Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Manželky a jiné ženy

od
Macháček, Lubomír
  • Tématem šestnácti povídek jsou mezilidské vztahy - milenecké, mezigenerační či společenské. Autor zkoumá proměny těchto pout od jejich vzniku a zrání, až k času rozchodů i návratů. Objevuje motivy tajemství obsažené v jemném předivu lidského bytí tkajícího náš život. V autorově podání není tajemství jen literárním prostředkem, umocněným překvapivou pointou, nýbrž organickou součástí příběhů o věrnosti a zradě, o dobru a zlu, o světlu a tmě, o naději, která nezhasíná, pokud nás životem provází láska.

  • Obsah

    Žena z druhého břehu 9

    Něco je jinak a možná, že všechno 19

    Muž, který dělal lidi 37

    Nevinné flirty 45

    Dobrý den 57

    Ptáci a lidé 69

    Manželky a jiné ženy 81

    Noční rozhovor 101

    Klobouk ze San Franciska 111

    Světlušky 121

    Namaluj ticho 133

    Otevři okno 143

    Houdini, eskamotér 155

    Kudy tekla Chrudimka 163

    Kuřáci cigaret 173

    Co o tobě ještě nevím 185

     

    Žena z druhého břehu

    Dřepěl na břehu Labe, kde se hráz svažovala k řece.

    I když byla původně obložená kameny, za pár let z jejich

    spár vyrůstala křoviska a překrýval ji koberec trávy.

    Leoš si z trávy a větví udělal hnízdo. Často pozoroval

    řeku, kýly vrzajících veslic, racky i tělíčka ryb,

    která jim uvízla v zobácích.

    Hlavně však vyhlížel zlatou rybku. Hodiny neznal,

    vlastně se řídil podle sluníčka, a tak obvykle civěl na

    druhý břeh, na krajinu a na lidi, kteří v ní žili. Věděl,

    kde se co šustne. Skutečné mu splývalo s neskutečným,

    alespoň se nenudil.

    Kromě zimy zde trávil čas, jak se dalo. Teď byla

    velká voda po lijáku, v dohledu ani živáčka. Už už se

    chtěl zvednout, smotat udičku a strčit ji pod hráz,

    když zahlédl v řece ženu, kterou strhával proud. Marně

    s ním zápasila, ne a ne se vydrápat na břeh.

    „Nekoukej a radši mně pomoz!“ zakřičela, když ho

    uviděla.

    „Už jdu,“ řekl Leoš, sestoupil k vodě a podal jí ruku.

    Škrábala se vzhůru po hrázi, vysílená a zesláblá…

    Pak se svalila na zem a zhluboka dýchala.

    „Ty se koupeš nahá?“ zeptal se po chvíli.

    Neodpověděla nic, stále ještě chytala dech, jen si

    ostýchavě přikryla klín rukama a otevřela doširoka

    oči, jako by nemohla uvěřit, že žije. Pozorně si ji pro-

    hlížel. Nahou, dobronzova opálenou ženu takhle zblízka

    ještě neviděl, jen malá děvčátka a vlastní mámu.

    Ozvala se až po chvíli.

    „Šmíruješ? Věčně tady vysedáváš a šmíruješ!“

    „Jak to víš?“

    „Všimla jsem si tě. Chodím sem plavat.“

    „Nešmíruju. Čekám na zlatou rybku…“

    „Ušetři si ty kecy.“

    „Proč nemáš plavky?“

    „Abys věděl, plavala jsem tam a zpátky, šaty mám

    někde nahoře, zanesl mě sem proud… a vůbec, zlatý

    rybky plavou jenom nahý,“ poznamenala roztrpčeně

    a hrkla sebou na břicho.

    Vzpamatovávala se jen pomalu, nohama bez citu

    sotva pohnula, těžko by na nich vydržela stát, natož

    utíkat. Ta bezmocnost ji zraňovala.

