Autoři

Série

VÝPOVĚĎ - UKÁZKA Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY OD WHITNEY G.

VÝPOVĚĎ - UKÁZKA Z PŘIPRAVOVANÉ KNIHY OD WHITNEY G.

Kancelářské romance patří mezi nejoblíbenější romance vůbec, však si vzpomeňte na loňský hit Kontrakt od Melanie Moreland. Protivný šéf a podřízená, co si už nechce nechat všechno líbit – dvojice, ze kterých naše autorky dokážou vytěžit maximum. Nechybí humor, slovní přestřelky a samozřejmě ani milostná zápletka a všudypřítomné jiskření.

Jak tomu bude v románu Výpověď od Whitney G.? Jako hlavní ingredienci máme Prestona Parkera – hotelového magnáta, se kterým žádná asistentka nevydrží. A pak je tu Tara, které všichni předvídali stejný osud. Jenomže to se pořádně spletli. S arogantním tyranem totiž vydržela celé dva roky, než si řekla: dost! Parker jí však výpověď vrátil se svým typickým sexy úšklebkem a poradil jí, aby si pořádně přečetla pracovní smlouvu… Problém je na světě. A Tara neví, jak z téhle svízelné situace ven. Jenomže i někdo jako je Parker se může ocitnout v nouzi…

 

Přečtete si ukázku a předobjednejte si knihu v našem e-shopu se slevou 30 %: https://baronet.cz/vypoved


PROLOG

Tara

 

„Vítězové se nikdy nevzdávají a zbabělci nikdy nevyhrají…“

Kdybych dostala dolar pokaždé, kdy mi matka řekla tahle slova, upíjela bych právě v tuto chvíli víno na vlastním soukromém ostrově u pobřeží Amalfi.

Když jsem řvala, že nesnáším balet, nacpala mi nohy do ošklivých růžových piškotů a přinutila mě jít zase trénovat. Když jsem jí řekla, že chci změnit obor a místo podnikání studovat „něco kreativnějšího“, vyhrožovala mi, že mi přestane platit školné. A když jsem jí oznámila, že v nejbližších minutách povím svému prvnímu skutečnému šéfovi, ať táhne do prdele, jenom si povzdechla a dala mi svou osvědčenou a pravdivou radu.

Trvala na tom, že moje večerní e-maily jsou „zbytečné kňourání“, že moje nenávistné výkřiky jsou „pošetilým obdivem“ a že to, že mě šéf nutí pracovat víc než sto hodin týdně, je „velice potřebné utužování charakteru“.

Po dvou dlouhých letech práce pro něj jsem konečně dospěla k tomu, že nic z toho není pravda.

Preston Parker je jako šéf pěkný debil. Tak to je. Námitky jsou zbytečné.

Matka mi může nadávat do „zbabělců“, jak chce, ale nikdy se nedozví, jaké je pro takového chlapa pracovat. Pro muže, jehož ego je větší než celý New York a Las Vegas dohromady.

Jistě, dokáže jakoukoli ženu vzrušit pouhým utrousením jediné slabiky ze svých dokonale vytvarovaných úst. Ano, jeho hluboké zelenošedé oči připraví každou ženu o dech. A to, jak v každém obleku vypadá, jako by byl ušitý výlučně pro něj, mě nikdy nepřestane udivovat.

Mám toho však už plné zuby.

Nedokážu pro něj nadále pracovat a konečně jsem sepsala výpověď, kterou jsem měla napsat už hned v prvním měsíci, kdy jsme spolu pracovali. Ne, už první týden.

To ovšem předbíhám. Nemůžu tento příběh vyprávět od hořkého konce ani od mizerného prostředku. Musím začít od toho velice nešťastného začátku…

 

6. kapitola

Tara

Velice mizerný střed

 

Prosím, ještě nezvoň. Prosím, ještě nezvoň…

Během rán, jako bylo to dnešní, jsem si přála, abych měla stroj času, mohla se vrátit do minulosti a dát si pořádnou facku za to, že jsem učinila rozhodnutí, které mě dovedlo k přesně této chvíli. Byly teprve tři ráno, ale z oblohy se na město spouštěl neutichající déšť. Nutila jsem se, abych si „užila“ jedinou část dne, kterou jsem měla sama pro sebe.

