Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Hluboké pastviny

od
Clarke, Arthur C.
  • V románu Hluboké pastviny autor opustil vesmír, aby čerpal inspiraci ve stejně tajemných a nebezpečných hloubkách oceánů. Vzniklo tak, zejména díky reálnosti příběhu, jedno z jeho nejlepších děl. Přelidněné lidstvo hledá nové možnosti obživy i v oceánech, kde obrovské plantáže slouží k hromadnému chovu velryb. Zde farmaří i Franklin, astronaut, který musel změnit zaměstnání a jehož strmou kariéru román sleduje. Při své práci zažívá v neprozkoumaných hlubinách mnohá dobrodružství, která jsou mnohdy nebezpečnější než ta v kosmu.

  • PRVNÍ KAPITOLA

    Po pastvinách se volně potuloval zabiják. Letecká hlídka

    zahlédla nad jižním Pacifikem obrovské tělo pohupující

    se na vlnách. Za ním se táhla rudá skvrna. Propracovaný

    poplašný systém vyhlásil během několika

    vteřin pohotovost. Od San Franciska po Brisbane zakreslovali

    muži do map kruhy kolem pastvin. Don Burley

    si ještě mnul ospalé oči, ale už se skláněl nad palubní

    deskou ponorky číslo 5, která se nořila do hloubky

    třiceti sedmi metrů.

    Byl rád, že poplach byl vyhlášen právě v jeho oblasti.

    Po několika měsících klidu konečně nějaké vzrušení.

    Sledoval přístroje, na kterých závisel jeho život, ale

    v myšlenkách směřoval jinam. Co se mohlo stát? Krátká

    zpráva neuváděla žádné podrobnosti. Obsahovala jen

    informace o nedávno zabité velrybě ležící na hladině

    asi šestnáct kilometrů za hlavním hejnem, které se v panice

    řítí směrem na sever. Usoudil, že se zřejmě stádu

    zabijáckých velryb podařilo proniknout ohradami kolem

    pastvin. Pokud je tomu skutečně tak, Dona a jeho

    kolegy čekají rušné chvíle.

    Zelená světla kontrolních zařízení na palubní desce

    představovala symbol bezpečí. Pokud vytvářela obvyklý

    vzor a žádná ze smaragdových hvězd nezměnila barvu

    na rudou, bylo s Donem a jeho malým plavidlem

    všechno v pořádku. Vzduch – palivo – dostatek energie

    – to byla trojice rozhodující o jeho životě. Pokud jedna

    z jejích součástí zklame, bude se v kovové rakvi snášet

    k mořskému dnu. Předloni tak skončil Johnnie Tyndall.

    Ale k selhání není důvod, ujistil se Don v duchu, k nehodám,

    které člověk čeká, nikdy nedojde.

    Naklonil se nad úzkou palubní desku k mikrofonu.

    Ponorka je stále ještě v dosahu vysílačky mateřské lodi.

    Později bude muset přepnout na ultrazvukové zařízení.

    „Nabírám kurs 255, rychlost padesát uzlů, hloubka

    třicet pět metrů, plně v dosahu sonaru. Předpokládaná

    doba k dosažení cíle je čtyřicet minut. Hlásit se

    budu v desetiminutových intervalech. To je všechno.

    Končím.“

    Odpověď z lodi Rorqual byla stěží slyšitelná a Don

    vysílačku vypnul. Bylo na čase rozhlédnout se kolem.

    Ztlumil světla v kabině, aby zřetelněji viděl na obrazovku

    radaru, nasadil si polarizační brýle a ponořil se

    do hlubin. Chvíli trvalo, než si zvykl na nový pohled.

    Potom displej ožil trojrozměrným životem.

    Don si v takových chvílích připadal jako bůh. Měl

    pocit vlády nad třicetikilometrovým okruhem Pacifiku,

    jehož hlubiny zůstávají stále ještě z velké části neprobádané.

    Pomalu rotující svazek paprsků neslyšitelného

    zvuku prohledával oblast, ve které se Don vznášel

    a snažil se vyhledat v neproniknutelných temnotách,

    kam se světlo nikdy nedostane, přítele nebo soka. Soustava

    zvuků tak vysokých frekvencí, že je nedokáží rozeznat

    ani netopýři, kteří vytvořili sonar miliony let

    před člověkem, protínala podmořskou tmu. Pokud na

    něco narazily, vracely se zpátky a po zachycení a zesílení

    se objevily na obrazovce v podobě zelenomodrých

    skvrn.

