Láska na výsluní

PROLOG

Nastala chladná, nevlídná noc a na Valentýnu ležící na

nosítkách se sypal drobný sněhový prašan, zatímco ji nesli

k sanitce. Bylo jí právě šestnáct let, ale oslavovala narozeniny

opravdu zvláštním způsobem – čekal ji porod.

Zasténala a do očí se jí vedraly slzy bolesti. Pohlédla

na svou matku, která stála vedle ní a z jejíž tváře nebylo

možno vyčíst nic, kromě určitého napětí. Valentýna věřila,

že se na ni dívá i otec odněkud z nebe a že jí odpustí.

To, že se už před půl rokem uchýlily s matkou na venkov,

byl skvělý nápad. Nikde nemohl být zdravější

vzduch než v chatě nedaleko Českého ráje. Zároveň jim

otec zanechal dostatek finančních prostředků, nehledě

na jeho životní pojistku. Bylo tomu už pár roků, co prohrál

svůj nerovný boj s rakovinou plic.

Matka vysadila do sanity objemnou tašku s věcmi do

porodnice a sama nastoupila také.

„Tak co, platí ta dohoda?“ zeptala se. „Vždyť víš, že

to všechno sama nezvládneš, a pak – co tvá pověst?“

„Ano, platí,“ přikývla její dcera odevzdaně. Snažila se

zatím prorazit ve světě modelingu, o němž neměla ani

ponětí, a ta velká mašinérie na polykání dívek i ji krutě

semlela.

Valentýna prudce zakřičela a držela se za vzedmutý

život. Přenášela své dítě už o čtrnáct dní a cítila se rozlámaná.

„Do nemocnice to nestihneme, musíme odrodit už tady.

Připravte se, maminko,“ oznámil lékař. Přes obrovské

bolesti si Valentýna uvědomila, že je to poprvé a možná

také naposled, co ji takto někdo oslovil.

„Tlačte, vím, že vás to bolí, ale jinak to nejde. Až si dítě

z porodnice odvezete domů, všechny trable to spraví.“

„To dítě půjde k adopci,“ oznámila rozhodným hlasem

matka rodičky, Marie Líbalová, zahloubanému lékaři.

Valentýna zatím trpěla za svůj poklesek, protože

jí celé těhotenství matka vyčítala. Zakřičela a z očí jí

vytryskly slzy. Pak náhle nesnesitelná bolest pominula

a ona na chvíli spatřila své dítě.

„Jak se bude holčička jmenovat?“ zeptal se lékař dříve,

než sanita zastavila před nemocnicí a dítě zabalené

do bílé zavinovačky odnesly zdravotní sestry.

Valentýna si myslela, že není horší bolest než porod,

ale nyní, když odnášeli její dcerku pryč, zasáhla ji ještě

strašnější trýzeň.

„Květa. Bude se jmenovat Květuška,“ oznámila mezi

vzlyky.

„Ano, paní Valentýno. Budete brzy zase fit, uvidíte.“

„Slečna. Slečna Líbalová,“ upřesnila kdoví proč její matka

Marie. Rozhodla se ji držet dál od mužů, a to ode všech.

„Pár týdnů cvičení a budeš zase hvězda,“ obrátila se

matka k Valentýně. „Šťouralové z bulváru nesmí v budoucnosti

nic vyčmuchat a brzy určitě se svým šarmem

dobudeš přehlídková mola. Musíš alespoň fiktivně zůstat

panna, pak ti budou klečet u nohou. Proč taky ne, máš

vizáž nevinného blonďatého andílka s očima tygřice.

Znovu začneme budovat tvou kariéru jako předtím…“

Valentýna Líbalová už přestala matku vnímat. Odvrátila

zmučeně hlavu a zavřela uslzené oči. Pocítila, jak jí

víčka líbají drobné sněhové vločky, dokud ji neodvezli

do nemocničního pavilonu, aby po dramatickém anonymním

porodu znovu nabrala sil.

CHODBAMI ČASU

1. kapitola

KONEC VĚKU NEVINNOSTI

Kdykoliv měla už dospělá Valentýna volnou chvilku

v zatěžkávající pěvecké koncertní šňůře, stačilo zavřít

oči, aby viděla zpětně všechno to své dívčí snažení

a ucítila v očích slzy.

Už byla duchem někde jinde, ale nikdy se jí zcela

nepodařilo zapomenout. Všimla si právě svého prvního

z bodyguardů, Pepy, jak odstrkuje z cesty fanoušky,

tlačící se s kyticemi do její šatny po benefičním

koncertu. Opět nastal den jejích narozenin a ona se cítila

unavená, ale věděla, že musí absolvovat krátkou

autogramiádu a snad se také ukázat na narozeninovém

večírku. Cítila, že se jí zvedá žaludek, vždyť vypila od

rána jen dva vitaminové drinky. Zadívala se do zrcadla

na své pozadí a rozhodla se pro další drastickou dietu.

