Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

V područí lásky

od
Laurens, Stephanie
  • Záhadný vůdce Klubu Bastion Royce Varisey, vévoda z Wolverstone, čelil při dlouholeté službě vlasti mnoha nebezpečím. Nyní však nastala doba, kdy musí učinit zadost své povinnosti plynoucí z jeho vznešeného titulu, a oženit se. Avšak dámy velkého světa jej nudí. Daleko svůdnější je svéhlavá a rezervovaná kastelánka jeho zámku Minerva Chestertonová. Pod klidným povrchem doutná smyslnost, která by mohla naplnit jeho dny štěstím a noci potěšením. Je rozhodnut ji získat, ovládnout každý kousek jejího těla i srdce.

  •  

    Kapitola 1

    Září 1816

    Coquetdale

    Northumbrie

     

    Takhle to být nemělo.

    Royce Henry Varisey, desátý vévoda z Wolverstonu,

    seděl zachumlaný v zimníku na kozlíku svého

    skvěle odpruženého dvoukolového kočáru a hnal se

    po hlavní silnici z Londýna. Stočil poslední dva z postupně

    najímaných poštovních koní na vedlejší cestu

    směrem k Sharpertonu a Harbottlu. Zvlněné předhůří

    Cheviotských vrchů ho objalo jako matčina náruč.

    Nedaleko vesnice Alwinton za Harbottlem ležel hrad

    Wolverstone, domov jeho dětství a nedávno zděděné

    rodinné sídlo.

    Jeden kůň klopýtl. Royce ho zadržel, počkal, až pár

    vykročí stejným krokem, a znovu ho pobídl. Koně

    ochabovali. Jeho vlastní dvojice ušlechtilých vraníků

    ho v pondělí donesla až do St. Neotsu. Od té doby

    střídal koně zhruba každých padesát mil.

    Nyní, ve středu ráno, už nechal Londýn daleko za

    sebou. Po šestnácti letech znovu vstupoval na domácí

    půdu, na území svých předků. Za zády mu ležela ves

    Rothbury a její temné lesy, vpředu pak zvlněné, většinou

    holé okraje Cheviotských vrchů, tu a tam poseté

    stádečkem ovcí. Za nimi se pak táhly ještě pustší kopce,

    které tvořily hranici se Skotskem.

    Ty hory a ta hranice se významně podepsaly na

    rozvoji vévodství. Hrad Wolverstone byl vybudován

    po dobytí Anglie v roce 1066 coby sídlo hraničního

    pána a měl sloužit k ochraně Anglie před drancováním

    nájezdníků ze Skotska. Jeho vévodové, známí coby

    Vlci ze severu, se na svém panství po staletí těšili

    královským výsadám.

    Mnozí by tvrdili, že to vydrželo dodnes.

    Rozhodně zůstali tuze mocným rodem, který své

    bohatství rozmnožil díky zdatnosti na bitevních polích

    a udržel si ho díky přesvědčení panovníků, že

    tak mazané a politicky zdatné šlechtice je nejlépe

    nechat na pokoji. A tak dál střežili svěřené území,

    jako to dělali od té doby, kdy svou elegantně obutou

    normanskou nohou poprvé vkročili na anglickou

    půdu.

    Royce studoval krajinu pohledem, zostřeným dlouhou

    nepřítomností. Připomínal si svůj původ a znovu

    uvažoval, jestli se na té roztržce mezi ním a otcem podepsala

    tradiční tvrdohlavost hraničních pánů – ta

    dávno vybojovaná nezávislost, uznávaná zvyklostí

    a zaručená královským výnosem, později úředně zrušená,

    ale ve skutečnosti nikdy neodebraná a rozhodně

    dobrovolně neodevzdaná.

    Otec patřil do staré školy lordů stejně jako většina

    jeho vrstevníků. Podle jejich přesvědčení byla oddanost

    zemi nebo panovníkovi zbožím, které se dalo

    směňovat a kupovat a za které měla země i koruna

    platit příslušnou cenu. Ba co víc, pro vévody a hrabata

    otcova ražení měla „země“ dvojznačný význam;

    hleděli si především svého území, kterému vládli téměř

    neomezeně, kdežto celá země pro ně představovala

    jen cosi neurčitého a vzdáleného, co nechovali

    ve zvláštní úctě.

