Autoři

Série

JEDEN ZRÁDNÝ KONTRAKT

JEDEN ZRÁDNÝ KONTRAKT

V únoru vám představíme naši novou autorku Melanii Moreland. Lidé Melanii znají jako tichého člověka, který se ale umí bouřlivě smát. Pracuje na místní univerzitě a stará se o tamní fotbalové mužstvo. Je to práce náročná, ale odměnou jí je radost z vítězství jejího týmu.

Melanie je vážně závislá na kávě a poněkud zaostalá ve všech záležitostech, dotýkajících se počítačů a techniky. Zato miluje pečení a vaření a stále sbírá nové recepty. Ráda pořádá večeře a večírky a miluje cestování jak doma, tak v cizině. Přesto je přesvědčená, že nejlepší částí každé cesty je návrat domů.

Melanie si potrpí na dobré romantické příběhy se zápletkami, ale pevně věří ve šťastné konce. Pokud není zabraná do nějaké knihy, sklání se nad klávesnicí, často s velkou sklenicí vína, a zuřivě vyťukává originální příběhy, které jí diktují její postavy.

 

A jeden takový příběh vydáme 13. února 2019 pod názvem Kontrakt. Jeho hlavní hrdinka Katharine pracuje pro šéfa Richarda, bezohledného tyrana, který se nikdy neohlíží na nikoho a na nic. Potřebuje práci, a tak musí strpět jeho nekonečné požadavky a ponižování. Jednou však od něj dostane úkol, s nímž rozhodně nepočítala. Její pracovní smlouva teď zní – milenka a snoubenka. Když lásku musí předstírat dva lidé, kteří se nesnášejí, co se asi stane? Drsné napětí a erotické jiskření přerůstá do něčeho nečekaného. Katharine náhle bez svého nenáviděného nepřítele nedokáže žít. Je to vůbec ještě ten starý Richard, nebo se z něj stal někdo jiný?

 

Pokud vás anotace zaujala, níže si můžete přečíst i krátkou ukázku.

 

 

Kapitola 1

RICHARD

 

Naklonil jsem se přes stůl, a jak jsem se snažil ovládnout svůj vztek, hluk z plné restaurace ustoupil do pozadí. Potlačil jsem chuť zařvat a promluvil jsem tiše, ale z mých slov kapala zloba. „Co jsi to řekl? Já snad špatně slyším.“

David se pohodlně opřel o židli, mojí zuřivosti nevěnoval pozornost. „Jak říkám. Tyler bude povýšen na společníka firmy.“

Sevřel jsem v dlani skleničku tak silně, až jsem se divil, že se neroztříštila. „Povýšen na společníka jsem měl být já.“

Pokrčil rameny. „Okolnosti se změnily.“

„Dřel jsem jako idiot. Získal jsem pro firmu víc než devět milionů. Loni jsi mi řekl, že když tu hranici překonám, uděláte ze mě partnera.“

Mávl rukou. „Jenže Tyler získal dvanáct milionů.“

Udeřil jsem rukou do stolu a bylo mi úplně jedno, jestli se po nás lidé začnou dívat. „To proto, že ten zmetek mi slídil za zády a přebral mi klienta. Nápad na tu kampaň byl můj. Ten hajzl mi ho ukradl.“

„To říkáš ty, Richarde.“

„Kecy. To jsou jenom kecy.“

„Rozhodnutí už padlo, ale nabídka trvá. Snaž se, a příští rok to můžeš být ty.“

„To je poslední slovo?“

„To je poslední slovo. A dostaneš velkorysý bonus.“

Bonus.

Nechtěl jsem žádný zatracený bonus. Chtěl jsem to povýšení. Měl jsem to být já.

Vstal jsem tak rychle, až jsem převrhnul židli. Dopadla na zem s tupým žuchnutím. Vztyčil jsem se v celé své výšce víc než sto devadesáti centimetrů a zamračeně jsem se na něho zahleděl. Vzhledem k tomu, že David neměl víc než sto sedmdesát, takhle vsedě působil ještě menší.

