Žánry
Autoři
Série
Zelený mozek
od Klasický Herbertův román opět dokazuje jeho mimořádnou schopnost nenechat děj jen tak plynout, ale domýšlet důsledky událostí a učiněných rozhodnutí. Přelidněný svět usilovně hledá nové životní prostory a proto jsou divoká území zbavována nenasytného hmyzu, který je činí neobyvatelnými. Jedním z nich je i Mato Grosso, které Joao Martinho se svými kolegy čistí chemickými i fyzikálními prostředky. Avšak hmyz se nějak vrací zpět přes neproniknutelné vibrační bariéry. A z džungle se šíří fámy o obrovských hmyzích exemplářích a lidech s hmyzíma očima.
1
Vypadal skoro úplně jako bastard indiána kmene
Guaraní a farmářské dcerky z nějakého Zapadákova,
dívky z pustin sertăo, která chtěla zapomenout
na zotročení systémem encomendero1 „lízáním železa“
– jak se říkalo milování skrz mříže brány.
Na pohled byl téměř dokonalý, až na to, jak se zapomněl,
když procházel jednou z pasek hluboko
v džungli.
Jeho kůže se v tu chvíli snažila přizpůsobit zeleni,
splynout s listy a plazivými rostlinami kolem. Propůjčila
mu přízračný vzhled, jako by džunglí kráčel
jen oděv: košile barvy šedivého bláta a otrhané kalhoty,
nezbytný roztřepený slamák a sandály ze surové
hovězí kůže, podražené kusy gumy z ojetých
pneumatik.
Podobná selhání však řídla, čím dál postupoval od
pramenů řeky Paraná, pustin sertăo v brazilském státě
Goyaz. Muži s nakrátko střiženou ofinou černých
vlasů a zářivýma tmavýma očima jako on tu byli
běžní.
Než se dostal do krajiny bandeirantes, naučil se ten
chameleonský efekt zvládat téměř dokonale.
Nyní už se vynořil z bujného porostu džungle na
prašné stezky, které oddělovaly pozemky jednotlivých
farem, vybudovaných v rámci Plánu přesídlení. Svým
specifickým způsobem vnímal, že se blíží k jednomu
z kontrolních stanovišť, které ovládali bandeirantes,
a téměř lidským gestem hmátl prsty po cédula de
graicias al sacar, dokladu o bělošské krvi, který měl
bezpečně zastrčený pod košilí. Tu a tam, když kolem
nikdo nebyl, si nahlas cvičil jméno, které mu vybrali.
„Antonio Raposo Tavares.“
Vycházelo to z něj trochu ostře, maličko drsně, ale
věděl, že to projde. Už mu to ostatně prošlo. Indiáni
z Goyazu byli známi svou zvláštní modulací řeči. Tvrdili
to i lidé z farmy, kteří mu předchozí noc dali střechu
nad hlavou a jídlo.
Když už se ho začali vyptávat moc dotěrně, přidřepl
si na jejich prahu a zahrál na qenu, flétnu andských indiánů,
kterou si nesl v koženém vaku na rameni. To
gesto s flétnou bylo místním symbolem. Jakmile si indián
kmene Guaraní přiloží k ústům flétnu a dá se do
hraní, znamená to, že řeči jsou u konce.
Venkované pokrčili rameny a stáhli se.
Plahočivé putování na složitě a opatrně ovládaných
propojených nohách ho přivedlo do zalidněné oblasti.
Viděl před sebou červenohnědé střechy a bílý křišťálový
třpyt výškové budovy bandeirantes s přistávajícími
a startujícími aerovozy. Scéna měla zvláštní atmosféru,
připomínala hemžení v mraveništi.
Přistihl se, jak ho na okamžik přemohly pudy, ale
věděl, že je musí ovládnout. Mohly by mu zkazit nadcházející
těžkou zkoušku. Sešel z prašné stezky, uklidil
se z cesty kolemjdoucím a zkontroloval systém, který
spojoval jeho mentální identitu. Výsledná myšlenka
pronikla až do nejmenších koncových součástí jeho
osobnosti: Jsme zelení otroci, sloužící většímu celku.
Pokračoval v cestě ke kontrolnímu stanovišti bandeirantes.
Ta jednotná myšlenka mu propůjčila podřízený
výraz, který posloužil jako štít proti pohledům
lidí, vlekoucích se kolem. Jeho druh znal mnoho lidských
způsobů jednání. Brzy se naučil, že podřízenost
napomáhá utajení.
Prašná stezka se záhy změnila na dvouproudou
dlážděnou silnici s pěšinami ve škarpách na obou
stranách. Vinula se podél čtyřpatrové dálnice, určené
pro komerční dopravu, kde byly vydlážděny i cesty
pro pěší. Pozemních automobilů i aerovozů teď bylo
víc a vzrostl i pěší provoz.
Dosud se vyhýbal pozornosti, která mu mohla být
nebezpečná. Občasné narážky a tichá zahihňání od
místních obyvatel mohl klidně ignorovat. Dával si ale
pozor na zkoumavé pohledy. Ty by ho ohrozit mohly,
žádné však nezaznamenal.
Kryla ho jeho podřízenost.