Věděla, že si za léta na výsluní vypěstovala celkem

slušnou bulimii. Byla ovšem stále štíhlá, téměř jako ve

svých šestnácti letech, i když se to nezdálo možné.

Mohla za to především dřina v posilovně. Kdyby tu

byla její matka, Marie Líbalová, určitě by dodnes prohlašovala,

že je Valentýna ještě panna i ve svých šestadvaceti

letech. Ale nebyla tu, protože jí Valentýna nikdy

nepřestala vyčítat, že její zásluhou dala svou

holčičku k adopci. Přestaly si s matkou rozumět a jejich

cesty se rozešly. Valentýna ji dala jednou stopovat

soukromým očkem a dozvěděla se, že se matka přihlá-

sila do jedné z náboženských sekt, a víc už po ní ani

nechtěla párat.

Odhrnula záclonku a spatřila, že pro ni manažer nechal

přistavit limuzínu. Bylo to jen pozlátko, součást snu, který

o ní znali fanoušci, a ona si povzdychla. Věděla také, že

se její odjezd protáhne do doby, než dorazí lidé ze zpravodajství.

I to vymyslel její šikovný manažer Petr Krásný.

Valentýna si dala v klidu nohy na stolek a snila. Zdálo

se jí to všechno tak vzdálené a kontury pocitů se jí rozplývaly

jako akvarel.

Přemýšlela krátce o Petrovi. S kočičím úsměvem na

rtech si vybavila, jak se jí poprvé představil.

„Já jsem Krásný,“ sdělil jí.

„Všimla jsem si,“ podala mu ruku.

Spolupracovali už drahně let… vzpomněla si, jak ji

Petr uviděl poprvé. Měl hřejivé oči a byl vždy nadupaný

energií.

„Jakže se jmenuješ? Líbalová?“

„Ano,“ pronesla. Když se přenesl přes častý fórek –

„a směl bych tě políbit?“ – ihned mu začala důvěřovat.

„Valentýna je hezké jméno, ale nevystihuje tě,“ oslovil

ji bodře.

„Jaké jméno bys mi tedy doporučil?“ rozhodila odevzdaně

rukama.

„Nech mě chvíli přemýšlet… jsi krásná a neokoukaná

jako hvězda na nebi… je v tobě zvláštní sexappeal i něha

a pro mnohé fandy budeš bohyní… Ariadna? Ne, to

není pořád ono. Už to mám! Budeš vystupovat, chceš-li,

pod pseudonymem krásným jako ty – Adriana…“ Valentýna

se pousmála nad svou tehdejší nezkušeností, kterou

ovšem Petr nijak nezneužil.

Opustila ale nyní v mysli seznámení se svým manažerem

Petrem Krásným a vybavil se jí samotný začátek jejího

boje o místo na výsluní…

Čtrnáctiletá Valentýna seděla se svou matkou jako na

trní v čekárně před místností, ve které se konal casting

na novou, neokoukanou tvář propagující regenerační

šampon. Nezdárná dcera zatím kývala nohama a z nudy

si zatím se zájmem prohlížela své rivalky. Dorazila

později, protože předtím absolvovala svou hodinku

kalanetiky.

„Nemůžou se ti rovnat,“ ubezpečovala ji matka.

„Proč myslíš, mami?“ zadívaly se jedna na druhou.

„Třeba támhleta má větší prsa než já,“ ztrácela Valentýna

sebedůvěru.

„Vždyť je to zrzka… obyčejný zrzavý nemehlo.“

Čtrnáctiletá Valentýna se usmála a podotkla: „Ty to

umíš tak podat, mamko, že bych si troufla přihlásit se na

casting Královna vesmíru.“

„Nešaškuj a chovej se jako dospělá,“ zamračila se na

ni Marie Líbalová.

„Ale já nejsem ještě dospělá,“ připomněla jí dcera.

„Kdybych byla, tak půjdu do baru, budu řídit auto a taky

hulit cigára.“

„Urazila bych ti to od huby. Chceš snad mít žlutý zuby

a zkazit si kariéru?“

„Jakou kariéru, zatím jsem uspěla jen v reklamě na

zubní pastu, hrála jsem deset minut ve filmu holku postiženou

na hlavu a má fotka vyšla v jednom časopise.“

„Ale na titulní straně!“ připomněla Valentýně matka.

„To se každému nepodaří. Máš talent.“

„Moje kámoška mi řekla o velké šanci, jak se stát modelkou.

Vždycky jsem obdivovala Naomi Campbellovou!

Chtěla bych ten konkurs zkusit.“

„Až později,“ přijala to matka vstřícně. „Za chvíli jsi

na řadě.“

„Slečna Líbalová!“ zavolali ji dovnitř velké místnosti.

Povšimla si, že se jedna z dívek trapně zasmála jejímu

příjmení. ……………………………………..