Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Hladové moře

od
Nowak, Helmuth
  • Na šikovatele Ericha Breitnera čekají při ústupu z Krymu další nebezpečí. Loď, která je odváží do Rumunska, je potopena sovětskými letadly a ze zraněného šikovatele a dalších evakuovaných pěšáků se stanou trosečníci. Nakonec se do Rumunska sice dostanou, ale ani tam je nečeká právě vlídný osud: jejich dosavadní spojenci kapitulovali a obrátili vojsko proti Německu. Když se vojákům podaří uniknout jednomu nebezpečí, čeká je jiné, neméně vážné…

  • KAPITOLA 1

    Slavných okamžiků i nejtěžších ponížení se drží paměť

    národa jako helvétská víra. Německá historie je

    zvlášť bohatá na vítězství, a není člověka, který by si

    je hrdě nepřipomínal. Není ani třeba vybavovat si jejich

    přesná data, od toho tu jsou noviny, červení hořící

    poznámky v kalendářích a rozhlas, lidové slavnosti

    ke každému významnému výročí, aby je loajálním

    občanům připomněly. Proč se vůbec namáhat s daty

    jako 18. ledna 1871, kdy byla v Zrcadlovém sále ve

    Versailles slavnostně proklamována Německá říše

    a pruský král Vilém I. se stal jejím císařem? Vždycky

    stačilo pouze připomenout: „1871“, a každý hned věděl,

    oč jde.

    Dny porážek se nepřipomínaly, a jestliže někomu

    přece jen ulpívaly v paměti, pak jenom jako pocit nesmírné

    křivdy, volající po krvavé odplatě. Snad nejvíc

    se historie na Německu provinila 8. srpna 1918 – toho

    dne upřela statečně bojujícím jednotkám, stojícím na

    prahu vítězství po východní také na západní frontě, zasloužený

    triumf a obrátila všechny úspěchy a všechny

    oběti v pouhý prach. Po masivním nasazení tanků

    a letadel zaútočila zdrcující přesila Francouzů, Britů

    a Američanů na německé pozice, prolomila je a hnala

    se zcela bezohledně dál, aniž by zákeřné Spojence vůbec

    napadlo rytířsky počkat, zda se jejich mnohem

    kulturnějším a vojensky zdatnějším protivníkům přece

    jen nepodaří odněkud vykouzlit ještě nějaké zálohy,

    které by situaci změnily v německý prospěch.

    Třebaže i ten nejmenší školák ve vlasti věděl, že říšská

    armáda nebyla ve Velké válce poražena (ve skutečnosti

    ji tudíž vyhrála), to hanebné datum znectívalo

    slávu německých zbraní, a jestliže si na ně někdo vůbec

    vzpomněl, pak jen jako na „Černý den německé

    armády“, který bylo třeba co nejdříve tvrdě odplatit.

    To se sice nakonec roku 1940 slavně podařilo, jenže

    v poslední době se zdálo, jako by reparát říšské branné

    moci dopadal stále hůř a hůř…

    * * *

    Po nespravedlivě prohrané válce obrali pomstychtiví

    Spojenci svaté Německo o kolonie v zámoří, ale kdyby

    jen to! Přisvojili si spoustu jeho území v Evropě

    pod drzou záminkou, že po staletí náležela jiným státům

    a Němci je pouze na čas uloupili, zakázali Říši držet

    silnou armádu, a ještě ji pokořili požadavky na obrovské

    reparace, které lid přinutily doslova živořit.

    S nástupem říšského kancléře a Vůdce německého národa

    Adolfa Hitlera se nejvyspělejší národ na Zemi

    vrátil mezi velmoci a rychlým tempem vybudoval nové,

    moderní ozbrojené síly, které se neprodleně pustily

    do nápravy. Nejlepší armáda na světě dostala za úkol

    celý tento svět dobýt, a dlouho byla na nejlepší cestě

    své vznešené poslání splnit.

    Bez jediného výstřelu obsadila Rakousko, s pomocí

    vyděšené Francie a (údajně) Velké Británie české pohraničí

    a pak zbytek toho směšného státečku neschopného

    vlastní existence, rychle porazila Polsko, po

    krátkém odpočinku Norsko a Dánsko a pak se pustila

    do opravdové práce: dobyla Holandsko, Belgii a Lucembursko,

    jediným skvělým tažením Francii a vyhnala

    z kontinentu britskou armádu jako první tah na

    cestě za ovládnutím zpupné ostrovní říše. Vlastně už

    část jejího území obsadila – anglické ostrovy v průli-

    vu La Manche. Vojenská posádka odtamtud bez jediného

    výstřelu uprchla, navzdory chvástavým řečem

    opilce Churchilla, jak urputně budou Angličané bojovat

    o každou píď své země.

