Žánry
Autoři
Série
Záblesky stínů (Série - Whispering Springs - 1)
od Zoe Luceová pracuje ve Whispering Springs jako úspěšná designérka interiérů. Ukrývá však před světem zvláštní schopnosti, díky nimž dokáže vycítit ze zdí pokojů události, které se v nich udály. Když vstoupí do ložnice svého nového klienta, je okamžitě zasažena vlnami hrůzy, vzteku a násilí. V tu chvíli je přesvědčena, že její klient zavraždil svou manželku, a tak si najímá soukromého detektiva Ethana Truaxe, aby jí pomohl záhadu objasnit. Vyřešit jednoduchou vraždu je pro Ethana hračka, zjišťuje však, že se Zoe to tak jednoduché nebude. Pronásledují ji podivné noční můry, a když jí začne vyhrožovat tajuplný vyděrač, hrozí, že ji její minulost dožene a překazí tak vyhlídky na společnou budoucnost s Ethanem.
1
_
Zdi na ni křičely.
„Ach, k čertu,“ zašeptala Zoe Luceová. Zarazila se ve
dveřích prázdné ložnice a zírala na bílé stěny. Ne teď. Ne
dnes. Ne tady. Opravdu tuhle práci potřebuju.
Zdi sténaly. Přes čerstvé vrstvy oslnivě bílého nátěru pulzovala
hrůza a děs. Němé výkřiky se odrážely od stropu
a podlahy.
Přiložila si prsty ke spánkům v čistě instinktivním, naprosto
zbytečném gestu. Pevně zavřela oči, aby se obrnila
proti zuřivým zášlehům ledových blesků, které jí probíhaly
celým tělem a končily v zamrzlém jezírku kdesi v blízkosti
žaludku.
Davis Mason šel na chodbě tak těsně za ní, že když se
náhle zarazila, stál jen jediný krok od ní. Nemotorně do ní
vrazil.
„Hups, promiňte.“ Snažil se nabýt znovu rovnováhy. „Nedával
jsem pozor.“
„Moje chyba.“ Nenápadně se snažila vycouvat ze dveří
zpět na chodbu. Venku to bylo jednodušší. Tady to zvládne.
Věnovala Davisovi, jak doufala, veselý, sebevědomý úsměv.
Nebylo to snadné, když z ložnice neustále pronikaly tlumené
výkřiky.
Nejraději by z toho domu utekla. Rychle. Ať už se v té
ložnici odehrálo cokoliv, pěkné to nebylo.
„Hej.“ Davis ji vzal jemně za rameno. „Jste v pořádku,
Zoe?“
Znovu se na něho roztřeseně usmála. Usmívat se na Davise
bylo relativně snadné. Byl pohledný a měl v sobě tu
pravou špetku rošťáctví. Kdyby ho měla přirovnat k nějakému
autu, byl by to elegantní evropský sporťák. A soudě podle
prostorného domova, ručně šité košile a kalhot a prstenu
s onyxem a diamantem byl také bohatý. Stručně řečeno,
pomyslela si smutně, ho až do tohoto okamžiku považovala
za ideálního klienta.
Teď se však samozřejmě všechno změnilo.
„Ano, nic mi není.“ Použila techniku, již se naučila na
hodinách sebeobrany, a zhluboka se nadechla. Vybavila si
učitelovy instrukce a vyhledala klidný, stabilní střed, který
měl být někde uvnitř ní. Bohužel však tuto část výuky ještě
tak dokonale nezvládla. Cítila jen, jak ji zaplavila obrovská
nervozita.
„Co se stalo?“ Davis se teď tvářil opravdu ustaraně.
„Jen mě začíná bolet hlava,“ odpověděla Zoe. „To se mi
stává často, když se zapomenu nasnídat.“
V poslední době jí lhaní nečinilo žádné potíže. Měla
v tom spoustu zkušeností. Jen škoda, že zatím nedokázala
přesvědčit sama sebe, pomyslela si. Trocha sebeklamu by
se jí teď docela hodila.
Davis ji pár vteřin pozorně sledoval a pak se uvolnil.
„Vynechala jste svou ranní dávku kofeinu?“
„A jídla. Asi mám nedostatek cukru v krvi. Měla jsem na
to pamatovat.“ Zoufale toužila změnit téma rozhovoru,
a tak nahlédla zpět do ložnice a plácla první věc, která ji napadla.
„Co se stalo s postelí?“
„S postelí?“
Oba se zadívali na široký, prázdný prostor na dřevěné podlaze
mezi dvěma masivními nočními stolky.
Zoe nervózně polkla. „Zbytek domu je vybavený,“ vysvětlila.
„Nemohla jsem si nevšimnout, že tu chybí postel.“
„Odvezla si ji,“ odpověděl Davis stroze.
