PŘEDMLUVA K ČESKÉMU VYDÁNÍ

Roku 1982 se přistěhoval do překrásného bretonského přístavního

města Saint Malo pán. Měl vojácké držení těla, holou hlavu

a spoustu přátel. V té době byl už poměrně známým spisovatelem,

autorem prací historických, románů, sbírek pověstí…

Kromě přátel měl ale i dost nepřátel. Není divu. V historických

pracích se pokoušel, jak napsal jeden kritik, „rehabilitovat

nacismus“ formou „prezentace esesáků jako hrdinů, z nichž je

možné brát si příklad“.

To je obvinění vážné, abychom ale pochopili, co vlastně byl

Jean Mabire zač, musíme se vrátit do historie…

Narodil se roku 1927 v Paříži. Ač Pařížan Seinou křtěný, hlásil

se vždy k rodovým kořenům, a ty měla jeho rodina v Normandii.

Okouzlení normanskou, nordickou a vikinskou historií u něj

šlo tak daleko, že dokonce své tři děti pojmenoval Halvard, Nordahl

a Ingrid, což francouzsky příliš nezní. Láska k normanským

– tedy germánským – kořenům je ale jen jeden ze zdrojů

jeho životní filosofie.

O tom, jak strávil válečná léta (když americké a francouzské

jednotky osvobodily Paříž, bylo mu osmnáct let), nevíme nic.

Po válce však dokončil studia filosofie a nástavbová studia užitého

umění, dnes bychom asi řekli designu. Dosáhl tedy dosti

dobrého vzdělání.

Zde můžeme hledat další zdroj jeho budoucího vývoje.

V letech 1950 až 1951 absolvoval vojenskou službu u elity

francouzských ozbrojených sil. Stal se výsadkářem. A roku

1958 jako podporučík v záloze narukoval do špinavé koloniální

války v Alžírsku. Naučil se bojovat. A psal. Roku 1961 byla sé-

rie jeho deseti reportáží z Alžírska oceněna literární cenou. Pro

nejrůznější noviny a časopisy ale psal už od šestapadesátého.

Politicky se Jean Mabire postavil na samou pravici francouzské

společnosti. Možná dokonce až těsně k té hraně, kdy

ještě zůstává pravicová filosofie filosofií demokratické společnosti.

Byl zastáncem nacionalismu, vyrůstajícího ve Francii

právě z traumatu ztráty kolonií, především Alžírska.

Takže mladý literárně zdatný elitní voják, s hlubokým vztahem

k historii, především vojenské, s normanskými, a tedy germánskými

kořeny, s dobrým vzděláním, politicky stojící hodně

napravo a vyrovnávající se po svém s černou můrou celé Francie

– porážkou v Alžírsku. Zapamatujme si to, ještě se k tomu

vrátíme…

Začali jsme v Saint Malo, kde roku 2006 Jean Mabire zemřel.

To ale předbíháme.

Roku 1954 se jako mladý důstojník v záloze odstěhoval se

svou tehdejší manželkou (vzali se roku 1952, o dvaadvacet let

později ale zemřela a roku 1976 se Jean Mabire oženil podruhé)

do Cherbourgu.

Pokud byste se ze Saint Malo vypravili pár kilometrů přes výběžek

pevniny na východ – je to pěkná procházka a jede tam ze

Saint Malo místní autobus –, došli byste k zálivu Mont Saint-Michel.

Z východu je ohraničen poloostrovem Cotentin, na jehož

severní špici, hrdě čelící bouřím přicházejícím z kanálu La Manche,

se tento přístav rozkládá. Roku 1944 se stal vstupní branou,

kterou Spojenci, vylodivší se v Normandii, posílali svým vojskům

zásoby a posily.

Právě na poloostrově Cotentin poblíž měst Mortain a Avranches

svedly nacistické jednotky s americkými parašutisty sebevražedné

a k nezdaru odsouzené bitvy, jimiž se pokoušely invazi

Spojenců zadržet. Pod velením rtuťovitého Seppa Dietricha se

zoufale snažily probít k zálivu a přetnout spojenecké zásobovací

trasy.