Ležela jsem rozvalená na spacích vacích s chodidly obalenými pytlíky ledu, abych jim ulevila od bolesti způsobené běháním po New Yorku na značkových jehlách. Ze rtů mi trčel teploměr – a ten zrádce ukazoval „normální“ teplotu – zatímco jsem jako ostříž sledovala budík. Čekala jsem, až vteřinová ručička přistane na pětce, abych do sebe mohla hodit druhou sadu prášků proti stresu a potýkat se další den se svým „vysněným zaměstnáním“.

Za poslední dva měsíce jsem absolvovala rychlokurz ze světa hotelů. Je to mnohem složitější, než bych si kdy myslela. Každý den přináší nové kolo krizových setkání a novou metu k dosažení „Parkerovy úrovně znamenitosti“. Pro hosty, kteří platí nejméně pět set dolarů za noc, aby mohli zůstat v některé z Prestonových nemovitostí, nepřichází v úvahu, aby byli zklamaní.

Preston se nezastaví před ničím, aby dosáhl dokonalosti. Je zcela nemilosrdný a všichni vědí, že by vás na minutu vyhodil. Za tu krátkou dobu, co pro něj pracuju, si nevzal jediný den volna, nikdy se ani nezmínil, že potřebuje přestávku, ani nikam nejel, aby strávil čas s rodinou. Ve skutečnosti o něm koluje zvěst, že žádnou rodinu nemá.

Je jako stroj. Jsem si jistá, že nikdy nespí. (Taky je kretén a jsem si víc než jistá, že už moc dlouho jeho zaměstnankyní nebudu.)

Cink. Cink. Cink!

V mobilu mi zazvonil budík, aby mi připomněl, že si mám vzít prášky. Zapila jsem je vodou.

Prolistovala jsem zprávy a poslala textovku svému příteli Michaelovi.

Já: Ahoj. Jsem vzhůru a myslím na tebe, než pojedu do práce. Doufám, že budeš mít o víkendu čas, abys mi pomohl s hledáním nového bytu?

Odpověděl mi vzápětí.

Michael: Ach, ty ještě žiješ? Cha, cha. Jasně, zlato. Jestli ti tvůj šéf dovolí, abys měla víkend pro sebe, budu tu pro tebe. Přijdeš dnes večer za mnou?

Já: Pokusím se, ale nemůžu nic slíbit, protože můj šéf pořádá valnou hromadu akcionářů. Necháme to na jindy?

Michael: Jasně. Pošlu ti během dne něco na e-mail, abys na něho dokonale zapomněla. (Těším se, až tě konečně budu mít jenom pro sebe, jakmile ti skončí zkušební doba. [emodži kapky] [emodži lilku] [emodži kapky])

Na oplátku jsem mu poslal emodži polibku a usmála se. Od chvíle, co jsem nastoupila do práce, jsme spolu nestrávili víc než několik hodin, a i když mě to trochu mrzelo, zároveň mi ta nadměrná zátěž vyhovovala. Nedokážu to moc vysvětlit.

Když jsem znovu zkontrolovala čas, cítila jsem, jak mi úsměv pomalu mizí z tváře.

Tři, dva, jedna…

Mobil se mi rozbzučel v ruce a moje doručená pošta se probudila k životu už šedesátý první den mé nové kariéry.

Předmět: Objednávka snídaně pro pana Parkera: prosím, potvrdit před vyzvednutím

Předmět: Žádost o schůzku pro pana Parkera

Předmět: Poznámky ke schůzce v Sarasotě

Předmět: Změna v harmonogramu: Jonesovo zahájení se přesouvá na pondělí

Předmět: Potvrďte zrušení: soukromý let do Říma příští středu?

Předmět: Pán New Yorku: žádost o rozhovor

Zasténala jsem a vstala ze sedacího vaku. Rychle jsem se osprchovala, oblékla si oblíbené béžové šaty a obula lodičky s červenou podešví.

„Víš, po čem se mi nebude stýskat, až tady nebudeme bydlet?“ Ava se v koutě posadila na své nafukovací matraci.

