Žánry
Autoři
Série
Pasti ze záhrobí (Série - Harper Connelly Mysteries - 2)
od Harper Connellyová je dívka nadaná zvláštní schopností odhalovat místa, kde spočívají těla mrtvých osob, a určovat, jakým způsobem zemřely. Neumí však určit, kdo zavinil jejich smrt. Na starém hřbitově v Memphisu vycítí tělo, které leží v nesprávném hrobě. Postupně vyjde najevo, že jde o ostatky oběti únosu – dvanáctileté pohřešované dívky Tabithy Orgensternové, kterou se Harper neúspěšně snažila najít už o dva roky dříve v Nashvillu. Policie usoudí, že Harper a její nevlastní bratr bratr Tolliver, který je sestřiným spolupracovníkem a zároveň osobním strážcem, jsou do zločinu nějak zapleteni. Ve snaze očistit své jméno se oba mladí lidé pouštějí do pátrání po skutečném vrahovi na vlastní pěst.
Druhá část z cyklu
HARPER CONNELLY MYSTERIES
DOKTOR Clyde Nunley se mi nelíbil, už když jsme
se poprvé osobně setkali na starém hřbitově. Ne že by
na jeho zevnějšku bylo něco odpudivého – vzhledem
k mírné zimě na jihu Tennessee a především k úkolu,
který nás čekal, se rozhodl pro úplně normální oblečení.
Modré džínsy, pohorky, neforemný klobouk, flanelová
košile a prošívaná vesta bez rukávů se pro danou
příležitost dokonale hodily. Ale slizký domýšlivý
výraz v jeho tváři mi dával jasně na srozuměnou, že
mě sem pozval, aby se mi mohl vysmát, protože mě
považuje za obyčejnou podvodnici.
Postavil se přímo proti mně, stiskl mi pravici
a změřil si poťouchlým pohledem mě i Tollivera, který
čekal stejně jako já na další pokyny. Bylo zřejmé,
že si tuhle chvíli jaksepatří užívá.
Katedra antropologie Binghamovy univerzity totiž
doktoru Nunleymu nabídla, aby pod jejími křídly vedl
kurz nazvaný „Otevřená mysl: Nekonvenční zkušenosti.“
„Poslední týden jsme u nás měli médium,“ poznamenal.
„K obědu?“ zeptala jsem se. Doktor Nunley mě
odměnil zakaboněným výrazem.
Pokradmu jsem zaletěla pohledem k Tolliverovi.
Bratr zlehka přimhouřil oči, čímž mi dal na srozuměnou,
že jsem ho sice pobavila, ale že bych toho debilního
profesůrka neměla zbytečně provokovat.
Nebýt Nunleyho, hořela bych nedočkavostí. S hlubokým
nádechem jsem se zadívala za něj na zvětralé,
větrem ošlehané náhrobní kameny. Připadala jsem si
ve svém živlu.
Na americké poměry to byl starý hřbitov. Stromy,
které tu rostly, měly téměř dvě stě let na to, aby se
vytáhly do výšky i do šířky. Někteří mrtví byli na
hřbitov svaté Markéty uloženi k věčnému odpočinku
v době, kdy se sem zdejší stromy teprve sázely. Postupem
času kmeny nabyly na objemu a větve zmohutněly,
takže v létě poskytovaly příjemný stín. Teď
v prosinci však byly holé a na vybledlé trávě pod nimi
se válelo suché listí. Ocelově šedé chladné nebe
navozovalo pochmurnou náladu.
Kdybych neměla eso v rukávu, stála bych na místě
stejně zaraženě jako všichni ostatní. Pomníky i náhrobní
kameny byly celé pokřivené a na jejich původní
barvě zapracoval čas. Pod nimi na mě čekali mrtví.
Nezapršelo už celý týden, možná i déle, a tak jsem
si místo pevných kožených bot vzala tenisky. Kdybych
si je zula, získala bych od mrtvých výraznější
poznatky, ale studenti i jejich profesor by to považovali
jenom za další důkaz mé potrhlosti. Kromě toho
bylo na nějaké chození naboso příliš chladno.
Nunleyho studenti tu měli sledovat moji „názornou
ukázku“. Kvůli ní jsme se tady sešli. Mezi asi dvaceti
studenty jsem zahlédla dvě výrazně starší tváře. Jed-
na patřila ženě, které už rozhodně táhlo na padesát.
Vsadila bych se, že sem přijela v dodávce, která
vyčnívala z řady osobních aut stojících podél drátu
nataženého mezi bílými sloupky oddělujícími štěrkové
parkoviště od hřbitova. Žena mě sledovala zvídavým
soustředěným pohledem.
Druhý „netradiční“ účastník kurzu byl muž ve
svetru s barevným vzorem a v manšestrových kalhotách,
jehož věk jsem odhadla na něco málo přes třicet.
