekl: ‚Přiletěl jsem raketou ze třetí

    planety. Jmenuji se Nathaniel York –‘“

     

    „Hloupé jméno. Vlastně to ani žádné jméno není,“

    ohradil se její manžel.

    „Samozřejmě že je hloupé, vždyť je to sen,“ vysvětlovala

    mu mírně. „A pak řekl: ‚Tohle je první

    meziplanetární let. Jsme v raketě jen dva, já a můj

    přítel Bert.‘“

    „Zase takové hloupé jméno.“

    „A říkal: ‚Jsme z jednoho velkoměsta na Zemi,

    tak se jmenuje naše planeta,‘“ pokračovala paní K.

    „Tohle říkal! Země, ano, tak to říkal. A mluvil cizí

    řečí. Ale nějak jsem mu rozuměla. V myšlenkách.

    Asi to bude telepatie.“

    Pan K se odvrátil. Zastavila ho otázkou. „Ylle?“

    zavolala klidně. „Nenapadlo tě někdy, jestli – prostě

    jestli na třetí planetě nežijí lidé?“

    „Na třetí planetě se žádný život nemůže udržet,“

    vykládal jí manžel trpělivě. „Naši vědci tvrdí, že

    v jejím ovzduší je příliš mnoho kyslíku.“

    „Ale nebylo by to úžasné, kdyby tam byli lidé?

    A kdyby cestovali v nějakých vesmírných lodích?“

    „Nech toho, Yllo, ty přece moc dobře víš, jak

    mám rád takovéhle citové výlevy. Radši se zas pustíme

    do práce.“

    Tu píseň si toho dne začala zpívat později, když se

    procházela mezi šumícími sloupy deště. Zpívala ji

    pořád znovu a znovu.

    „Co je to za písničku?“ vyštěkl nakonec její manžel,

    když vešel dovnitř a posadil se u plamenného

    stolku.

    „Nevím.“ Zvedla oči, překvapená sama sebou. Pozvedla

    ruku k ústům, jako by tomu nemohla uvěřit.

    Slunce zapadalo. V slábnoucím světle se dům uzavíral

    jako obrovská květina. Mezi sloupy zafoukal vítr,

    na plamenném stolku zaklokotal žhavý rybníček

    stříbrné lávy. Vítr jí čechral rusé vlasy a zapěl jí něžně

    do ucha. Stála tiše, hleděla do rozlehlých dálav si-

    vého mořského dna, jako by se na něco rozpomínala,

    v žlutých očích jí stály slzy dojetí. „Připij mi očima

    a já ti hned připiji svýma,“ zpívala dojatě, klidně

    a zvolna. „Polibkem ve sklence mě vlídně pohosti

    a já se pro něj zřeknu vína.“ Teď už si jen pro sebe

    pobrukovala, oči měla zavřené a rukama lehounce

    pohybovala ve větru. Dozpívala tu píseň………………..

     

  • Autor: Bradbury, Ray
    Překladatel: Emmerová, Jarmila
    Název: Marťanská kronika
    Původní název: The Martian Chronicles
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-366-3
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 256
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 8.12.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.