Pro vojáka Jeana Mabirea to byla fascinující historie. Pro spisovatele

Jeana Mabirea to bylo fascinující téma… Hrstka čelící

lavině… To, že ona hrstka spojila své osudy s nejodpornějším politickým

systémem, jaký spatřil světlo světa, ho nezajímalo. Jako

elitní voják věnoval svou pozornost osudům elitních vojáků. Nějakou dobu žil

Jean Mabire také v dalším přístavním městě,

v Caen. Odtud odplouvají trajekty do Anglie, především tím

je město známo dneska. Krátce po spojeneckém vylodění

v Normandii zde ale v létě 1944 došlo k obrovské tankové bitvě

mezi německými a britskými vojsky. A ještě v sedmdesátých letech,

kdy tam Jean Mabire žil, se na předměstích, kde bitva proběhla,

nacházely v příkopech zahrnutých sutí stržených domů

kostry německých a britských vojáků. Zde také bojovala elita

proti elitě…

Spisovatel Jean Mabire našel své srdeční téma. Elitní válečníci!

A nejenom dvacátého století; na své milované Vikingy také nezapomněl.

A vůbec na celou Normandii, které věnoval řadu

knih. Další pak napsal o moři, jiné své lásce. Té válečnické elitě

ale jeho srdce patřilo zvlášť.

Z kombinace obdivu k elitním bojovníkům všech dob a národností,

nadšení pro nordickou symboliku, historie míst, v nichž

žil, a vlastních krajně pravicových postojů se vykrystalizovalo

to, co se stalo pro tvorbu Jeana Mabirea nejtypičtějším. Dlouhá

řada knih zabývajících se historií jednotek SS. A vůbec německých

jednotek druhé světové války.

Ať už to byli němečtí parašutisté na Krétě (La Crčte, tombeau

des paras allemands), ať už to byly zahraniční dobrovolnické

jednotky SS (Légion Wallonie 1941–1944, Division Wallonie

1944–1945, La brigade Frankreich, La division Nordland), ať už

to byly historie jednotlivých jednotek německých (La division

Wiking, La panzerdivision Wiking, Les SS au poing-de-fer, Les

jeunes fauves du Führer), ať už to byly biografie osobností (Léon

Degrelle et la légion Wallonie 1941–1945, Skorzeny, l’homme le

plus dangereux d’Europe), vždy to byly knihy, v nichž se Mabire

vyznával ze svého obdivu k osobní odvaze a neohroženosti těchto

vojáků, z obdivu k jejich profesionalitě, z obdivu k jejich

schopnosti pohrdat vlastním životem.

Nedávno jsem v nějaké jiné knize četl tezi, která mě zaujala.

„Empatie není sympatie.“ Dokážu se vcítit do pocitů, jaké asi

měl Jean Mabire, nedokážu s nimi ale sympatizovat. A chápu,

že se on dokázal vcítit do osobně jistě statečných a profesionál-

ních příslušníků jednotek SS. Zda k nim cítil i sympatie? Nevím,

chtěl bych věřit tomu, že ne, obávám se ale, že ano. Jeho

kritici, jako byl ten, jehož myšlenku jsem citoval v úvodu této

předmluvy, měli jasno, byli přesvědčeni, že byl sympatizantem

nacismu. Obdivovatelé jeho díla (pomineme-li neonacistickou

spodinu) si myslí, že byl jen historikem, popisujícím profesionalitu

nejlepších vojáků své doby.

Víme už, co knihy Jeana Mabirea obsahují, podstatné ale je i to,

co neobsahují. A tam už se omluva nachází těžko. Mabireovy

postavy sice dokáží pohrdat vlastním životem, o tom, jak pohrdaly

životy jiných, už ale nepsal. V Mabireově pojetí válka

skončila posledními výstřely, po nichž jako by padla opona,

o procesech, které následovaly, už ale nepíše.

Připomeňme, že jistý historik označil jednotky SS za „nejvíce

potrestanou armádu v historii“. Chtěl tím říci, že rehabilitované

jednotky řádné armády, Wehrmachtu, nebyly leckdy o nic lepší

než síly jednotek SS (nebo síly Waffen SS o nic horší než jednotky

Wehrmachtu, to závisí na úhlu pohledu). Nic to ale nemění

na skutečnosti, že se světové společenství shodlo na tom, že celá

organizace SS byla organizací zločineckou, nesoucí odpovědnost

za odporné ukrutnosti páchané ve jménu odporného řádu.

O tom Mabire mlčí úplně. Ani slovo nepadne o holocaustu.

