Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Jatka u Salerna

od
Kessler, Leo
  • Září 1943. Spojenecká vojska se vyloďují poprvé na evropské pevnině, na plážích u Salerna. Zdá se, že proti nim stojí pouze italská armáda, která nemá příliš chuti do boje. Jenže nedaleko se nachází také úderný pluk SS Wotan se svými obrněnci, který se právě přeskupuje po tříměsíčních bojích v Rusku, a jeho velitel Geier si v touze po generálských hvězdách umíní, že smíšené jednotky Britů a Američanů zatlačí z pláží zpět do moře. Ale nebude to tak jednoduché, situaci komplikují Italové, kteří se rozhodnou svým někdejším spojencům postavit.

  • 1.

    „Periskop nahoru!“ rozkázal napjatě mladý kapitán.

    První důstojník stiskl ovládací tlačítko. Ocelová trubka

    se téměř bezhlučně vysunula vzhůru. Mladý kapitán

    s rozcuchanou blonďatou bradkou si rychle otočil

    otrhanou bílou čepici štítkem dozadu a v předklonu

    mžoural do okuláru.

    Kolem něj v zatuchlém smrdutém vzduchu malé ponorky

    posádka ztuhla v napjatém očekávání. Všichni

    věděli, že na kapitánově rozhodnutí závisí celá operace.

    Pokud nyní přehlédne nebezpečí, stovky, možná

    tisíce vojáků přijdou toho dne o život. A tak čekali

    a jediným zvukem bylo tiché bzučení elektromotorů

    pohánějících plavidlo a pravidelné odkapávání prosakující

    vody.

    Kapitán velice opatrně otočil periskopem o sto osmdesát

    stupňů a cítil, jak mu po zádech stéká studený

    pot. Mdlá narůžovělá záře na vzdáleném obzoru – to

    bude asi Vesuv. Hm, zatemnění v Positanu neberou

    Italové moc vážně… téměř všude se mihotají světla.

    Náhle se zarazil. Přímo před sebou na moři zahlédl

    světlo. Je to snad německý hlídkový člun?

    Rukama horkýma a mokrýma od potu rychle vyladil

    detailnější pohled. Zorné pole kalibrovaného skla vyplnila

    známá tmavá silueta s velkou karbidovou lampou

    na zádi. Byl to rybářský člun, možná z Amalfi, lovící

    sardinky. Kapitán si oddychl. Počkal, až plavidlo

    zmizí z dohledu, a rozhodl se.

    „Dobrá, první,“ snažil se udržet svůj hlas pod kontrolou,

    „vezměte ji nahoru. Skopčáci tu, jak to vypadá,

    nikde nejsou.“

    Kapitánův zástupce začal řízně vydávat rozkazy.

    Námořník u torpéd si úlevně nahlas vydechl: „No to

    mě poser! Vypadá to, že hnědý uniformy to zmáknou

    a ani si nenamočí nohy!“

    O pět minut později stála ponorka nehybně v klidných

    vodách zálivu a dva důstojníci naposledy pozorovali

    tmavý břeh nočními dalekohledy. Panovalo absolutní

    ticho. Nic se nehýbalo. Mladý kapitán si olízl solí

    rozpraskané rty.

    „Co si o tom myslíte, první?“

    Důstojník vedle něj odložil dalekohled.

    „Nemůžou tam být, pane, to je můj názor. Pokud by

    tam byli, už by věděli o flotile. Bože můj, deset mil za

    náma jsou snad dvě stovky lodí. I napůl hluchej a napůl

    blbej Němčour by slyšel motory křižníků.“

    „Moje řeč,“ sklonil kapitán pomalu dalekohled

    a ohnul ramena, jako by fyzicky zvažoval rozhodnutí,

    které nyní musí učinit. Celá budoucnost války v Itálii

    závisela na něm, a to se téměř nedalo unést.

    První důstojník vedle něj čekal a cítil, jak se mu

    nervy elektricky chvějí. Ruce držící dalekohled se mu

    náhle roztřásly.

    „Dobrá, první, jdeme na to. Buntsi!“

    „Pane!“ ohlásil se signalista rázně.

    „Jděte k lampě. Signalizujte flotile,“ objevil se v kapitánově

    hlasu slabý náznak zaváhání, „že mohou začít

    s vyloděním. Pláže u Salerna nebrání žádní Němci.“

    „Rozkaz!“

    Signalista začal rychle pracovat s Aldisovou lampou

    a půl míle od nich na břehu osamělá hlídka v přilbě

    tvaru uhláku spěšně šeptala do telefonu…

     

    „Jdi pryč, špinavej Frici,

    jdi ode mě,

    nejsem luční květinka,

    nejsem žádná růže.

