Autoři

Série

Zvěrolékař na blatech

od
Herriot, James
  • Je jedním z osmi kouzelných vyprávění o zvířatech, anglickém venkově a jeho obyvatelích, která se budou vydávat stále znova. Hovoří o lásce, přátelství a oddanosti - k lidem, zvířatům i přírodě. Vykresluje mnohdy krušné začátky mladého veterináře, městského mladíka, který se musí nejprve sžívat s krásnou, ale mnohdy i tvrdou yorkshirskou přírodou. A také se svými zvířecími pacienty.

  • 1. KAPITOLA

    Tak o tomhle v knihách žádná řeč nebyla, přemítal jsem,

    když přifičela zejícím otvorem vrat přeprška sněhu

    a usadila se mi na nahých zádech.

    Ležel jsem na břiše na podlaze, vydlážděné kameny,

    v kaluži nepopsatelného bahna, s paží až po rameno vnořenou

    do vzpínající se krávy, a chodidly jsem šátral po

    zemi, abych se alespoň palcem u nohy zachytil za nějaký

    balvan. Byl jsem do pasu nahý a po těle se mi mísil sníh

    se špínou a zaschlou krví. Neviděl jsem vůbec nic kromě

    půloblouku mihotavého světla začouzené petrolejové

    lampy, kterou nade mnou držel hospodář.

    Nikoli, v knihách nestálo nic o tom, jak v šerých stínech

    lovíte porodní provázky a nářadí, nic o tom, jak se

    snažíte zachovat čistotu pomocí žejdlíku vlažné vody,

    nic o kamenech zarývajících se do prsou. Ani slůvko

    o pomalém znecitlivění rukou, nic o plíživém ochrnutí

    svalů, když se prsty pokoušíte potlačit mocné stahy krávy

    usilující o to, aby vás vypudila.

    Nikde nebyla zmínka o postupném ubývání vašich sil

    a o vyčerpání, o pocitu marnosti a o vzdáleně se ozývajícím

    hlásku panického děsu.

    V duchu jsem si znovu připomněl ten obrázek z učebnice

    porodnictví: kráva stojí uprostřed zářivě čisté podlahy,

    zatímco vyfešákovaný veterinář v neposkvrněném

    porodnickém plášti má paži jen tak hluboko, aby to nevypadalo

    neslušně. Je klidný, dobře naladěný a usmívá

    se, hospodář a jeho pomocníci se také usmívají a usmívá

    se i kráva. Po špíně nebo krvi a potu ani stopy.

    Ten na tom obrázku právě dojedl dobrý oběd a přesunul

    se do vedlejší budovy, aby si trošičku zatelil, jen tak

    pro radost a z čisté lásky k věci, něco na způsob moučníku.

    Nevyhrabal se drkotaje zuby ve dvě ráno z postele

    a nekodrcal po víc než dvaceti kilometrech zmrzlého

    sněhu, civě ospale vpřed, dokud se v kuželi reflektorů

    neobjevila samota farmy. Nešplhal skoro kilometr po

    příkrém svahu ke stodole, jíž chyběla vrata a kde ležela

    jeho pacientka.

    Pokusil jsem se vevrtat o dva centimetry hlouběji do

    krávy. Hlava telete byla vzadu a já jsem s bolestí a námahou

    špičkami prstů sunul smyčku tenkého provázku

    k dolní čelisti novorozeněte. Celou tu dobu jsem měl ruku

    uskřípnutou mezi teletem a kostěnou pánví. Při každém

    vzepětí krávy bylo uskřípnutí téměř nesnesitelné, pak povolilo

    a já jsem posunul provaz o další dva centimetry.

    Uvažoval jsem, jak dlouho to ještě dokážu vydržet. Jestli

    brzy nechytím čelist do smyčky, nepodaří se mi tele vytáhnout.

    Zasténal jsem, stiskl zuby a znovu sáhl co nejdále

    kupředu.

