Autoři

Série

Hitlerova Černá garda

od
Mabire, Jean
  • Roku 1933 byla jako osobní garda Adolfa Hitlera zformována jednotka, která se měla o desítku let později proměnit v jednu z nejděsivějších tankových divizí SS. Dostala jméno po muži, jehož měla chránit – Leibstandarte (osobní pluk) SS Adolf Hitler. Autor sleduje historii jednotky od samého počátku, případně dokonce i v období, vzniku jednotky předcházejícím, až do květnových dnů roku 1945 kdy Německo kapitulovalo a většina z přeživších příslušníků Leibstandarte padla do zajetí. Pro popis historie jednotky si zvolil atraktivní formu – každá kapitola je věnovaná jednomu bojišti, případně jedné kampani, jíž se jednotka zúčastnila. Spíše než popisu činnosti celé jednotky se pak autor věnuje životním příběhům mužů, jejichž osud s ní byl spojen.

  • PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

     

    Roku 1982 se přistěhoval do překrásného bretonského přístavního

    města Saint Malo pán. Měl vojácké držení těla, holou hlavu

    a spoustu přátel. V té době byl už poměrně známým spisovatelem,

    autorem prací historických, románů, sbírek pověstí…

    Kromě přátel měl ale i dost nepřátel. Není divu. V historických

    pracích se pokoušel, jak napsal jeden kritik, „rehabilitovat

    nacismus“ formou „prezentace esesáků jako hrdinů, z nichž je

    možné brát si příklad“.

    To je obvinění vážné, abychom ale pochopili, co vlastně byl

    Jean Mabire zač, musíme se vrátit do historie…

    Narodil se roku 1927 v Paříži. Ač Pařížan Seinou křtěný, hlásil

    se vždy k rodovým kořenům, a ty měla jeho rodina v Normandii.

    Okouzlení normanskou, nordickou a vikinskou historií u něj

    šlo tak daleko, že dokonce své tři děti pojmenoval Halvard, Nordahl

    a Ingrid, což francouzsky příliš nezní. Láska k normanským

    – tedy germánským – kořenům je ale jen jeden ze zdrojů

    jeho životní filosofie.

    O tom, jak strávil válečná léta (když americké a francouzské

    jednotky osvobodily Paříž, bylo mu osmnáct let), nevíme nic.

    Po válce však dokončil studia filosofie a nástavbová studia užitého

    umění, dnes bychom asi řekli designu. Dosáhl tedy dosti

    dobrého vzdělání.

    Zde můžeme hledat další zdroj jeho budoucího vývoje.

    V letech 1950 až 1951 absolvoval vojenskou službu u elity

    francouzských ozbrojených sil. Stal se výsadkářem. A roku

    1958 jako podporučík v záloze narukoval do špinavé koloniální

    války v Alžírsku. Naučil se bojovat. A psal. Roku 1961 byla sé-

    rie jeho deseti reportáží z Alžírska oceněna literární cenou. Pro

    nejrůznější noviny a časopisy ale psal už od šestapadesátého.

    Politicky se Jean Mabire postavil na samou pravici francouzské

    společnosti. Možná dokonce až těsně k té hraně, kdy

    ještě zůstává pravicová filosofie filosofií demokratické společnosti.

    Byl zastáncem nacionalismu, vyrůstajícího ve Francii

    právě z traumatu ztráty kolonií, především Alžírska.

    Takže mladý literárně zdatný elitní voják, s hlubokým vztahem

    k historii, především vojenské, s normanskými, a tedy germánskými

    kořeny, s dobrým vzděláním, politicky stojící hodně

    napravo a vyrovnávající se po svém s černou můrou celé Francie

    – porážkou v Alžírsku. Zapamatujme si to, ještě se k tomu

    vrátíme…

    Začali jsme v Saint Malo, kde roku 2006 Jean Mabire zemřel.

    To ale předbíháme.

