Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Pochoduj nebo zemři

od
Kessler, Leo
  • Úderný pluk SS Wotan, který utrpěl těžké ztráty u Monte Cassina, byl doplněn na plný stav a právě se přesouvá Francií na normandskou frontu. Jakmile ale Spojenci zahájí invazi do jižní Francie, je okamžitě přesunut na toto bojiště. Zaprvé se totiž zrovna nachází příhodně blízko operační oblasti, za druhé Wotan je vždy tam, kde nejvíce hoří. Jenže frontová linie se hroutí a navíc na francouzském venkově tou dobou ve velkém operují partyzáni, a tak von Dodenburgovým mužům nezbude, než překonávat nastražené pasti a bojovat proti všem najednou.

  • PROLOG

    VOLÁNÍ DO ZBRANĚ

     

    Obloha měla barvu olova. Vzduch byl těžký a vlhký.

    V borovicích hlasitě cvrkaly cikády. Nad nehybnou

    hladinou moře se v modrých vlnách tetelil horký

    vzduch. Všude panovalo napjaté očekávání.

    Čekali, až přijdou, už skoro tři měsíce, od června,

    kdy se Angloameričané vylodili v Normandii, zakopaní

    na horkém pobřeží, u něhož si před válkou užívali

    milionáři. Protože přijít museli. Přijdou z moře, prorazí

    tenkou linii obrany a kvapem zamíří na sever, aby se

    spojili se svými krajany v Normandii. Od okamžiku,

    kdy polní maršál Rommel nařídil vybudování Jižního

    valu, překypovalo celé toto francouzské pobřeží horečnou

    aktivitou. Každý hotel, restaurace i soukromá

    vila s výhledem na moře byly obestavěné cihlami

    a přeměněny v opěrný bod. V každé zátoce, ústí řeky

    či na pláži byl natažen ostnatý drát, položené miny

    a byly zajištěny kulometnými hnízdy, protitankovými

    děly a plamenomety. Na každý kilometr připadly tři

    bunkry a jedna baterie těžkých děl. Všude byla vysázena

    obrovská minová pole, táhnoucí se od pláží až ke

    strmým bílým útesům.

    Ovšem nejen pobřeží bylo opevněné proti útočníkům.

    Vnitrozemí za obrannou linií bylo také připraveno

    na útok. Ploché pásy země byly poseté protitankovými

    překážkami, potažené ocelovým drátem, který

    utrhá křídla kluzákům, a byly vztyčeny špičaté kůly,

    na něž se nabodnou nic netušící parašutisté. Do hloub-

    ky dvaceti kilometrů v prostoru od italských hranic až

    po španělské se na ně připravovala celá jižní Francie.

    A nyní přicházeli. Rozvědka hlásila shromažďování

    armád v Itálii. Vzdušný průzkum odhalil invazní plavidla

    na Korsice. Americká flotila byla zpozorována, jak

    plnou parou proplouvá Gibraltarskou úžinou. Churchill

    se vypařil z nepřátelské metropole Londýna a všichni

    věděli, co to znamená – ten starý ožrala vyrazil osobně

    přihlížet vylodění.

    A tohoto horkého úsvitu 15. srpna 1944 konečně přišli.

    Začalo to čímsi jako řevem rozzuřené obludy na moři,

    hlubokým vrčením nepodobajícím se ničemu jinému

    na světě. Jako pokřik lovců se to vracelo s mnohonásobnou

    ozvěnou. Důstojníci vztyčili ruce, připravení dát

    znamení. Poddůstojníci našpulili rty k píšťalkám. Ve velitelských

    bunkrech se štábní důstojníci hrbili nad telefony.

    Další ztuhli s očima rozšířenýma strachem u poplachových

    tlačítek.

    Ozvalo se zakvílení jako z rozladěných varhan. Odstřelovači

    se instinktivně stáhli ze střech i se svými

    puškami. Střelci minometů se choulili k sobě jako zasažení

    náhlou vichřicí. Rozkazy zmrzly důstojníkům

    na rtech. Nekonečné dusivé ticho. V dálce na moři zablikala

    červená světélka. A stále žádný zvuk. Copak to

    nikdy nezačne?

