Autoři

Série

MILÁ BRIDGET, CHCI TĚ - UKÁZKA A PŘEDPRODEJ

MILÁ BRIDGET, CHCI TĚ - UKÁZKA A PŘEDPRODEJ

V polovině července jsme vám představili naši novou autorku Penelope Ward. Její román Řekni něco legračního je nejprodávanější e-knihou Baronetu za měsíc červenec – a na to mu stačily pouhé dva týdny.

 

V příběhu Rany a Landona najdeme přesně to, co všichni potřebujeme k pořádnému odpočinku: humor, perfektní dialogy, živé postavy, osudovou lásku a samozřejmě dávná tajemství, která hlavním hrdinům pěkně zkomplikují život…

 

A protože takových knih není nikdy dost, a navíc je autorka divoká karta Baronetu, nakoupili jsme práva už celkem na 5 jejích knih. Ale všechny hezky popořadě…

 

Už 17. října se dočkáte novinky Milá Bridget, chci tě, kterou Penelope Ward napsala společně s Vi Keeland. A rozhodně vás nezklame.

 

Bridget a Simon se k sobě absolutně nehodí. Ona je ovdovělá zdravotní sestra, která musí pečovat o svého syna, on anglický doktůrek, kterému jsou závazky naprosto cizí.

Jenomže jejich vzájemná přitažlivost naznačuje něco docela jiného. A když Bridget pronajme Simonovi volnou garsonku ve svém domě, začnou se teprve dít věci…

 

Milá Bridget, chci tě, si můžete předobjednat už nyní se slevou 30 % zde: baronet.cz/mila-bridget-chci-te


Ukázka z knihy:

 

Úterý. Byl sice pátek, moje spodní prádlo však hlásalo úterý. Měla jsem to na zadku napsáno velkými tučnými písmeny. Když jsem před pár měsíci navštívila na Floridě svou matku, aerolinie mi ztratily zavazadla, a já si proto v Targetu koupila balíček levných kalhotek. Tehdy jsem samozřejmě netušila, že na nich je něco napsaného. Když jsem si toho všimla, rozhodně jsem nehodlala vyhodit sedmero kalhotek, které byly jinak naprosto v pohodě. Navíc, jak dlouho už moje spodní prádlo nikdo neviděl? Dva roky?

Sestřička se vrátila na ošetřovnu, aby se mnou sepsala potřebné informace. „Proč se neposadíte, paní Valentineová?“

„Ehm. Nejde to.“

„Ou, pardon,“ usmála se. „To je vlastně pravda.“

„Víte, kdy jste naposledy dostala tetanovku?“

„Pracuju jako sestra v nemocnici Memorial, takže je dostávám pravidelně. Asi někdy loni.“

„Aha. To je dobře. A těhotenství? Mohla byste být těhotná?“

„Tak to ani omylem.“

Šedesátiletá sestřička na mě soucitně pohlédla. „Takže období sucha?“

„Tak nějak.“

„No tak to máte ale štěstí. Dnes tu máme doktora Hoguea.“

„Doktora Hoguea?“

„Pracuje tu jako rezident. Ten mladík je prostě k nakousnutí.“ Mrkla na mě.

Skvělé. Prostě báječné. Nejenže mě čeká ponížení, až po letech nějaký chlap uvidí můj zadek, navíc to ještě musí být mladý pohledný lékař. „Nemáte tam náhodou někoho jiného? Třeba lékařku nebo možná nějakého postaršího lékaře?“

Sestra se zvedla a zavřela kartu, kterou mi založila. „Žádný strach, drahoušku. Jste v dobrých rukou. Jsem si jistá, že doktor Hogue už pěkných pár pozadí viděl.“

Zabte mě.

Snažila jsem se nevnímat bolest a rozptýlit se pročítáním zpráv v mobilu, zatímco jsem čekala na rezidenta, co měl službu. O několik minut později se dveře otevřely.

Otočila jsem se a celá ztuhla.

To jako fakt? Tohle nemohl být doktor. V nemocnici Memorial jsme rozhodně neměli lékaře, kteří vypadají takhle.