    „A jak ses proměnila…?“ zíral na ni. Líbila se mu

    její lýtka, záda i ruce. A kůže, ta kůže opálená dobronzova.

    Uvažoval, co si s takovým tělem počít, dokonce

    k ní vztáhl cudně ruku, aby ji pohladil, ale zase

    ji vrátil ostýchavě zpět. „Můžu si na tebe sáhnout?“

    řekl po chvíli a dotkl se její hýždě.

    Naskočila jí na kůži krupička. Teprve teď žena

    zpozorněla, až dosud jeho řečem nevěnovala příliš

    pozornosti, byla ráda, že žije, ale pak natočila k Leošovi

    hlavu a zaznamenala jeho zjitřené, soustředěné

    oči.

    Až nyní si ho mohla prohlédnout důkladněji. Žádný

    výrostek, ale dospělý chlap. Tmavé vlasy měl osekané

    na ježka, na těle mu plandalo hnědé bavlněné

    triko a na bradě vzlínalo řídké chmýří. Nevypadal zákeřně,

    spíš jí připadlo, že se s ním cosi děje.

    „Dej tu ruku pryč!“

    „Zlatá rybka mně splní každý přání,“ zadeklamoval

    a čelo se mu zalilo mřížovím vrásek.

    „Zlatá rybka možná, jenže já ne…“ Měla toho už

    dost. „Kdybys mně radši došel pro šaty. Nehodí se,

    abych tady běhala nahá.“

    „A nemohl bych…?“

    „Nemohl!“

    „Zachránil jsem ti život,“ odvětil vyčítavě a strčil si

    ruku pod tepláky.

    „Nech toho. Kolik ti je?“ vyhrkla. Začala se překotně

    vyptávat, co dělá, jak žije, které má kamarády,

    kam půjde… Mluvit, mluvit, mluvit, letělo jí

    hlavou.

    Byl vzrušený, vykoktal, že mu je dvacet sedm.

    „Jsi sám?“

    „Já mám… ségru. To je taky holka. Ona se o mě stará.“

    „Člověk se musí starat o druhého…“

    Pokusila se mu vysvětlit, že je máma dvou dětí.

    Jeden syn se jmenuje Petr a druhý Pavel. Pavel a Petr,

    rozumíš? Najednou jí ho bylo líto, ale měla dojem,

    že ji vůbec neposlouchá, že už myslí jen na sebe.

    Však se také na ni vzápětí vrhl a převrátil ji na záda.

    „Řekni, že seš zlatá rybka, řekni!“ dorážel a přitom

    se jí zmocňoval, naléhavě a bez zábran. Neměla šanci

    mu uniknout.

    „Jsem zlatá rybka,“ přistoupila na jeho hru. Přiznala

    by v té chvíli snad cokoli.

    Hladinu řeky jako šídlo proťala v té chvíli osmiveslice,

    plula po proudu. Žena ji přes vysokou trávu

    neviděla, jen zaslechla šplouchání vody a lodníkův

    ostrý hlas. Mlaskání vln od kýlu lodi k ní doléhalo už

    zcela zřetelně. Veslice byla na dosah.

    Teď bych měla utéct nebo aspoň zakřičet, mám poslední

    šanci, napadlo ji, ale když se o to pokusila, přiložil

    jí Leoš ruku na krk a stiskl, takže namísto volání

    o pomoc se jí z hrdla vydralo jen zasténání a do toho

    zoufalého zápolení spustila píšťala parníku kotvícího

    kdesi pod jezem.

    „Leoši, ty jeden kanče, už jsi chytil zlatou rybku?

    Mysleli jsme, že seš na chlapečky,“ zaburácel za břehem

    pronikavý kormidelníkův hlas, aniž by tušil, jak

    blízko je pravdě.

    Leoš neodpověděl, rychle zalehl tělo oběti a splynul

    s hradbou trávy. Žena jen tiše zaúpěla.