    S drsným triumfálním jekem se přiřítilo čtyři sta projektilů

    a udeřilo do země, až se pod tou krutou ranou

    otřásla. Hrozivé napjaté ticho bylo během okamžiku

    přerušeno. Začalo předinvazní ostřelování a všude se

    náhle rozpoutalo peklo.

    Byl to nekončící a mnohohlasý rámus. Dunění děl.

    Zlověstné vytí střel nad hlavou. Zuřivé, mnohokrát zesílené

    staccato šrapnelů vpředu. Oheň, střelný prach,

    kousky kovu velké jako pěst, hlína, písek, kamení –

    a mrtvoly. Tato lidmi působená smršť se pomalu plazila

    vpřed – od pláží vzhůru po útesech do krajiny za nimi

    –, trhala vše, co jí stálo v cestě a pohlcovala všech-

    no za silného vzteklého vytí, jež znamenalo smrt. Po

    pláži běžel splašený kůň s hořící hřívou. Do růžova

    uvařený kuchař plaval v kotli vlastní polévky. Pomocná

    rota, všichni v naleštěných botách a s vyčištěnými

    zbraněmi, narovnaná jako sardinky v plechovce

    po straně přístupové cesty bez jediné známky zranění.

    Bezruký desátník snažící se ošetřit důstojníka, z jehož

    nohou zbývaly krvavé pahýly. Mrtví a umírající, všude

    oheň a spoušť…

    Ve všech velitelských bunkrech vyzváněly telefony.

    Důstojníci s popelavými obličeji a vyděšenými pohledy

    běhali sem a tam. Kurýři ujížděli krajinou se špatnými

    zprávami. Plage de Rayol dobytá… Nepřátelské

    jednotky se vyloďují na Cap Negre… Loďstvo u Cannes…

    Útočné oddíly míří na St. Tropez… Hlášení štábních

    důstojníků se mísila se zoufalým voláním o pomoc,

    podporu, rozkazy.

    „Plamenometný útok na bunkr B… Nemůžeme je

    zastavit, od pláže se jich valí stovky… Máme posledních

    pět granátů… žádáme o povolení se stáhnout…

    Všichni důstojníci kromě mne mrtví – co mám dělat…

    co mám dělat, pane generále?“

    Důstojníkům generála Wieseho připadala velká

    vzdušná flotila, chystající se zaútočit na týlové pozice

    německé 19. armády, zlověstná, nicméně majestátní.

    Dlouhé řady bombardérů, o nichž věděli, že za sebou

    mají dlouhou cestu přes Středozemní moře z Itálie, házely

    ve vycházejícím slunci prasátka jako čarovná světélka.

    Značkovači cílů před nimi už shodili světlice

    a nyní se v ladných křivkách otáčeli na zpáteční cestu.

    Světlice se pomalu snášely v rozšiřujících se fontánách

    jako drahokamy neochotně se poddávající zemské

    přitažlivosti. Konečně se probudil flak a poďobal

    oblohu hnědými a šedými obláčky vybuchujících střel,

    mezi nimiž prolétaly obrovské letouny zdánlivě netknuté.

    Na nevlídném nebi rozkvetly padáky parašutistů.

    Bílé, červené, zelené, žluté, byly jich stovky, tisíce.

    Také kluzáky se odpoutaly. Velké neohrabané krabice

    ze dřeva a plátna se v děsivém tichu snášely k zemi,

    aby vyložily svůj náklad mužů a materiálu. Jeden ze

    strojů přistál v aleji cypřišů, o něž si utrhal křidla, a trhaně

    zastavil. Další tvrdě narazil do velkého dubu,

    udělal přemet a dopadl na záda jako mrtvý brouk. Nikdo

    se nedostal ven. Někteří z pilotů se pokusili použít

    naostřené kůly, které pokrývaly pole okolo velitelství,

    jako brzdy. Naletěli do nich rychlostí osmdesáti kilometrů

    za hodinu a v obrovském mračnu prachu a s bušením

    vyklepávajícím kosti z těla zastavili. Jiní neměli

    tolik štěstí. Jejich kluzáky se napíchly na kůly nebo je

    roztrhal ocelový drát. Ležely na polích jako utýraní

    ptáci s ulámanými křídly a z rozervaného plátna trupů

    jim čouhaly polámané vzpěry.

