Kapitola první

Anglie, 1815

To je dost, že jdeš, Jasone,“ oslovila rudovlasá krasavice

manželův odraz v zrcadle nad toaletním stolkem.

Ostražitým zrakem přelétla jeho vysokou, urostlou

postavu a zase se věnovala kazetám se šperky rozloženým

před sebou. Rozechvělou rukou sáhla pro masivní

diamantový náhrdelník a s přehnaně zářivým úsměvem

mu jej podala. „Zapneš mi ho?“

Při pohledu na klenot s jiskřícími rubíny a ještě jeden,

se skvostnými smaragdy, které jí už zdobily hrdlo, a poprsí

přetékající z vyzývavého výstřihu, zkřivil její manžel

tvář nechutí. „Nepřipadá ti poněkud vulgární, když

žena, která si hraje na urozenou dámu, tak okázale předvádí

své vnady a šperky?“

„Co můžeš ty vědět o vulgaritě?“ odsekla Melissa

Fieldingová pohrdavě. „Tyhle šaty jsou nejžhavější model

sezony. Baronu Lacroixovi se moc líbí. Výslovně mě

požádal, abych v nich dnes přišla na ples.“

„Nepochybně se nechce zdržovat rozepínáním velkého

množství knoflíků, až je z tebe bude svlékat,“ odtušil

její manžel ironicky.

„Přesně tak. Je Francouz – a hrozně impulzivní.“

„Naneštěstí je také chudý jako kostelní myš.“

„A tvrdí, že jsem krásná,“ přisadila si Melissa a hlas

se jí třásl potlačovanou nenávistí.

„A má pravdu.“ Jason spočinul cynickým pohledem

na jejím půvabném obličeji s alabastrově bílou pletí,

mírně sešikmenýma zelenýma očima a plnými rudými

rty a poté mu padl zrak na smyslná ňadra deroucí se

z prověšeného výstřihu živůtku šarlatových hedvábných

šatů. „Jsi krásná, nemorální a chamtivá… děvka.“

Otočil se na podpatku a chystal se odejít, ale vzápětí

se zastavil. „Než odejdeš, popřej našemu synovi dobrou

noc.“ Z jeho ledově chladného hlasu zaznívala nesmiřitelná

autorita. „Jamie je moc malý na to, aby pochopil,

jaká jsi mrcha, a stýská se mu, když jsi pryč. Já odjíždím

za hodinu do Skotska.“

„Jamie!“ sykla hněvivě. „Na ničem jiném ti nezáleží

–“ Jason Fielding na její poznámku nereagoval a vykročil

ke dveřím. Melissa se přestala ovládat a vztekle

vybuchla: „Až se vrátíš, nebudu tady!“ vyhrožovala.

„Jak si přeješ,“ řekl, aniž se zastavil.

„Ty mizero!“ zaječela. „Celému světu povím, kdo ve

skutečnosti jsi, a pak od tebe odejdu. A už se nevrátím.

Nikdy!“

Jason se s rukou na klice obrátil, v očích zřetelné opovržení.

„Však ty se vrátíš,“ ušklíbl se. „Budeš zpátky,

jakmile ti dojdou peníze.“

Jen se za ním zavřely dveře, Melissinu půvabnou tvář

rozjasnil vítězný úsměv. „Nevrátím se, Jasone,“ oznámila

rozhodně do prázdné místnosti, „protože mi peníze

nikdy nedojdou. Pošleš mi, kolik jen budu chtít…“

„Dobrý večer, pane,“ pozdravil majordom nezvykle tiše.

„Veselé Vánoce, Northrupe,“ odpověděl Jason mechanicky.

Když odupal z bot sníh a podal sluhovi vlhký

plášť, vybavil se mu poslední výstup s Melissou, k němuž

došlo před čtrnácti dny, ale honem jej vyhnal

z mysli. „Počasí mi prodloužilo cestu o den. Jamie už

spí?“

Majordom strnul.

„Jasone –“ Na prahu salonu na opačném konci mramorové

vstupní haly stanul podsaditý muž ve středních

letech, s opálenou a větrem ošlehanou tváří zkušeného

námořníka, a pokynul Jasonovi, aby se k němu připojil.

„Co tady děláš, Mikeu?“ zeptal se Jason a zmateně

sledoval, jak za sebou starší muž pomalu zavírá dveře

salonu.

