Cyklus

Isabela a Ferdinand

1. část

Obsah

I Útěk na hrad Arévalo 11

II Joanna Portugalská, kastilská královna 31

III Isabeliny zásnuby 53

IV Skandál u kastilského dvora 69

V La Beltraneja 86

VI Vražda na hradě Ortes 111

VII Alfonso Portugalský – Isabelin nápadník 118

VIII Za hradbami Ávily 138

IX Don Pedro Girón 158

X Alfonso v Cardeńose 179

XI Dědička trůnu 197

XII Ferdinand v Kastilii 217

XIII Isabelina svatba 237

XIV Jindřichova smrt 247

XV Isabela a Ferdinand 278

KAPITOLA I

ÚTĚK NA HRAD ARÉVALO

Vysoko na útesu, z něhož bylo vidět vzdálené vrcholky

Guadarrama Sierras a pláň zavlažovanou

řekou Manzanares, stála působivá kamenná budova,

která vyrostla na místě kdysi mohutné pevnosti postavené

maurskými dobyvateli. Nyní to byl jeden z paláců

kastilských králů.

U okna paláce stála čtyřletá dívenka a dívala se do

dálky na zasněžené štíty hor. Nevnímala však nádhernou

přírodní scenerii, nýbrž přemýšlela o událostech,

které se odehrávají uvnitř žulových zdí.

Ačkoli měla strach, nedala to na sobě znát. Navzdory

mládí působily její modré oči vážně. Naučila se už

skrývat emoce, především strach.

V paláci se dělo něco mimořádného a velice zneklidňujícího.

Isabela se zachvěla.

Stále někdo přicházel do královských komnat a zase

odcházel. Viděla, jak poslové spěchají po nádvoří, zastavují

se ve velkých místnostech, šeptem si povídají

s dalšími a vrtí hlavami, jako by prorokovali strašlivou

pohromu. Jejich vzrušené výrazy znamenaly, že pravděpodobně

nesou špatné zprávy.

Neodvažovala se zeptat, co se děje. Tou otázkou by

si vysloužila leda tak pokárání, které by potupilo její

důstojnost, na niž musela neustále dbát. Matka jí to tak

říkala.

„Neustále si pamatuj,“ kladla královna Isabela dceři

mnohokrát na srdce, „že jestli tvůj nevlastní bratr Jindřich

zemře bez dědiců, stane se tvůj mladší bratr Alfonso

kastilským králem, a pokud ani on nezanechá následníka,

budeš kastilskou královnou ty, Isabelo. Po

právu ti připadne trůn a běda každému, kdo by se ti ho

pokusil vzít.“ Malá Isabela si živě vybavovala, jak se

matka celá třásla, zatínala pěsti a hrozila jimi. Malá

Isabela by nejraději vykřikla: „Vaše Výsosti, nemluvte

prosím o takových věcech,“ avšak neměla k tomu odvahu.

Bála se každého tématu, které matku vyvedlo

z míry, protože její vzrušení nahánělo hrůzu. „Mysli na

to, dítě,“ pokračovala, „a kdyby tě někdy lákalo upustit

od dobrého vychování, zeptej se sama sebe: Je to hodno

ženy, která se může stát kastilskou královnou?“

Isabela při takových příležitostech vždy přitakala:

„Ano, Vaše Výsosti, budu na to myslet. Budu.“ Slíbila

by cokoli, aby matka přestala hrozit pěstmi a z jejích

očí zmizel divoký pohled.

Kdykoli byla v pokušení přestat se ovládat, nebo se

dokonce vyjadřovat příliš svobodomyslně, pokaždé si

představila matku, jak se blíží k děsivému hysterickému

záchvatu, a to ji zastavilo.

Její husté kaštanově hnědé vlasy nikdy nesměly být

rozcuchané, modré oči byly vždy vážné a učila se chodit,

jako by už nosila na hlavě korunu. Sloužící v dětském

královském pokoji si šuškali: „Princezna Isabela

je hodné dítě, ale vypadala by přirozeněji, kdyby se

naučila chovat trochu lidsky.“

Kdyby to nebylo pod její důstojnost, vysvětlila by

jim: „Nemám se učit být člověkem. Musím se naučit být

královnou, protože tou se možná jednoho dne stanu.“

Proto se nyní, třebaže toužila znát důvod napětí

v paláci, neustálého pobíhání či netrpělivých výrazů

dvořanů a poslů, na nic neptala, jen poslouchala.

Bylo to užitečné. Neviděla sice smrt otcova přítele

Álvara de Luna, ale slyšela, že ho vezli ulicemi oblečeného

jako zločince a lidé, kteří ho kdysi tolik nenáviděli

a volali po jeho smrti, při pohledu na kdysi mocného

muže sraženého tak hluboko ronili slzy. Slyšela,

že vystoupal na popravní lešení tak klidně a povýšeně,

jako by přijel do paláce popovídat si s Isabeliným otcem,

kastilským králem. Věděla, že ho popravčí bodl

do hrdla nožem a uřízl mu hlavu. Tělo pak bylo rozřezáno

na kusy a veřejně vystaveno, aby se lidé třásli

strachy a připomněli si osud muže, který byl ještě

přednedávnem královým nejdražším přítelem.

Tohle všechno se dozvěděla z pouhého poslouchání.