    Přifičela další závěj sněhu a skoro jsem slyšel, jak mi

    vločky syčí a prskají na zpocených zádech. Pot se mi

    perlil i na čele, a jak jsem postrkoval provázek, stékal mi

    čúrkem do očí.

    Při těžkém porodu telete se vždycky dostaví chvíle,

    kdy člověk začne pochybovat, že by vůbec mohl v té bitvě

    zvítězit. Do tohoto stadia jsem teď dospěl.

    Hlavou se mi začala honit nejrůznější prohlášení:

    „Možná že by bylo rozumnější tuhle krávu zabít. Má tak

    malou a úzkou pánev, že si nedokážu představit, jak by

    tele mohlo projít.“ Nebo: „Je to pěkný tučný kousek,

    pěkná hromada hověziny – nemyslíte, že by bylo výhodnější,

    kdybyste poslal pro řezníka?“ Anebo: „Tohle je

    mimořádně těžký případ. Když je kráva dost široká, otočí

    se hlava docela lehce, ale tady je to vyloučeno.“ Mohl

    jsem ovšem dostat tele ven embryotomií – přetáhnout

    mu kolem krku drát a odříznout hlavu. Spousta podobných

    případů končila na podlaze poseté hlavami, údy

    a hromadou střev. Mnoho tlustých knih se věnovalo nespočetným

    způsobům, jak tele rozřezat.

    Nic z toho se ale tady nehodilo, protože tohle tele bylo

    živé. Když jsem se natáhl, jak jsem jen mohl nejdál, dostal

    jsem se prstem až k tlamičce a překvapil mě pohybující

    se jazýček malého tvorečka. Nečekal jsem to, protože

    telata v této poloze bývají obvykle mrtvá, uškrcená

    příkrým ohnutím krku a tlakem silných stahů matčina lůna.

    Ale moje telátko si zachovalo jiskřičku života, a jestli

    se dostane na světlo boží, nezbytně musí být vcelku.

    Přešel jsem k velkému kbelíku vody, teď už vystydlé

    a zakrvavělé, a mlčky jsem si namydlil paže. Pak jsem se

    znovu položil a kameny zarývající se mi do prsou se mi

    zdály tvrdé jako nikdy předtím. Zapřel jsem se palci

    u nohou mezi balvany, setřásl jsem pot z očí a ruku, která

    mi připadala spíš jako kus špagety, jsem snad už posté

    zasunul do krávy. Suché nohy telátka škrábaly kůži jako

    smirkový papír. Prohmatával jsem se dál k ohybu krku

    a k uchu a pak, s vysilující námahou, podle tlamy ke

    spodní čelisti, která se mi stala kýženým a nejvyšším životním

    cílem a metou.

    Bylo k nevíře, že jsem tohle dělal už skoro celé dvě

    hodiny – síly mi ubývaly a já jsem zápolil, abych nastrčil

    malou smyčku na spodní čelist telátka. Vyzkoušel jsem

    už všechno možné – odtahoval jsem teleti nohu, jemně

    jsem tlačil tupým háčkem na oční důlek, ale znovu jsem

    se pak vrátil ke smyčce.

    Už od samého začátku to bylo uhozené. Majitel hospodářství,

    pan Dinsdale, byl smutný, zamlklý dlouhán,

    který utrousil tu a tam nějaké slůvko a vypadal, že neustále

    čeká jen to nejhorší. Měl s sebou vyčouhlého,

    smutného, zamlklého syna a oba přihlíželi mému úsilí se

    vzrůstajícími pochybnostmi a chmurami.

    Ale vůbec ze všeho nejhorší byl strýček. Když jsem

    poprvé vkročil do stodoly na příkré stráni, s překvapením

    jsem zjistil, že se na otepi slámy pohodlně usadil

    drobný stařík v klobouku tvaru vdolku. Cpal si fajfku

    a zcela zjevně se těšil na znamenitou jundu.

    „Tak tedy, mladíku,“ zvolal s nosovým zahuhňáním

    typickým pro západní Riding. „Já sem Dinsdalův bratr.