„Jasone,“ pronesl Mike Farrell napjatě, „Melissa je

pryč. Bezprostředně po tvém odjezdu vyplula s Lacroixem

na Barbados.“ Odmlčel se v očekávání reakce,

a když žádná nepřišla, zhluboka a chraptivě se nadechl.

„Jamieho vzali s sebou.“

Jasonovi zaplály oči vztekem. „Za tohle ji zabiju!“

prohlásil a vydal se ke dveřím. „Najdu ji a zabiju –“

„Na to už je pozdě.“ Mikeův rozechvělý hlas ho přiměl,

aby se zastavil. „Melissa zemřela. Třetí den plavby

se jejich loď dostala do bouře a ztroskotala.“ Odtrhl

zrak z Jasonovy tváře, po níž se zvolna začínal šířit

výraz nezměrné bolesti, a bezvýrazně dodal: „Nikdo

nepřežil.“

Jason beze slova přešel ke stolku u stěny, kde stála

karafa s whisky. Nalil si plnou skleničku a jedním douškem

ji vyprázdnil. Znovu ji naplnil a upřel pohled do

prázdna.

„Tohle ti tady nechala.“ Mike Farrell mu podal dva

dopisy s rozlomenou pečetí. Když Jason nedal ani pohybem

najevo, že je od něho převezme, začal Mike mírným

hlasem vysvětlovat: „Už jsem je četl. První byl

u tebe v ložnici. Melissa měla v úmyslu žádat za Jamieho

výkupné. Druhým tě chtěla zkompromitovat. Dala jej

komorníkovi s příkazem, aby ho po jejím odjezdu doručil

do redakce Timesů, ale jakmile Flossie Wilsonová

zjistila, že tu Jamie není, okamžitě se začala vyptávat

služebnictva, co dělala Melissa předešlý večer. A tak komorník

odevzdal dopis jí, místo aby jej doručil do novin,

jak zněl příkaz. Protože se Flossie s tebou nemohla nijak

spojit a varovat tě, že Melissa odvezla Jamieho, poslala

pro mě a dopisy mi předala. Jasone,“ navázal Mike pohnutým

hlasem, „vím, jak jsi toho chlapce miloval. Je

mi to líto. Hrozně líto…“

ve zlatém rámu nad krbovou římsou. V bolestném tichu

se díval na portrét svého syna, statného klučiny s líbezným

úsměvem, který láskyplně svíral v ruce dřevěného

vojáčka.

Sklenice, kterou Jason držel, pukla v jeho křečovitě

zaťaté pěsti. Neplakal; slzy mu vyschly už v dětství.

PORTAGE, stát NEW YORK, 1815

Victoria Seatonová odbočila z cesty a opřela se do bíle

natřených vrátek. Když vešla na dvorek před skromným

domečkem, v němž se narodila, pod drobnýma nohama

jí zakřupal sníh. Zastavila se a obrátila mrazem zrůžovělé

tváře a jasně zářící oči k hvězdné obloze. Prohlížela si

ji s upřímným potěšením patnáctiletého dítěte a s úsměvem

si pobrukovala poslední takty jedné z vánočních

koled, které zpívala celé odpoledne se sborem koledníků.

Po chvíli sklopila hlavu a vykročila ke ztemnělému

domu.

Aby neprobudila rodiče nebo svou mladší sestru, potichounku

otevřela dveře a vklouzla dovnitř. Svlékla plášť,

pověsila ho na věšák vedle dveří, obrátila se a v úžasu

strnula na místě. Oknem nad schody proudilo do chodby

měsíční světlo a ozařovalo postavy jejích rodičů, stojící

přede dveřmi do matčiny ložnice v prvním patře. „Ne,

Patricku!“ Matka sebou zmítala v otcově pevném objetí.

„Já nemohu. Ne, nemohu!“

„Neodmítej mě, Katherine,“ naléhal Patrick Seaton

prosebným hlasem. „Pro Boha živého, nedělej to!“

„Slíbils mi to!“ vykřikla Katherine a jako šílená se

snažila vyprostit z jeho náruče. Sklonil se a políbil ji, ale

ona odvrátila tvář. Slova jí tryskala z úst přerývaně jako

vzlyky. „V den, kdy se narodila Dorothy, jsi mi slíbil, že

to po mně už nikdy nebudeš chtít. Přísahal jsi!“………