Protiútok

Vysoký blonďatý Angličan v uniformě RAF dupl na

brzdy. Tvrdě. Džíp s maskovacím vzorem smykem zastavil

v hustém oblaku prachu. Tady je ta díra v dvoumetrovém

normandském živém plotu podél pobřežní

silnice, o které mu řekli. Byl na místě. Vyskočil ze sedadla

řidiče, zvedl kapotu a jal se odmontovávat palec

rozdělovače.

Po rozstřílené silnici kolem něj drkotaly a poskakovaly

náklaďáky a džípy vezoucí střelivo pro nový výpad.

Napravo srovnávali zpocení ženisté v nátělnících

buldozery přistávací dráhu a na poli za ní pohřbívali barevní

vojáci ze Sboru registrace hrobů čerstvé mrtvé

z Pattonovy 3. armády. Pod žhnoucím srpnovým sluncem

panoval metodický, energický zmatek, jaký si Angličan

pamatoval z časů mládí, kdy v polích rodného

Gloucestershiru pozoroval stavění cirkusového stanu.

Poté, co imobilizoval džíp, jak nařizovaly předpisy,

protáhl se křovím. Od téhle chvíle už bude odkázán

jen na vlastní nohy. Rychle překonal příkop u cesty

a vyšplhal se na pěšinu vedoucí k hlavnímu stanu. Vědom

si důležitosti informace, kterou přináší, klusal

bujnou zelenou loukou navzdory únavě z dlouhé jízdy

podél pobřeží. Sehnul se a proklouzl dalším houštím,

aby se vynořil v jiném světě.

V půlkruhu na závětrné straně malého sadu byla základna

americké 12. skupiny armád. Připadalo mu to

jako prázdninový tábor v nějakém zapomenutém kou-

tě Devonu. Jen pravidelné burácení dělostřelby na

frontě připomínalo, že sotva tucet mil odtud se vojáci

generála Bradleyho, uvěznění již ode dne D před dlouhými

dvěma měsíci ve vražedné krajině živých plotů,

zoufale snaží prolomit německou linii.

Cestu mu náhle zastoupila stráž. Angličan ukázal

svou zvláštní propustku. Voják sloužil u hlavního

stanu dost dlouho na to, aby věděl, že každý s takovýmhle

papírem musí být ihned zaveden k velícímu

generálovi.

„Tudy, pane,“ vydechl, jako by se právě setkal se samotným

Bohem.

O minutu později stál Angličan před generálem

v jeho kanceláři v obrovském karavanu. Generál Omar

Nelson Bradley mu vlídně potřásl rukou a zamrkal

očima za brýlemi s ocelovými obroučkami.

„Rád vás zase vidím, Winterbothame,“ pronesl naříkavým

středozápadním hlasem. „Vy chlapci z Londýna

jste opravdovou pomocí. Nečekal bych, že o druhé

straně budete mít tak přesné informace. Jediný problém

je, že je těch parchantů tolik.“ Ušklíbl se a nabídl

agentovi SIS židli. „A co vás přivádí z blahobytu Londýna

sem k nám?“

Kapitán Winterbotham, ochránce přísně střeženého

tajemství Ultra,1) střelil pohledem po dveřích. Byly

zavřené. Zaváhal jen na zlomek sekundy, než se pustil

do vysvětlování důvodu své spěšné cesty z Londýna

do válkou rozervané Normandie.

„Generále, včera jsme zachytili zprávu z Hitlerova

velitelství adresovanou novému vrchnímu veliteli na

západě, polnímu maršálovi von Klugemu. Němci začínají

stahovat tanky z celé Montyho fronty.“

„Na koho se chystají?“ ptal se Bradley dychtivě

s bojovně vysazenou bradou.

„Na vás.“

„Pane jo,“ vydechl generál. „Dobrá, Winterbothame,

perte to do mě – přímo do hlavy.“

„Byl to dvoustránkový telegram, pane. Hitler nařídil

von Klugemu stáhnout všechny obrněné jednotky SS

z Montyho fronty, plus všechny další tanky, které dokáže

dát dohromady, a asi pět divizí pěchoty. Jejich cílem

je znovudobytí Avranches a…“

„Nemusíte to tak rozmazávat, Winterbothame,“ přerušil

ho Bradley. „Ten blázen Patton už řádí hluboko

v Bretani. Jestli nepřítel dokáže proniknout u Avranches

k moři, odřízne Pattonových devět divizí a zároveň

obklíčí zbylé jednotky 12. skupiny armád v obtížné

krajině, z níž se už prodíráme osm týdnů.“

„Přesně, pane.“

„Fajn,“ drbal si Bradley těžkou bojovnou bradu.

„Kde a kdy?“

„Podle depeše Hitler nařídil, aby v čele útoku stál

elitní pluk SS Wotan. Zaútočí na městečko Mortain za

úsvitu 7. srpna.“

„Takže mám dva dny, abych se na ně připravil,“

uvažoval Bradley, zatímco Angličan pozorným pohledem

pátral po známkách slabosti nebo strachu. Ale

představa, že na jeho slabé křídlo udeří celkem devět

divizí, generála, zdá se, neznepokojovala. Jeho tvář

zůstala zamyšlená, nicméně klidná.

„Musím vás ale upozornit, pane, že čelní americké

jednotky nesmějí být za žádných okolností upozorněny

na hrozící německý útok. Ministerský předseda

na tom výslovně trval. Pokud by měl nepřítel pocit,

že vlezl do pasti, mohlo by to vážně ohrozit Ultra.

V takovéto situaci by si snadno spočítali, že celý

plán útoku prozradil jejich vlastní telegram, a to by

byl konec Ultra. Pravděpodobně by změnili celý

systém.“

Bradley pomalu pokýval hlavou.

„Rozumím. Můžete Winnieho ujistit, že čelní jednotky

nebudou uvedeny do pohotovosti. I když je samozřejmě

musím posílit čerstvými vojáky, aby zadržely

úder, jakmile útok začne.“

„Souhlasím, pane. Proti tomu nemá premiér námitky.

Ale první den útoku musí vaši muži odolávat Wotanu,

jak nejlépe dovedou.“

„Wotan… Neslyšel už jsem to jméno, Winterbothame?“

podrbal se Bradley na ostříhané hlavě.

„Překvapilo by mě, kdyby ne, pane. Wotan je nejobávanějším

plukem celé německé armády. Od roku

1939 byl v čele každého útoku – Belgie, Holandsko,

Francie, Řecko, Afrika, Rusko. Bojoval na všech frontách

a byl znovu a znovu decimován. Ale základní

kádr zkušených důstojníků a poddůstojníků se z toho

vždycky dokázal vylízat do perfektní kondice a pluk

nikdy netrpěl nedostatkem fanatických mladých nacistů,

kteří plnili jeho řady. Zdá se, že zemřít za Wotan

považují téměř za čest. Zkrátka, úderný pluk SS Wotan

je nejbojeschopnější jednotka, jakou Němci mají. Na

druhé straně fronty jí říkají Vůdcova úderná brigáda.“

„A já mám nechat tuhle bandu zabijáků vrhnout se

na moje nic netušící vojáky na levém křídle?“ Generál

najednou vypadal velmi znepokojeně. Winterbotham

zvolna přikývl.

„Pokud chceme udržet tajemství Ultra, pane, obávám

se, že budete nucen. Není jiná možnost.“

Generál Bradley se zahleděl ven z okna přívěsu.

Srpnová obloha barvy olova vypadala zlověstně.

„Chudáci,“ řekl tiše, skoro jako by mluvil sám k sobě.

„Chudáci moji…“