Patřil mu naleštěný pick-up s coloradskou poznávací
značkou. Clydovi Nunleymu určitě patřila
zaparkovaná obstarožní toyota. Zbývající čtyři malá
otlučená auta říkala pane normálním studentům, kteří
tvořili většinu přihlížejícího hloučku. Hřbitov i starý
kostel svaté Markéty se sice nacházely na pozemku
vysokoškolského kampusu, ale krčily se až za
jeho okraji, daleko za malým stadionem, tenisovými
kurty a fotbalovým hřištěm. Nebylo proto divu, že
studenti, kteří měli možnost přijet sem autem, toho
využili, zvlášť za tak chladného počasí. Věk většiny
z nich se vešel do typické vysokoškolské kolonky,
která měla rozpětí osmnáct až jednadvacet let. Když
jsem si uvědomila, že mě od nich dělí jenom pár roků,
zalapala jsem po dechu. Na sobě měli obvyklé modré
džínsy, sportovní boty a prošívané bundy – víceméně
totéž co já a Tolliver.
Jasně červenou bundu s modrou podšívkou si bratr
koupil v obchodním řetězci Land’s End. Rudá barva
se mu hodila k černým vlasům a teplý materiál ho
dokázal zahřát téměř za každého počasí, které mohlo
na jihu nastat. Já jsem si vzala bleděmodrou prošívanou
bundu, jelikož jsem se v ní cítila jako v bavlnce,
a také proto, že jsem ji dostala od Tollivera.
Ve všudypřítomné šedi jsme svítili jako dvě barevné
skvrny. Stromy, které obklopovaly starý kostel,
přilehlou zahradu i věkovitý hřbitov, nám poskytovaly
pocit soukromí, takže jsme měli dojem, jako by
zadní část kampusu Binghamovy univerzity byla
břeh ostrova, na němž nás vysadila loď.
„Slečno Connellyová, už se nemůžeme dočkat, co
nám ukážete,“ prohlásil doktor Nunley a rozmáchlým
gestem ruky obsáhl celé okolní pole náhrobků.
Prakticky se mi vysmíval do očí. Studenti se vůbec
netvářili nedočkavě. Spíš odtažitě, znuděně nebo přinejlepším
poněkud zvědavě. Zajímalo by mě, kdo
byl tím médiem, o kterém mluvil jejich profesor. Jenom
málokterý smrtelník je totiž obdařený skutečnou
schopností komunikovat s mrtvými.
Znovu jsem zaletěla očima k Tolliverovi. Vybodni
se na něj, řekl mi jeho pohled a já se usmála.
Všichni studenti drželi v rukou desky s plánkem
starého hřbitova, na němž byly úhledně zakreslené
jednotlivé náhrobky. Žádné další písemnosti v deskách
neměli. Já jsem však věděla, že se dochovaly
detailní záznamy o všech pohřbech i příčině úmrtí
většiny lidí uložených k věčnému odpočinku na tomto
hřbitově. Pořídil je farář od svaté Markéty, který tu
sloužil čtyřicet let a navázal na práci svého předchůdce.
Doktor Nunley mi ale tvrdil, že na zdejším
hřbitově už padesát let žádného nebožtíka do země
neuložili.
Záznamy ze hřbitova svaté Markéty se údajně našly
teprve před třemi měsíci, uložené v krabici a zastrčené
v jakémsi skladu vysokoškolské knihovny.
Neměla jsem tedy sebemenší možnost nahlédnout do
nich, ani se s nimi blíž seznámit. Doktor Nunley, kte-
rý přišel s nápadem vést kurz zaměřený na okultismus,
se mezitím nějak dozvěděl o mých schopnostech.
Nechtěl mi prozradit, jak na mé jméno narazil,
ale neviděla jsem v tom nic mimořádného, protože
na internetu existují stránky odkazující na jiné weby
s podobným zaměřením a ty zase na další. A v těchto
specializovaných internetových kruzích jsem dost
dobře známá.
Clyde Nunley si za mé služby zaplatil a byl přesvědčený,
že všem frekventantům kurzu „Otevřená
mysl“ ukáže, co jsem zač. Předpokládal, že se považuju
za parapsycholožku, nebo možná za wiccanku.
To byl samozřejmě nesmysl. Moje práce neměla
s okultismem vůbec nic společného. Před kontaktem
s mrtvými jsem se k nikomu nemodlila. Jsem sice
křesťanka, ale své nadání nepovažuju za dar od Boha.
Projevilo se u mě až v patnácti letech, potom co jsem
přežila zásah bleskem. Pokud však věříte, že přírodní
katastrofy rozpoutává Bůh, pak je to samozřejmě jeho
práce.
Ten blesk pronikl otevřeným oknem do našeho
domku. V té době už byla moje matka provdaná za
Tolliverova otce Matta Langa, se kterým měla dvě
dcery – Mariellu a Gracii. Do téhle povedené rodinky
jsem patřila ještě já, moje sestra Cameron, Tolliver
a jeho o několik let starší bratr Mark. Už si ani
nevzpomínám, jak dlouho s námi Mark bydlel, ale to
osudné odpoledne už doma rozhodně nebyl.
Než na místo dorazila záchranka, první pomoc mi
poskytl právě Tolliver.