    Don je dokázal díky dlouhé praxi bez potíží přečíst.

    V hloubce sto sedmdesát metrů se na celé sledované

    ploše nacházela úrodná plocha – koberec živé hmoty,

    pokrývající polovinu světa. Podmořské pastviny se vynořovaly

    a potápěly v závislosti na slunečním světle.

    Pohybovaly se na okraji neproniknutelné tmy. Během

    noci stoupaly k hladině, ale s rozbřeskem se nořily

    zpátky do hlubin.

    Pro sonar tato vrstva nepředstavovala překážku. Zvuk

    pronikal tenkou vrstvou bez potíží a Don viděl na obrazovce

    až na samé dno oceánu. To ale nebylo jeho starostí.

    Hejna, která hlídal, i vetřelci, před kterými je

    chránil, se pohybovali v horních vrstvách.

    Přepnul hloubkoměr a sonar se zaměřil na oblast, ve

    které se ponorka pohybovala. Odrazy dna v hlubinách

    zmizely a na displeji se zřetelněji objevily objekty v jeho

    okolí. Blikající mrak asi tři kilometry před ním představoval

    nezvykle velké hejno ryb. Uvažoval, jestli o něm

    na základně vědí, ale pro jistotu ohlásil jeho polohu. Na

    okraji hejna se rýsovaly větší body – masožravci, pronásledující

    chovná zvířata, zajišťují neustálý koloběh života

    a smrti. Ale to teď Dona nezajímá, má na starosti důležitější

    problém.

    Ponorka č. 5 plula na sever. Připomínala ocelovou

    jehlu a byla svižnější a nebezpečnější než všechna stvoření

    brázdící moře. Těsná kabina osvětlená jen blikajícími

    kontrolkami palubní desky se lehce chvěla, jak otáčející

    se turbíny rozháněly vodu do stran. Don pohlédl

    na mapu a zjistil, že je v polovině cesty k cíli. Uvažoval,

    jestli se má vynořit na hladinu a mrtvou velrybu

    prohlédnout. Z jejích zranění by mohl usoudit, kdo ji

    napadl. Ale to by znamenalo značné zdržení a jemu jde

    o čas.

    Citlivý výkonný přijímač zapípal a Don přepnul přístroj

    na přepis. Nikdy se nenaučil porozumět zprávě jen

    po sluchu, jak to dokázali někteří kolegové, ale proužek

    papíru nořící se z přístroje mu situaci usnadnil.

    LETECKÁ HLÍDKA HLÁSÍ 50–100 VELRYB SMĚŘUJÍCÍCH

    POD ÚHLEM 90 STUPŇŮ K BODU X186593 Y432011

    STOP PO ZMĚNĚ KURSU ZVÝŠILY RYCHLOST STOP

    KOSATKY ZATÍM NEZAHLÉDLA ALE PŘEDPOKLÁDÁ JE

    V BLÍZKÉM OKOLÍ STOP RORQUAL.

    Poslední část zprávy považoval Don za velice nepravděpodobnou.

    Kdyby na hejno skutečně zaútočily kosatky,

    hrůzu nahánějící zabijácké velryby, určitě by je už

    z letadla zahlédli, protože by se musely vynořit nadechnout.

    Navíc by se nenechaly od kořisti zaplašit a hodovaly

    by tak dlouho, dokud by nebyly syté.

    V jedné věci má výhodu. Vyděšené hejno směřuje

    přímo k němu. Začal zadávat koordináty mřížky, ale

    vzápětí zjistil, že to už není potřeba. Na okraji obrazovky

    se objevila flotila nezřetelných hvězdiček. Upravil

    kurs a vyrazil k blížícímu se hejnu.

    Část zprávy byla pravdivá. Velryby se pohybovaly

    nezvykle rychle. Při tomto tempu se během pěti minut

    ocitne mezi nimi. Vypnul motory a cítil, jak ho odpor

    vody brzdí.