„Vaše bývalá manželka?“
Povzdechl si. „Tu zatracenou postel zbožňovala. Sháněla
ji celé měsíce. Přísahám, že pro ni znamenala víc než já.
Když odešla, byla to ta jediná věc, kterou si chtěla mimo
osobních věcí vzít s sebou.“
„Aha.“
„Víte, jak to s rozvody chodí. Ty největší hádky se často
týkají těch největších a nejpitomějších maličkostí.“
Ať už šlo o cokoliv, pomyslela si Zoe, chybějící postel
rozhodně nebyla malá.
„Chápu.“
Davis se jí zadíval do tváře. „Bolest hlavy se vám zhoršuje?“
„Až si dám oběd a šálek kávy, budu hned v pořádku,“
ujistila ho.
„Víte co: zbytek domu už jste viděla. Určitě už jste získala
celkový pohled. Co kdybychom si dali pauzu a zašli si
do klubu pro něco k jídlu? Budeme si aspoň moci popovídat
o vašem prvním dojmu.“
Při pomyšlení na jídlo se jí zvedl žaludek. Ze zkušenosti
věděla, že v sobě nic neudrží, dokud se neuklidní. A to
mohlo chvíli trvat. Tohle byl opravdu ošklivý zážitek a naprosto
ji zaskočil.
Byla to však jen a jen její chyba. Měla si dát lepší pozor
a nevcházet do toho pokoje tak lehkomyslně. Zabrala se
však do plánování místností, naprosto se soustředila, a zbytek
rozlehlé rezidence vypadal tak nově, tak čistě. Jednoduše
žádné potíže neočekávala, a jak už tomu často bývá, tvrdě
za to zaplatila.
„Ráda bych s vámi zašla na oběd, ale obávám se, že budu
muset běžet.“ Předstírala, že se dívá na hodinky. „Mám
dnes odpoledne ještě další schůzku a musím se na ni připravit.“
Davis zaváhal. „Pokud tedy musíte –“
„Bohužel ano.“ Snažila se do hlasu vložit omluvný tón.
„Opravdu musím jít a máte pravdu, prozatím jsem viděla
vše, co jsem potřebovala.“ A vycítila mnohem víc, než jsem
chtěla, mnohokrát děkuji. „Mám plán domu, který jste mi
dal. Okopíruji si ho a připravím pár náčrtů, abyste měl
představu, co mám v plánu.“
„To bych velmi ocenil.“ Davis nahlédl do ložnice a poněkud
žalostně potřásl hlavou. „Přiznávám, že nemám moc
velkou vizuální představivost. Je pro mě jednodušší něco
pochopit, když to vidím na papíře.“
„To pomůže vždy. Vydržte, podívám se do diáře.“
Sáhla do své objemné brašny, jedné z šesti podobných
kabel různých barev, které měla. Všechny fungovaly jako
aktovky a kabelky zároveň. Dnes si vybrala zelenou, protože
se jí líbilo, jak kontrastovala s tmavě fialovým kalhotovým
kostýmem.
Lovila v jejích rozlehlých hlubinách, odstrčila malý fotoaparát,
skicář, metr, průhlednou plastovou krabičku s řadou
barevných tužek a zvýrazňovačů, složku s látkovým vzorkovníkem
a velkou, starožitnou mosaznou kliku s kroužkem
klíčů od svého bytu.
Diář se schůzkami ležel až na dně. Vyndala ho a otevřela.
„Hodím pár nápadů na papír,“ prohlásila energicky, „a
zkusím pro vás připravit pár předběžných návrhů do konce
tohoto týdne. Co kdybychom se sešli v mé kanceláři v pátek
odpoledne?“
„V pátek?“ Davis se tvářil jasně zklamaně. „To je až za
týden. Musíme čekat tak dlouho? Rád bych začal co nejdříve.
Pravda je, že od té doby, co má žena odešla, je to tu
značně depresivní.“
Jo, vsadím se, že je, pomyslela si.
„Rozumím,“ pronesla nahlas. Snažila se mluvit soucitným
hlasem. Nebylo to snadné, vzhledem ke skutečnosti,
že jí vlasy na zátylku dosud stály hrůzou a pod rukávy lehkého
saka jí naskakovala husí kůže.
„Opravdu se snažím na vše dívat pozitivně,“ prohlásil
Davis. „Ale ten rozvod mě stojí celý balík. Mám dojem, že
účty od právníků už nikdy nepřestanou chodit.“
Podle všech dostupných důkazů se zdálo, že Davis Mason
vyšel z rozvodu v dokonalém stavu. Tedy finančně.
Z toho, co viděla, vlastnil velmi drahý dům, za jehož přebu-
dování byl připraven jí slušně zaplatit, a získal členství
v drahém venkovském klubu. Nic z toho mu však nahlas
neřekla.
