Marťanská kronika

Leden 2030

Raketové léto

Nejdřív to byla pravá ohijská zima – dveře zavřené,

okna utěsněná, tabulky slepé námrazou, všude

na střechách krajky rampouchů, děti lyžovaly na

svazích a hospodyně zachumlané do kožichů opatrně

našlapovaly jako velicí černí medvědi v zledovatělých

ulicích.

A pak se městečkem rozlil táhlý závan tepla. Lavina

horkého vzduchu, jako by někdo nechal otevřené

dveře pekárny. Vedro se chvělo mezi domky, v křovinách

i mezi dětmi. Rampouchy opadaly, roztříštily

se a začaly tát. Dveře se otevřely dokořán. Okna se

rozlétla. Děti odhodily vlněné oblečení. Hospodyně

se zbavily medvědích kostýmů. Sníh roztál a odkryl

zvadlou zeleň trávníků z loňského léta.

Raketové léto. V domcích zotvíraných čerstvému

vzduchu nesla se ta slova od úst k ústům. Raketové

léto. Teplý vzduch z pouště pokřivil květy, které vykouzlil

na oknech mráz, a zničil tak umělecké dílo.

Lyže a rohačky byly najednou k ničemu. Sníh, který

z mrazivé oblohy padal na město, se proměnil v horký

déšť, dřív než se dotkl země.

Raketové léto. Na verandách, z nichž crčela voda,

se vykláněli lidé a pozorovali zardívající se oblohu.

Raketa byla připravená na odpalovací rampě a vypouštěla

mohutná růžová oblaka ohně a vedra jako

sálající pec. Raketa stála v chladném zimním ránu

a přinášela léto každým výdechem obrovitých výfuků.

Raketa změnila podnebí a do kraje se na chvíli

sneslo léto…

Únor 2030

Ylla

Měli dům z křišťálových sloupů na břehu vyschlého

moře planety Marsu a den co den bylo ráno vidět paní

K, jak jí zlaté plody rostoucí na křišťálových zdech

nebo jak čistí dům hrstmi magnetického prachu, který

odstranil všechnu špínu a odletěl pak s horkým větrem

pryč. Odpoledne, kdy zkamenělé moře žhnulo

nehybným vedrem, keříky vinné révy trčely na dvorku,

vzdálené martské městečko vyprahle leželo pod

krunýřem tetelivého vzduchu a nikdo ani dveře nepootevřel,

bývalo vidět i pana K, jak si čte v pokoji z kovové

knihy s plastickými hieroglyfy a jemně se jich

dotýká rukou, jako by hrál na harfu. A když knihu

zlehka přejížděl prsty, zpíval z ní hlas, měkký starodávný

hlas, a vyprávěl pověst o době, kdy se moře vinulo

jako rudá pára kolem břehů a dávno zemřelí mužové

táhli do bitev ozbrojeni mračny kovového hmyzu

a elektrických pavouků.

Manželé K bydleli u mrtvého moře už dvacet let

a jejich předkové žili v témž domě, který se jako květina

otáčel za sluncem, už po deset století.

Manželé K nebyli staří. Měli krásnou hnědavou

pleť rodilých Marťanů, žluté oči jak penízky a jemný

melodický hlas. Kdysi rádi malovali chemickým

ohněm obrázky, plavali v kanálech v období, kdy je

vinná réva napájela zelenou šťávou, a vydrželi si až

do svítání povídat pod modře světélkujícími portréty

v hovorně.

Teď nebyli šťastní.

Dnes ráno stála paní K mezi sloupy a naslouchala

sálání pouštního písku, který se tavil v žlutý vosk

a zdánlivě se roztékal až k obzoru.

Něco se určitě stane.

Vyčkávala.

Pozorovala modrou martskou oblohu, jako by čekala,

že oblaka se každým okamžikem svinou, smrští

a vyvrhnou na písek oslnivý zázrak.

Nestalo se nic.

Čekání ji unavilo, vracela se mezi zamlženými

sloupy zpět. Jemný deštík tryskal ze žlábkovaných

hlavic, chladil žhavý vzduch a jemně dopadal i na ni.

Za parných dnů měl člověk pocit, že se brouzdá

v potoce. Podlahy v domě se leskly chladnými potůčky.

Zpovzdálí slyšela, jak si manžel bez ustání

přehrává ze své knihy, staré písně mu prsty nikdy neunavily.

V duchu zatoužila, aby zase jednou i jí věnoval

tolik času jako těm podivuhodným knihám,

aby ji objímal a hladil jako tu malou harfičku.

Ale to ne. Zavrtěla hlavou, shovívavě a sotva znatelně.

Víčky si měkce přikryla zlaté oči. V manželství

si lidé zevšední a zestárnou, třebaže jsou dosud

mladí.

Položila se do židle, která se tvarem přizpůsobila

pohybům těla. Oči teď zavřela nervózně a pevně.

Zjevil se jí sen.

Hnědé prsty se zachvěly, natáhly, sevřely se naprázdno.

Hned nato sebou polekaně trhla, posadila

se a zalapala po dechu. Rychle se rozhlédla, jako by

čekala, že někdo bude stát před ní. Vypadala zklamaně

– prostor mezi sloupy byl prázdný.

V trojúhelníku dveří se objevil její manžel. „Ty jsi

volala?“ ptal se podrážděně.