U Mabirea jsou příslušníci Leibstandarte, budeme-li hovořit

přímo o knize, kterou držíte v rukou, bojovníci obdivující se odvaze

svých protivníků, litující je za jejich utrpení („Nejlepší

polská krev vyteče zbůhdarma do řeky.“), současně se ale nezmiňuje

o tom, že to oni jsou původci tohoto utrpení. Když už

se Mabire zmíní o vraždění válečných zajatců, což je něco z kategorie

těch nejodpudivějších nočních můr (a nezmiňuje se

o něm často, zdaleka ne tak často, jak často k němu u Leibstandarte

docházelo), je to vyvoláno z jeho hlediska pochopitelnou

odvetou za brutální zavraždění několika vojáků SS sovětskými

příslušníky NKVD na okupovaném území. Když už musí napsat

o povraždění amerických válečných zajatců v prosinci 1944

kousek od belgického města Malmedy, okamžitě to vyváží tím,

že v následujících bitvách ani „američtí parašutisté nebrali zajatce“.

O tom, že pro třetího velitele Leibstandarte, Wilhelma

Mohnkeho, bylo vraždění zajatců snad přímo zvrhlým koníč-

kem, se nezmínil ani slovem (informace o tom byly do textu

i do medailonu na závěr knihy dodány až pro české vydání).

Právě proto píšu, že bych chtěl věřit tomu, že Jean Mabire se

do mužů, o nichž psal, sice dokázal vcítit, ale nesympatizoval

s nimi, obávám se ale, že tomu tak nebylo…

Z hradeb přístavního města Saint Malo je fantaskní pohled na záliv.

Za odlivu zde moře ustupuje o desítky a desítky metrů a odhaluje

bizarní skaliska porostlá mušlemi a ústřicemi. Na jednom

místě hradeb je ke zdi připevněná kovová tabulka. Na počest Josepha

Pouliquena, muže, který se zde roku 1897 narodil, který se

sem po událostmi naplněném životě roku 1974 vrátil. A který byl

kousek odtud, v podstatě na předměstí Saint Malo, roku 1988

pohřben. Třeba někdy oba muži, Joseph Pouliquen a Jean Mabire,

jež dělilo třicet let věku, stáli na hradbách vedle sebe a společně

sledovali, jak vracející se moře všechnu tu změť rozeklaných

skal, rozvířeného písku a zpřeházených kamenů porostlých

slizkými skořápkami zase zakrývá.

Možná, pokud tak stáli vedle sebe, ani jeden netušil o tom

druhém, co je zač. Je to škoda, třeba by Jean Mabire našel jiné

fascinující téma.

Joseph Pouliquen jako osmnáctiletý narukoval na bojiště první

světové války. Roku 1917 bojoval u Chemin des Dames, kde

– jen tak mimochodem – na francouzské straně bojovali českoslovenští

legionáři a kde na německé straně roznášel depeše neznámý

svobodník Adolf Hitler. Ve dvaceti se stihl stát pilotem

a absolvovat ještě několik letů nad frontami Velké války.

O dva roky později bychom Pouliquena nalezli jako člena

francouzské vojenské mise na Slovensku, kde podnikl dvacet

bojových letů proti bolševikům z maďarské republiky rad. Po

návratu do Francie se proslavil jako novinář. I o tom by si s Mabirem

mohl povídat.

Roku 1939 byl Pouliquen znovu mobilizován, odešel do francouzské

kolonie Sýrie, velel zde letecké základně v Palmyře.

Pak se znovu vrátil do Francie a po okupaci severu země využil

svých konexí novináře a nechal se poslat na fiktivní reportáž do

Alžírska. Byl tam tedy necelých dvacet let před Mabirem. Z Alžírska

ale Pouliquen utekl k Britům a připojil se ke hnutí Svobodné

Francie. Roku 1942, bylo mu už pětačtyřicet, podnikl pár bojových letů

v Libyi. A na podzim 1942 odešel do Sovětského svazu, kde

se stal zakladatelem vůbec nejúspěšnější francouzské letecké

jednotky z let druhé světové války, skupiny Normandie (později

Normandie-Niemen). O rok později se vrátil do Británie a podnikl

několik bojových letů v bombardéru nad německé území.

Jako prostý palubní střelec. A poslední bojové lety absolvoval

ještě roku 1945 nad Brémami a Hamburkem. Na krku měl bezmála

padesátku.