    Roku 1954 se jako mladý důstojník v záloze odstěhoval se

    svou tehdejší manželkou (vzali se roku 1952, o dvaadvacet let

    později ale zemřela a roku 1976 se Jean Mabire oženil podruhé)

    do Cherbourgu.

    Pokud byste se ze Saint Malo vypravili pár kilometrů přes výběžek

    pevniny na východ – je to pěkná procházka a jede tam ze

    Saint Malo místní autobus –, došli byste k zálivu Mont Saint-Michel.

    Z východu je ohraničen poloostrovem Cotentin, na jehož

    severní špici, hrdě čelící bouřím přicházejícím z kanálu La Manche,

    se tento přístav rozkládá. Roku 1944 se stal vstupní branou,

    kterou Spojenci, vylodivší se v Normandii, posílali svým vojskům

    zásoby a posily.

    Právě na poloostrově Cotentin poblíž měst Mortain a Avranches

    svedly nacistické jednotky s americkými parašutisty sebevražedné

    a k nezdaru odsouzené bitvy, jimiž se pokoušely invazi

    Spojenců zadržet. Pod velením rtuťovitého Seppa Dietricha se

    zoufale snažily probít k zálivu a přetnout spojenecké zásobovací

    trasy.

    Pro vojáka Jeana Mabirea to byla fascinující historie. Pro spisovatele

    Jeana Mabirea to bylo fascinující téma… Hrstka čelící

    lavině… To, že ona hrstka spojila své osudy s nejodpornějším politickým

    systémem, jaký spatřil světlo světa, ho nezajímalo. Jako

    elitní voják věnoval svou pozornost osudům elitních vojáků. Nějakou dobu žil

    Jean Mabire také v dalším přístavním městě,

    v Caen. Odtud odplouvají trajekty do Anglie, především tím

    je město známo dneska. Krátce po spojeneckém vylodění

    v Normandii zde ale v létě 1944 došlo k obrovské tankové bitvě

    mezi německými a britskými vojsky. A ještě v sedmdesátých letech,

    kdy tam Jean Mabire žil, se na předměstích, kde bitva proběhla,

    nacházely v příkopech zahrnutých sutí stržených domů

    kostry německých a britských vojáků. Zde také bojovala elita

    proti elitě…

    Spisovatel Jean Mabire našel své srdeční téma. Elitní válečníci!

    A nejenom dvacátého století; na své milované Vikingy také nezapomněl.

    A vůbec na celou Normandii, které věnoval řadu

    knih. Další pak napsal o moři, jiné své lásce. Té válečnické elitě

    ale jeho srdce patřilo zvlášť.

    Z kombinace obdivu k elitním bojovníkům všech dob a národností,

    nadšení pro nordickou symboliku, historie míst, v nichž

    žil, a vlastních krajně pravicových postojů se vykrystalizovalo

    to, co se stalo pro tvorbu Jeana Mabirea nejtypičtějším. Dlouhá

    řada knih zabývajících se historií jednotek SS. A vůbec německých

    jednotek druhé světové války.

    Ať už to byli němečtí parašutisté na Krétě (La Crčte, tombeau

    des paras allemands), ať už to byly zahraniční dobrovolnické

    jednotky SS (Légion Wallonie 1941–1944, Division Wallonie

    1944–1945, La brigade Frankreich, La division Nordland), ať už

    to byly historie jednotlivých jednotek německých (La division

    Wiking, La panzerdivision Wiking, Les SS au poing-de-fer, Les

    jeunes fauves du Führer), ať už to byly biografie osobností (Léon

    Degrelle et la légion Wallonie 1941–1945, Skorzeny, l’homme le

    plus dangereux d’Europe), vždy to byly knihy, v nichž se Mabire

    vyznával ze svého obdivu k osobní odvaze a neohroženosti těchto

    vojáků, z obdivu k jejich profesionalitě, z obdivu k jejich

    schopnosti pohrdat vlastním životem.

    Nedávno jsem v nějaké jiné knize četl tezi, která mě zaujala.