Otčím pak dal sestře co proto, že si vůbec dovolila
zavolat pohotovost. Bylo to totiž drahé a my jsme samozřejmě
neměli žádné zdravotní pojištění. Své si
pak od něj vyslechl i doktor, který mě chtěl nechat
v nemocnici na pozorování a jehož jsem pak už nikdy
neviděla. Vlastně vůbec žádného lékaře. Na internetu
jsem ale našla seznam lidí, kteří přežili zásah
bleskem, a usoudila jsem, že by mi to stejně nebylo
k ničemu.
Zotavila jsem se. Víceméně. Na trupu a na pravé
noze mi zůstala zvláštní síť červených žilek. Ta noha
mi občas vypovídá službu. Někdy se mi třese pravá
ruka. Sužují mě bolesti hlavy. Bojím se spousty věcí.
A umím hledat mrtvé. Pokud najdu tělo nebožtíka,
dokážu určit i příčinu jeho smrti.
Přesně o tohle šlo doktoru Nunleymu. Získal záznamy
obsahující údaje o lidech uložených k věčnému
odpočinku na zdejším hřbitově. Byly to písemnosti,
ke kterým jsem neměla přístup. A s pomocí dnešní
zkoušky chtěl dokázat, že jsem jen prachsprostá podvodnice.
S rozjařeným výrazem provedl náš hlouček
brankou v zanedbaném železném plůtku, který už celá
desetiletí střežil místní hřbitov.
„Kde byste si přál, abych začala?“ zeptala jsem se
nesmírně zdvořile. Než moji rodiče propadli drogám,
dopřávali mi dobrou výchovu a kvalitní vzdělání.
Clyde Nunley vyslal ke studentům samolibý
úsměv. „Tak třeba tady,“ odpověděl a ukázal mi hrob
po své pravici, na kterém se už sto sedmdesát let nevršila
žádná zkypřená hlína. Nápis na náhrobku byl
nečitelný, tedy aspoň z místa, kde jsem stála. Kdybych
se trochu přikrčila a posvítila si na něj baterkou,
možná bych ho přečetla. Jenomže o tohle teď nešlo.
Profesora i jeho studenty zajímalo, co jim můžu prozradit
o příčině smrti člověka uloženého pod zemí.
Postavila jsem se přímo nad hrob a okamžitě jsem
ucítila, že slabé chvění a vibrace – které jsem vnímala
od té doby, co jsem se přiblížila ke hřbitovu – zesílily
a zrychlily se. A slabé bzučení, jež jsem zachytila
ještě předtím, než jsme prošli nízkou brankou, nabylo
na intenzitě a přestěhovalo se mi pod kůži. Měla
jsem pocit, jako bych se přiblížila k včelímu úlu.
Zavřela jsem oči, protože jsem se tak mohla mnohem
líp soustředit. Kosti ležely přímo pode mnou
a už na mě čekaly. Pronikla jsem svým šestým smyslem
do půdy pod nohama a ovládl mne důvěrně známý
pocit. Jako když se setkáte s nesmírně blízkým
člověkem.
„Převrátil se na něj vůz,“ řekla jsem. „Byl to muž.
Řekla bych, že něco přes třicet. Jmenoval se Ephraim?
Nebo nějak podobně? Ten vůz mu rozdrtil nohu
a on upadl do šoku. Vykrvácel.“
Nastalo dlouhé ticho. Otevřela jsem oči. Profesorův
samolibý úsměv byl ten tam. Studenti si do desek
horlivě zapisovali poznámky. Jedna dívka na mě civěla
s vykulenýma očima.
„Tak dobře,“ řekl doktor Nunley o poznání méně
opovržlivě. „Zkusíme další.“
A mám tě, napadlo mě.
Další hrob patřil Ephraimově manželce. Neprozradily
mi to však kosti. Její totožnost jsem odhadla podle
toho, že její náhrobek stál hned vedle Ephraimova
a podobal se mu jako vejce vejci. „Isabelle,“ prohlásila
jsem tónem, který nepřipouštěl pochybnosti. „Isabelle.
Ale ne, zemřela při porodu.“ Rukou jsem si přejela
podbřišek. Ephraimova žena musela být těhotná,
když se jejímu muži přihodilo to neštěstí. Tomu říkám
smůla. „Počkat!“ vyhrkla jsem. Chtěla jsem najít vysvětlení
pro další slabou ozvěnu, která ke mně dolé-
hala zpod Isabelliných ostatků. Ať si ti studentíci
myslí, co chtějí. Zula jsem si boty, ale vzhledem
k chladnému počasí jsem si nechala ponožky. „To dítě
je pohřbené s ní. Chudáček,“ dodala jsem tiše. Smrt
dítěti naštěstí nezpůsobila žádnou bolest…
Autor: | Harris, Charlaine |
Překladatel: | Havlík, Tomáš |
Série: | Harper Connelly Mysteries |
Pořadí v sérii: | 2. |
Název: | Pasti ze záhrobí |
Původní název: | Grave Surprise |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-531-5 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 304 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 20.6.2012 |