1.

S bušícím srdcem, celým tělem přitisknutá

k rozpálené zemi, pozorovala

Janna Waylandová seshora svah zarostlý křovinami

a sledovala přitom vysokého cizince, jak běží nahý

mezi dvěma řadami válečnických odpadlíků z Cascabelova

kmene Ute.

To jakživ nedokáže, říkala si Janna. Srdce jí pukalo lítostí

nad tím mužem, na jehož silné tělo pršela rána za

ranou, až se potácel, až padl na kolena. Aťsi odtud vypadá

sebevětší a sebesilnější, zabijí ho. Vždycky zabijí bělocha,

když ho chytí.

Na mužových širokých zádech se objevily karmínové

šmouhy, když se pracně zvedl a znovu se dal

do běhu, ohnut v pase bolestí, zmítán ze strany na

stranu mezi dvěma řadami napůl opilých válečníků.

Když dorazil na konec uličky, nečekaně se napřímil

a vyrazil vpřed; nohy ho nesly rychlostí blesku, s hlavou

vzpřímenou se hnal s energií a půvabem divokého

hřebce.

Utové se smáli a pošklebovali, očividný útěk jejich

kořisti jim nijak nevadil. Nebyl první, kdo běžel uličkou.

Většina z ostatních se vůbec nedostala na konec, dřív

upadla do bezvědomí a byla ubita k smrti. Těch několik

málo zajatců, kterým se podařilo uličku přežít, představovalo

pro odrodilce ohromný sport – stopovali svou krvácející

kořist po skalnatých kaňonech, plošinách a ho-

rách dolního Utažského teritoria. Ať už našli zajatce po

sto metrech nebo po dvou kilometrech, konec byl pokaždé

stejný – mučení a smrt, která nebyla o nic milosrdnější

než sama rudá skalnatá pustina.

Doleva, modlila se Janna a štíhlé tělo jí vibrovalo soustředěním.

Nedávej se do prvního bočního kaňonu, který

se nabízí. Je to smrtící past. Utíkej doleva. Doleva!

Jako by slyšel její němé prosby, muž minul křovím

zarostlý vstup do úzké rokle a běžel dál. Janna ho ještě

několik minut pozorovala dalekohledem, aby se ujistila,

že běží správným směrem. Navzdory karmínové krvi,

která potřísnila jeho pokožku, běžel muž snadno, bez

námahy, jako by byl plný sil. Janně se zatajil a pak zadrhl

dech v hrdle, když sledovala cizincův běh. Každičká

linie jeho těla hlásala odhodlání přežít. V životě neviděla

nic tak krásného, krásnější nebyl dokonce ani Lucifer,

černý hřebec, kterého všichni muži pronásledovali

a o němž všichni šamani tvrdili, že ho žádný člověk nikdy

nechytí.

Cizinec zmizel za ohybem vyschlého říčního koryta,

pořád běžel rychle. Janna spustila dalekohled, strčila ho

do brašny u pasu a pozadu se začala plížit z křoví, které

ji ukrývalo před válečníky dole. Při pohybu automaticky

zahlazovala své stopy a vracela na svá místa kameny či

větvičky, které svým tělem převrátila. Přežívala léta

o samotě v indiánském kraji právě proto, že si dávala

velmi, velmi dobrý pozor, aby zanechala co nejméně

stop své přítomnosti.

Jakmile se Janna ocitla mimo dohled válečníků dole –

a také stráže na rozeklané skále u začátku Havraního kaňonu,

kde měli Cascabelovi odrodilci svůj tábor – dala

se do běhu oklikou, po trase kolem jednoho z mnoha

skalních výběžků, vyčnívajících ze svažitého úbočí Černé

plošiny. Vyschlé říční koryto přeskákala z balvanu na

balvan, aby po sobě nezanechala stopy. Pak se vydala po

trase, o níž doufala, že po několika stech metrů překříží

cizinci cestu.

Pokud se tak daleko vůbec dostal.

Přestože Janna spěchala, cestou se kryla, jak jen to

šlo, neboť by muži nemohla nijak prospět, kdyby ji samotnou

odrodilci chytili. Po pěti minutách se zastavila,

vydýchala se a naslouchala. Neslyšela nic, co by naznačovalo,

že odrodilci už začali cizince pronásledovat. Naděje

v jejím srdci trošičku stoupla. Znovu se dala do běhu,

pohybovala se elegantně a tiše jako plamen ženoucí

se krajem. To, jak tiše se pohybovala, jí spolu se sytě

kaštanovou, ohnivou barvou vlasů vysloužilo u domorodců

přezdívku Stín ohně.

Těsně předtím než dorazila k dalšímu vyschlému korytu,

spatřila cizincovu stopu. Zahnula doleva, sledovala

ho a v duchu se ptala, který úkryt si muž vybral ze

všech těch, které nabízely drobné vybíhající kaňony

a členité skalní formace, jimiž bylo úpatí plošiny

protkané. Ne že by mu byl úkryt moc platný. Snažil se

zakrývat své stopy, ale krvácel tak, že po něm každých

pár metrů zůstávaly karmínové krůpěje, prozrazující, že

tudy prošel.

Janna zpomalila a začala stírat výmluvné kapky pomocí

písku, hlíny nebo větviček keřů, všeho, co bylo po

ruce. Když jeho krvavá stopa začala stoupat do svahu,

všimla si uznale, že muž minul úkryty, které byly nasnadě

a kam se odrodilci určitě podívají. Navzdory svým

zraněním a tomu, že určitě věděl o pronásledování, muž

nezpanikařil. Stejně jako úskočný Lucifer, i cizinec spoléhal

nejen na hrubou sílu, ale i na inteligenci, pokud šlo

o přežití.