„Takže, slyšel jsem, že mi chcete ukázat zadničku a ani vás předtím nebudu muset pozvat na večeři?“

Moji zadničku? No jasně, mladý sexy doktor měl navíc ještě sexy přízvuk. Byl snad… Brit? Přitáhla jsem si župan, který jsem na sobě měla, ještě těsněji. „Prosím vás, řekněte mi, že tohle je nějaký vtip. Vy nejste lékař. Kolik vám vůbec je? Dvacet dva?“

Nevypadal ani trochu uraženě kvůli tomu, co jsem řekla. Místo toho se opřel o stůl a založil si ruce na hrudníku. „Dvacet devět. Chcete vidět můj řidičák?“ Potom… se usmál. Dobrý bože. A ještě k tomu dokonale bílé zuby. Jak jinak. Ten muž byl prostě úžasný. Vysoký, vážně vysoký – zřejmě nejméně metr devadesát, široká ramena, svalnaté paže, zářivě modré oči, perfektní tvar čelisti a blond vlasy, které vypadaly, jako když měl právě sex. Kristepane… Ten doktor měl prostě účes ojeď-mě. Tomuhle jsem rozhodně nemohla svůj zadek ukázat.

„Potřebuju jiného doktora.“

Sklopil hlavu do mé karty. „Můžete mě samozřejmě odmítnout, paní V. Jsou tři hodiny. Dorazila jste právě, když se střídaly směny, takže to budu buďto já, anebo vrátný se starými zrezivělými kleštěmi – ten by vám možná byl schopen pomoct. No tak. Nestyďte se. Podíváme se na to, ano?“

Ech. Takže buď doktor Fešák, nebo pohotovost na druhé straně města, kde jsem pracovala. Kdybych šla do Memorialu, měla bych to na talíři už asi napořád. Protočila jsem oči a mrzutě jsem souhlasila. „Fajn.“

Chtěla jsem už jen, aby ta potupa byla u konce a já odsud mohla zmizet, otočila jsem se proto a předklonila se přes vyšetřovací stůl. Sáhla jsem si dozadu a odtáhla župan, aby byla vidět levá půlka mého pozadí. Už předtím jsem si kalhotky na té straně odhrnula stranou, aby se mi nezamotávaly do toho háčku.

Doktor Fešák chvíli mlčel, ale když promluvil, slyšela jsem v jeho hlase smích. „Vy jste je nosila tři dny?“

„Cože?“ Otočila jsem se k tomu krasavci. Pravou rukou se škrabal ve svém strništi na bradě a levou si podpíral loket.

„Vaše kalhotky. Je pátek. A na nich je úterý. Přemýšlel jsem, jestli je nosíte už tři dny, nebo máte dny v týdnu pomíchané.“

Radši bych si ten háček v zadku vážně nechala. „Koupila jsem si je, když mi aerolinie během mého výletu ztratily zavazadla. Nevšimla jsem si, co na nich je. Víte co? Ten háček si tam nechám.“ Spustila jsem župan zpátky a narovnala se.

Doktor Hogue zvedl ruce v gestu, že se vzdává. Nejprve to vypadalo opravdu upřímně. „Omlouvám se. Tu poznámku jsem si mohl odpustit. Bylo to nevhodné.“

„To máte pravdu. To tedy bylo.“

„Koukám, že to máte…“ Ušklíbl se. „… docela na háku. Prdelky si z vás asi nikdo jen tak nedělá.“

„Vy jste vážně jak osina v zadku, víte o tom?“

„Řekl bych, že osina je lepší než háček na ryby.“

„Jako malý kluk. To je vám devět, nebo dvacet devět?“

Chvíli jsme se na sebe nasupeně dívali, pak mě ale přemohlo, jak byla celá ta situace směšná, a vyprskla jsem smíchy. Doktor Fešák se přidal, a když jsme se dost nasmáli, atmosféra se uvolnila. „Co kdybyste se přece jen otočila a já se na to ještě jednou podíval? Už se nebudu smát.“ Zvedl tři prsty. „Čestné skautské. Co je to za druh háčku? Kulatý? Trojháček? Aberdeen?“

„Nemám tušení.“ Otočila jsem se opět čelem k vyšetřovacímu stolu, zaujala zase tu úděsnou pozici v předklonu a zvedla si župan. „Moc toho o rybaření nevím.“

„No nepovídejte…“

„Záleží na tom typu háčku? Asi bych to mohla zjistit, jestli to je potřeba.“

Uslyšela jsem plesknutí latexu, jak si doktor Hogue natáhl rukavice, a potom mi položil širokou ruku na zadek. „Tedy je to dost hluboko. Nejsem si jistý, jestli na typu háčku skutečně záleží. Vypadá to, že ho budu muset tak jako tak vyříznout, abych ho dostal ven. Jak se vám podařilo vrazit si ho tak hluboko?“

