Autoři

Série

Jízda smrti

od
Kessler, Leo
  • Úderný pluk SS Wotan se právě zdecimovaný vrátil z tažení na Moskvu. Přeživší veteráni mají jen pár dní na zotavenou, než dorazí čerstvé posily, a pak se spolu s nováčky musí ihned pustit do výcviku pro další bojovou operaci. Vůdce totiž nadnesl smělý plán obklíčení a zničení milionové sovětské armády západně od Stalingradu mezi řekami Don a Doněck, jakmile skončí zima, po němž má následovat výpad na Kavkaz a obsazení ropných polí u Kaspického moře. Podaří se von Dodenburgovi a jeho mužům tento troufalý plán uskutečnit?

  • 1.

    „Paříž – sladká Paříž!“ vzdechl hlasitě scharführer

    Schulze, když vojenský automobil s nákladem špinavých,

    otrhaných a zavšivených poddůstojníků SS z úderného

    pluku Wotan, přivezených přímo z ruské fronty,

    vjel na rušné Place Pigalle.

    „Štípni mě, jestli se mi to nezdá,“ hlesl Schulzeho

    parťák rottenführer Matz. Zavřel oči a zavrávoral na

    korbě náklaďáku, jako by na něj šly mdloby. Několik

    vší z něj rychle přeskočilo na blůzu souseda jako krysy

    opouštějící potápějící se loď.

    „Vidíš tu hromadu šťavnatýho ženskýho masíčka,

    Matzi?“ hleděl vzrušeně statný Hamburčan krví podlitýma

    očima na šlapky všude kolem. „Nohy až k těm rozkošným

    prdelkám. Drž mě, kamaráde, asi jsem právě

    dostal měsíčky! Tohle je chtíč na první pohled. Hurá!“

    Posedlý myšlenkou na to, k čemu brzy dojde, si

    zhluboka přihnul ze své placatky a ohryzek mu v krku

    poskakoval nahoru a dolů jako splašený. S divokým

    zavýsknutím odhodil prázdnou láhev od vodky přes

    postranici, až se rozbila do spršky střepů. Elegantní

    francouzské prostitutky a jejich pasáci v lesklých pruhovaných

    oblecích a kožených botách užasle zírali na

    hejno špinavých, ječících a hvízdajících esesmanů, jako

    by to byla stvoření z jiného světa – což byla svým

    způsobem pravda, ačkoli Francouzi si toho nevšimli.

    Náklaďák zpomalil. Poddůstojníci rychle popadli své

    pytle, napěchované zbožím, které prodají na pařížském

    černém trhu, aby utržené peníze utratili za děvky. Rottenführer

    Matz v duchu rychle počítal, na kolik holek

    mu vydělá sklenice pravého ruského kaviáru, ale ani na

    chvíli nespouštěl nenasytné oči z vysoké dlouhonohé

    děvky opírající se o lampu a líně pohupující kabelkou,

    jejíž vlhké, temně rudé rty byly lákavě pootevřené.

    „Koukni na támhletu, Schulze!“ vydechl chraptivě,

    přemožen chtíčem při pohledu na vytáhlou Francouzku

    v králičím kožichu a velmi krátké sukni. „Mohla by

    mi profukovat trombón každej den! U velký kurvy

    z Buxtehude, kde psi štěkají ocasem, do tý nádherný

    huby bys ho lehce strčil i napříč!“

    To už bylo na Schulzeho příliš. S obličejem zrudlým

    ostrým stepním větrem, spoustou vodky a vzrušením

    z vyhlídky na „šťavnatý masíčko“ se vrhl přes bočnici

    stále se pohybujícího vozu a dopadl na dlažbu jako pytel

    cementu. Ani si toho nevšiml. Svíjel se na zemi před

    zástupem zděšených děvek a svíral si rozkrok.

    „Pomozte mi z agónie, drahé dámy noci!“ křičel.