    Nestrkej sem svůj nos,

    drž se stranou.

    Pokud chceš na prdel,

    můžeš dostat, kámo,

    ale ode mě jdi kurva dál!“

     

    Scharführer Schulze náhle pustil držadla trakaře, na

    němž vezl svého namol opilého parťáka Matze, který

    vesele zpíval na srpek měsíce.

    „Hej, řidiči, trochu s citem!“

    Schulze shlédl na svého společníka, který si z neznámého

    důvodu odepnul dřevěnou nohu a houpal ji

    v náručí jako milované děcko.

    „Jestli nepřestaneš takhle hulákat, vrazím ti tu tvoji

    dřevěnou hnátu tak hluboko do prdovýho kanonu, až ti

    vypadnou tvoje skleněný oči!“

    Ale ani tato strašlivá výhrůžka malým rottenführerem

    té teplé zářijové noci nehnula. Obrátil do sebe poslední

    doušek z dvoulitrové láhve chianti, kterou otočil

    v bordelu, z něhož právě odcházeli po náročné noci plné

    „matracových polek“ se sluncem vysušenými děvkami,

    a láhev zahodil do křoví.

    „Klídek, Schulze! Usmívej se a dopřej svým uším

    potěšení.“

    „Jestli nenecháš těch blbejch keců, asi přijdeš o pár

    zubů!“ plivl si Schulze do mozolnatých dlaní a chystal

    se znovu popadnout trakař. Za hodinu nebo tak

    nějak bude svítat a nechtěl, aby ho v tomhle stavu

    a s Matzem bez protézy chytili „hlídací psi“. Ti by ho,

    než bys řekl švec, dotáhli pěkně před Supa na kobereček.

    Vojenští policisté čerstvě dorazivší vojáky Wotanu

    naprosto nesnášeli. V pluku kolovaly fámy, že jejich

    velitel nechá celou jejich jednotku převelet do

    zasněžených hor, pokud budou místním působit problémy.

    Co zmizel italský diktátor Mussolini, vztahy

    mezi oběma spojenci, Itálií a Německem, se rychle

    horšily.

    „Koho zajímá, co si o nás myslí banda černejch makarónů?“

    prohlásil Schulze nabubřele v poddůstojnické

    jídelně, když se tu výhrůžku dozvěděl. „Všichni

    ví, že žerou kočky a šoustají pusou. Nepřekvapilo by

    mě, kdyby nám jejich tmavooký krásky začaly platit

    za prvotřídní německý klobásy!“

    Této noci neapolské prostitutky za služby „prvotřídních

    německých klobás“ dvou starých kamarádů přímo

    neplatily, ukázaly se však jako velice vděčné.

    „U velký kurvy z Buxtehude, kde psi chčijou ušima,“

    volal na Matze na vedlejší posteli, „tyhle makarónský

    štětky fakt znají svou práci!“

    Nyní byl unavený a těšil se do postele. Tři měsíce na

    ruské frontě si vybraly svou daň. Ztratil hodně ze své

    staré bujnosti.

    „Myslíš, že jsem impotentní, Matzi?“ ptal se, když

    drkotal s trakařem olivovým hájem k Montecorvinu.

    „Dneska jsem zvládnul jenom tři. Nevím,“ kroutil

    smutně hlavou, „jestli neztrácím sílu. Jestli bych neměl

    zaskočit do Neapole k doktorovi pro nějaký povzbuzující

    prášky.“

    Ovšem Matz neposlouchal Schulzeho lamentování

    – náhle zjistil, že má sám problémy.

    „Schulze,“ zvolal vyjeveně a zíral na moře, „ta šťáva

    mě nakonec dostala… Mám vidiny… žádný malý bílý

    myši… ale blikavý růžový světýlka… to je hrůza…

    Myslíš, že mě šoupnou do cvokárny, do gumový cely

    svázanýho do svěrací kazajky?“ Zabořil obličej do

    dlaní a začal vzlykat, jako by mu mělo puknout srdce.

    „Co to u všech rohatejch tady…“

    Vzteklá slova odezněla Schulzemu na rtech. Obzor

    nad mořem brázdily tmavomodré siluety válečných lodí,

    celou dobu na sebe blikaly červenými, zelenými

    a bílými světly a bylo slyšet i zřetelné rachocení spouštěných

    kotevních řetězů a další zvuky.

