Let osamělého ptáka

I.

„NĚCO TI POVÍM, SANDY,“ řekl tiše poručík Constantin

Trent ze vzdálené strany obrovské široké postele.

Tma byla horká, vlhká, nasáklá pachy ryb a hnijícího

pralesa. „Jak jednou přestanou člověka bavit

ženský, stojí všechno za starou bačkoru.“

Stanley Sandy pootevřel oči. Vedro teď k ránu trochu

polevilo a dalo se dýchat. Obě okna byla otevřená a do

té díry, kterou si nestačili večer ani prohlédnout, vnikal

konečně chladnější vzduch z Limonského zálivu.

Constantinův hlas se dral do Stanleyova podvědomí

z neskutečna, ze zlého snu, z veliké dálky, ale nebylo

to tím, že ležel na druhé straně té obrovské postele

a mezi nimi dvě černé holky.

V rejdě už zářila jen barevná poziční světla spících

lodí a Cristóbal dole na pobřeží také mžikal z posledního.

Okamžik před svítáním byl jedinou snesitelnou

chvílí v téhle zatracené, prokleté zemi.

„Hm…,“ vydechl Stanley, protože se na to nic jiného

říci nedalo a odpovědět musel. Constantin Trent byl

přece jeho nadřízeným, i když teď leželi v jedné posteli

a on mluvil šeptem ukrajinsky, jako vždycky, kdykoli

chtěl něco závažného říci. V noci se s holkama pobavili,

proboha, tak proč fňuká? Každá stála zlatý dvacetidolar

a dohodil jim je doktor Connor, plukovní lékař

a největší sviňák z celé panamské strážní posádky.

„Chlapci,“ řekl otcovsky večer v armádním klubu

„U Fulvie“, když už sotva viděl na oči. „Tady je všechno

jeden svrab, balíme krám a jde se. Nemám chuť vám

kurýrovat příjici.“ Pokusil se vstát, ale nohy se mu podlomily.

„Jenom dvě dámy v tomhle městě jsou opravdu

bezpečné.“ Zvedli ho a vlekli z klubu ven. „Debora

a Cartagena, ty ženský jsou zázrak,“ blábolil opile,

když se octli na chodníku. „Já je obě vyšetřoval, ale

jsou stříbrný, na barvu kůže nesmíte být hákliví.“

Ne, ani Constantin Trent, ani on na tyhle maličkosti

nikdy hákliví nebyli. Doktora Connora naložili do taxíku,

jak jim kázalo přátelství a povinnost, a poslali do

hotelu, protože na základnu nebylo v noci spojení. Sami

vyrazili do Santa Miguel, nejstarší čtvrti Cristóbalu.

„Docela to ušlo,“ zívl Stanley ospale. „Ale jsou to

mazaný mrchy, každý dvacetidolar vysolit nic jinak

než ve zlatě, papírový jim nevoní, do smrti to nepochopím.“

Chápal však docela dobře. Svět TADY byl rozdělen

na dvě části. Zlatý a stříbrný. Takoví byli i lidé, zlatí

a stříbrní. Ke zlatým patřili příslušníci posádky strážní

služby průplavu, všichni Yankeeové a Francouzi.

Stříbrní byli ti ostatní. Černoši z Jamajky, indiáni, Japonci,

Italové, Španělé, Číňané, mestici i mulati i ty

dvě nádherné nahé holky s kakaovou kůží.

Dělení na zlaté a stříbrné platilo ostatně vždycky.

Za Vasca Núńeze Balboy stejně jako za Stevense,

když budoval průplav. Američané byli vypláceni ve

zlatých dolarech amerických a ti ostatní ve stříbrných

panamských. I voda k pití byla zlatá a stříbrná, a běda,

když se stříbrný napil ze zlatého pramene.

Ale hustá, pralesy i mořem páchnoucí předjitřní

tma všechno skryla. Hedvábná čokoládová těla Debory

a Cartageny i prošedivělé vlasy poručíka Trenta

a široká bílá záda seržanta Sandyho.

„Poslyš, Sandy,“ řekl zase z toho vzdáleného konce

ukrajinsky Trent a Stanley se definitivně probudil. Už

dávno si zvykl, že se z jeho příjmení stala přezdívka

i křestní jméno současně. Nikdo mu jinak neřekl. Byl

prostě jenom „Sandy“.

„Hm?“ zeptal se tázavě. Ten chlap ho nenechá spát,

zase potřebuje žvanit! Někde daleko nad Limonským

zálivem a ještě dále, nad Karibským mořem, se rodilo

svítání. Ptáci v džungli je okamžitě vycítili. Byly to

chvíle, kdy člověk musel mluvit, vypovídat se, ověřit

si, že existuje, že ještě žije, ujistit se, že také něco znamená,

přiznat se třeba k vraždě a všem neřestem světa.

Prostě slyšet svůj hlas, vypustit páru z přetopeného

kotle.

„Hrom do toho,“ myslel si Stanley, „každý navalíme

dvacetidolar, holky chrápou a my budeme brečet.“

S povzdechem se posadil a Constantin mu podal balíček

cigaret.

„Mám prima džob,“ řekl stále stejně tiše Trent, aby

ty dvě pohodlně rozvalené krásky nevzbudil. „Prima,

Sandy, každý den zlatý dvacetidolar a můžeme sem

chodit do soudnýho dne.“

„Jsem pro,“ řekl Stanley polsky a napadlo ho, že

vlastně mají obrovské štěstí. Dík svým uniformám

jsou oba zlatí. Proto neměl rád, když Constantin začínal

mluvit ukrajinsky a on musel odpovídat polsky.

