Hospoda Jamajka

Kapitola 1

Byl chladný šedivý den na sklonku listopadu. Počasí

se změnilo, když se vítr obrátil a přinesl s sebou

žulová oblaka a jemný déšť, a ačkoli bylo teprve krátce

po druhé hodině odpoledne, zdálo se, jako by se na

kopce snášela vlhkost zimního večera a balila je do mlhy.

Bylo jisté, že ve čtyři už bude tma. Vzduch byl lezavě

studený a pronikal do kočáru, přestože všechna okna

byla těsně zavřená. Kožená sedadla působila na dotyk

vlhce a ve stropě byla asi malá trhlina, protože sem

opět a opět padaly malé kapky deště a zanechávaly na

kůži tmavomodré skvrnky jako inkoustové kaňky. Vítr

přicházel v prudkých závanech, někdy zatřásl kočárem,

jak vyjel ze záhybu cesty, a na otevřených místech na

planinách dul s takovou silou, že se celý kočár třásl

a houpal, kolébaje se na vysokých kolech jako opilec.

Vozka, zabalený v plášti až k uším, seděl na kozlíku

úplně skrčený v marné snaze ochránit se aspoň vlastními

rameny. Vyčerpaní koně klopýtali, poslouchajíce

rozkazů jen se vzdorem, příliš zkrušeni vichrem a deštěm,

aby cítili bič, který jim stále práskal nad hlavami,

ač jej vozka sotva držel ve zkřehlých prstech.

Kola kočáru vrzala a sténala, jak se prodírala vyjetými

kolejemi, a někdy vyhodila stříkající bláto na okna,

kde se smísilo s dopadajícím deštěm, takže výhled na

okolní krajinu byl beznadějně zakrytý.

Několik cestujících se tlačilo k sobě, aby jim bylo

tepleji, a vždy sborem vykřikli, kdykoli kolo kočáru

spadlo do zvlášť hlubokého výmolu; jeden starý muž,

který si neustále stěžoval už od chvíle, kdy v Truro nastoupil

do kočáru, náhle vstal pln zuřivosti. Chvíli

hmatal po okně a s třeskotem je stáhl dolů, přičemž

sprška lijáku zmáčela jeho i ostatní. Vystrčil hlavu ven

a křičel nahoru na vozku, nadávaje mu vysokým protivným

hlasem darebáků a vrahů; že budou všichni

mrtvi, než dojedou do Bodminu, požene-li koně stále

touto krkolomnou rychlostí; že z nich vyrazil všechen

dech, pokud v nich ještě byl, a on že už nikdy nebude

cestovat dostavníkem.

Nebylo jisté, zda ho vozka slyší či nikoli. Spíše se

zdálo, že vítr odnesl tento proud výčitek s sebou, protože

starý muž po chvilce čekání opět zavřel okno,

když už v kočáře bylo úplně zima, sedl si zas do svého

rohu, zabalil si nohy do pokrývky a bručel si do vousů.

Veselá červenolící žena v modrém plášti sedící vedle

něj na souhlas těžce vzdychla, mrkla na ostatní a pohybem

hlavy ukázala na staříka, a už asi podvacáté

poznamenala, že dnes je nejhorší noc, jakou pamatuje,

a poznala toho hodně; ale jinak že to je docela přiměřené

počasí, jež se ovšem nedá srovnávat s létem; pak

zalovila v hlubinách velkého koše, vyndala pořádný

kus koláče a zakousla se do něho silnými bílými zuby.

Mary Yellanová seděla v protějším rohu, kde právě

dešťová voda kapala dovnitř dírou ve stropě. Občas jí

dopadla na rameno studená kapka, kterou setřela netrpělivými

prsty.

Seděla s bradou v dlaních, oči upřené na okno postříkané

deštěm a blátem, čekajíc s jakousi zoufalou nadějí,

že přece těžkou clonou mraků pronikne paprsek světla

a aspoň na okamžik jako předzvěst štěstí zazáří záblesk

modré oblohy, jež se včera prostírala nad Helfordem.