    „U svatýho pytle,“ vydechl, „teď je to teda vážně

    v prdeli!“

    „Co je, Schulzi, řekni mi to,“ kvílel Matz a odkryl si

    oči. „Fakt tam jsou? Je to delirium tremens? Kamaráde,

    řekni mi to, prosím!“

    „Není to žádný zasraný delirium tremens!“ vybuchl

    Schulze, vyburcovaný do akce. „Teď si koukej přivázat

    tu svoji dřevěnou haksnu,“ zavrčel a bez námahy si přehodil

    kamaráda přes široké rameno. „Jsou to zasraný

    Angláni… A my odsud pěkně rychle zdrháme!“

    S těmito slovy vyrazil klikatě mezi olivovníky, zatímco

    dole na moři začaly šplouchat na klidnou hladinu

    první vyloďovací čluny…

    „Slyšte… slyšte…,“ zněl kovový hlas v tlampačích na

    celé dlouhé palubě vojenské lodi.

    Brigádní generál Ferguson pozoroval svou Coldstreamskou

    gardu, řadící se u útočných člunů, přičemž

    každý vysoký štíhlý gardista vypadal jako chodící arzenál,

    a mračil se. Co je špatně? ptal se sám sebe v duchu.

    Na okamžik bylo ticho a pak se z amplionů praskavě

    ozval hlas generála Eisenhowera.

    „Italská vláda přijala bezpodmínečnou kapitulaci

    svých ozbrojených sil,“ přednášel generál odměřeným

    tónem a poněkud těžkopádně, jako by na něj doléhala

    tíha významu těch slov. „Já, jakožto vrchní velitel,

    jsem jim zaručil podmínky příměří, schválené vládami

    Velké Británie, Spojených států amerických a Sovětského

    svazu… Italská vláda se zavázala se těmito podmínkami

    bez výhrad řídit.“

    Generál Ferguson zatajil dech. Za poslední tři hrozné

    roky, kdy byl ve čtyřicátém s ubohým zbytkem svého

    praporu vyhnán z Francie, prošel tolika porážkami!

    Teď se zdálo, že jednoho nepřítele zdolali.

    „Příměří bylo podepsáno mým zástupcem a zástupcem

    maršála Badoglia,“ pokračoval Eisenhower teplým

    hlasem, jako by to, co se chystá říci dál, mu činilo

    velkou radost, „a vstupuje v platnost okamžitě. Nepřátelství

    bude ukončeno a Italové od nynějška mají plnou

    podporu Spojených národů, aby vyhnali německé

    utlačovatele ze své půdy!“

    Dlouhou chvíli se nic nedělo. Gardisté seřazení na

    palubě ztuhli jako špatní herci na konci ještě horšího

    melodramatu. Reproduktory ztichly. Stále se však nikdo

    nehýbal ani nemluvil. Pak jeden z gardistů odhodil

    svou pušku. To bylo jako signál.

    „Kurva drát, Taliáni to zabalili!“

    „Taliáni to zabalili… Je konec… Nebude se bojovat…“

    Muži náhle všude radostně křičeli. I na okolních lodích

    vypukl spontánní jásot. Muži se poplácávali a obtěžkáni

    bojovou výstrojí nemotorně tančili. Důstojníci

    běželi pro poslední schované láhve ginu a sherry, aby

    mohli slavit. Na amerických lodích silně citově založení

    vojáci volali modlitby díků ke svým bohům. Na

    všech, kteří se zúčastnili vylodění, byla jasně znát

    a slyšet úleva.

    „Vidět Neapol – a žít, pane!“ vytrhl Fergusona ze

    snění šťastný hlas poručíka Gora-Browna. Muži z jeho

    brigády se zbláznili radostí. „Čekali jsme to jinak, co,

    pane? Vidět Neapol – a zemřít!“

    Ferguson neodpověděl. Pomalu přešel k boku lodi

    a hleděl na tiché tmavé pobřeží, nad jehož rozeklanými

    vrcholky už obloha nabírala špinavou šedivou barvu.

    Jeho drsně pohledná tvář se silnou neústupnou bradou

    se mračila. Bude to opravdu tak snadné?……………………

  • Autor: Kessler, Leo
    Překladatel: Lusk, Jan
    Název: Jatka u Salerna
    Původní název: Slaughter at Salerno
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-349-6
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 176
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 20.10.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.