Na Jannu zapůsobilo mužovo odhodlání, zatímco sledovala

jeho klikatou stopu po strmém, skalnatém úbočí

plošiny. Uvědomovala si, že se skrývá nanejvýš nečekaně.

Vydal se po severním svahu plošiny, po trase tak obtížné,

že válečníci nebudou věřit, že by se tudy jejich kořist

mohla ubírat. Odrodilci budou pátrat nejprve po

snazších únikových trasách, snad i promarní tolik času,

že se setmí dřív, než bude cizinec objeven.

Byla to vzdálená šance, ale jinou neměl, a byl dost

chytrý a otužilý, aby se jí chopil

Janna zdvojnásobila své úsilí, pohybovala se rychle,

stírala mužovy stopy, dělala, co mohla, aby mu pomohla

uniknout válečníkům, kteří ho určitě pronásledují. Čím

výš stoupala po úbočí plošiny, tím víc stoupal její obdiv

k cizincovu odhodlání a vytrvalosti. Začínala doufat, že

zná prastarou pěšinu k vrcholu plošiny, pěšinu, kterou

už Indiáni opustili, protože nyní jezdí na koních.

Čím výš stoupala, tím víc věřila, že se cizinec dostane

až nahoru. Nahoře byla voda, úkryt, zvěř, všechno, co

člověk potřebuje k přežití. Nahoře by ho mohla snadno

ukrýt, ošetřit mu zranění, opatrovat ho, pokud by to potřeboval.

S velikou nadějí se Janna vyhoupla nad štěrkové pole

a vzápětí zjistila, že veškerá možnost postupu nebo úniku

končí u kamenného útesu. Jeho úpatí bylo obklopeno

stejnou měrou skalisky jako borovicemi.

Nikoho nebylo vidět.

Z členitého malého kaňonu však nebylo úniku, leda

po cestě, kudy přišel, a ona rozhodně neviděla nic většího

než králíka. Musel být někde v prohlubni plné borovic

a skalisek za štěrkovým polem – ledaže by rozprostřel

přízračná křídla a odletěl z téhle pasti jako šaman.

Janně při tom pomyšlení přejel mráz po zádech. Jestli

nějaký člověk dokáže létat jako pohanský bůh, pak je to

tenhle. Snesl bití, které by většinu lidí zabilo, pak uběhl

pět kilometrů a prodral se až na konec bezejmenného

skalnatého kaňonu terénem, který byl náročný i pro

všechny Janniny dovednosti.

Nebuď hloupá, řekla si Janna rázně. Je to člověk jako

ty. Viděla jsi za poslední čtvrthodinu dost jeho krve, abys

to mohla odpřisáhnout na stoh biblí vysoký jako pánbůh.

Janna soustředěně zkoumala pohledem každičkou píď

svažité prohlubně. Navzdory svému ostrému zraku musela

projít terén dvakrát, než zahlédla cizince, ležícího

tváří dolů mezi nízkými, hustými větvemi borovic. Blížila

se k němu opatrně, nechtěla způsobit zbytečný hluk

tím, že by na něj zavolala. Kromě toho to od něj možná

byla lest, mohl jen číhat, až se dostane na dosah jeho sil-

ných rukou. Nečeká, že by ho sledoval někdo jiný než

odrodilý Indián.

Několik minut tichého pozorování Jannu přesvědčilo,

že cizinec nečíhá. Byl příliš dlouho nehybný. Janna se

začala obávat, že je mrtev. Ležel zcela nehybně, údy

rozhozené velmi nepohodlně, kůži pokrytou krví a prachem.

Ve skutečnosti to byla právě krev, zvolna vytékající

z jeho ran, která ji ujistila, že je dosud naživu. Plazila

se pod větvemi borovic, až byla tak blízko, že mohla

přiložit ústa k jeho uchu.

„Jsem přítel. Slyšíte mě? Jsem přítel.“

Muž se ani nepohnul.

„Pane?“ zašeptala Janna, dotkla se jeho nahého ramene,

lehce jím zatřásla a zavolala na něj tlumeným, chraplavým

hlasem.

Nedal nijak najevo, že ji slyší.

Janna si opatrně sedla na paty vedle muže, voňavé

větve borovic se o ni otíraly. Přiložila mu ruku na krk, až

ucítila krční tepnu… a vydechla. Nejprve vnímala ohnivý

žár, pak sílu jeho svalnaté šíje a nakonec nahmatala

pomalý, poněkud přerývaný tep jeho srdce. Při spatření

veliké boule, kterou měl ze strany na hlavě, byla překvapena,

že zůstal při vědomí tak dlouho, dokud nedorazil

až sem.

„Už neujdete ani krok, že?“ zeptala se potichoučku.

Muž neodporoval.

Janna jemnými prsty prohmatala ránu na hlavě. Ačkoliv

byla naběhlá, necítila pod ní měkkost roztříštěné kosti.

Ani se v prachu kolem jeho mohutného těla nikde nehromadila

kaluž krve, což znamenalo, že ze žádné ze

svých ran nevykrvácí.

Jakmile se o tom Janna ujistila, neplýtvala už časem

na kontrolu dalších zranění. Cizincovo nesmírné úsilí

skončilo porážkou ve slepé uličce u kamenného útesu,

ale jeho původní plán byl i tak dobrý – vydat se po úbočí

plošiny tak obtížnou trasou, aby Cascabela nenapadlo

hledat zraněného muže právě tady. Stačilo jen, aby se

Janna vydala nazpátek a cestou důkladně stírala mužovy

stopy. Pak nalíčí falešnou stopu jiným směrem a proklouzne

zpátky k cizinci, aby měla jistotu, že zůstane

zticha, dokud Cascabela nepřestane hra bavit a nevrátí

se zpátky do tábora. ……………………………….