Žánry
Autoři
Série
Nepokojná láska
od Divoká příroda americké západní hranice rodí stejně svobodnou a vášnivou lásku. V zelených horách Teritoria Utah a v jeho kaňonech tísněných strmými rudými skalisky vládnou povstalci El Cascabela, před nimiž není nikdo v bezpečí. Ani Janna Waylandová, ani Ty MacKenzie, který si přišel jen pro hřebce, ale zůstal, aby si podmanil Jannino srdce. Nebezpečí však stále hrozí a všichni tři musí spojit své síly, má-li se jim podařit uniknout.
1.
S bušícím srdcem, celým tělem přitisknutá
k rozpálené zemi, pozorovala
Janna Waylandová seshora svah zarostlý křovinami
a sledovala přitom vysokého cizince, jak běží nahý
mezi dvěma řadami válečnických odpadlíků z Cascabelova
kmene Ute.
To jakživ nedokáže, říkala si Janna. Srdce jí pukalo lítostí
nad tím mužem, na jehož silné tělo pršela rána za
ranou, až se potácel, až padl na kolena. Aťsi odtud vypadá
sebevětší a sebesilnější, zabijí ho. Vždycky zabijí bělocha,
když ho chytí.
Na mužových širokých zádech se objevily karmínové
šmouhy, když se pracně zvedl a znovu se dal
do běhu, ohnut v pase bolestí, zmítán ze strany na
stranu mezi dvěma řadami napůl opilých válečníků.
Když dorazil na konec uličky, nečekaně se napřímil
a vyrazil vpřed; nohy ho nesly rychlostí blesku, s hlavou
vzpřímenou se hnal s energií a půvabem divokého
hřebce.
Utové se smáli a pošklebovali, očividný útěk jejich
kořisti jim nijak nevadil. Nebyl první, kdo běžel uličkou.
Většina z ostatních se vůbec nedostala na konec, dřív
upadla do bezvědomí a byla ubita k smrti. Těch několik
málo zajatců, kterým se podařilo uličku přežít, představovalo
pro odrodilce ohromný sport – stopovali svou krvácející
kořist po skalnatých kaňonech, plošinách a ho-
rách dolního Utažského teritoria. Ať už našli zajatce po
sto metrech nebo po dvou kilometrech, konec byl pokaždé
stejný – mučení a smrt, která nebyla o nic milosrdnější
než sama rudá skalnatá pustina.
Doleva, modlila se Janna a štíhlé tělo jí vibrovalo soustředěním.
Nedávej se do prvního bočního kaňonu, který
se nabízí. Je to smrtící past. Utíkej doleva. Doleva!
Jako by slyšel její němé prosby, muž minul křovím
zarostlý vstup do úzké rokle a běžel dál. Janna ho ještě
několik minut pozorovala dalekohledem, aby se ujistila,
že běží správným směrem. Navzdory karmínové krvi,
která potřísnila jeho pokožku, běžel muž snadno, bez
námahy, jako by byl plný sil. Janně se zatajil a pak zadrhl
dech v hrdle, když sledovala cizincův běh. Každičká
linie jeho těla hlásala odhodlání přežít. V životě neviděla
nic tak krásného, krásnější nebyl dokonce ani Lucifer,
černý hřebec, kterého všichni muži pronásledovali
a o němž všichni šamani tvrdili, že ho žádný člověk nikdy
nechytí.
Cizinec zmizel za ohybem vyschlého říčního koryta,
pořád běžel rychle. Janna spustila dalekohled, strčila ho
do brašny u pasu a pozadu se začala plížit z křoví, které
ji ukrývalo před válečníky dole. Při pohybu automaticky
zahlazovala své stopy a vracela na svá místa kameny či
větvičky, které svým tělem převrátila. Přežívala léta
o samotě v indiánském kraji právě proto, že si dávala
velmi, velmi dobrý pozor, aby zanechala co nejméně
stop své přítomnosti.