    Skvěle vedenými operacemi porazila v několika

    dnech Řecko a umělý státní slepenec Jugoslávie a byla

    na nejlepší cestě projít Egyptem a opanovat celý divošský

    Střední východ, nebýt jisté nepatrné překážky.

    Neomylná válečná intuice Vůdci napověděla, že se na

    úspěšné Německo, nebo přinejmenším na jeho evropské

    spojence chystá vrhnout Rusko, které se hodlalo

    na úspěchu říšské branné moci přiživit, a všechny posily

    a těžké zbraně směřovaly od té chvíle pouze na

    východ.

    Diktátor v Kremlu, gruzínský skřet vystupující pod

    přijatým jménem Stalin, se na svůj záměr připravoval

    přinejmenším stejně pečlivě jako jeho mocenský konkurent

    v Berlíně. Prozíravě dal postřílet všechny své

    otevřené i skryté nepřátele, opozičníky, nepohodlné

    osoby i ty, které by se nepohodlnými teprve mohly

    stát, a podřídil si a zastrašil celou ohromnou říši neslýchaným

    terorem. Po přátelské dohodě s Vůdcem obsadil

    značný kus už poraženého Polska, přepadl a po tuhých

    bojích uchvátil kus Finska, okupoval Litvu,

    Lotyšsko a Estonsko a vytrhal značná území z Rumunska.

    Nato se jeho armády začaly koncentrovat na západních

    hranicích, aby se daly na pochod ještě dřív,

    než německá armáda zaplní ztráty po padlých a raněných

    a opraví válečnou techniku, poškozenou protivníky

    a opotřebovanou rozlehlým prostorem, který musela

    dobývat.

    Vůdci tak nezbylo nic jiného (jak alespoň říšský ministr

    propagandy Joseph Goebbels tvrdil) než útoku

    předejít preventivním úderem. Podle výpočtů generálního

    štábu mělo jít víceméně jen o procházku, sice dalekou,

    avšak nikterak nebezpečnou. Po trapných výko-

    nech, jež tolik vychvalovaná Rudá armáda předvedla

    proti maličkému Finsku, nikdo nepochyboval, že válka

    proti zaostalému asijskému kolosu potrvá skvěle vycvičenému

    a vyzbrojenému wehrmachtu nanejvýš několik

    týdnů. Potom však došlo k úkazu, který nikdo

    nečekal.

    Luftwaffe zcela zničila ruské letectvo, jenže nějakým

    zázrakem se nad bojištěm stále objevovaly nové

    a nové letouny. Pozemní armáda rozdrtila tankové sbory

    připravené na hranicích, z jakýchsi tajemných skrýší

    se však překotně draly na svět další. A co horšího,

    měly silnější děla a masivnější pancéřování než německé

    stroje; běžné protitankové kanony je nedokázaly

    prorazit. A přes milionové ztráty – za prvních pět

    měsíců bojů získal wehrmacht víc než dva miliony zajatců

    a milion vojáků pobil – vzrostla síla Rudé armády

    na dvojnásobek mužů a žen ve zbrani.

    Jenže také Němci měli nečekaně vysoké ztráty, nesmělo

    se o nich sice mluvit, ale zasvěcení si i tak šeptali

    o statisících obětí. Když potom na začátku prosince

    1941 udeřily až čtyřicetistupňové mrazy a Rusové

    zahájili u Moskvy rozsáhlý protiútok, počty umrzlých

    a omrzlých vojáků, vybavených jen letní výstrojí, doplnily

    ztráty na rovný milion.

    Ještě větší tragédií pro německou armádu se ovšem

    stalo Vůdcovo přesvědčení, že za každý neúspěch na

    frontě může jen zrada a neschopnost velitelů; každý jeho

    voják byl přece natolik nadřazený všem svým protivníkům,

    že by si jinak musel snadno poradit s desetinásobnou

    přesilou. Stejně tak neuznával argumenty, že

    v nebývale krutých mrazech (sami Rusové mluvili

    o nejdrsnější zimě za posledních dvě stě let) selhávají

    zbraně a motory; i německá technika přece zcela zákonitě

    musela být o několik tříd lepší než v primitivních

    kovárnách spatlané válečné nástroje nějakých „podlidí

    ze stepí“, nebo snad ne?