    „Empatie není sympatie.“ Dokážu se vcítit do pocitů, jaké asi

    měl Jean Mabire, nedokážu s nimi ale sympatizovat. A chápu,

    že se on dokázal vcítit do osobně jistě statečných a profesionál-

    ních příslušníků jednotek SS. Zda k nim cítil i sympatie? Nevím,

    chtěl bych věřit tomu, že ne, obávám se ale, že ano. Jeho

    kritici, jako byl ten, jehož myšlenku jsem citoval v úvodu této

    předmluvy, měli jasno, byli přesvědčeni, že byl sympatizantem

    nacismu. Obdivovatelé jeho díla (pomineme-li neonacistickou

    spodinu) si myslí, že byl jen historikem, popisujícím profesionalitu

    nejlepších vojáků své doby.

    Víme už, co knihy Jeana Mabirea obsahují, podstatné ale je i to,

    co neobsahují. A tam už se omluva nachází těžko. Mabireovy

    postavy sice dokáží pohrdat vlastním životem, o tom, jak pohrdaly

    životy jiných, už ale nepsal. V Mabireově pojetí válka

    skončila posledními výstřely, po nichž jako by padla opona,

    o procesech, které následovaly, už ale nepíše.

    Připomeňme, že jistý historik označil jednotky SS za „nejvíce

    potrestanou armádu v historii“. Chtěl tím říci, že rehabilitované

    jednotky řádné armády, Wehrmachtu, nebyly leckdy o nic lepší

    než síly jednotek SS (nebo síly Waffen SS o nic horší než jednotky

    Wehrmachtu, to závisí na úhlu pohledu). Nic to ale nemění

    na skutečnosti, že se světové společenství shodlo na tom, že celá

    organizace SS byla organizací zločineckou, nesoucí odpovědnost

    za odporné ukrutnosti páchané ve jménu odporného řádu.

    O tom Mabire mlčí úplně. Ani slovo nepadne o holocaustu.

    U Mabirea jsou příslušníci Leibstandarte, budeme-li hovořit

    přímo o knize, kterou držíte v rukou, bojovníci obdivující se odvaze

    svých protivníků, litující je za jejich utrpení („Nejlepší

    polská krev vyteče zbůhdarma do řeky.“), současně se ale nezmiňuje

    o tom, že to oni jsou původci tohoto utrpení. Když už

    se Mabire zmíní o vraždění válečných zajatců, což je něco z kategorie

    těch nejodpudivějších nočních můr (a nezmiňuje se

    o něm často, zdaleka ne tak často, jak často k němu u Leibstandarte

    docházelo), je to vyvoláno z jeho hlediska pochopitelnou

    odvetou za brutální zavraždění několika vojáků SS sovětskými

    příslušníky NKVD na okupovaném území. Když už musí napsat

    o povraždění amerických válečných zajatců v prosinci 1944

    kousek od belgického města Malmedy, okamžitě to vyváží tím,

    že v následujících bitvách ani „američtí parašutisté nebrali zajatce“.

    O tom, že pro třetího velitele Leibstandarte, Wilhelma

    Mohnkeho, bylo vraždění zajatců snad přímo zvrhlým koníč-

    kem, se nezmínil ani slovem (informace o tom byly do textu

    i do medailonu na závěr knihy dodány až pro české vydání).

    Právě proto píšu, že bych chtěl věřit tomu, že Jean Mabire se

    do mužů, o nichž psal, sice dokázal vcítit, ale nesympatizoval

    s nimi, obávám se ale, že tomu tak nebylo…

    Z hradeb přístavního města Saint Malo je fantaskní pohled na záliv.

    Za odlivu zde moře ustupuje o desítky a desítky metrů a odhaluje

    bizarní skaliska porostlá mušlemi a ústřicemi. Na jednom

    místě hradeb je ke zdi připevněná kovová tabulka. Na počest Josepha

    Pouliquena, muže, který se zde roku 1897 narodil, který se

    sem po událostmi naplněném životě roku 1974 vrátil. A který byl

    kousek odtud, v podstatě na předměstí Saint Malo, roku 1988

    pohřben. Třeba někdy oba muži, Joseph Pouliquen a Jean Mabire,

    jež dělilo třicet let věku, stáli na hradbách vedle sebe a společně

    sledovali, jak vracející se moře všechnu tu změť rozeklaných

    skal, rozvířeného písku a zpřeházených kamenů porostlých

    slizkými skořápkami zase zakrývá.