    Moje hospodářství je v Listondalu.“

    Položil jsem zdravotnickou brašnu a přikývl jsem.

    „Těší mě. Herriot.“

    Stařík si mě prohlížel ostřížím zrakem. „Muj veterinář

    je Broomfield. Počítám, že ste vo něm zaslech – zná ho

    kdekdo, to je jistá věc. Ohromnej člověk, ten pan doktor

    Broomfield, kór na telení. Víte, že nepamatuju, že by se

    mu něco nepovedlo?“

    Dokázal jsem se lehce usmát. Kdykoli jindy by mi jistě

    působilo radost poslechnout si, jakého mám zdatného

    kolegu, ale tak nějak ne zrovna teď. Teď ne. Po pravdě

    řečeno, ta slova jako by v mých útrobách rozezvučela

    malinký a smutně klinkající zvoneček.

    „Ne, lituji, ale neznám pana Broomfielda,“ odpověděl

    jsem, svlékaje sako, a pak jsem si s mírným zaváháním přetáhl

    přes hlavu i košili. „Víte, nejsem tady v kraji dlouho.“

    Strýček z toho byl celý bez sebe. „Vy ho neznáte?! Tak

    to mušíte bejt jedinej, co ho nezná. V Listondalu si ho děsně

    považujou, to vám povidám.“ Upadl do šokovaného mlčení

    a přiložil zápalku k dýmce. Pak střelil okem po mém

    obnaženém torzu, na němž naskákaly krupičky husí kůže.

    „Pan Broomfield ze sebe strhne šaty jedna dvě – jako boxer.

    Takový svaly sem v životě na člověku neviděl.“

    Padla na mne náhlá umrtvující slabost. Nohy jsem měl

    najednou jako z olova a připadal jsem si k ničemu. Když

    jsem si začal rozkládat na čistý ručník provázky a nářadí,

    promluvil stařík znovu.

    „A kdypak ste vlastně vyšel ze škol, esli se můžu

    voptat?“

    „Ale už asi před sedmi měsíci.“

    „Sedum měsíců!“ Strýček se nevěřícně usmál, udusal

    tabák v dýmce a vyfoukl mrak smrdutého modrého

    čmoudu. „Jo, nic nejni tak cennýho jako zkušenost, to je

    moje řeč. Pan Broomfield pro mě dělá už víc jak deset

    let a svýmu řemeslu rozumí. Kdepak učení z knih, to nestačí.

    Zkušenost, já sem pro zkušenost!“

    Nasypal jsem do kbelíku špetku dezinfekce a pečlivě

    jsem si promydlil ruce. Zaklekl jsem vedle krávy.

    „Pan Broomfield si dycky natře ruce takovym zvláštním

    mazadlem,“ bafal strýček spokojeně z fajfky. „Když

    se člověk jenom mydlí a meje, může se prej krávě zapálit

    vnitřek – to povídal.“

    Vyšetřil jsem krávu. Každý veterinář zná to napětí

    chvíle, kdy poprvé vloží do krávy paži. V několika vteřinách

    budu vědět, jestli si za patnáct minut sako znovu

    obleču, nebo jestli mě čekají dlouhé a namáhavé hodiny

    těžké práce.

    Tentokrát mi štěstí nepřálo. Byl to moc ošklivý porod.

    Obrácená hlava a vůbec žádný prostor. Vypadalo to spíš

    na špatně vyvinutou jalovici než na krávu, která se měla

    telit už podruhé. A byla suchá jako troud – plodová voda jí

    musela odejít už před několika hodinami. Pásla se na horních

    pastvinách a přišlo to na ni o týden dřív, proto ji museli

    dopravit do téhle napůl spadlé stodoly. V každém případě

    potrvá pěkně dlouho, než zase uvidím svoji postel.