Slunce postupovalo k dopoledni a zem začínal tížit
denní žár, z hlíny vedle stezky se zvedal vlhký skleníkový
pach a mísil se s pachem lidského potu. Páchlo
to nakysle, až všechny jeho součásti zatoužily po sladce
známých vůních odlehlé krajiny. A pachy nížin
v sobě nesly další tón, který prostupoval jeho bytost
neslyšitelným stísněným hučením. Stoupala tu koncentrace
jedů proti hmyzu.
Teď měl lidi všude kolem sebe, byli blízko, tlačili
se, postupovali pomaleji a pomaleji, jak se blížili ke
zúženému místu s kontrolním stanovištěm.
Postup se zastavil.
Pár šouravých kroků a zastávka, zašourání a zastávka…
Měl před sebou nevyhnutelnou kritickou zkoušku.
Čekal s téměř indiánsky stoickou trpělivostí. Dýchal
teď víc zhluboka, aby vyvážil žár. Přizpůsobil se li-
dem kolem sebe, trpícím rostoucí teplotou, aby splynul
s okolím. Andští indiáni tady v nížinách nedýchají
zhluboka.
Zašourání a zastávka.
Zašourání a zastávka.
Teď už viděl stanoviště kontroly.
V kryté cihlové chodbě, vedoucí do města, stáli ve
dvou řadách nesmlouvaví bandeirantes v utěsněných
bílých pláštích s plastovými helmami, v rukavicích
a botách. Viděl, jak se do ulice za tou chodbou horce
opírá sluneční žár, lidé se jí hnali dál, jakmile zdolali
koridor.
Při pohledu na tu volnou oblast za chodbou projela
všemi jeho částmi bolestná touha. Instinktivní reakci
okamžitě následovala výstraha a potlačení.
Tady nelze připustit žádné rozptylování. Každý jeho
prvek musí být ve stavu pohotovosti, aby snesl
bolest.
Zašourání a… padl do rukou prvního bandeirante,
mohutného světlovlasého chlapíka s růžovou kůží
a modrýma očima.
„Postupujte dál! Hněte se!“ pobídl ho ten chlapík.
Ruka v rukavici ho postrčila ke dvěma bandeirantes,
stojícím napravo od řady.
„Jméno?“ To řekl jakýsi hlas za ním.
„Antonio Raposo Tavares,“ zachraptěl.
„Oblast?“
„Goyaz.“
„Toho si pořádně podejte,“ zavolal ten světlovlasý
obr. „Jistě bude hluboko z vnitrozemí.“
Teď se ho chopili ti dva bandeirantes, jeden mu nacpal
na tvář dýchací masku, druhý přes něj hodil plastový
pytel. Z pytle se táhla hadice za zvukem mašinérie
kdesi v ulici za koridorem.
„Dvojitou dávku!“ zavolal jeden bandeirante.
Pytel kolem něj se nafoukl modrým plynem. Prudce
a namáhavě se nadechl skrz masku, překvapen tím,
jak všechny součásti jednomyslně zatoužily po nejedovatém
vzduchu.
Agónie!
Plyn zaplavil mnohočetné spoje jeho bytosti pichlavou
bolestí.
Nesmíme polevit, pomyslel si. Držme se. Musíme
vydržet!
Ale byla to vražedná bolest, smrtící. Spoje začínaly
ochabovat.
„Tenhle je v pořádku,“ zavolal ten člověk u pytle.
Vak byl stažen, dýchací maska odstraněna. Ruce ho
popostrčily chodbou za sluncem.
„Pohněte se! Nezdržujte frontu.“
Všude na něm ulpěl pach jedovatého plynu. Byl to
nový druh – nějaký stimulant. Na tento jed ho nepřipravili.
Byl přichystán na radianty a sonické jedy a staré
chemikálie… ale na tohle ne.
Vyšel z koridoru na ulici, opřel se do něj sluneční
žár. Zabočil doleva doleva uličkou lemovanou stánky
s ovocem. Prodavači se tam dohadovali se zákazníky,
nebo jen postávali, tuční a ostražití, za svým vystaveným
zbožím.
V té vypjaté situaci ovoce vábilo některé jeho součásti
jako příslib útočiště, ale sjednocený celek věděl,
jak marná je ta myšlenka. Potlačil to lákadlo, prošinul
se kolem, jak nejrychleji si troufl, vyhýbal se zákazníkům,
chumlům čumilů.
„Nechcete koupit čerstvé pomeranče?“
Mastná tmavá ruka mu vrazila před oči dva plody.
„Čerstvé pomeranče ze Zelené zóny. Ani veš se
k nim nepřiblížila.“
Vyhnul se té ruce, ale nechybělo moc a vůně pomerančů
ho přemohla.
Teď už nechal stánky za sebou, zahnul za roh do úzké
postranní uličky. Další roh a v dálce po levé straně
uviděl lákavou zeleň v otevřené krajině, volný prostor
za městem. …………………………………..
Autor: | Herbert, Frank |
Překladatel: | Chodilová, Dana |
Název: | Zelený mozek |
Původní název: | The Green Brain |
Žánr: | | Rozebráno - již nebude skladem |
ISBN: | 978-80-7384-347-2 |
Vazba: | vázaná |
Formát: | 120.00 x 195.00 mm |
Počet stran: | 200 |
Vydání: | 1. |
Datum vydání: | 20.10.2010 |