    Ale ani kluzáky, ani parašutisty nebylo možné zastavit.

    Zformovali se, sebrali svou výstroj, naložili džípy

    a vyrazili přes pole a pod stromy ověšenými padáky

    do útoku…

    „Shodili jednu parašutistickou divizi, pane generále…

    Části 36. a 45. americké pěší divize jsou také na břehu

    a začínají postupovat na sever. Také jsme zjistili, že

    francouzská první…“

    Generál Wiese, velitel německé 19. armády, hypnoticky

    poslouchal, jak jeho zpravodajský důstojník

    předčítá poznámky ze zápisníku. Zvenčí podzemního

    bunkru slyšel tlumené burácení děl a řev letadel. Hektické

    klapání dálnopisů, neustálé zvonění polních telefonů

    a přebíhání štábu sem a tam uvnitř mu také prozrazovalo,

    že jeho armádě v jižní Francii se krátí čas.

    Nepřítel udeřil, jak už se dlouho očekávalo, ale v síle,

    kterou nepředpokládal.

    „Zkrátka, pane generále,“ uzavřel obrýlený zpravodajec,

    který v civilu býval učitelem, „očekáváme, že

    do dnešní třiadvacáté hodiny vylodí Angloameričané

    devadesát až devadesát pět tisíc vojáků.“ Upravil si

    cvikr, odkašlal si a hleděl na generálovu plešatící hlavu,

    jako by byl zpátky na maloměstském gymnáziu

    a dožadoval se odpovědi od hloupého žáka.

    Wiese nikam nespěchal. Znal rezervní plán vrchního

    velení pro případ invaze. Měl za úkol vydržet co

    nejdéle, ale nesměl nechat svou armádu obklíčit. Vůdce

    nepovažoval jižní Francii za natolik důležitou, aby

    na ni obětoval celou armádu. Devatenáctá měla povolení,

    bude-li to považovat za nezbytné, ustoupit po celé

    šířce francouzského území na sever, kde bude využitá

    pro podporu mohutného protiútoku, který vyžene západní

    Spojence z Normandie zpět do moře, odkud přišli.

    Štáb v Berlíně už triumfálně hovořil o druhém

    Dunkerque. Wiese si zamyšleně třel bradu, jako by

    kontroloval, zda je toho rána správně oholen.

    „Co obrana pobřeží, Dietrichu?“

    „Nesouvislá, pane generále,“ nahlédl důstojník znovu

    do svého bloku. „Na několika místech se naši muži

    drží proti nadlidské přesile vznešeně a hrdinně…“

    „Dost bylo hrdinství, Dietrichu,“ mávl Wiese malátně

    a jako by znuděně rukou. „To nechte Jedovatému

    trpaslíkovi*) pro domácí publikum. Jen fakta, prosím.“

    Dietrich se začervenal a rychle si vyčistil brýle,

    čímž zakrýval svou nervozitu podobně, jako když nějaký

    všetečný inspektor navštívil jeho třídu.

    „Jak 148., tak 242. pěší divize se začaly stahovat, alespoň

    tak tomu bylo, když jsme o nich slyšeli naposledy.“

    „Slyšeli naposledy?“ napřímil se Wiese prudce a jeho

    malátnost byla rázem ta tam. „Co má tohle krucinál

    znamenat?“

    Dietrich těžce polkl.

    „Veškerý rádiový i telefonní kontakt mezi Ruffiacem

    tady,“ měl na mysli hlavní stan, „a velitelstvími

    těchto dvou divizí byl před čtvrt hodinou přerušen.“

    Wiese si přitiskl ruku na čelo jako těžce zkoušený

    člověk a chvíli nebyl schopný reagovat.

    „Ale to nemůžete myslet vážně… To není možné!

    Celý pluk se vzdal… absolut unmöglich!“ zíral

    na druhém konci velké podzemní místnosti nevěřícně

    důstojník s červenými lampasy generálního

    štábu na švech plandavých jezdeckých kalhot na telefon………….

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Lusk, Jan
    Název: Pochoduj nebo zemři
    Původní název: March or Die
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-362-5
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 328
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 24.11.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.