David pozvedl obočí. „Tak bacha, Richarde. U nás v Anderson Inc. jsme jeden tým. A ty jsi pořád jeho součástí – důležitou součástí.“

Chladně jsem si ho změřil a zaplašil chuť poslat ho do prdele. „Tým. Tak to jo.“

Zavrtěl jsem hlavou a šel pryč.

***

Vrazil jsem do své kanceláře a práskl za sebou dveřmi. Moje asistentka vyděšeně vzhlédla, napůl snědený sendvič v ruce.

„Co jsem vám k sakru říkal o jídle u psacího stolu?“ vyštěkl jsem na ni.

Kvapně se vyškrábala na nohy. „B–byl jste pryč,“ zakoktala. „Zpracovávala jsem vaše náklady. Tak jsem si myslela…“

„Tak to jste si teda myslela kurva špatně.“ Sáhl jsem přes stůl, vytrhl jí ten zlořečený sendvič z ruky a ušklíbl jsem se nad jeho obsahem. „Burákové máslo s marmeládou? To si za ty prachy, co vám platí, nemůžete dát něco lepšího?“ Zasakroval jsem, protože mi na okraj saka ukápl kus marmelády. „Zatraceně!“

Podívala se na rudou skvrnu na mém šedivém obleku a její už beztak bledý obličej pobledl ještě víc. „Pane VanRyane, moc se omlouvám. Hned vám to odnesu do čistírny.“

„To teda odnesete, k čertu. A když už půjdete ven, přineste mi sendvič.“

Zamrkala. „Já – Myslela jsem, že jste byl na obědě.“

„Ten váš myšlenkový proces je zase špatně. Přineste mi sendvič a latté – s extra pěnou – bez tuku. A chci mít na telefonu Briana Maxwella – okamžitě.“ Netrpělivě jsem ze sebe shodil sako a vyprázdnil kapsy.

„Odneste to do čistírny – a chci ho mít ještě dnes odpoledne.“

Dál seděla a nepohnutě na mě zírala.

„Jste snad hluchá?“

„Co chcete, abych udělala nejdřív?“

Odhodil jsem sako. „To je přece vaše práce. Nějak si to přeberte a hlavně to udělejte.“

Znovu jsem třískl dveřmi.

***

O patnáct minut později jsem už měl svůj sendvič a latté. Interkom zabzučel. „Na lince dvě máte pana Maxwella.“

„Fajn.“ Zvedl jsem telefon. „Briane. Musím se s tebou setkat. Dnes.“

„Mám se dobře. Děkuju za optání, Richarde.“

„Na to nemám náladu. Kdy budeš moct?“

„Celý odpoledne mám plný.“

„Zruš to.“

„Ale já jsem mimo město. Nejdřív se tam můžu dostat v sedm.“

„Fajn. Sejdeme se ve Finlayʼs. Můj obvyklý stůl.“ Zavěsil jsem a stiskl interkom. „Pojďte sem.“

Dveře se otevřely a ona vpadla dovnitř – doslova. Ani jsem se nenamáhal zamaskovat, že jsem znechuceně zakroutil očima. Nikdy jsem neviděl nikoho tak nemotorného – dokázala zakopnout i o vzduch. Tipnul bych si, že strávila na kolenou víc času než většina ženských, se kterými jsem chodil. Počkal jsem, než se vyhrabala na nohy, sebrala si zápisník a našla pero. Tvář měla zardělou a ruce se jí třásly.

„Ano, pane VanRyane?“

„Můj stůl ve Finlayʼs. Na sedmou. Zařiďte to. A koukejte, ať je to moje sako do té doby hotové.“

„Objednala jsem expresní čištění. Je to, ehm, za extra příplatek.“

Povytáhl jsem obočí. „Vzhledem k tomu, že to byla vaše vina, jistě to ráda zaplatíte.“

Tvář jí zrudla ještě víc, ale nic nenamítla. „Za hodinu ho vyzvednu.“

Mávl jsem rukou; bylo mi jedno, kdy pro něj zajde, hlavně když ho budu mít včas před odchodem.