    Možná, pokud tak stáli vedle sebe, ani jeden netušil o tom

    druhém, co je zač. Je to škoda, třeba by Jean Mabire našel jiné

    fascinující téma.

    Joseph Pouliquen jako osmnáctiletý narukoval na bojiště první

    světové války. Roku 1917 bojoval u Chemin des Dames, kde

    – jen tak mimochodem – na francouzské straně bojovali českoslovenští

    legionáři a kde na německé straně roznášel depeše neznámý

    svobodník Adolf Hitler. Ve dvaceti se stihl stát pilotem

    a absolvovat ještě několik letů nad frontami Velké války.

    O dva roky později bychom Pouliquena nalezli jako člena

    francouzské vojenské mise na Slovensku, kde podnikl dvacet

    bojových letů proti bolševikům z maďarské republiky rad. Po

    návratu do Francie se proslavil jako novinář. I o tom by si s Mabirem

    mohl povídat.

    Roku 1939 byl Pouliquen znovu mobilizován, odešel do francouzské

    kolonie Sýrie, velel zde letecké základně v Palmyře.

    Pak se znovu vrátil do Francie a po okupaci severu země využil

    svých konexí novináře a nechal se poslat na fiktivní reportáž do

    Alžírska. Byl tam tedy necelých dvacet let před Mabirem. Z Alžírska

    ale Pouliquen utekl k Britům a připojil se ke hnutí Svobodné

    Francie. Roku 1942, bylo mu už pětačtyřicet, podnikl pár bojových letů

    v Libyi. A na podzim 1942 odešel do Sovětského svazu, kde

    se stal zakladatelem vůbec nejúspěšnější francouzské letecké

    jednotky z let druhé světové války, skupiny Normandie (později

    Normandie-Niemen). O rok později se vrátil do Británie a podnikl

    několik bojových letů v bombardéru nad německé území.

    Jako prostý palubní střelec. A poslední bojové lety absolvoval

    ještě roku 1945 nad Brémami a Hamburkem. Na krku měl bezmála

    padesátku.

    Po válce se odstěhoval na jih Francie, kde až do roku 1974,

    než se vrátil do rodného Saint Malo, pracoval ve svém krámku

    se starožitnostmi…

    Proč jsem se rozhodl připomenout životopis tohoto muže (jemuž

    je i na francouzských internetových stránkách věnováno

    mnohem méně prostoru než Mabireovi)? Joseph Pouliquen byl

    v podstatě vrstevníkem zakladatele Leibstandarte – také Josefa

    – Seppa Dietricha, jemuž Jean Mabire věnuje v této knize pozornost

    mimořádnou. Oba byli bojovníky z let Velké války, oba

    se zúčastnili bojů v období po první světové válce, oba byli aktivními

    účastníky druhé světové války. A přesto byli úplně jiní.

    A přišlo mně tak nějak nefér, že francouzský spisovatel věnoval

    tolik pozornosti německému spolutvůrci nacismu, zatímco příběh

    znějící jako zvon se skrýval v muži, který možná vedle něj

    stál na hradbách v Saint Malo…

    Všichni tito tři muži, jejichž osudy se během několika let protnuly

    v krajině, kde se Bretaň mění v Normandii a kde vládne křehká

    a současně monumentální nádhera kláštera le Mont Saint-Michel,

    jsou již mrtví. Stejně jako ti, o nichž Mabire psal a s nimiž

    a proti nimž ti dva zbývající bojovali. V Evropě, v Africe, na

    Blízkém východě, na pláních Ukrajiny, na nebi Východního

    Pruska… Moře dál šumí pod klášterem se sochou archanděla

    Michala na vrcholku věže, dál střídavě odkrývá a zakrývá zmatek

    mořského dna u Saint Malo. A všechno je to už jen historie.