    „Tak copak ste našel, mladíku?“ Strýčkův pronikavý

    hlas rozetnul ticho. „Je to vobrácená hlava, že jo? To

    vám nedá žádnou velkou práci. Viděl jsem, jak to s nima

    dělá pan Broomfield – úplně to tele votočí a vyndá ho

    zadníma nohama napřed.“

    Tenhle nesmysl jsem už slyšel. Krátká doba mé praxe

    mě poučila, že všichni hospodáři jsou odborníci na dobytek

    svých sousedů nebo vůbec jiných hospodářů. Kdykoli

    nastaly obtíže u jejich vlastních zvířat, spěchali

    zavolat veterináře, ale co se týkalo sousedova dobytka,

    bývali suverénně sebejistí, vševědoucí a překypovali užitečnými

    radami. A další jev, který jsem vypozoroval: jejich

    rady se obvykle setkávaly s větším respektem než

    názor veterináře. Jako například teď. Strýček byl zřejmě

    uznáván jako mudřec a Dinsdalovi naslouchali s úctou

    všemu, co říkal.

    „Taky se to dá udělat tak,“ pokračoval strýček, „že se

    sežene pár silnejch chlapů s provazama a vytáhnout to se

    všim všudy, i s tou hlavou vzadu.“

    Protápával jsem se kupředu a zalapal po dechu. „Obávám

    se, že je úplně nemožné otočit tele v tak malém prostoru,

    a kdyby se vytáhlo bez obrácení hlavy, určitě by

    roztrhlo pánev matky.“

    Dinsdalovi přimhouřili oči. Jasně si mysleli, že tváří

    v tvář převaze strýčkových vědomostí kličkuji a vytáčím

    se.

    A teď, po dvou hodinách, byla porážka přímo za dveřmi.

    Byl jsem skoro umlácený. Převaloval jsem se a plazil

    jsem se po hnusných balvanech, Dinsdalovi mě pozorovali

    se zachmuřeným mlčením a příval strýčkových komentářů

    neutuchal. Strýček, jehož zdravě růžová tvář

    svítila potěšením a jehož malá očička jiskřila, už léta letoucí

    nezažil takovou noc plnou štěstí. Stokrát se mu vyplatilo,

    že se trmácel do kopce. Na vitalitě mu to neubralo

    a každou vteřinku doslova vychutnával.

    Když jsem tam tak ležel s očima zavřenýma, obličej

    ztuhlý špínou, ústa otevřená, uchopil strýček fajfku do

    ruky a vyklonil se ze své otýpky slámy: „Tak už ste to asi

    prošvih!“ pravil s hlubokým zadostiučiněním. „Eště sem

    neviděl, že by to prošvih pan Broomfield, ale ten má samosebou

    velký zkušenosti. A taky k tomu má sílu, vopravdickou

    sílu. To je člověk, kerýho neutaháte.“

    Zalila mě vlna vzteku jako doušek silné kořalky. Namístě

    by samozřejmě bylo, abych vstal, vychrstl kbelík

    krvavé vody strýčkovi na hlavu, seběhl dolů z kopce a odjel.

    Odjel pryč odtud, pryč z Yorkshiru, pryč od strýčka,

    od Dinsdalů, pryč od téhle krávy.

    Místo toho jsem zaťal zuby, napnul nohy, zatlačil

    vším, co jsem měl, a se vzrušenou nedůvěrou jsem ucítil,

    že má smyčka přejela přes drobné řezáčky do tlamy telátka.

    Šeptal jsem si modlitbičku, opatrně jsem levou rukou

    zatáhl za tenký provázek a cítil jsem, jak se uzel na

    smyčce utáhl. Chytil jsem spodní čelist.

    Konečně jsem mohl začít něco dělat. „Teď podržte

    tenhle provaz, pane Dinsdale, a mírně za něj táhněte. Já

    budu telátko otáčet, a když budete současně táhnout, měla

    by se hlava obrátit.“

  • Autor: Herriot, James
    Překladatel: Marxová, Eva
    Název: Zvěrolékař na blatech
    Původní název: If Only They Could Talk
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-446-2
    Vazba: vázaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 216
    Vydání: 3.
    Datum vydání: 5. 2. 2014
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.