„Po čem?“

„Že slyším každý tvůj pohyb, dokonce i když spím.“ Zasmála se. „Proč každý den tak brzo vstáváš? Vždyť ti pracovní doba začíná až v osm.“

„Protože, slečno Laurenová,“ napodobovala jsem Prestonův hlas, „lidé, na které přímo nespoléhám, nemusí být v práci dřív než v osm. Ovšem moje pravá ruka musí být vzhůru stejně brzy jako já a pokaždé tu musí být dřív než já, aby šla příkladem. Nebo jinak…

„Vysvětlil ti už někdy to ,nebo jinak‘?“ zeptala se. „Protože pokud se jedná o potrestání v podobě žhavého sexu, myslím, že bys měla zvážit, jestli by nebylo lepší se každý den opozdit.“

Zasmála jsem se. „Doufám, že to nikdy nezjistím. Rozhodla jsem se, že pro něj budu pracovat jenom šest měsíců, abych měla dostatek peněz na účtě na mezidobí, než si najdu něco míň hektického.“

„Jsi si tím jistá?“

„Na sto procent.“ Popadla jsem svůj kufřík a zhasla světla, než jsem vyšla ze dveří. Venku už na mě jako obvykle čekal služební sedan a řidič mi otevřel zadní dveře.

„Dobré ráno, Taylore,“ řekl.

„Jsem Tara. Už jsem řekla své jméno vám i každému v téhle firmě, a všichni mi stejně pořád říkají Taylore. Je to snad tak obtížné vyslovit, nebo co?“

Neodpověděl mi. Jenom mi držel dveře a usmíval se.

Vklouzla jsem na zadní sedadlo, a ještě než jsme dojeli na konec bloku, odpověděla jsem na pět e-mailů.

„Můžete mi potvrdit všechny zastávky dnešního rána, Taylore?“ požádal mě řidič.

„Ano.“ Tentokrát jsem se ho neobtěžovala opravit. „Musíme vyzvednout věci u Aldmana, stavit se u Toma Forda pro jeho obleky, zajet k molu, abychom se ujistili, že je jeho nejnovější jachta správně přemístěna, stavit se u Deana & DeLucy pro snídani a nakonec vyzvednout jeho kávu.“

Přikývl a podal mi malý košík čokolády, než zesílil muziku a rozjel se k Aldmanovi.

Na půl cesty tam mi na displeji zasvítilo Prestonovo jméno: Můj debilní šéf. Zvažovala jsem, jestli to zvednout, jestli bych neměla radši zjistit, co znamená to „nebo jinak“.

Podlehla jsem dřív, než to mohlo spadnout do hlasové schránky.

„Dobré ráno, pane Parkere,“ pronesla jsem s falešnou radostí v hlase. „Co pro vás můžu udělat?“

„Volám, abych se ujistil, že dnes ráno dorazíte do kanceláře včas, protože včera jste měla šest minut zpoždění.“

„Jenom dvě minuty.“

„To je pořád pozdě,“ prohlásil hlubokým hlasem. „Dost pozdě, že nejsem jediný, kdo si toho všiml. Vzhledem k tomu, že jste moje výkonná asistentka, nemůžu si dovolit, aby si kdokoli myslel, že jste ode mě získala speciální privilegia – nebo že jste snad nade mnou, když je jasné, že jste pode mnou. Taky nechci, abyste si myslela, že si snad bez mého dovolení budete moct přicházet, jak se vám zlíbí, zejména až začneme za zavřenými dveřmi společně pracovat na té smlouvě s Von Strumem. Je to jasné?“

Mlčela jsem. Netušila jsem, proč mě hlas toho chlapa vzrušuje tak, že mám za pár vteřin vlhko mezi nohama, proč i v okamžiku, kdy se chová jako čirý hajzl, jsou jeho slova sestavena tak, že mě to nutí myslet na sex.

„Jste tam, slečno Laurenová?“ zeptal se. „Nebo si povídám pro sebe?“

„Ne, pane Parkere. Slyšela jsem vás čistě a jasně.“

„Dobře. A kromě toho připomenutí, že musíte chodit do práce podle mě, a ne podle sebe, bych dnes rád provedl změnu v objednávce kávy.“

„Máte v plánu si ji konečně připravit sám?“

„Co prosím?“ pronesl stroze. „Co jste to právě řekla?“

Odkašlala jsem si. „Nic. Měla jsem něco v krku.“

„Hmm,“ zamumlal. „Dnes bych dal přednost karamelové z kavárny Sladká sezona. A dohlédněte na to, aby mělo moje kafe přesně šedesát osm stupňů.“

To jako vážně? Protočila jsem panenky. „Značím si. Ještě něco, pane?“

„Zdá se, že ne.“ Zavěsil.