„Ne!“ vykřikla.

„Měl jsem dojem, že tě slyším volat.“

„Opravdu? Málem jsem usnula a něco se mi zdálo!“

„Teď ve dne? To se ti tak často nestává.“

Seděla, jako by se nemohla probrat ze snu. „Něco

tak zvláštního, tak strašně zvláštního,“ mumlala.

„Takový sen.“

„Co je?“ Zřejmě se chtěl vrátit ke knize.

„Zdálo se mi o nějakém muži.“

„Muži?“

„O nějakém vysokém muži, víc než metr osmdesát.“

„To je absurdní. Takový obr, takový nepovedený

obr!“

„Jenže –“ hledala slova, „on vypadal docela hezky.

Přesto, že byl tak veliký. A měl – já vím, že ti to

bude připadat hloupě – měl modré oči!“

„Modré oči! Bohové!“ zvolal pan K. „Co se tobě

ještě nebude zdát. Neměl náhodou černé vlasy?“

„Jaks na to přišel?“ plála vzrušením.

„Vybral jsem si nejméně pravděpodobnou barvu,“

odpověděl chladně.

„Ale on je měl opravdu černé!“ vykřikla. „A pleť

měl úplně bílou. Byl to strašlivě zvláštní člověk!

Měl na sobě takovou divnou uniformu, slétl dolů

z oblohy a mile mě oslovil.“ Usmála se.

„Z oblohy? Co je to za nesmysl!“

„Přiletěl v nějaké kovové věci, na slunci se leskla,“

vzpomínala. Zavřela oči, aby si všechno vybavila

znovu. „Zdálo se mi, že na obloze něco jiskří, jako

když se vyhodí do vzduchu peníz, a najednou se to

zvětšilo a měkce se to sneslo dolů, takové dlouhé

stříbrné plavidlo, kulaté a cizokrajné. A v boku toho

stříbrného předmětu se otevřela dvířka a vystoupil

z nich ten vysoký muž.“

„Kdybys měla něco pořádného na práci, neměla

bys takové hloupé sny.“

„Mně se to docela líbilo,“ odpověděla a znovu si

lehla. „Ani jsem si nemyslela, že mám takovou představivost.

Černé vlasy, modré oči a bílá pleť! Byl to

divný člověk, a přesto – docela hezký.“

„Přání je otcem myšlenky.“

„Nebuď jízlivý. Nevymyslela jsem si ho schválně.

Prostě mi přišel na mysl, když jsem klímala. Nebylo

to ani jako sen. Bylo to tak nečekané a zvláštní. Podíval

se na mě a řekl: ‚Přiletěl jsem raketou ze třetí

planety. Jmenuji se Nathaniel York –‘“

„Hloupé jméno. Vlastně to ani žádné jméno není,“

ohradil se její manžel.

„Samozřejmě že je hloupé, vždyť je to sen,“ vysvětlovala

mu mírně. „A pak řekl: ‚Tohle je první

meziplanetární let. Jsme v raketě jen dva, já a můj

přítel Bert.‘“

„Zase takové hloupé jméno.“

„A říkal: ‚Jsme z jednoho velkoměsta na Zemi,

tak se jmenuje naše planeta,‘“ pokračovala paní K.

„Tohle říkal! Země, ano, tak to říkal. A mluvil cizí

řečí. Ale nějak jsem mu rozuměla. V myšlenkách.

Asi to bude telepatie.“

Pan K se odvrátil. Zastavila ho otázkou. „Ylle?“

zavolala klidně. „Nenapadlo tě někdy, jestli – prostě

jestli na třetí planetě nežijí lidé?“

„Na třetí planetě se žádný život nemůže udržet,“

vykládal jí manžel trpělivě. „Naši vědci tvrdí, že

v jejím ovzduší je příliš mnoho kyslíku.“

„Ale nebylo by to úžasné, kdyby tam byli lidé?

A kdyby cestovali v nějakých vesmírných lodích?“

„Nech toho, Yllo, ty přece moc dobře víš, jak

mám rád takovéhle citové výlevy. Radši se zas pustíme

do práce.“

Tu píseň si toho dne začala zpívat později, když se

procházela mezi šumícími sloupy deště. Zpívala ji

pořád znovu a znovu.

„Co je to za písničku?“ vyštěkl nakonec její manžel,

když vešel dovnitř a posadil se u plamenného

stolku.

„Nevím.“ Zvedla oči, překvapená sama sebou. Pozvedla

ruku k ústům, jako by tomu nemohla uvěřit.

Slunce zapadalo. V slábnoucím světle se dům uzavíral

jako obrovská květina. Mezi sloupy zafoukal vítr,

na plamenném stolku zaklokotal žhavý rybníček

stříbrné lávy. Vítr jí čechral rusé vlasy a zapěl jí něžně

do ucha. Stála tiše, hleděla do rozlehlých dálav si-

vého mořského dna, jako by se na něco rozpomínala,

v žlutých očích jí stály slzy dojetí. „Připij mi očima

a já ti hned připiji svýma,“ zpívala dojatě, klidně

a zvolna. „Polibkem ve sklence mě vlídně pohosti

a já se pro něj zřeknu vína.“ Teď už si jen pro sebe

pobrukovala, oči měla zavřené a rukama lehounce

pohybovala ve větru. Dozpívala tu píseň………………..