Jakmile se Janna ocitla mimo dohled válečníků dole –
a také stráže na rozeklané skále u začátku Havraního kaňonu,
kde měli Cascabelovi odrodilci svůj tábor – dala
se do běhu oklikou, po trase kolem jednoho z mnoha
skalních výběžků, vyčnívajících ze svažitého úbočí Černé
plošiny. Vyschlé říční koryto přeskákala z balvanu na
balvan, aby po sobě nezanechala stopy. Pak se vydala po
trase, o níž doufala, že po několika stech metrů překříží
cizinci cestu.
Pokud se tak daleko vůbec dostal.
Přestože Janna spěchala, cestou se kryla, jak jen to
šlo, neboť by muži nemohla nijak prospět, kdyby ji samotnou
odrodilci chytili. Po pěti minutách se zastavila,
vydýchala se a naslouchala. Neslyšela nic, co by naznačovalo,
že odrodilci už začali cizince pronásledovat. Naděje
v jejím srdci trošičku stoupla. Znovu se dala do běhu,
pohybovala se elegantně a tiše jako plamen ženoucí
se krajem. To, jak tiše se pohybovala, jí spolu se sytě
kaštanovou, ohnivou barvou vlasů vysloužilo u domorodců
přezdívku Stín ohně.
Těsně předtím než dorazila k dalšímu vyschlému korytu,
spatřila cizincovu stopu. Zahnula doleva, sledovala
ho a v duchu se ptala, který úkryt si muž vybral ze
všech těch, které nabízely drobné vybíhající kaňony
a členité skalní formace, jimiž bylo úpatí plošiny
protkané. Ne že by mu byl úkryt moc platný. Snažil se
zakrývat své stopy, ale krvácel tak, že po něm každých
pár metrů zůstávaly karmínové krůpěje, prozrazující, že
tudy prošel.
Janna zpomalila a začala stírat výmluvné kapky pomocí
písku, hlíny nebo větviček keřů, všeho, co bylo po
ruce. Když jeho krvavá stopa začala stoupat do svahu,
všimla si uznale, že muž minul úkryty, které byly nasnadě
a kam se odrodilci určitě podívají. Navzdory svým
zraněním a tomu, že určitě věděl o pronásledování, muž
nezpanikařil. Stejně jako úskočný Lucifer, i cizinec spoléhal
nejen na hrubou sílu, ale i na inteligenci, pokud šlo
o přežití.
Na Jannu zapůsobilo mužovo odhodlání, zatímco sledovala
jeho klikatou stopu po strmém, skalnatém úbočí
plošiny. Uvědomovala si, že se skrývá nanejvýš nečekaně.
Vydal se po severním svahu plošiny, po trase tak obtížné,
že válečníci nebudou věřit, že by se tudy jejich kořist
mohla ubírat. Odrodilci budou pátrat nejprve po
snazších únikových trasách, snad i promarní tolik času,
že se setmí dřív, než bude cizinec objeven.
Byla to vzdálená šance, ale jinou neměl, a byl dost
chytrý a otužilý, aby se jí chopil
Janna zdvojnásobila své úsilí, pohybovala se rychle,
stírala mužovy stopy, dělala, co mohla, aby mu pomohla
uniknout válečníkům, kteří ho určitě pronásledují. Čím
výš stoupala po úbočí plošiny, tím víc stoupal její obdiv
k cizincovu odhodlání a vytrvalosti. Začínala doufat, že
zná prastarou pěšinu k vrcholu plošiny, pěšinu, kterou
už Indiáni opustili, protože nyní jezdí na koních.
Čím výš stoupala, tím víc věřila, že se cizinec dostane
až nahoru. Nahoře byla voda, úkryt, zvěř, všechno, co
člověk potřebuje k přežití. Nahoře by ho mohla snadno
ukrýt, ošetřit mu zranění, opatrovat ho, pokud by to potřeboval.
S velikou nadějí se Janna vyhoupla nad štěrkové pole
a vzápětí zjistila, že veškerá možnost postupu nebo úniku
končí u kamenného útesu. Jeho úpatí bylo obklopeno
stejnou měrou skalisky jako borovicemi.
Nikoho nebylo vidět.