    Royce sice připouštěl, že odpřísáhnutá poslušnost

    současné monarchii – bláznivému králi Jiřímu a jeho

    zhýralému synovi, princi regentovi – není zvlášť lákavá

    záležitost, vsadil ale na odpřísáhnutou věrnost

    a službu své zemi – Anglii.

    Coby jedinému synovi mocné vévodské rodiny mu

    byla na základě letité tradice bitevní pole odepřena,

    ale když v citlivém věku dvaadvaceti let dostal nabídku

    vybudovat síť anglických zvědů na cizí půdě,

    nadšeně se po té šanci vrhl. Nejenže tak mohl přispět

    k Napoleonově porážce, ale díky rozsáhlým osobním

    a rodinným stykům a schopnosti přesvědčovat a velet

    pro něj byla ta pozice jako stvořená; od začátku mu

    seděla jako rukavička.

    Otec však tu nabídku chápal jako ostudu jménu

    i titulu, jako skvrnu na rodinném štítu. Jeho staromódní

    postoje vnímaly špionáž jako ostudnou záležitost,

    byť šlo o vyzvědačství v řadách vojenského

    nepřítele. Takový názor v tu dobu sdílelo mnoho

    starších aristokratů.

    Už to bylo dost zlé, ale když Royce odmítl poslechnout

    a rozhodl se to pověření přijmout, zorganizoval

    otec na syna útok. Veřejný útok v klubu White, večer,

    kdy tam bývalo vždycky hodně lidí.

    Otec, podporován přáteli, Roycea přede všemi

    odsoudil, hlasitě a nekompromisně ho ztrhal. Na závěr

    řeči triumfálně prohlásil, že pokud se Royce odmítne

    podrobit jeho nařízení a přijme nabízenou

    funkci, pak jako by on, devátý vévoda, žádného syna

    neměl.

    I v tom vzteku, který v něm útok vyvolal, Royce

    zaznamenal to „jako by“. Otec měl jediného manželského

    syna a formálně by ho nikdy nevydědil. Tou

    klatbou ho však vykázal z rodinného panství.

    Stál tváří v tvář rozezlenému vévodovi na karmínovém

    koberci snobského klubu, obklopený zástupy

    fascinovaných aristokratů, a pasivně čekal, až

    otec dokončí svou dobře nacvičenou řeč. Počkal,

    dokud se nerozhostilo napjaté ticho, dokud je neobklopilo

    a nezhoustlo, a pak pronesl ta tři slova: Jak

    si přejete.

    Obrátil se, vyšel z klubu a od toho dne přestal být

    synem svého otce. Od toho dne vystupoval coby Dalziel,

    pod jménem, které převzal z jedné málo známé

    větve matčiny rodiny. To se hodilo, vždyť právě děda

    z matčiny strany – nyní už mrtvý – mu vštípil přesvědčení,

    podle něhož chtěl žít. Zatímco Variseyové

    ovládali své hraniční území, Debraighové nebyli o nic

    méně mocní, jejich půda však ležela v srdci Anglie

    a oni sloužili králi a zemi – zvlášť té zemi – obětavě

    po staletí. Debraighové byli válečníci a státníci, pravá

    ruka nesčetných panovníků; povinnosti ke svému lidu

    sáli spolu s mateřským mlékem.

    Debraighové jejich rozpor odsoudili, ale Royceův

    postoj schvalovali. Znal však mechanismy moci,

    a proto se bránil jejich aktivní podpoře. Strýc, hrabě

    z Catershamu, mu psal a dotazoval se, zda nemůže

    nějak zasáhnout. Royce mu odpověděl zamítavě, stejně

    jako matce na podobný dotaz. Vedl boj jen s otcem

    a nemínil do něj zatahovat nikoho jiného.

    Bylo to jeho rozhodnutí a přidržel se ho celých následujících

    šestnáct let. Nikdo z nich nečekal, že porazit

    Napoleona potrvá tak dlouho.

    Ale trvalo.

    Během těch let verboval nejlepší muže své generace

    z vojska, splétal z nich síť tajných agentů a úspěšně

    je rozmisťoval po Napoleonových územích. O jejich

    úspěších se vyprávěly legendy; ti zasvěcení přisuzo-

    vali jeho síti zásluhy za záchranu nesčetných britských

    životů a přímý podíl na porážce Napoleona.