Rychle se učila, jak se k čerstvě rozvedeným mužům
chovat diplomaticky, protože zjistila, že pro designéry, jako
byla ona, představovali spoustu možností. Lidé, kteří se
vzpamatovávali z rozpadlých manželství, často toužili přebudovat
své domovy. Byla to pro ně jistá forma terapie, jež
jim pomáhala zapomenout na emocionální vypětí způsobené
rozchody.
Procházela stránky v diáři, předstírala, že zkoumá svůj
program. Náhle v kůži vázaný svazek s rozhodným gestem
sklapla. „Obávám se, že mám plno. Pátek je jediný den, kdy
vám mohu věnovat tolik času, kolik si tento projekt zaslouží.
Vyhovovala by vám druhá hodina odpoledne?“
„Zdá se, že nemám na výběr.“ Davis se netvářil potěšeně.
Byl zvyklý na to, že dostal vždy to, co chtěl. „Tedy pátek.
Nechtěl jsem být netrpělivý. Jen bych už rád začal.“
„Samozřejmě. Když už se člověk rozhodne proměnit
svůj domov, vždy se přirozeně nemůže dočkat, aby se do
toho už už pustil.“ Mluvila rychle, snažila se do hlasu vložit
profesionální, pracovní tón. „Přebudování celého domu
je však složité, a pokud v této fázi uděláme nějaké chyby,
bude nás to stát spoustu peněz.“
„Jo, to už jsem zjistil sám.“ Znovu se ještě jednou zahleděl
do ložnice. „Pustil jsem se do malování této místnosti,
a záhy jsem si uvědomil, že potřebuji odbornou pomoc.
Domníval jsem se, že vymalovat ty zdi na bílo nebude žádný
problém, ale jakmile jsem skončil, došlo mi, že to vypadá
divně. Chtěl jsem, aby to tam vypadalo světle a vzdušně,
ale místo toho –“ Pokrčil rameny a nechal větu nedokončenou
s výrazem kdo ví.
Ale místo toho působila ložnice stejně útulně jako pitevna
či komnata na balzamování, pomyslela si Zoe v duchu. Ten
dojem nedokázaly zjemnit ani jasné arizonské sluneční paprsky
tančící na hladině safírově modrého bazénu venku.
Některé z nepříjemných pocitů se daly přičíst oslnivě bílému
nátěru, věděla však, že skutečný problém spočíval v tom, co
se v této ložnici stalo. Některé věci se novou vrstvou nátěru
zakrýt nedaly.
Věděla také, že pan Ideální Klient emoce uvězněné ve
zdech vědomě nevnímal. K vlastní neustálé lítosti se nikdy
nesetkala s někým, kdo by dokázal zachytit stejné věci jako
ona – čirou, ryzí energii. V mnoha případech si však povšimla,
že někteří lidé na nějaké hluboké paranormální
úrovni na jisté místnosti mírně, podvědomě reagují.
Ze zkušenosti také věděla, že si má svá zjištění nechávat
pro sebe.
„Vybral jste si chladnou, oslnivě bílou barvu.“ Znovu
o krok ustoupila, aby byla od ložnice ještě dál. „Vím, že se
zdá, že čistá bílá je jednoduchá a nekomplikovaná, ale ve
skutečnosti to s ní není snadné, protože odráží příliš mnoho
světla, obzvlášť tady na poušti. Když navíc přidáte nábytek,
obvykle vrhá hluboké, chladivé stíny. Nakonec pokoj naprosto
postrádá pohodlí a harmonii. Je dobře, že jste s malováním
po tomto pokoji přestal.“
„Tušil jsem, že to nebude ten správný směr.“ Davis ji
gentlemansky vybídl, aby šla po chodbě před ním. „Musím
vám říct, Zoe, že když jsem se rozhodl, že potřebuji profesionální
designérku, moc jsem v tohle feng shui, které provádíte,
nevěřil.“
„Spousta lidí má pochyby, dokud to nevyzkouší.“
„Věděl jsem, že je to velmi módní a oblíbená záležitost.
Ženy z venkovského klubu o ničem jiném nemluví. Když
mi dávala Helen Weymouthová vaši vizitku, neustále básnila
o tom, jak jste jí po rozvodu kompletně proměnila celý
dům. Říkala, že dokonce uvažovala o tom, že ho kvůli
všem těm špatným vzpomínkám prodá. Chválila vás za to,
jak jste celému místu propůjčila úplně jinou atmosféru.“
„Práce na domu paní Weymouthové byla velmi zajímavá.“
K hlavním dveřím už je to jenom kousek. Ještě pár minut
a bude odtud pryč. „Paní Weymouthová mi nechala úplně
volnou ruku.“……………………………………….
Autor: | Krentz, Jayne Ann |
Překladatel: | Čermáková, Daniela |
Série: | Whispering Springs |
Pořadí v sérii: | 1. |
Název: | Záblesky stínů |
Původní název: | Light in Shadow |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-470-7 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 336 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 26.10.2011 |