„Pluli jsme na malé veslici v Narragansettu, kde jsem se snažila syna učit, jak nahazovat.“

Doktor Hogue zmáčkl místo, kde byl háček zabodnutý. „Auu.“

„Pardon. Víte o tom, že učitel by měl být obeznámený s tím, co vyučuje?“

„Prostě ten háček vyndejte.“

„Budu vám to muset nejdřív umrtvit, abych ho mohl vyříznout.“

„Nemůžete ho jen vyvléknout ven?“

„Ne. Máte v zadnici víc než špičku a vypadá to, že je docela dlouhý.“

Bože, moje tělo bylo ledově strnulé celé dva roky – žádný náznak vzrušení, ani když jsem na sebe sahala sama. A zrovna v téhle chvíli se muselo probrat k životu. Byla jsem ohnutá o stůl a mluvili jsme o špičce něčeho dost dlouhého s mužem, který by místo vtipkujícího doktora mohl z fleku dělat modeling. Nemohla sis vybrat lepší chvíli, Bridget. Najednou jsem byla ráda, že jsem právě v téhle pozici, protože nemohl vidět, jak jsem v obličeji zrudla. Cítila jsem podle tělesného tepla, že se ode mě vzdálil a potom se zase vrátil.

„Teď to štípne.“

„Au!“ Vyhrkla jsem ta slova stejně rychle, jako ta bolest odezněla.

„Fajn, tohle by mělo oblast umrtvit, takže ten háček můžeme vytáhnout, aby to moc nebolelo.“

Chvíli bylo ticho a potom jsem na zadku opět ucítila jeho ruce.

Áách.

Jeho hlas mi připadal hlubší a tlumenější. „Jen se uvolněte, Bridget. Nadechněte se a vydechněte. Všechno bude dobré.“

Zněl skoro… svůdně. Svaly mezi nohama se mi stáhly. Proboha, vážně mě vzrušovalo, že mi ze zadku vytahoval rybářský háček? Odpověď zněla ano. Vážně mě to vzrušovalo.

„Ucítíte jen trochu tlak.“

Nemohla jsem se ubránit některým myšlenkám. Představila jsem si, jaké by to bylo, kdyby ke mně zezadu přistoupil se zvláštním překvapením a obdařil mě o něco větším tlakem, než jaký sliboval.

Přestaň myslet na prasárny, Bridget!

„Jdeme na to,“ prohlásil.

Ucítila jsem, jak se mi kůže na zadku napnula a zatahalo to.

„Je venku,“ oznámil mi konečně. „Zalepím vám to. Ještě vydržte.“

Vlastně to ani nebolelo tak, jak jsem původně čekala.

„Dobře, paní V., zdá se, že už fakt nejste zaháčkovaná. Doslova.“

Když jsem se otočila, držel ten háček v ruce.

„Mimochodem tomuhle se říká dvojháček,“ poučil mě.

„Fajn, že to vím.“

„Nechcete si ho třeba nechat? Na památku?“

„Ne. Děkuju.“

„Tak dobře.“ Doktor Hogue položil háček na tác a stáhl si rukavice, které hodil do odpadkového koše označeného nápisem Biohazard.

Vyndal něco z kapsy a začal psát na kousek papíru.

„Co je to?“

„Nemějte strach. Není to moje číslo, jen předpis na antibiotický krém, pokud byste ho potřebovala. Nechám vám ho tady na stole. Můžete se obléct a jít domů.“

Chvilku zaváhal a potom poznamenal: „Buďte teď opatrná. Dávejte na sebe pozor, Bridget. Nebo přesněji řečeno, pozor na zadek.“

„Počkejte,“ vyhrkla jsem.

Zastavil se a otočil. „Ano?“

Pramen blond vlasů mu přepadl do očí. Byl neskutečně hezký.

Odkašlala jsem si. „Omlouvám se, jestli jsem byla…“

„Osina v zadku?“

Zrudla jsem. „Přesně.“

„To nic.“ Mrknul na mě.

A pak doktor Fešák prostě odkráčel z místnosti. Bolavý zadek byl tak bohužel nahrazen brnivým pocitem mezi mýma nohama.

 

 

Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.