    Úspěch na tomto poli chutnal sladce. Avšak jakmile

    byl Napoleon na cestě na Svatou Helenu, rozpustil

    Royce svou posádku a propustil ji do civilního života.

    A k tomuto pondělku i on sám opustil bývalý život

    – Dalzielův život – a nechal ho za sebou.

    Nečekal, že získá nějaký titul kromě čestného markýze

    z Winchelsea. Nečekal, že hned získá vládu nad

    vévodstvím a nad vším, co zahrnuje.

    Nepočítal s tím, že by otec kdy ustoupil o nic víc,

    než ustoupil on sám. A jeho dlouhé vyhnanství ho odcizilo

    všem vévodským sídlům, pozemkům i lidem

    a zvlášť tomu místu, které pro něj znamenalo nejvíc

    – samotnému Wolverstonu. Ten hrad pro něj byl mnohem

    víc než jen domov. Kamenné zdi a cimbuří v sobě

    nesly nějaké kouzlo, které mu rezonovalo v krvi,

    v srdci i v duši. Jeho otec to věděl, vnímal to taky tak.

    Přes uplynulých šestnáct let cítil Royce známý svíravý

    pocit, který jen sílil, jak se koně hnali dál, s rachotem

    ujížděli Sharpertonem a blížili se k Wolverstonu.

    Trochu ho překvapovalo, že nehledě na všechny

    ty roky, na tu roztržku, na svůj nepoddajný temperament

    se tu pořád cítí… jako doma.

    Ten domov pro něj stále znamenal to, co vždycky.

    Pořád se ho dotýkal až na duši.

    Nečekal to, stejně jako netušil, že se bude vracet

    takhle – sám, ve chvatu, dokonce beze svého dlouholetého

    pacholka Henryho, dalšího vyděděnce z Wolverstonu,

    ani ten mu nedělal společnost během těch

    nekonečných mil.

    V pondělí, zatímco uklízel ze stolu poslední z Dalzielových

    spisů, plánoval svůj návrat do Wolverstonu.

    Představoval si, jak pojede z Londýna po klidných

    úsecích, dorazí na hrad čerstvý a odpočinutý… a uvidí,

    co bude dál.

    Maloval si, že možná – vážně jen možná – tu scénu

    doprovodí i otcova omluva. Čekal na to se zájmen,

    i když ne se zatajeným dechem.

    Ale teď už se to nikdy nedozví.

    Otec v neděli zemřel.

    Nechal tu jejich roztržku, divokou a hlubokou, jak

    bylo u Variseyů přirozené, nezahojenou. Nevyřešenou.

    Nepohřbenou.

    Nevěděl, jestli má proklínat otce nebo osud, že teď

    musí tu otevřenou ránu vypálit sám.

    Avšak účty s minulostí teď nebyly to nejnaléhavější,

    co měl na talíři. Převzít otěže rozlehlého vévodství

    po šestnácti letech nepřítomnosti si vyžádá veškerou

    pozornost, všechny schopnosti na úkor ostatního. On

    uspěje, v tom ohledu si nepřipouštěl žádné otázky ani

    možnosti. Ale jak dlouho to potrvá a co ho to bude

    stát – a jak to k čertu provede, to sám nevěděl.

    Takhle to být nemělo.

    Otec byl na šedesátníka zdravý a čilý. Nestonal;

    Royce byl přesvědčen, že kdyby ano, někdo by otcův

    zákaz porušil a dal mu vědět. Místo toho se dočkal

    nepříjemného překvapení.

    Představoval si, že se po návratu s otcem smíří, za

    nějakých podmínek nakonec uzavřou příměří. Pak

    začne osvěžovat své vědomosti o sídle, zaplňovat mezeru

    od té doby, kdy byl v jednadvaceti ve Wolverstonu

    naposled, do svých současných sedmatřiceti let.

    A místo toho otec zemřel a nechal ho, aby se chopil

    otěží sám, jen s tou propastí šestnácti let, která mu teď

    jako mlýnský kámen visela na krku…………………………..

  • Autor: Laurens, Stephanie
    Překladatel: Chodilová, Dana
    Název: V područí lásky
    Původní název: Mastered by Love
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-363-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 464
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 24.11.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.