Ačkoliv byla sotva čtyřicet mil od místa, jež jí bylo

třiadvacet let domovem, naděje v jejím srdci již uhasla

a dřívější usměvavá odvaha, která jí nikdy nechyběla

a jež jí pomáhala přemáhat doby úzkosti za matčiny

nemoci a po její smrti, zmizela teď s prvním nárazem

deště a nemilosrdného větru.

Krajina jí byla cizí, což její beznaděj ještě zvětšilo.

Když se podívala zamženým oknem kočáru, viděla

venku docela jiný svět, než jaký znala až do včerejšího

dne. Jak daleko a snad navždy skryty jí zůstanou zářivé

vody Helfordu, zelené kopce, půvabná údolí a bílé chomáče

domků na březích řeky. V Helfordu byl i déšť milý,

šuměl v korunách stromů a mizel v bujné trávě,

tvořil potoky a říčky, které napájely širokou řeku, a vpíjel

se do úrodné prsti, jež se za to skvěla kvítím.

Toto však byl nelítostný déšť, který bubnoval do oken

kočáru a vsakoval se do drsné, neplodné půdy. Nebyly tu

stromy, kromě jednoho či dvou, jež rozpínaly holé větve,

skloněné a zkroucené stálými bouřemi a tak zčernalé časem

a nepohodou, že i kdyby na tuto zemi dýchlo jaro,

ani pupen by se neodvážil vyrůst ze strachu, že ho pozdní

mráz zabije. Byl to sešlý kraj, bez živých plotů, bez

luk; kraj kamení, černého vřesu a zakrnělé kručinky.

Tady jistě není mírné počasí, myslela si Mary; buď

je drsná zima jako dnes, nebo uprostřed léta spalující

horko, nikde údolí, jež by poskytlo přívětivý stín, jen

tráva, jež zežloutla a zhnědla, než minul květen. Kraj

šedl s počasím. I lidé, bydlící u silnice a ve vesnicích,

měnili se v souzvuku s půdou, na níž žili. V Helstonu,

kde nastoupila do prvního dostavníku, kráčela ještě po

domácí půdě. Kolik vzpomínek z dětství se vázalo

k Helstonu! Kdysi tam vždy jednou za týden jezdila

s otcem na trh. Když zemřel, její matka statečně zaujala

jeho místo, jezdila tam a zpět v létě v zimě, jak to

dělal on, se slepicemi, vajíčky a máslem vzadu na voze.

Mary sedávala vedle ní, držíc se košíku tak velikého,

jako byla sama, malou bradu opírajíc o držadlo.

Lidé v Helstonu byli hodní; jméno Yellan bylo ve městě

známé a každý si ho vážil, protože vdova musela po

manželově smrti tvrdě bojovat se životem a málokterá

žena by žila sama jako ona s dítětem a celým hospodářstvím,

aniž by ji napadlo se znovu vdát. Zámožný

sedlák v Manaccanu by se byl rád o ni ucházel a ještě

jeden z Gweeku nahoře na řece, ale už z očí jí vyčetli,

že nechce nikoho z nich, že tělem i duší stále náleží

manželovi, jehož ztratila. Těžká práce v hospodářství

ji nakonec přemohla, protože se nikdy nešetřila. Celých

sedmnáct let, co byla vdovou, dokázala stupňovat

a vybičovávat svou energii, ale napětí poslední zkoušky

nevydržela a srdce jí vypovědělo službu.