Po válce se odstěhoval na jih Francie, kde až do roku 1974,

než se vrátil do rodného Saint Malo, pracoval ve svém krámku

se starožitnostmi…

Proč jsem se rozhodl připomenout životopis tohoto muže (jemuž

je i na francouzských internetových stránkách věnováno

mnohem méně prostoru než Mabireovi)? Joseph Pouliquen byl

v podstatě vrstevníkem zakladatele Leibstandarte – také Josefa

– Seppa Dietricha, jemuž Jean Mabire věnuje v této knize pozornost

mimořádnou. Oba byli bojovníky z let Velké války, oba

se zúčastnili bojů v období po první světové válce, oba byli aktivními

účastníky druhé světové války. A přesto byli úplně jiní.

A přišlo mně tak nějak nefér, že francouzský spisovatel věnoval

tolik pozornosti německému spolutvůrci nacismu, zatímco příběh

znějící jako zvon se skrýval v muži, který možná vedle něj

stál na hradbách v Saint Malo…

Všichni tito tři muži, jejichž osudy se během několika let protnuly

v krajině, kde se Bretaň mění v Normandii a kde vládne křehká

a současně monumentální nádhera kláštera le Mont Saint-Michel,

jsou již mrtví. Stejně jako ti, o nichž Mabire psal a s nimiž

a proti nimž ti dva zbývající bojovali. V Evropě, v Africe, na

Blízkém východě, na pláních Ukrajiny, na nebi Východního

Pruska… Moře dál šumí pod klášterem se sochou archanděla

Michala na vrcholku věže, dál střídavě odkrývá a zakrývá zmatek

mořského dna u Saint Malo. A všechno je to už jen historie.

Ale historie, která, jak nás ona sama učí, musí být neustále

připomínána.

Jiří Chodil, Praha 2012

Část první

PŘEHLÍDKA, 1933–1939

I

BERLÍN

Das Gewehr… über!

Pušky Mauser vzor 98 vzlétly vzhůru k obloze, aby vzápětí

bez pohnutí spočinuly na levých ramenech vojáků. Nehybně, jakoby

odlita z kovu, a v plné zbroji čekala rota příslušníků SS

v černých uniformách v onom bledém a nehřejícím slunci berlínského

jara roku 1933 na rozkazy svých velitelů. Muži, bez jakéhokoliv

výrazu ve strohých tvářích pod ocelovými přilbami,

halícími jim obličeje do temných stínů, byli představiteli zcela

nového typu válečníků. Sami sebe považovali za „politické vojáky“,

rváče, připravené kdykoliv vyrazit do boje za německou

vlast, za nacistický režim, za Führera – vůdce Adolfa Hitlera.

Spíše než vojáci věřící. A opakující svou modlitbu. Podle jejich

hesla byla ctí těchto mužů věrnost, odvahou pak fanatismus.

Jakoby na protest proti tomu, že mírová smlouva z Versailles

z roku 1919 omezila počet vojáků v ozbrojených silách německé

Říše na pouhých sto tisíc mužů, chopili se se zpupností v tvářích

zbraní. Povel je vybídl k tomu, aby vyrazili vpřed. Vysoké

holínky tepaly do země v jednotném taktu. Cvočky v podrážkách

vrhaly odlesky na mokrou dlažbu ulice, lemované stromořadím

vlajek v barvě krve s černým klikyhákem uprostřed bílého

slunce.

Davy lidí shromážděné na chodnících předměstí hlavního

města napjatě sledovaly pochodující jednotku, součást gardy

kancléřství, kde od 30. ledna působil podivínský desátník z Velké

války, jak se také říkalo válce známější coby první světová,

jenž se nyní stal nejvyšším představitelem nejmocnější země

a největšího národa Evropy. Země a národa, právě nastoupivších

na hrůznou cestu za světovládou.

Občas někdo v davu zvedl pravici, aby vojáky SS pozdravil

ve fantaskním provolání slávy jejich vůdci. Muži v černém postupovali

vpřed v působivém a hrozivém tichu, jako postavy

z jakéhosi neskutečného a hrozivého němého filmu. Byli symbolem.

Symbolem síly, symbolem odvety, symbolem znovunabytí

moci. Byli symbolem mladého národa, znovu se probravšího

k životu a ve své nesmyslné pýše nevěřícího nikomu

a ničemu ze světa okolo…

Náhle se do zvuku pochodujících nohou ozval stále sílící

zpěv, ve spojení s přízračným leskem slunce, odrážejícím se na

bodácích, znějícím jaksi pohansky, jakoby z hlubin dávných staletí,

z temna germánských lesů:

Wie sind die Schwarze Garde,

Die nicht dem Feind gefällt,

Des Führers Schwarzegardisten

Das beste Korps der Welte.