    Don Burley, rytíř v brnění, seděl ve své těsné, spoře

    osvětlené kabině třicet metrů pod hladinou Pacifiku

    a připravoval se na blížící se střetnutí. V podobných

    chvílích očekávání, těsně před začátkem akce, si často

    sám sebe právě takto představoval, i když by to před nikým

    na světě nepřipustil. Zároveň cítil spřízněnost se

    všemi pastevci, kteří se od úsvitu časů starali o svá stáda.

    Byl sirem Lancelotem, ale také Davidem, který mezi

    pradávnými palestinskými pahorky pátrá po pumách,

    ohrožujících stáda jeho otce.

    Daleko blíž v čase i duchem mu byli muži, kteří hnali

    obrovská stáda dobytka po amerických pláních. To

    bylo před necelými třemi generacemi. Jeho práci by rozuměli,

    i když jeho vybavení by pro ně bylo záhadou.

    Skutečnost, že zvířata, o která se stará, váží stovky tun

    a prohání se po nekonečných mořských pastvinách, na

    věci příliš neměnila.

    Hejno se pohybovalo necelé tři kilometry vpředu

    a Don se přesvědčil, že radar sektor před ním kontroluje.

    Na obrazovce se objevil klín podobný vějíři, jak se

    paprsek radaru přesunoval z jedné strany na druhou.

    Teď bude možné spočítat jednotlivé kusy hejna a přibližně

    odhadnout jejich velikost. Cvičeným okem začal

    hledat zvířata mimo hlavní skupinu.

    Don by nedokázal vysvětlit, čím ho upoutaly čtyři

    body na jižním okraji hejna. Zůstaly sice kousek mimo,

    ale stejně daleko zaostaly i další kusy. Zřejmě je to

    šestý smysl vypěstovaný dlouhou prací s radarem – jakési

    tušení umožňující vyčíst z pohybujících se bodů

    víc, než je běžné. Don podvědomě sáhl po ovladačích

    a znovu zapnul motory.

    Hlavní část skupiny proplouvala kolem něho na východ.

    Ze srážky obavy neměl. Obrovská zvířata ho

    i v panice dokázala vnímat stejně jako on je. I prostředky

    měli podobné. Uvažoval, jestli má zapnout výstražný

    maják. Zvířata by ho poznala po zvuku a zklidnila

    by se. Ale neznámý útočník by ho mohl poznat také

    a dostal by tak varování.

    Čtyři odražené signály, které upoutaly jeho pozornost,

    se zatím dostaly téměř do středu obrazovky. Don

    se sklonil k displeji radaru, jako by z něj chtěl silou vůle

    vytáhnout každý kousek informace, jaký je přístroj

    schopný poskytnout. Poněkud stranou se pohybovaly

    dva velké body a jeden z nich doprovázely ještě dva

    menší. Don přemýšlel, jestli už není pozdě. V duchu si

    představil, jak necelé dva kilometry před ním probíhá

    boj o život. Dva menší body na obrazovce představují

    útočníky ohrožující velrybu, jejíž družka může jen bezmocně

    přihlížet, protože krom mohutného ocasu nemá

    nic, čím by se mohla bránit.

    Ponorka se přiblížila už téměř na dohled. Kamera se

    snažila proniknout temnotou, ale zpočátku nebylo vidět

    nic jiného než plankton. Vzápětí se ale ve středu

    obrazovky objevil velký stín. Pod ním se rýsovaly dva

    menší. Don si na obrazovce potvrdil to, co mu ukázal

    už radar.

    Vzápětí si ale uvědomil, že se zmýlil. Dva menší stíny

    byla mláďata. Bylo to poprvé, co se u velryb setkal

    s dvojčaty. Vícečetné porody nebyly sice vzácné, ale

    mláďata obvykle nepřežila. Za normálních okolností by

    ho ten pohled upoutal, ale teď mu bylo jasné, že se vydal

    špatným směrem a ztratil drahocenné minuty. Musí

    začít s pátráním znovu………………………………..

  • Autor: Clarke, Arthur C.
    Překladatel: Nuhličková, Ivana
    Název: Hluboké pastviny
    Původní název: The Deep Range
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-343-4
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 232
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 6.10.2010
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.