Sloužící říkali: „Byla to královnina práce. Král by

v poslední chvíli přijal Lunu zpátky do přízně, ale neodvážil

se královnu urazit.“

Tehdy se Isabela dozvěděla, že není jediná, kdo se

bojí matčiných podivných nálad.

Milovala svého otce. Byl to nejlaskavější muž na

světě. Chtěl, aby se učila a dokázala tak v životě ocenit

to, co je nejhodnotnější.

„Knihy jsou nejlepšími přáteli člověka, dítě,“ říkával

jí. „Kéž bych to zjistil dřív! Myslím, že z tebe vyroste

moudrá žena, dcero, a proto si tuto mou zkušenost

budeš pamatovat.“

Isabela, jak bylo jejím zvykem, mu vážně naslouchala.

Chtěla otce potěšit, protože jí připadal velmi

unavený. Domnívala se, že oba mají strach, o němž ani

jeden z nich nemůže mluvit.

Byla hodná a dělala všechno, co se od ní očekávalo,

aby matku nerozladila. Zdálo se, že její otec král dělá

totéž, dokonce poslal svého nejlepšího přítele na popraviště,

protože to manželka vyžadovala.

Isabela si často říkala, že kdyby její matka dokázala

zůstat klidná a něžná, byli by velice šťastní. Vroucně

svou rodinu milovala. Bylo velmi příjemné mít mladšího

bratříčka Alfonsa, jistě nejveselejší nemluvně na

světě, a dospělého, byť nevlastního bratra Jindřicha,

který se k ní vždy choval velmi přátelsky.

Měli by být šťastní, a taky by byli, nebýt všudypřítomného

strachu.

„Isabelo!“ ozval se matčin hlas, trochu pronikavý

tím ostrým tónem, který v Isabelině mozku vždy rozezněl

varovné signály.

Dívenka se beze spěchu otočila. Viděla, že její vychovatelka

a sloužící diskrétně odcházejí. Kastilská

královna naznačila, že si přeje zůstat s dcerou o samotě.

Isabela pomalu a s co největší důstojností, jaké je

čtyřleté dítě schopno, došla ke královně a půvabně se

uklonila až k podlaze. U dvora vládla přísná etiketa,

dokonce i v rodinném kruhu.

„Drahá dcero,“ promluvila královna, a jakmile Isabela

vstala, zaníceně ji objala. Holčička, přitisknutá

k živůtku posázenému šperky, nepohodlí sice vydržela,

ale její strach ještě vzrostl.

Matka ji konečně pustila z pevného objetí a odtáhla

si ji na délku paží. Oči se jí zalily slzami. Pláč byl zneklidňující,

skoro tak jako výbuchy smíchu.

„Jste moc mladí,“ zamumlala, „čtyřletá Isabela a Alfonso

ještě v kolébce.“

„Je velice inteligentní, Vaše Výsosti. Jistě je to nejchytřejší

dítě v celé Kastilii.“

„Určitě to tak bude. Moje ubohé děti! Co si počneme?

Jindřich si najde způsob, jak se nás zbavit.“

Jindřich? podivila se Isabela. Vlídný a veselý Jindřich,

který sestřičce nabízel sladkosti, vozil ji na ramenou

a říkal jí, že z ní jednou vyroste krásná žena?

Proč by se jich měl chtít zbavit?

„Něco ti povím,“ pravila královna. „Budeme připravení…

až přijde čas. Nesmí tě překvapit, pokud ti povím,

že musíme okamžitě odjet. Stane se to brzy. Nemůže

to už dlouho trvat.“

Isabela se bála položit matce další otázku, poněvadž

by si tím možná vysloužila výtku. Ze zkušeností věděla,

že když počká, často odhalí stejné množství informací,

ne-li víc, jako kdyby se vyptávala.

„Možná odjedeme už zakrátko… zakrátko!“ Královna

se rozesmála a přitom měla stále v očích slzy.

Isabela se v duchu modlila ke všem svatým, ať se nesměje

tolik, aby to už nedokázala zastavit.

Tentokrát však nemělo dojít k jedné z těchto děsivých

scén, protože královna se přestala smát a položila si prst

na rty. „Buď připravená,“ zašeptala. „Přelstíme je.“ Potom

se naklonila ještě blíž k dívčinu obličeji. „Nikdy

nebude mít dítě,“ pravila. „Nikdy… nikdy!“ Znovu se

přiblížila k tomu děsivému smíchu. „Může za to život,

jaký vede. Tohle je jeho odplata. Zaslouží si ji. Nevadí,

naše příležitost ještě přijde. Můj Alfonso usedne na kastilský

trůn… a kdyby nějakou náhodou nedospěl v muže,

stále tu zůstává moje Isabela. Je tady, viď? Je tady?“

„Ano, Vaše Výsosti,“ zamumlala dívenka.

Matka uchopila dětskou naducanou tvář mezi palec

a ukazováček a štípla tak silně, že bylo těžké, aby holčičce

do modrých očí nevhrkly slzy. Věděla však, že je

to projev náklonnosti.

„Buď připravená,“ dodala královna.

„Ano, Výsosti.“

„Teď se musím vrátit. Kdoví, k jakým intrikám dochází,

když je k nim člověk obrácený zády? Kdoví?“

„Kdoví, Výsosti,“ opakovala Isabela svědomitě.

„Budeš připravená, Isabelo?“

„Ano, Výsosti, budu.“

Matka ji znovu objala tak zaníceně, že vyžadovalo

značné úsilí, aby dívenka nevykřikla na protest. …………………..