    Ale historie, která, jak nás ona sama učí, musí být neustále

    připomínána.

    Jiří Chodil, Praha 2012

     

     

     

     

     

    Část první

    PŘEHLÍDKA, 1933–1939

     

     

     

    I

    BERLÍN

    Das Gewehr… über!

    Pušky Mauser vzor 98 vzlétly vzhůru k obloze, aby vzápětí

    bez pohnutí spočinuly na levých ramenech vojáků. Nehybně, jakoby

    odlita z kovu, a v plné zbroji čekala rota příslušníků SS

    v černých uniformách v onom bledém a nehřejícím slunci berlínského

    jara roku 1933 na rozkazy svých velitelů. Muži, bez jakéhokoliv

    výrazu ve strohých tvářích pod ocelovými přilbami,

    halícími jim obličeje do temných stínů, byli představiteli zcela

    nového typu válečníků. Sami sebe považovali za „politické vojáky“,

    rváče, připravené kdykoliv vyrazit do boje za německou

    vlast, za nacistický režim, za Führera – vůdce Adolfa Hitlera.

    Spíše než vojáci věřící. A opakující svou modlitbu. Podle jejich

    hesla byla ctí těchto mužů věrnost, odvahou pak fanatismus.

    Jakoby na protest proti tomu, že mírová smlouva z Versailles

    z roku 1919 omezila počet vojáků v ozbrojených silách německé

    Říše na pouhých sto tisíc mužů, chopili se se zpupností v tvářích

    zbraní. Povel je vybídl k tomu, aby vyrazili vpřed. Vysoké

    holínky tepaly do země v jednotném taktu. Cvočky v podrážkách

    vrhaly odlesky na mokrou dlažbu ulice, lemované stromořadím

    vlajek v barvě krve s černým klikyhákem uprostřed bílého

    slunce.

    Davy lidí shromážděné na chodnících předměstí hlavního

    města napjatě sledovaly pochodující jednotku, součást gardy

    kancléřství, kde od 30. ledna působil podivínský desátník z Velké

    války, jak se také říkalo válce známější coby první světová,

    jenž se nyní stal nejvyšším představitelem nejmocnější země

    a největšího národa Evropy. Země a národa, právě nastoupivších

    na hrůznou cestu za světovládou.

    Občas někdo v davu zvedl pravici, aby vojáky SS pozdravil

    ve fantaskním provolání slávy jejich vůdci. Muži v černém postupovali

    vpřed v působivém a hrozivém tichu, jako postavy

    z jakéhosi neskutečného a hrozivého němého filmu. Byli symbolem.

    Symbolem síly, symbolem odvety, symbolem znovunabytí

    moci. Byli symbolem mladého národa, znovu se probravšího

    k životu a ve své nesmyslné pýše nevěřícího nikomu

    a ničemu ze světa okolo…

    Náhle se do zvuku pochodujících nohou ozval stále sílící

    zpěv, ve spojení s přízračným leskem slunce, odrážejícím se na

    bodácích, znějícím jaksi pohansky, jakoby z hlubin dávných staletí,

    z temna germánských lesů:

    Wie sind die Schwarze Garde,

    Die nicht dem Feind gefällt,

    Des Führers Schwarzegardisten

    Das beste Korps der Welte.

    Zpívali o tom, že jsou černou gardou, nikdy neustupující před

    nepřítelem, že jsou černou vůdcovou gardou, nejlepšími vojáky

    na světě.

    V rámci nacistické hnědé armády, počet jejíchž příslušníků se

    v té době již nafoukl na přibližně tři miliony mužů, představovali

    příslušníci SS elitu. Jak rád říkával Heinrich Himmler, tvůrce

    Černého řádu a milovník vojenské historie: „SA jsou vojáci pro

    frontu. SS jsou garda.“

    A v samém středu tohoto Řádu spatřila světlo světa jednotka,

    jež se měla stát tou vůbec nejprvnější ze všech, tou, jež své místo

    nikdy nikomu jinému nepostoupila – Leibstandarte SS Adolf

    Hitler, osobní garda nového kancléře.