    „Snažně vás prosím. Letos jsem ještě neviděl ženskou

    štěrbinu! Pokud mě hned teď nezachráníte,“ skučel

    a žalostně vzhlížel vzhůru k nim (a přitom samozřejmě

    i přímo pod jejich krátké sukně), „přísahám…

    prasknu… Tady na tomhle místě se jednoduše rozletím

    na kousky.“

    Hlas velkého poddůstojníka se zajíkl jako by naprostým,

    nevýslovným zoufalstvím. Náklaďák mezitím

    zastavil a nadržení poddůstojníci začali seskakovat

    na zem. Ale scharführera Schulzeho nečekal takovýto

    nepěkný a ponižující konec – alespoň prozatím. Oberscharführer

    Metzger, jemuž se za jeho zády říkalo Řezník*),

    se už postavil čelem k netrpělivým dovolenkářům,

    připraven vnést po svém do jejich sprostých brutálních

    životů trochu světla a přívětivosti.

    Obrovitý oberscharführer s prasečíma očkama a býčími

    rameny si dával na čas a jako vždy si vychutnával

    moc nad příslušníky Wotanu. V duchu si říkal, že je už

    od roku 1939 vidí přicházet a odcházet, požírané bitvami

    na západě i na východě, ovšem on, oberscharführer

    Alois Metzger, zůstává naživu.

    Nakonec zaujal svůj oblíbený postoj – jeden z těch,

    které často nacvičoval před zrcadlem v soukromí své

    ubikace – široce rozkročený, velké tlapy zapřené v bok,

    v zarudlé tváři zbabělce výraz naprostého pohrdání

    a znechucení, jako by se stěží dokázal přimět k pohledu

    na hrůzy vyrovnané před ním.

    „Tak, vy pochcánkové, a vy úchyláci Schulze a Matzi

    taky, dobře mě poslouchejte!“ zahřměl.

    Schulze noblesně nadzvedl pravou nohu a vypustil

    jeden ze svých proslulých a poměrně muzikálních prdů.

    Měl s tím docela úspěch. Pár šlapek, které nezůstaly

    omráčené náhlým zjevením těchto otrhaných obrů,

    dokonce obdivně zatleskalo. Scharführer Schulze,

    gentleman ze staré školy, se jim pokorně uklonil. Na

    Řezníka to takový dojem neudělalo. Jeho hovězí tvář

    zbrunátněla.

    „To je hrubá drzost, Schulze! Udělej to ještě jednou

    a zašiju ti tvou špinavou prdel, takže budeš muset prdět

    ušima! Klar?“ řval a vztekle prskal malému Matzovi

    do obličeje.

    Schulzem to ani nehnulo. Nic nedokázalo zkalit jeho

    povznesenou náladu. Na Matze to však zapůsobilo.

    Elegantně si setřel sliny z vrásčité tváře.

    „Hej, dávej bacha, oberschar! Myl jsem se před

    čtvrt rokem, než jsme vyrazili na Rusáky. Nepotřebuju

    se mejt znova!“

    „Víš, co mi můžeš,“ vztyčil Řezník vztekle prostředník

    podobný chlupaté klobáse.

    Matz, posilněný pohledem na vytáhlou dlouhonohou

    děvku, soustředěně si nanášející na ústa další vrstvu

    rtěnky a lascivně pomrkávající, těžce polkl.

    „Nevím, oberschar, vážně!“

    Řezník se ho rozhodl ignorovat. Své varování jim

    předal a už se nemohl dočkat, až se dostane na diskrétní

    adresu, kterou mu doporučil jeden z jeho kumpánů,

    kuchař, který podle všeho řešil stejný problém jako on.