„Pane VanRyane?“

„Co je?“

„Dnes musím odejít ve čtyři. Jsem objednaná k lékaři. Psala jsem vám to přece minulý týden v mailu?“

Poťukával jsem prsty na stůl a pozoroval ji. Svoji asistentku – Katharine Elliottovou – prokletí mého života. Dělal jsem všechno, co jsem mohl, abych se jí zbavil, ale nepodařilo se mi to. Ať jsem jí zadal jakýkoliv úkol, vždycky ho splnila. Veškeré ponižující povinnosti zvládala bez námitek a bez odmlouvání. Vyzvednout věci z čistírny? Splněno, bez řečí. Zajistit, aby moje soukromá toaleta byla zásobena kosmetikou mých oblíbených značek a kondomy? Bez chyby. Vyčistit a uspořádat podle abecedy moji rozsáhlou sbírku cédéček, když jsem se rozhodl ji přemístit do své kanceláře? Hotovo – a dokonce pak všechna cédéčka zabalila do krabic, bez poskvrnky a roztříděná, protože jsem „si to rozmyslel“ a nechal si je poslat zase zpátky domů. Neřekla ani slovo. Poslat květiny a lístek na rozloučenou každé ženské, se kterou jsem se chtěl zrovna ten měsíc nebo týden rozejít? Jasně.

Den za dnem bez výjimky seděla v kanceláři – nikdy se ani neopozdila. Málokdy odtud odcházela, jedině pokud mi šla něco zařídit, nebo se na chvilku vytratila do kuchyňky sníst si jeden z těch svých směšných, z domova přinesených sendvičů, protože jsem jí zakázal jíst je u pracovního stolu. Hlídala mi kalendář a udržovala seznam kontaktů v perfektním pořádku, moje spisy seřadila podle barev, jak to mám rád, a filtrovala mi telefonní hovory, aby mě nemohlo obtěžovat množství mých bývalek. Podle firemní šeptandy jsem věděl, že ji mají všichni rádi. Nikdy nezapomněla na žádné narozeniny a pekla naprosto skvělé koláčky, které k té příležitosti nosila.

Byla zkrátka naprosto dokonalá.

Nemohl jsem ji vystát.

Představovala všechno, čím jsem u žen pohrdal. Byla drobná a křehká, měla tmavé vlasy a modré oči a nosila jednoduché kostýmky a sukně – úhledné, úpravné a totálně staromódní. Vlasy si vždycky stahovala do uzlu, nenosila žádné šperky, a podle toho, co jsem viděl, ani se nijak nemalovala. Její sex–appeal se rovnal nule, a dokonce neměla ani tolik sebeúcty, aby s tím něco udělala. Byla pokorná a plachá, nikdy se neprosazovala. Měl jsem rád ženské silné a živé – ne takovou onuci, jako byla slečna Elliottová.

Jenže se jí nešlo zbavit.

„Fajn. Ne abyste si na to nějak zvykla, slečno Elliottová.“

Na okamžik se mi zdálo, že se jí zablýsklo v očích, ale pak pouze přikývla.

„Vyzvednu vám sako a nechám ho ve vaší šatně. Telekonferenci jsem vám připravila na čtrnáct hodin a v patnáct třicet máte jednání v zasedací místnosti.“ Ukázala na složky, položené na rohu stolu. „Vaše poznámky jsou všechny tady.“

„A moje náklady?“

„Už jsem je zpracovala a nechávám je zde k vašemu podpisu.“

„V pořádku. Můžete jít.“

Zastavila se u dveří. „Přeju vám příjemný večer, pane VanRyane.“

S odpovědí jsem se neobtěžoval.

 

Knihu si můžete zakoupit v předprodeji se slevou 30 % zde: https://baronet.cz/kontrakt

Sleva 30 % platí do 12. února 2019.

 

Související knihy

 

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.