Z členitého malého kaňonu však nebylo úniku, leda
po cestě, kudy přišel, a ona rozhodně neviděla nic většího
než králíka. Musel být někde v prohlubni plné borovic
a skalisek za štěrkovým polem – ledaže by rozprostřel
přízračná křídla a odletěl z téhle pasti jako šaman.
Janně při tom pomyšlení přejel mráz po zádech. Jestli
nějaký člověk dokáže létat jako pohanský bůh, pak je to
tenhle. Snesl bití, které by většinu lidí zabilo, pak uběhl
pět kilometrů a prodral se až na konec bezejmenného
skalnatého kaňonu terénem, který byl náročný i pro
všechny Janniny dovednosti.
Nebuď hloupá, řekla si Janna rázně. Je to člověk jako
ty. Viděla jsi za poslední čtvrthodinu dost jeho krve, abys
to mohla odpřisáhnout na stoh biblí vysoký jako pánbůh.
Janna soustředěně zkoumala pohledem každičkou píď
svažité prohlubně. Navzdory svému ostrému zraku musela
projít terén dvakrát, než zahlédla cizince, ležícího
tváří dolů mezi nízkými, hustými větvemi borovic. Blížila
se k němu opatrně, nechtěla způsobit zbytečný hluk
tím, že by na něj zavolala. Kromě toho to od něj možná
byla lest, mohl jen číhat, až se dostane na dosah jeho sil-
ných rukou. Nečeká, že by ho sledoval někdo jiný než
odrodilý Indián.
Několik minut tichého pozorování Jannu přesvědčilo,
že cizinec nečíhá. Byl příliš dlouho nehybný. Janna se
začala obávat, že je mrtev. Ležel zcela nehybně, údy
rozhozené velmi nepohodlně, kůži pokrytou krví a prachem.
Ve skutečnosti to byla právě krev, zvolna vytékající
z jeho ran, která ji ujistila, že je dosud naživu. Plazila
se pod větvemi borovic, až byla tak blízko, že mohla
přiložit ústa k jeho uchu.
„Jsem přítel. Slyšíte mě? Jsem přítel.“
Muž se ani nepohnul.
„Pane?“ zašeptala Janna, dotkla se jeho nahého ramene,
lehce jím zatřásla a zavolala na něj tlumeným, chraplavým
hlasem.
Nedal nijak najevo, že ji slyší.
Janna si opatrně sedla na paty vedle muže, voňavé
větve borovic se o ni otíraly. Přiložila mu ruku na krk, až
ucítila krční tepnu… a vydechla. Nejprve vnímala ohnivý
žár, pak sílu jeho svalnaté šíje a nakonec nahmatala
pomalý, poněkud přerývaný tep jeho srdce. Při spatření
veliké boule, kterou měl ze strany na hlavě, byla překvapena,
že zůstal při vědomí tak dlouho, dokud nedorazil
až sem.
„Už neujdete ani krok, že?“ zeptala se potichoučku.
Muž neodporoval.
Janna jemnými prsty prohmatala ránu na hlavě. Ačkoliv
byla naběhlá, necítila pod ní měkkost roztříštěné kosti.
Ani se v prachu kolem jeho mohutného těla nikde nehromadila
kaluž krve, což znamenalo, že ze žádné ze
svých ran nevykrvácí.
Jakmile se o tom Janna ujistila, neplýtvala už časem
na kontrolu dalších zranění. Cizincovo nesmírné úsilí
skončilo porážkou ve slepé uličce u kamenného útesu,
ale jeho původní plán byl i tak dobrý – vydat se po úbočí
plošiny tak obtížnou trasou, aby Cascabela nenapadlo
hledat zraněného muže právě tady. Stačilo jen, aby se
Janna vydala nazpátek a cestou důkladně stírala mužovy
stopy. Pak nalíčí falešnou stopu jiným směrem a proklouzne
zpátky k cizinci, aby měla jistotu, že zůstane
zticha, dokud Cascabela nepřestane hra bavit a nevrátí
se zpátky do tábora. ……………………………….
Autor: | Lowell, Elizabeth |
Překladatel: | Pacnerová, Jana |
Název: | Nepokojná láska |
Původní název: | Reckless Love |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-367-0 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 352 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 8.12.2010 |