Hluboké pastviny

PRVNÍ KAPITOLA

Po pastvinách se volně potuloval zabiják. Letecká hlídka

zahlédla nad jižním Pacifikem obrovské tělo pohupující

se na vlnách. Za ním se táhla rudá skvrna. Propracovaný

poplašný systém vyhlásil během několika

vteřin pohotovost. Od San Franciska po Brisbane zakreslovali

muži do map kruhy kolem pastvin. Don Burley

si ještě mnul ospalé oči, ale už se skláněl nad palubní

deskou ponorky číslo 5, která se nořila do hloubky

třiceti sedmi metrů.

Byl rád, že poplach byl vyhlášen právě v jeho oblasti.

Po několika měsících klidu konečně nějaké vzrušení.

Sledoval přístroje, na kterých závisel jeho život, ale

v myšlenkách směřoval jinam. Co se mohlo stát? Krátká

zpráva neuváděla žádné podrobnosti. Obsahovala jen

informace o nedávno zabité velrybě ležící na hladině

asi šestnáct kilometrů za hlavním hejnem, které se v panice

řítí směrem na sever. Usoudil, že se zřejmě stádu

zabijáckých velryb podařilo proniknout ohradami kolem

pastvin. Pokud je tomu skutečně tak, Dona a jeho

kolegy čekají rušné chvíle.

Zelená světla kontrolních zařízení na palubní desce

představovala symbol bezpečí. Pokud vytvářela obvyklý

vzor a žádná ze smaragdových hvězd nezměnila barvu

na rudou, bylo s Donem a jeho malým plavidlem

všechno v pořádku. Vzduch – palivo – dostatek energie

– to byla trojice rozhodující o jeho životě. Pokud jedna

z jejích součástí zklame, bude se v kovové rakvi snášet

k mořskému dnu. Předloni tak skončil Johnnie Tyndall.

Ale k selhání není důvod, ujistil se Don v duchu, k nehodám,

které člověk čeká, nikdy nedojde.

Naklonil se nad úzkou palubní desku k mikrofonu.

Ponorka je stále ještě v dosahu vysílačky mateřské lodi.

Později bude muset přepnout na ultrazvukové zařízení.

„Nabírám kurs 255, rychlost padesát uzlů, hloubka

třicet pět metrů, plně v dosahu sonaru. Předpokládaná

doba k dosažení cíle je čtyřicet minut. Hlásit se

budu v desetiminutových intervalech. To je všechno.

Končím.“

Odpověď z lodi Rorqual byla stěží slyšitelná a Don

vysílačku vypnul. Bylo na čase rozhlédnout se kolem.

Ztlumil světla v kabině, aby zřetelněji viděl na obrazovku

radaru, nasadil si polarizační brýle a ponořil se

do hlubin. Chvíli trvalo, než si zvykl na nový pohled.

Potom displej ožil trojrozměrným životem.

Don si v takových chvílích připadal jako bůh. Měl

pocit vlády nad třicetikilometrovým okruhem Pacifiku,

jehož hlubiny zůstávají stále ještě z velké části neprobádané.

Pomalu rotující svazek paprsků neslyšitelného

zvuku prohledával oblast, ve které se Don vznášel

a snažil se vyhledat v neproniknutelných temnotách,

kam se světlo nikdy nedostane, přítele nebo soka. Soustava

zvuků tak vysokých frekvencí, že je nedokáží rozeznat

ani netopýři, kteří vytvořili sonar miliony let

před člověkem, protínala podmořskou tmu. Pokud na

něco narazily, vracely se zpátky a po zachycení a zesílení

se objevily na obrazovce v podobě zelenomodrých

skvrn.

Don je dokázal díky dlouhé praxi bez potíží přečíst.

V hloubce sto sedmdesát metrů se na celé sledované

ploše nacházela úrodná plocha – koberec živé hmoty,

pokrývající polovinu světa. Podmořské pastviny se vynořovaly

a potápěly v závislosti na slunečním světle.

Pohybovaly se na okraji neproniknutelné tmy. Během

noci stoupaly k hladině, ale s rozbřeskem se nořily

zpátky do hlubin.

Pro sonar tato vrstva nepředstavovala překážku. Zvuk

pronikal tenkou vrstvou bez potíží a Don viděl na obrazovce

až na samé dno oceánu. To ale nebylo jeho starostí.

Hejna, která hlídal, i vetřelci, před kterými je

chránil, se pohybovali v horních vrstvách.

Přepnul hloubkoměr a sonar se zaměřil na oblast, ve

které se ponorka pohybovala. Odrazy dna v hlubinách

zmizely a na displeji se zřetelněji objevily objekty v jeho

okolí. Blikající mrak asi tři kilometry před ním představoval

nezvykle velké hejno ryb. Uvažoval, jestli o něm

na základně vědí, ale pro jistotu ohlásil jeho polohu. Na

okraji hejna se rýsovaly větší body – masožravci, pronásledující

chovná zvířata, zajišťují neustálý koloběh života

a smrti. Ale to teď Dona nezajímá, má na starosti důležitější

problém.

Ponorka č. 5 plula na sever. Připomínala ocelovou

jehlu a byla svižnější a nebezpečnější než všechna stvoření

brázdící moře. Těsná kabina osvětlená jen blikajícími

kontrolkami palubní desky se lehce chvěla, jak otáčející

se turbíny rozháněly vodu do stran. Don pohlédl

na mapu a zjistil, že je v polovině cesty k cíli. Uvažoval,

jestli se má vynořit na hladinu a mrtvou velrybu

prohlédnout. Z jejích zranění by mohl usoudit, kdo ji

napadl. Ale to by znamenalo značné zdržení a jemu jde

o čas.