    („Himmel, Arsch und Wolkenbruch, Aloisi,“ chytal se

    dramaticky za srdce, když mu předával papírek s adresou,

    „štětky na tomhle místě ho dokážou postavit i mumii!“

    Potom spiklenecky mrkl a zastřeným hlasem dodal:

    „Mají svoje metody, uvidíš. Říkají tomu léčba.“)

    „Tak ještě jednou, tohle je rozkaz! Banda vás šťastlivců

    dostala čtyřicet osm hodin volna tady v Paříži,

    než začnete s výcvikem cucáků poslaných sem z Říše.“

    Řezník před přítomnými dámami nadmul hruď

    a říkal si, že až se mu dostane oné tajemné „léčby“,

    bude pro ně lépe mít se na pozoru. Z pořádnýho kusu

    dobrýho německýho salámu od pěknýho synáčka paní

    Metzgerový jim budou sršet jiskry z očí! „A nebudou

    žádný potíže. Reprezentujete zde úderný pluk SS Wotan,

    a chceme, aby žabožrouti před náma měli respekt,

    i když provozujou sex pusou. Haha!“

    Nikdo se jeho pokusu o vtip nezasmál. Matz se významně

    podíval na své nehty.

    „Tam bych si moh zasadit pěknou řádku brambor,

    Schulzi, starej brachu.“

    Řezníkův obličej ztuhl a oči mu zlostně blýskaly.

    „To je všechno! Žádný vožíračky, žádnej tripl a…,“

    výhrůžně pokýval prstem, „… žádný pitomý veřejný

    skandály s žabožroutama. Protože jestli jo, povím vám

    tohle. Sup slíbil strašlivý trest. Provinilci určitě ušmikne

    koule – tupou břitvou!“

    I Schulze se při té příšerné výhrůžce zachvěl. Matz

    si špinavými prackami ochranářsky zakryl rozkrok.

    „Ježíšku na křížku, Schulzi,“ zasípal chraplavě, „to

    by přece neudělal. Ani Sup by nezašel tak daleko!“

    Poprvé od chvíle, kdy vjeli do Paříže, se na ošlehané

    mladé tváři scharführera Schulzeho objevily pochy-

    by. Na okamžik zapomněl na burcující netrpělivý pokřik

    kurtizán. Zdálo se, že si snad dokonce ani nevšiml

    té velké tlusté, která si nadzvedla sukni, prstem ukazovala

    na svůj nahý klín a lámanou němčinou šťastně volala:

    „Tady, Fritzi… koukni… nejlepší bobr v Paříži!

    Dneska se šuká, vojáčkové!“

    „Nevím, Matzi… Náš teplouš Sup má srdce kurva

    z kamene.“ Pak velitele ve vzdálených Metách pustil

    z hlavy. „Los, Kameraden!“ zvolal vzrušeně z plných

    plic a vyhrnul se vpřed, až skoro porazil Řezníka.

    „Namiřme si to směrem k nejbližšímu bordelu a dejme

    se do tance. Protože dneska, Kameraden, slavnej poddůstojnickej

    sbor údernýho pluku SS Wotan bude tančit

    matracovou polku!“

    „Tančit matracovou polku!“ zazněla chraptivá ozvěna

    tuctu dychtivých mladých hrdel, až se holubi posedávající

    na střechách domů z 18. století hlučně vznesli na protest.

    Pro úderný pluk SS Wotan nastal čas mimo válku…

    Ovšem navzdory oné strašlivé výhrůžce se obersturmbannführer

    Geier, mezi svými muži známý jako Sup,

    v této chvíli nezabýval dováděním přeživších poddůstojníků

    v Paříži. Usazen ve své pošmourné kanceláři

    ve starých kasárnách asi dvě stě kilometrů na východ

    v lotrinském městě Mety, soustředil důstojník se zobákovitým

    nosem toho chladného prosincového dne

    svou pozornost na odřené fotografie, které ho provázely

    celým ruským tažením, a jež během posledních hrůzostrašných

    měsíců, kdy jeho pluk decimovali rudí,

    byly jeho jediným potěšením. Vtlačil svůj monokl

    hlouběji do pravého oka a cítil, jak se mu zrychluje

    tep starým známým vzrušením. Hleděl na nádherné

    nahé chlapce a srdce mu žhnulo touhou. Samozřejmě,

    všichni to byli Strichjungen*), jimž za pózování platili

    profesionální fotografové. Ale jak byli mladí a krásní!……………..

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Lusk, Jan
    Název: Jízda smrti
    Původní název: Death Ride
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-323-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 192
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 8.9.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.