Zpívali o tom, že jsou černou gardou, nikdy neustupující před

nepřítelem, že jsou černou vůdcovou gardou, nejlepšími vojáky

na světě.

V rámci nacistické hnědé armády, počet jejíchž příslušníků se

v té době již nafoukl na přibližně tři miliony mužů, představovali

příslušníci SS elitu. Jak rád říkával Heinrich Himmler, tvůrce

Černého řádu a milovník vojenské historie: „SA jsou vojáci pro

frontu. SS jsou garda.“

A v samém středu tohoto Řádu spatřila světlo světa jednotka,

jež se měla stát tou vůbec nejprvnější ze všech, tou, jež své místo

nikdy nikomu jinému nepostoupila – Leibstandarte SS Adolf

Hitler, osobní garda nového kancléře.

Zatím to bylo jen sto dvacet mužů. Během desítky let od této

chvíle se ale tři z nich stanou veliteli divizí, osm bude velet plukům,

patnáct praporům a třicet rotám, procházejícím během pěti

krvavých válečných roků celou Evropou a šířícím všude hrůzu

z jednotek známých jako Waffen SS.

Od 4. listopadu 1921, tedy od památné rvanice v zakouřených

místnostech mnichovské pivnice Hofbräuhaus, nesla pořádková

služba NSDAP – Nacionálně socialistické německé dělnickéstrany –

označení SA, což byla zkratka pro Sturmabteilungen,

tedy doslova úderné oddíly. Jejich heslo znělo: Pouze strachem

je možné překonat strach. A skutečně, zásadou SA bylo vždy

udeřit jako první – rychleji a bezohledněji, než na co se zmohl

protivník. Zkušenost s nimi brzy získali stejně tak marxisté jako

příslušníci buržoazie a naučili se bát těchto zkušených rváčů

v jednoduchých šedých uniformách.

Jejich velitelem se stalo stíhací eso německého císařského letectva

– kapitán Hermann Göring. Ten si tak plnil svůj sen: vytvořit

napůl tajnou armádu, vyzbrojenou puškami a kulomety.

Jeho muži stále stupňovali a stupňovali své provokace a připravovali

se onoho horečnatého roku 1923 na provedení státního

převratu. Plamínek měl být zažehnut v Bavorsku, vzplanout od

něj ale mělo celé Německo.

V rámci SA se postupně konstituovala malá skupinka příslušníků

osobní gardy, určená k bezprostřední ochraně muže,

nazývajícího sám sebe Führerem, tedy vůdcem celého hnutí.

Jednotka se původně nazývala Stabswache, čili něco jako stráž

štábu. Později ale přijala provokativní název, vyjadřující vůdci

maximální věrnost – Stosstrupp Hitler, tedy Hitlerův úderný

oddíl. V čele stál jeho zástupce a jeden z nejvěrnějších učedníků,

bývalý poručík řádné armády Julius Schreck. V tomto období

jednotku tvořilo asi třicet mužů, kteří si jako svůj emblém,

nošený na přilbách rakouského typu, vybrali Totenkopf,

tedy umrlčí lebku. Šlo o emblém tradiční, v osmnáctém století

používaný pátým plukem pruských husarů Bedřicha II. Až do

roku 1918 pod ním pak bojovaly dva husarské pluky císařského

Německa.

V atmosféře jakési pochmurné a temné romantiky se nové

hnutí pustilo do přípravy puče. Došlo k němu v noci z 8. na 9. listopadu

1923. A skončil totálním nezdarem. Totálním a krvavým.

V palbě pušek policejních oddílů zahynulo před Feldherrnhalle

– mnichovským památníkem válečných hrdinů – šestnáct

nacionálně socialistických bojůvkářů. Sám Adolf Hitler byl zadržen,

odsouzen a uvězněn; stal se z něj nedobrovolný obyvatel

vězení v Landsbergu.

Svobody se Führer dočkal 20. prosince 1924, kdy ho propustili,

aby mohl mezi svými věrnými strávit vánoční svátky. Bavorská

vláda ho již prostě nepovažovala za nebezpečného…