    Zatím to bylo jen sto dvacet mužů. Během desítky let od této

    chvíle se ale tři z nich stanou veliteli divizí, osm bude velet plukům,

    patnáct praporům a třicet rotám, procházejícím během pěti

    krvavých válečných roků celou Evropou a šířícím všude hrůzu

    z jednotek známých jako Waffen SS.

    Od 4. listopadu 1921, tedy od památné rvanice v zakouřených

    místnostech mnichovské pivnice Hofbräuhaus, nesla pořádková

    služba NSDAP – Nacionálně socialistické německé dělnickéstrany –

    označení SA, což byla zkratka pro Sturmabteilungen,

    tedy doslova úderné oddíly. Jejich heslo znělo: Pouze strachem

    je možné překonat strach. A skutečně, zásadou SA bylo vždy

    udeřit jako první – rychleji a bezohledněji, než na co se zmohl

    protivník. Zkušenost s nimi brzy získali stejně tak marxisté jako

    příslušníci buržoazie a naučili se bát těchto zkušených rváčů

    v jednoduchých šedých uniformách.

    Jejich velitelem se stalo stíhací eso německého císařského letectva

    – kapitán Hermann Göring. Ten si tak plnil svůj sen: vytvořit

    napůl tajnou armádu, vyzbrojenou puškami a kulomety.

    Jeho muži stále stupňovali a stupňovali své provokace a připravovali

    se onoho horečnatého roku 1923 na provedení státního

    převratu. Plamínek měl být zažehnut v Bavorsku, vzplanout od

    něj ale mělo celé Německo.

    V rámci SA se postupně konstituovala malá skupinka příslušníků

    osobní gardy, určená k bezprostřední ochraně muže,

    nazývajícího sám sebe Führerem, tedy vůdcem celého hnutí.

    Jednotka se původně nazývala Stabswache, čili něco jako stráž

    štábu. Později ale přijala provokativní název, vyjadřující vůdci

    maximální věrnost – Stosstrupp Hitler, tedy Hitlerův úderný

    oddíl. V čele stál jeho zástupce a jeden z nejvěrnějších učedníků,

    bývalý poručík řádné armády Julius Schreck. V tomto období

    jednotku tvořilo asi třicet mužů, kteří si jako svůj emblém,

    nošený na přilbách rakouského typu, vybrali Totenkopf,

    tedy umrlčí lebku. Šlo o emblém tradiční, v osmnáctém století

    používaný pátým plukem pruských husarů Bedřicha II. Až do

    roku 1918 pod ním pak bojovaly dva husarské pluky císařského

    Německa.

    V atmosféře jakési pochmurné a temné romantiky se nové

    hnutí pustilo do přípravy puče. Došlo k němu v noci z 8. na 9. listopadu

    1923. A skončil totálním nezdarem. Totálním a krvavým.

    V palbě pušek policejních oddílů zahynulo před Feldherrnhalle

    – mnichovským památníkem válečných hrdinů – šestnáct

    nacionálně socialistických bojůvkářů. Sám Adolf Hitler byl zadržen,

    odsouzen a uvězněn; stal se z něj nedobrovolný obyvatel

    vězení v Landsbergu.

    Svobody se Führer dočkal 20. prosince 1924, kdy ho propustili,

    aby mohl mezi svými věrnými strávit vánoční svátky. Bavorská

    vláda ho již prostě nepovažovala za nebezpečného…

  • Autor: Mabire, Jean
    Překladatel: Chodil, Jiří
    Název: Hitlerova Černá garda
    Původní název: Les panzers de la Garde noire
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-500-1
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 408+16
    Vydání: 1.
    Datum vydání: 29.2.2012
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.