    Proud byl u břehu přece jen o poznání mírnější, kameny

    řeku zpomalovaly. Leoš už zase nahazoval

    udičku, nechával splávek klouzat po hladině a znovu

    ho vytahoval. Potřeboval se vzpamatovat. Když před

    ním žbluňkl kamínek, ohlédl se a spatřil chlapce.

    Milan sem za ním občas jezdil a pozoroval s ním

    lidi na druhém břehu, teď odhodil kolo a klouzal po

    zadnici k němu dolů. Leoš se přihrbil, jako by čekal

    odněkud ránu, pustil udičku a skryl se za křovisko,

    které svými větvemi čeřilo vodu. Až pak jeho oči zachytily

    šupinaté tělo ryby, co uvízla u břehu, a to ho

    ještě více vyděsilo.

    „Leoši, ty ses pral?“ vyzvídal Milan. Chodil do třetí

    třídy a zajímal se o všechno. Hlavně o Leoše.

    „Jak se to vezme,“ zaskřehotal po chvíli Leoš. Nevěděl,

    co má říct.

    „Proč se schováváš?“ nechápal klučina a oběhl křovisko.

    „Čekáš na zlatou rybku?“

    „Už jsem jednu chytil, ale utekla mně,“ řekl Leoš,

    sáhl pro leklou rybu a mrsknul s ní mrzutě na břeh.

    „Tahle že je ta pravá?“

    „Už jsem ji měl… ale uplavala! Měl jsem se vydat

    za ní.“

    „Ty ale plavat neumíš!“ odvětil posměšně chlapec.

    V Milanových očích zajiskřilo, zaťukal si ukazováčkem

    na čelo a natáhl ruku k rybě.

    „Nesahat!“

    „Zlatá rybko, zlatá rybko…“ šaškoval Milan, přičichl

    k rybě a nasadil tak příšernou grimasu, až se

    Leoš usmál. Pak si nazul naboso tenisky a odcházel.

    Kluk chytil kolo a ploužil se za ním. „Co to je, že seš

    na chlapečky?“ vrtalo mu hlavou.

    „Tys to slyšel? Blbost, nemusíš se bát,“ zafuněl.

    „Já se nebojím. A vezmeš mě s sebou?“

    „Jestli chceš?“

    Leoš na sebe cestou natáhl tričko a zapnul si kalhoty.

    Nohavice se mu lepily na stehna. Milan kolem

    něho kroužil na kole a dorážel.

    „Ty s tou rybkou kecáš, viď? Nemůže ti splnit žádné

    přání, já tu pohádku náhodou znám.“

    „Myslím to vážně. Zlatá rybka je pro život dost důležitá,“

    řekl a pohledem zabrousil k řece.

    Dorazili k boudě, která připomínala kutloch bezdomovců.

    Měla lepenkovou střechu a jedno okno

    zatlučené prkny. Leoš odhodil rybu na lavici, vešel

    dovnitř, a když se za okamžik ukázal, držel v ruce

    ručník a utíral si vlasy.

    „To je opravdu tvoje chata?“ zeptal se Milan. Ptal

    se pokaždé, když tu spolu byli, jako by nevěřil. Boudičku

    obklopovalo několik zaplevelených záhonů, na

    rybízových keřích se červenaly bobule, o kus dál zrály

    i keře pichlavých srstek, ale co to bylo proti té vysněné

    rybě, která mu vrtala stále hlavou. „Chceš, aby

    ti splnila tři přání?“

    „Stačilo by jedno,“ špitl Leoš. Sotva začal šněrovat

    tenisky, spokojenost mu z očí vyprchala.

    „Abys byl normální?“

    „Ségra říká, že jsem normální, že umím všechno,

    jenom něco ne. Kdybych neměl ty papíry… na hlavu.“

    „Ale máš zase dobrý srdce.“

    „To víš, že mám.“………………………………………..

     

     

  • Autor: Macháček, Lubomír
    Název: Manželky a jiné ženy
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-422-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 216
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 4.5.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.