    Zakázal jakýkoli ústup, každý voják měl bojovat na

    místě, kde se právě nacházel, i kdyby to mělo být

    v hlubokých závějích uprostřed rovné pláně. Odvolal

    zrádné generály, na jejich místa jmenoval poslušnější

    a převzal vrchní velení nad armádami v Rusku sám.

    „A od této chvíle už všechno půjde jako po másle!“

    rozplývali se nad jeho rozhodnutím příslušníci nejvyššího

    velení, jimiž se obklopil. „Ke štěstí německého

    národa Vůdce strčí do kapsy deset polních maršálů, nemluvě

    o důstojnících nižších hodností. Vždyť to byl

    hotový skandál, jak nedomrle tuhle kampaň vedli!“

    „Neměl je odvolávat, ale rovnou postavit ke zdi!“

    „Baže, baže. Se žabožrouty a tomíky jsme zatočili

    za pár týdnů, a že by to proti negramotným primitivům

    najednou nešlo? V tom nebude jen nějaká obyčejná

    neschopnost, čichám, čichám zradu!“

    „Možná to chtělo dvě noci dlouhých nožů. Jednu

    proti SA a druhou…“

    „Ano, ano, jako to udělal Stalin. Jenže na něco takového

    je Vůdce příliš lidský.“

    „Nad-lidský.“

    „Máte pravdu, nadlidský.“

    * * *

    Třebaže o sobě Vůdce vždycky mluvil jako o skromném

    vojákovi první Velké války, skutečný boj na vlastní

    kůži nikdy nepoznal. Co ale bylo horšího, nikdy nevelel

    ani družstvu, a teď se rozhodl disponovat celými

    armádami a skupinami armád. Jeho strategické uvažování

    bylo stejně velkolepé jako cíle Nového pořádku

    v Evropě – jestliže byl generální štáb z některých jeho

    rozhodnutí doslova vyděšený, rád si představoval, jakou

    hrůzu jimi asi vzbudí mezi vrchními ruskými komisaři.

    „Nezapomínejte, pánové,“ poučoval blahosklonně

    své generály, „že wehrmacht proti sobě nemá

    žádné vojenské mozky. Všechny školené důstojníky

    dal Stalin vybít.“

    Protože osobně nikdy nezažil lezavou zimu a vlhkost

    zákopů, nedal se zviklat kvílením slabochů, prorokujících,

    že výkvět armády, oblečený jen v letních

    uniformách, v drsném ruském klimatu bídně zahyne.

    „Německý voják je otužilý,“ oponoval, „a kromě toho,

    než přijde zima, bude mít všechnu práci dávno za sebou.

    Namísto zimní výstroje raději pošleme víc munice;

    naším cílem není jen porazit Rusko, ale hlavně zlikvidovat

    co nejvíc jeho lidských zdrojů.“

    Na připomínku, že v zemi ztuhlé mrazy jako nejkvalitnější

    žula nebude možné budovat zákopy, povýšeně

    odpovídal: „Německý voják si vždycky nějak poradí.

    Vždycky je přece možné vystřílet z houfnic do země

    díry, jako jsme to dělali my, prostí vojáci, za předchozí

    války.“ Samozřejmě o tak jednoduchých postupech nemohli

    mít domýšliví generálové ze štábů ani ponětí.

    „Pánové, vy stále zapomínáte na jedno: mráz nepůsobí

    jenom na nás, ale taky na Rusy. Na ty víc než na

    nás, protože si nikdy nedokázali účelně zorganizovat

    zásobování. Proto se jich taky tolik vzdává, myslí si,

    že je budeme krmit. Nemají prakticky žádnou zdravotní

    službu, jen nějaké šamany a porodní báby, což

    znamená, že tři čtvrtiny zraněných jim pochcípají. Nemají

    žádnou morálku, do boje je musí hnát komisaři

    a zvláštní oddíly, které jim střílejí do zad.

    Zabrali jsme jim hlavní průmyslové a surovinové

    oblasti, můžou se vytahovat, jak chtějí, že si všechno

    potřebné vyrobí v nových továrnách na Sibiři, budeme

    s nimi hotoví dřív, než vůbec stačí položit základy.

    Kádrovou armádu jsme jim vybili, o tom nemůže

    být sporu. Teď ještě proti nám můžou nějaký čas posílat

    sedmdesátileté a patnáctileté, ale to už je nezachrání.

    Je to jen otázka několika týdnů, než nastane

    konec.“……………………………………………..

  • Autor: Nowak, Helmuth
    Překladatel: Novotný, Jiří
    Název: Hladové moře
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-405-9
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 240
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 8.6.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.