Její majetek se ponenáhlu zmenšoval, a když přišly

zlé doby – tak se o tom mluvilo v Helstonu – a ceny

hluboko klesly, nebylo nikde peněz. Nahoře proti

proudu to bylo stejné. Tam už byla dlouho na farmách

bída. Pak přišel nějaký mor a zabíjel všechno živé ve

vesnicích kolem Helfordu. Nikdo neznal jeho jméno,

ani se nenalezl proti němu lék. Tato nemoc přicházela

– nic proti ní nepomáhalo – a ničila vše, jak to na jaře

dovede pozdní mráz, který udeří s novým měsícem

a pak mizí beze stopy, zanechávaje po sobě jen pás

mrtvých rostlin všude, kudy šel. Byl to smutný, vyčerpávající

čas pro Mary Yellanovou a její matku. Dívaly

se na kuřata a kachňata, jež vypiplaly, jak jedno za

druhým je zachvacováno nemocí a hyne, i mladé telátko

padlo mrtvé do trávy, v níž se ještě před chvílí páslo.

Nejdojemnější byla stará klisna, která sloužila

dvacet let a na jejíž široký a pevný hřbet se Mary kdysi

poprvé po jezdecku posadila. Zašla ve stáji jednoho rána,

věrnou hlavu v Maryině klíně. Když pro ni vykopaly

jámu v sadě pod jabloní a pohřbily ji – už je nikdy

nepoveze do Helstonu na trh – matka se otočila k Mary

a řekla: „S ubohou Nell odešlo do hrobu také něco ze

mne, Mary. Nevím, jestli je to moje víra nebo co to je,

ale cítím v srdci únavu, a už nemohu dál.“

Vešla do domu a posadila se v kuchyni, bledá jako

stěna, zestárlá o deset let. Bez zájmu pokrčila rameny,

když Mary řekla, že zavolá lékaře. „Příliš pozdě, dítě,“

odpověděla, „o celých sedmnáct let.“ A začala tiše plakat,

ona, která nikdy předtím nezaplakala.

Mary došla ke starému lékaři, který žil v Mawganu

a jenž ji přivedl na svět. Když ji na své bryčce vezl

zpět, naklonil se k ní a pravil: „Řeknu vám, co to je,

Mary. Od té doby, kdy váš otec zemřel, vaše matka se

nešetřila ani tělesně, ani duševně a nyní se zhroutila.

Nelíbí se mi to. Bojím se, že to dopadne špatně.“

Jeli klikatou uličkou k selskému stavení na kraji

vesnice. U vrat je zastavila sousedka s výrazem, který

prozrazoval špatné zprávy. „Vaší matce je hůře,“ volala.

„Právě před chvílí vyšla ze dveří; vypadala jako

duch, třásla se na celém těle a najednou na cestě padla.

Paní Hoblynová aWill Searle k ní přiběhli a odnesli ji,

chudáčka, dovnitř. Říkají, že má teď oči zavřené.“

Doktor rozvážně odstrčil zevlující hlouček ode dveří.

Pak společně se Searlem zdvihli nehybnou postavu

a donesli ji nahoru do ložnice.

„Je to záchvat mrtvice,“ řekl lékař, „ale dosud dýchá;

tep má pravidelný. To je to, čeho jsem se obával –

že ji to přepadne náhle. Proč se to stalo právě teď, po

tolika letech, ví jen Bůh a ona sama. Teď se musíte,

Mary, osvědčit jako dítě svých rodičů, a starat se

o matku. Jen vy jediná jí můžete pomoci!“

Přes šest dlouhých měsíců ošetřovala Mary matku

v její první a poslední nemoci, ale všechna její a lékařova

péče byla marná, protože vdova neměla vůli se

uzdravit. Nechtěla bojovat o svůj život.

Zdálo se, jako by toužila po vysvobození a jako by se

modlila, aby to přišlo rychle. Jednou řekla dceři: „Ne-

chci, aby ses namáhala tak, jako jsem to dělala já. To ničí

tělo i ducha. Nesmíš zůstat v Helfordu, až zemřu. Nejlépe

uděláš, půjdeš-li k tetě Patience nahoru do Bodminu.“

Mary cítila, že nemá smysl říkat matce, že nezemře.

Toto přesvědčení tkvělo pevně v matčině mysli a nebylo

možné s ním zápasit. ……………………………………….