Česky poručík neuměl. Ale teď a tady mohl vzít

všechny obavy čert. Jenom on a kartotéka amerických

námořních sil věděli, že poručík Trent není

Trent, ale Konstantin Jurjevič Lukjanov, dělostřelecký

inženýr a námořní důstojník carského válečného

loďstva. Když ve dvacátém začínalo být všem jasné,

že s bolševiky v Rusku nesvedou definitivně nic,

opustil Konstantin Jurjevič Lukjanov palubu své lodi

nakládající válečný materiál v New Yorku a do vlasti

se už nevrátil. Měli vlastně téměř stejný osud a to je

sbližovalo.

Stanley Sandy, napůl Čech a napůl Polák Stanislav

Písecký, zůstal v New Yorku už v šestnáctém roce na

začátku války. Jako chlapec se přihlásil dobrovolně

k rakouské obchodní maríně, ale neměl mnoho času

poznat ten obrovský nádherný svět, který si vysnil,

protože při první dálkové plavbě, ještě dříve než Amerika

vstoupila do války, zběhl a zůstal ve Státech.

Když válka skončila, přihlásil se do školy pro navigační

důstojníky obchodního loďstva a dveře k úspěchu

se mu otevřely dokořán. Ale nakonec skončil před

dvěma lety tady v Panamě ve strážním oddílu amerického

válečného námořnictva, složeného z dobrovolníků

a ztracenců ze všech koutů světa.

„Co je to za práci?“ zeptal se pomalu. Dým z cigaret

se nechtěl rozplynout, převaloval se nad lůžkem

a dusil. Venku byla ještě tma a ticho, ale kdo tady žil

déle, dovedl neomylně rozeznat chvíli, kdy vypukne

ranní běsnění. Kdy se probudí pralesy na obou stranách

průplavu a hlasy ptáků přikryjí celou vodní cestu

neprostupnou clonou.

„Až potom, až ráno,“ zívl Constantin. „Chtěl jsem

jen vědět, mohu-li s tebou počítat.“

„To můžeš, ale teď drž konečně hubu!“ Vyhodil oknem

nedopalek a přitiskl se vlastnicky ke Cartageně.

Měla příjemnou, chladnou spící pleť. Nebylo mnoho

okamžiků, kdy by se vracel v myšlenkách domů, ale

ten chladný dotyk mu něco neočekávaně připomněl.

Takovou pleť mívala matka, když s ní spával jako

chlapec v jedné posteli. Otec byl léta nemocen, vlastně

byl stále nemocen, a teprve když zemřel, dostal jeho

postel. To už museli opustit Poznaň a odstěhovali

se do Náchoda. Tam byla maminka doma a on vlastně

také. Nikdy všem událostem z dětství pořádně nerozuměl,

dávno je však pustil z hlavy. To jen teď, když se

dotkl Cartageny a ucítil ten zvláštní uklidňující chlad,

se octl pojednou ve starém světě.

Debora vydechla ze sna španělsky několik slov

a Constantin ji plácl zvučně po zadku, aby se odsunula

a udělala mu více místa.

„Vzbudíš, se? Ať nezaspíme,“ zeptal se hlasitě, ale

to patřilo Stanleyovi. Do gymnázia chodil Stanislav

Písecký v Náchodě a bůhví, jak by se vytvářel jeho

osud, kdyby tehdy nejel na prázdniny do Poznaně.

Člověk nikdy neví, co ho čeká, je slepý jako štěně.

Slepý a bezmocný. Dokáže samozřejmě vybudovat takovýhle

průplav a ví, kdy tady nastává skutečné peklo.

Peklo je každý den, ale největší, když přijdou deště.

To všechno člověk ví a dokáže, ať je zlatý nebo

stříbrný, černý nebo žlutý, ale co s nimi bude zítra nebo

za hodinu, to neví. Kdyby se rozkrájel, tak to neuhádne.

„Osud je osud,“ říkával doktor Connor, „a proto si

s ním nelamte hlavu, nás všechny čeká stejný konec.

Žlutá zimnice, malárie nebo hadi. Jenom si neužeňte

lepru, chlapečci, to je lepší chcípnout hned.“

Hadi a lepra byli přízraky pralesa. Osady malomocných

a trestanecké kolonie sice střežily dnem i nocí

panamské vojenské hlídky, ale přesto se utíkalo. Směr

útěku byl stále stejný.

PÁSMO! Americké vojenské pásmo, táhnoucí se

deset kilometrů od středu průplavu na obě strany. Jen

tady bylo možné získat lékařskou pomoc nebo proniknout

na některou loď, kotvící v Limonském zálivu,

a uprchnout. Jiná cesta odtud nevedla, kromě té hlavní,

pod zem! A to už byla pěkně vyježděná dálnice.

Když Stanley konečně otevřel oči, šplíchal se Constantin

v umyvadle a všechny zvony cristóbalských

chrámů zvaly na ranní mši. Panamská neděle. Dusivé

vlhké vedro zaplavovalo každý kout města a slunce divoce

vybuchovalo na roztavené obloze. „Hoďte sebou,

hoďte sebou, přijdeme pozdě na mši!“ ječela Debora

a stála s Cartagenou v divokých květovaných šatech

připravená u dveří. Teď byly obě snad ještě krásnější

než v noci. Nádherná temně zlatá pleť a exotické rysy

mulatek. Prsa jako zvony chrámů.

„Prachy, navalte prachy!“ štěkla znovu. ………………….