Citlivý výkonný přijímač zapípal a Don přepnul přístroj

na přepis. Nikdy se nenaučil porozumět zprávě jen

po sluchu, jak to dokázali někteří kolegové, ale proužek

papíru nořící se z přístroje mu situaci usnadnil.

LETECKÁ HLÍDKA HLÁSÍ 50–100 VELRYB SMĚŘUJÍCÍCH

POD ÚHLEM 90 STUPŇŮ K BODU X186593 Y432011

STOP PO ZMĚNĚ KURSU ZVÝŠILY RYCHLOST STOP

KOSATKY ZATÍM NEZAHLÉDLA ALE PŘEDPOKLÁDÁ JE

V BLÍZKÉM OKOLÍ STOP RORQUAL.

Poslední část zprávy považoval Don za velice nepravděpodobnou.

Kdyby na hejno skutečně zaútočily kosatky,

hrůzu nahánějící zabijácké velryby, určitě by je už

z letadla zahlédli, protože by se musely vynořit nadechnout.

Navíc by se nenechaly od kořisti zaplašit a hodovaly

by tak dlouho, dokud by nebyly syté.

V jedné věci má výhodu. Vyděšené hejno směřuje

přímo k němu. Začal zadávat koordináty mřížky, ale

vzápětí zjistil, že to už není potřeba. Na okraji obrazovky

se objevila flotila nezřetelných hvězdiček. Upravil

kurs a vyrazil k blížícímu se hejnu.

Část zprávy byla pravdivá. Velryby se pohybovaly

nezvykle rychle. Při tomto tempu se během pěti minut

ocitne mezi nimi. Vypnul motory a cítil, jak ho odpor

vody brzdí.

Don Burley, rytíř v brnění, seděl ve své těsné, spoře

osvětlené kabině třicet metrů pod hladinou Pacifiku

a připravoval se na blížící se střetnutí. V podobných

chvílích očekávání, těsně před začátkem akce, si často

sám sebe právě takto představoval, i když by to před nikým

na světě nepřipustil. Zároveň cítil spřízněnost se

všemi pastevci, kteří se od úsvitu časů starali o svá stáda.

Byl sirem Lancelotem, ale také Davidem, který mezi

pradávnými palestinskými pahorky pátrá po pumách,

ohrožujících stáda jeho otce.

Daleko blíž v čase i duchem mu byli muži, kteří hnali

obrovská stáda dobytka po amerických pláních. To

bylo před necelými třemi generacemi. Jeho práci by rozuměli,

i když jeho vybavení by pro ně bylo záhadou.

Skutečnost, že zvířata, o která se stará, váží stovky tun

a prohání se po nekonečných mořských pastvinách, na

věci příliš neměnila.

Hejno se pohybovalo necelé tři kilometry vpředu

a Don se přesvědčil, že radar sektor před ním kontroluje.

Na obrazovce se objevil klín podobný vějíři, jak se

paprsek radaru přesunoval z jedné strany na druhou.

Teď bude možné spočítat jednotlivé kusy hejna a přibližně

odhadnout jejich velikost. Cvičeným okem začal

hledat zvířata mimo hlavní skupinu.

Don by nedokázal vysvětlit, čím ho upoutaly čtyři

body na jižním okraji hejna. Zůstaly sice kousek mimo,

ale stejně daleko zaostaly i další kusy. Zřejmě je to

šestý smysl vypěstovaný dlouhou prací s radarem – jakési

tušení umožňující vyčíst z pohybujících se bodů

víc, než je běžné. Don podvědomě sáhl po ovladačích

a znovu zapnul motory.

Hlavní část skupiny proplouvala kolem něho na východ.

Ze srážky obavy neměl. Obrovská zvířata ho

i v panice dokázala vnímat stejně jako on je. I prostředky

měli podobné. Uvažoval, jestli má zapnout výstražný

maják. Zvířata by ho poznala po zvuku a zklidnila

by se. Ale neznámý útočník by ho mohl poznat také

a dostal by tak varování.

Čtyři odražené signály, které upoutaly jeho pozornost,

se zatím dostaly téměř do středu obrazovky. Don

se sklonil k displeji radaru, jako by z něj chtěl silou vůle

vytáhnout každý kousek informace, jaký je přístroj

schopný poskytnout. Poněkud stranou se pohybovaly

dva velké body a jeden z nich doprovázely ještě dva

menší. Don přemýšlel, jestli už není pozdě. V duchu si

představil, jak necelé dva kilometry před ním probíhá

boj o život. Dva menší body na obrazovce představují

útočníky ohrožující velrybu, jejíž družka může jen bezmocně

přihlížet, protože krom mohutného ocasu nemá

nic, čím by se mohla bránit.

Ponorka se přiblížila už téměř na dohled. Kamera se

snažila proniknout temnotou, ale zpočátku nebylo vidět

nic jiného než plankton. Vzápětí se ale ve středu

obrazovky objevil velký stín. Pod ním se rýsovaly dva

menší. Don si na obrazovce potvrdil to, co mu ukázal

už radar.

Vzápětí si ale uvědomil, že se zmýlil. Dva menší stíny

byla mláďata. Bylo to poprvé, co se u velryb setkal

s dvojčaty. Vícečetné porody nebyly sice vzácné, ale

mláďata obvykle nepřežila. Za normálních okolností by

ho ten pohled upoutal, ale teď mu bylo jasné, že se vydal

špatným směrem a ztratil drahocenné minuty. Musí

začít s pátráním znovu………………………………..