Krvavý Sevastopol

KAPITOLA 1

Září roku 1943 se překulilo do babího léta. Brzy ráno

se Kerčským průlivem protahovaly chuchvalce husté

mlhy, mířící podle větru na sever do Azovského nebo

na jih do Černého moře. Tříšť drobných kapiček omývala

obličeje a ruce hlídek, ale dokázala se prodrat

i do rukávů a za límce špinavých a páchnoucích uniforem.

Když se na obličeji srazila do větších kapek

a začala stékat dolů, vojáci vztekle sakrovali a neopatrně

tak prozrazovali svou polohu. I ta nejmenší kapička

totiž obsahovala mořskou sůl, pálící v očích

jako kyselina.

Rána byla nejnebezpečnější. Za průlivem, místy užším

než čtyři kilometry, čekali na svou příležitost Rusové,

desetitisícová uskupení rudoarmějců třesoucích

se na příležitost zakroutit Němcům krky. Časy snadných

vítězství wehrmachtu byly už dávno ty tam.

* * *

V jednačtyřicátém roce se Rusové hnali do bezhlavých

útoků, ti šťastnější vybavení zastaralými puškami

s dlouhými bodáky a pěti náboji na zbraň, ti méně

šťastní jen s násadami k lopatám. Někteří běželi jen tak

s prázdnýma rukama, měli si vzít zbraně po padlých

nebo raněných, zatímco všem za zády číhali dobře živení,

dobře oblečení a vyzbrojení příslušníci vojsk

NKVD s příkazem zastřelit každého, kdo by chtěl ve

strachu z německé přehradné palby ustoupit. Vzbuzo-

vali v Rusech takovou hrůzu, že se raději – pokud se

jim přes hustou kulometnou palbu podařilo doběhnout

až k německým liniím – hromadně vzdávali. Mnohé

jednotky pak často mívaly víc zajatců než vlastních

vojáků, což způsobovalo nepředstavitelné problémy se

zásobováním, transportem a střežením.

O rok později wehrmacht dosud vítězil, musel však

pro úspěch vyvinout daleko větší úsilí. Rusové se bránili

mnohem houževnatěji, byli lépe vybavení, a především

vyzbrojení. Zbrojovky a muniční továrny, odsunuté za

Ural, zahájily masovou výrobu mnohem dřív, než by

kdo považoval za možné. Nikdo se nezdržoval kopáním

základů, továrny vznikaly rovnou na promrzlé holé

zemi. Neměly nouzi o pracovní síly – v nebezpečných

provozech si neustále zahrávaly se životy statisíce vězňů,

ale i svobodných občanů byl dostatek, bok po boku

tu vedle sebe pracovaly ženy, třináctiletí výrostci i sedmdesátiletí

pamětníci předrevolučních časů. Jejich zapojení

do válečné výroby bylo podle státní propagandy

dobrovolné, avšak kdo nepracoval, nedostával potravinové

příděly. Pracovní týden byl sedmidenní a směna

trvala dvanáct i šestnáct hodin, i při velmi nízké produktivitě

práce se tak dařilo zásobovat Rudou armádu

vším, co potřebovala k přežití.

Důležitý příspěvek ruskému válečnému úsilí představovala

spojenecká pomoc, dopravovaná loděmi severní

cestou přes nezamrzající přístav Murmansk a jižní trasou

přes Perský záliv a Írán. Lodě přivážely zbraně

a munici, ale také potraviny, trvanlivé látky a pevné

boty, zkrátka vše, co potřebuje stát, jehož vlastní výroba

se zaměřuje výlučně na potřeby armády. Tak se Rusům

podařilo přežít i rok 1942, na jehož konci jejich

vojska obklíčila a zničila šestou německou armádu

u Stalingradu a vyhnala další skupinu armád z Kavkazu,

která neměla dost sil, aby splnila rozkaz říšského

kancléře a Vůdce německého národa Adolfa Hitlera:

dobýt vydatné naftové zdroje v oblasti Baku, bez nichž

by Rusové nemohli vést další válku.

Všechno, co se odehrávalo v této podivné válce, připomínalo

festival zmarněných příležitostí. Pouhé tři

horské divize bez těžkých zbraní, vyslané k dobytí

Murmansku, stačily silnou ruskou posádku jen znepokojovat,

přístav neovládly a provoz na dvoukolejné

železnici se jim podařilo nanejvýš na několik dní přerušit;

bez ohledu na řádění ponorek v Baltském moři

tak přísun válečné pomoci z USA, Británie a Kanady

neustále sílil a tyto dodávky stačily vynahradit průmyslovou

produkci, ztracenou okupací nejvýznamnějších

ruských průmyslových center.