„Uáá.“

„Děje se něco, Taylore?“ Řidič na mě pohlédl do zpětného zrcátka. „Mám zastavit?“

„Ne, táhněte mě dál do pekla, prosím.“ Setřásla jsem ze sebe Prestonovu neurvalost a vyřídila pár zastávek.

„Vím, proč voláte, paní Vaughnová, a mrzí mě to,“ odpověděla jsem do mobilu, sotva začal zvonit. „Nejsem si jistá, proč má jeho stylistka poslední dobou problém odevzdávat jeho obleky včas, ale podívám se na to, jakmile budu moct.“ Čekala jsem, až mi řekne ještě pár slov, a pak jsem přijala telefonát od jeho osobního trenéra. Potom od jeho právníka. A ještě od jeho pilota. A nakonec od uklízeče jeho zatracené jachty. (Proč ten chlap potřebuje osm jachet, to mi hlava nebere.)

„Je půl osmé a pět minut, slečno Laurenová,“ oznámil mi řidič. „Stavíme se teď v kavárně Sladká sezona?“

„Ne. Stavíme se u McDonalda.“

Přikývl a zajel k mekáči, co sídlí dál v téhle ulici.

Rozepnula jsem kabelku a vytáhla prázdný kelímek, který jsem ukradla v Sladké sezoně. Dělám to tak poslední týden a půl, protože ta kavárna není po cestě – je odsud pět bloků. Navíc je to úplně směšné.

Za patnáct dolarů za unci baristé připravují kafe ze speciálních kolumbijských zrn a dělají každý šálek po jednom. Odmítají tam přijmout objednávku online, a přestože je Preston už několik let jejich věrným zákazníkem, nejsou ochotni připravit jeho kávu předem, aby už čekala na vyzvednutí. Tvrdí, že „zážitek“ z toho, jak dělají čerstvou kávu, je tím, co ospravedlňuje jejich cenu, a že nechtějí, aby se jejich značka oslabila.

Taky se ptají zákazníků, jak horké chtějí kafe servírovat – jako by snad někdo upřímně poznal rozdíl mezi šedesáti a pětašedesáti stupni.

Všechno to chutná stejně…

„Prosím jednu normální velkou kávu,“ řekla jsem u pultu v mekáči. „Můžete mi do ní přidat karamel a nalít mi ji do tohohle kelímku?“

„Samozřejmě.“

Dorazila jsem do jeho kanceláře s desetiminutovou rezervou a připravila mu stůl tak, jak to má rád.

Kávu napravo, složku plnou vytištěných článků a zpráv nalevo, rozečtenou knihu v pevné vazbě doprostřed.

Ujistila jsem se, že jeho „užší výběr“ – vyčerpávající sumář všech e-mailů, kterým se musí věnovat – a harmonogram pro dnešní den jsou úhledně napsané. Dokonce jsem přidala několik vlastních poznámek a návrhů.

„Šéf vešel do budovy, lidi!“ zakřičel někdo na chodbě. „Je ve vestibulu!“

Shodila jsem jeho složku na zem.

Kruci.

Rychle jsem všechno posbírala a snažila se srovnat složku, jak byla. Zatímco jsem zasouvala zpátky na místo finanční zprávu, všimla jsem si staré fotografie, na které stál Preston s dalším Prestonem v černé čepici a plášti.

Za tou fotkou byla další s Prestonem ve dvojím provedení. Tentokrát stáli v modrých džínách před billboardem na Times Square. Ti dva muži byli úplně stejní, včetně nádherných zelenošedých očí.

Preston má dvojče?

„Šéf je ve výtahu!“ křikl někdo další.

Dorazila jsem do své kanceláře s několikavteřinovou rezervou a přezula se do balerín, co jsem měla pod stolem.

Preston vzápětí vystoupil z výtahu v tmavě šedém obleku od Toma Forda, jenž všechny ostatní muže, kteří kdy nosili oblek, zesměšnil. Jasné světlo na chodbě se odráželo od stříbrných manžetových knoflíčků. Recepční při pohledu na něj zrůžověly tváře.

Prošel kolem mých otevřených dveří a pozdravil jen slovy „slečno Laurenová“.

Poté co zabouchl dveře, čekala jsem na jeho obvyklý e-mail, abych zjistila, jestli jsem z obliga.

Zpráva dorazila o pár minut později.

 

 

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.