Skupina armád Sever byla jen několik týdnů po začátku

války na nejlepší cestě k dobytí Leningradu, Vůdce

však její postup zastavil, protože se obával vpustit

obrněná vozidla do ulic města, kde by mohla být snadno

zničena, a nařídil pokořit svaté město bolševické revoluce

těsným obklíčením. Silné armádní uskupení,

které mohlo být po ovládnutí Leningradu úspěšně nasazeno

jinde, bylo nuceno přešlapovat na místě, a než se

Vůdce přece jen rozhodl útok obnovit, ruská obrana zesílila

natolik, že dobytí města už nepřicházelo v úvahu.

A co víc, skupina Sever pak musela zůstat na místě,

aby chránila bok vojsk útočících na Moskvu.

Skupina armád Střed se valila na ruské hlavní město

jako ocelová lavina, od června do začátku srpna 1941

zničila osm z devíti nasazených sovětských armád a tu

poslední vysílila natolik, že už nemohla být považována

za vážného protivníka. Německý generální štáb řešil

poslední, v podstatě už jen podružnou otázku – bude-li

Moskva dobyta na konci, nebo už v polovině srpna, aby

mohl řádně naplánovat zásobování vojsk v poli.

Hlavní ruské město zachránil v poslední chvíli opět

Vůdce: když byla ofenziva v nejlepším, odklonil nezadržitelně

postupující tanková čela na jih, kde se rýso-

vala možnost obsadit průmyslový Donbas dřív, než ho

ustupující Rusové stačí úplně zničit. Jeho armády tak

sice v prostoru Kyjeva dosáhly nikdy v historii nevídaného

vítězství – do zajetí padlo bezmála 670 000 ruských

vojáků –, avšak šance na rychlé dobytí Moskvy

tím byla zmařena. Tankové divize mohly obnovit ofenzivu

teprve v říjnu, kdy jim v rychlém postupu zabránily

hluboce rozbahněné cesty, důkladně vybudovaná

obranná pásma a posily, přepravené dokonce až ze Sibiře

a Dálného východu. Když pak na počátku prosince

udeřily až čtyřicetistupňové mrazy, bylo už na

nápravu příliš pozdě.

Dobytí Moskvy přitom nemělo jen politický význam,

tady se nacházel hlavní ruský železniční uzel,

jehož ovládnutí by paralyzovalo dopravu celé země,

tady se ve velkém vyráběly tanky T-34, jejichž hromadné

nasazení vyrovnalo a časem zcela zlikvidovalo

dosavadní převahu německých obrněných sil, jestliže

už pomineme výrobu kvalitních děl, v té době jediné

zbraně, schopné při dobrém velení přerušit nebo alespoň

maximálně ztížit vítězný postup wehrmachtu.

Dvouměsíční odklad hlavního náporu zastavil také

přebudování železniční sítě ze západu na východ na

evropský rozchod kolejí, vojska v poli tak nemohla být

zásobována, jak generální štáb naplánoval, a němečtí

vojáci se museli obejít bez zimní výstroje, bez pohonných

hmot a mazadel, schopných vzdorovat silným

mrazům. Poprvé od roku 1939 musel wehrmacht ustupovat

a jeho ztráty, především v důsledku mrazů, rychle

narůstaly. Obdivovaný Vůdce německého národa se

tak rozhodujícím způsobem zasloužil o první, zatím sice

jen dílčí, ale přece jen německou porážku.

Jaro 1942 přineslo wehrmachtu novou naději. Na

rychlé dobytí Leningradu a Moskvy už sice nebylo ani

pomyšlení, velice reálné naděje se však objevily na jihu

Ruska, kde Němcům stály v cestě jen silně prořídlé

sbory Stalinova chráněnce, zcela neschopného kníratého

maršála Buďonného. Skupina armád Jih se měla

podle generálního štábu vydat ke Stalingradu, rychle

dobýt prestižní cíl a přerušit dopravu po Volze, po železniční

síti druhé nejvýznamnější dopravní tepně

Ruska. Po pravém břehu řeky pak měla vyrazit na

Kavkaz a obsadit ropná pole, pokrývající svými výrobky

téměř veškeré potřeby Rudé armády, a zvýšit

mobilitu německých vojsk, odkázaných převážně na

pohonné hmoty, vyprodukované v rumunské Ploješti.

Znovu zasáhl Vůdce, odmítající plýtvat obrovskou

válečnou silou na „zbytky v hrůze prchající rudé chátry“,

a rozdělil uskupení na dvě. Jedno mělo snadno pokořit

Stalingrad, druhé prorazit Kavkazem a na

tureckých hranicích se spojit s Rommelovou africkou

armádou, podporující jeho útok od jihu. Bohužel Hitlerovo

váhání a přeskupení vojsk, které si vyžádalo několik

týdnů, umožnilo ruským silám spořádaný ústup, při

němž si stačily odvézt veškerou bojovou techniku a nahromaděné

zásoby, doplnit oslabené sbory čerstvými

zálohami a vybudovat pevné obranné linie, schopné

vzdorovat ofenzivě až do nástupu další kruté zimy……………………..