Zelený mozek

1

Vypadal skoro úplně jako bastard indiána kmene

Guaraní a farmářské dcerky z nějakého Zapadákova,

dívky z pustin sertăo, která chtěla zapomenout

na zotročení systémem encomendero1 „lízáním železa“

– jak se říkalo milování skrz mříže brány.

Na pohled byl téměř dokonalý, až na to, jak se zapomněl,

když procházel jednou z pasek hluboko

v džungli.

Jeho kůže se v tu chvíli snažila přizpůsobit zeleni,

splynout s listy a plazivými rostlinami kolem. Propůjčila

mu přízračný vzhled, jako by džunglí kráčel

jen oděv: košile barvy šedivého bláta a otrhané kalhoty,

nezbytný roztřepený slamák a sandály ze surové

hovězí kůže, podražené kusy gumy z ojetých

pneumatik.

Podobná selhání však řídla, čím dál postupoval od

pramenů řeky Paraná, pustin sertăo v brazilském státě

Goyaz. Muži s nakrátko střiženou ofinou černých

vlasů a zářivýma tmavýma očima jako on tu byli

běžní.

Než se dostal do krajiny bandeirantes, naučil se ten

chameleonský efekt zvládat téměř dokonale.

Nyní už se vynořil z bujného porostu džungle na

prašné stezky, které oddělovaly pozemky jednotlivých

farem, vybudovaných v rámci Plánu přesídlení. Svým

specifickým způsobem vnímal, že se blíží k jednomu

z kontrolních stanovišť, které ovládali bandeirantes,

a téměř lidským gestem hmátl prsty po cédula de

graicias al sacar, dokladu o bělošské krvi, který měl

bezpečně zastrčený pod košilí. Tu a tam, když kolem

nikdo nebyl, si nahlas cvičil jméno, které mu vybrali.

„Antonio Raposo Tavares.“

Vycházelo to z něj trochu ostře, maličko drsně, ale

věděl, že to projde. Už mu to ostatně prošlo. Indiáni

z Goyazu byli známi svou zvláštní modulací řeči. Tvrdili

to i lidé z farmy, kteří mu předchozí noc dali střechu

nad hlavou a jídlo.

Když už se ho začali vyptávat moc dotěrně, přidřepl

si na jejich prahu a zahrál na qenu, flétnu andských indiánů,

kterou si nesl v koženém vaku na rameni. To

gesto s flétnou bylo místním symbolem. Jakmile si indián

kmene Guaraní přiloží k ústům flétnu a dá se do

hraní, znamená to, že řeči jsou u konce.

Venkované pokrčili rameny a stáhli se.

Plahočivé putování na složitě a opatrně ovládaných

propojených nohách ho přivedlo do zalidněné oblasti.

Viděl před sebou červenohnědé střechy a bílý křišťálový

třpyt výškové budovy bandeirantes s přistávajícími

a startujícími aerovozy. Scéna měla zvláštní atmosféru,

připomínala hemžení v mraveništi.

Přistihl se, jak ho na okamžik přemohly pudy, ale

věděl, že je musí ovládnout. Mohly by mu zkazit nadcházející

těžkou zkoušku. Sešel z prašné stezky, uklidil

se z cesty kolemjdoucím a zkontroloval systém, který

spojoval jeho mentální identitu. Výsledná myšlenka

pronikla až do nejmenších koncových součástí jeho

osobnosti: Jsme zelení otroci, sloužící většímu celku.

Pokračoval v cestě ke kontrolnímu stanovišti bandeirantes.

Ta jednotná myšlenka mu propůjčila podřízený

výraz, který posloužil jako štít proti pohledům

lidí, vlekoucích se kolem. Jeho druh znal mnoho lidských

způsobů jednání. Brzy se naučil, že podřízenost

napomáhá utajení.

Prašná stezka se záhy změnila na dvouproudou

dlážděnou silnici s pěšinami ve škarpách na obou

stranách. Vinula se podél čtyřpatrové dálnice, určené

pro komerční dopravu, kde byly vydlážděny i cesty

pro pěší. Pozemních automobilů i aerovozů teď bylo

víc a vzrostl i pěší provoz.

Dosud se vyhýbal pozornosti, která mu mohla být

nebezpečná. Občasné narážky a tichá zahihňání od

místních obyvatel mohl klidně ignorovat. Dával si ale

pozor na zkoumavé pohledy. Ty by ho ohrozit mohly,

žádné však nezaznamenal.

Kryla ho jeho podřízenost.

Slunce postupovalo k dopoledni a zem začínal tížit

denní žár, z hlíny vedle stezky se zvedal vlhký skleníkový

pach a mísil se s pachem lidského potu. Páchlo

to nakysle, až všechny jeho součásti zatoužily po sladce

známých vůních odlehlé krajiny. A pachy nížin

v sobě nesly další tón, který prostupoval jeho bytost

neslyšitelným stísněným hučením. Stoupala tu koncentrace

jedů proti hmyzu.

Teď měl lidi všude kolem sebe, byli blízko, tlačili

se, postupovali pomaleji a pomaleji, jak se blížili ke

zúženému místu s kontrolním stanovištěm.

Postup se zastavil.

Pár šouravých kroků a zastávka, zašourání a zastávka…

Měl před sebou nevyhnutelnou kritickou zkoušku.

Čekal s téměř indiánsky stoickou trpělivostí. Dýchal

teď víc zhluboka, aby vyvážil žár. Přizpůsobil se li-

dem kolem sebe, trpícím rostoucí teplotou, aby splynul

s okolím. Andští indiáni tady v nížinách nedýchají

zhluboka.

Zašourání a zastávka.

Zašourání a zastávka.

Teď už viděl stanoviště kontroly.

V kryté cihlové chodbě, vedoucí do města, stáli ve

dvou řadách nesmlouvaví bandeirantes v utěsněných

bílých pláštích s plastovými helmami, v rukavicích

a botách. Viděl, jak se do ulice za tou chodbou horce

opírá sluneční žár, lidé se jí hnali dál, jakmile zdolali

koridor.

Při pohledu na tu volnou oblast za chodbou projela

všemi jeho částmi bolestná touha. Instinktivní reakci

okamžitě následovala výstraha a potlačení.

Tady nelze připustit žádné rozptylování. Každý jeho

prvek musí být ve stavu pohotovosti, aby snesl

bolest.

Zašourání a… padl do rukou prvního bandeirante,

mohutného světlovlasého chlapíka s růžovou kůží

a modrýma očima.

„Postupujte dál! Hněte se!“ pobídl ho ten chlapík.

Ruka v rukavici ho postrčila ke dvěma bandeirantes,

stojícím napravo od řady.

„Jméno?“ To řekl jakýsi hlas za ním.

„Antonio Raposo Tavares,“ zachraptěl.

„Oblast?“

„Goyaz.“

„Toho si pořádně podejte,“ zavolal ten světlovlasý

obr. „Jistě bude hluboko z vnitrozemí.“

Teď se ho chopili ti dva bandeirantes, jeden mu nacpal

na tvář dýchací masku, druhý přes něj hodil plastový

pytel. Z pytle se táhla hadice za zvukem mašinérie

kdesi v ulici za koridorem.

„Dvojitou dávku!“ zavolal jeden bandeirante.

Pytel kolem něj se nafoukl modrým plynem. Prudce

a namáhavě se nadechl skrz masku, překvapen tím,

jak všechny součásti jednomyslně zatoužily po nejedovatém

vzduchu.

Agónie!

Plyn zaplavil mnohočetné spoje jeho bytosti pichlavou

bolestí.

Nesmíme polevit, pomyslel si. Držme se. Musíme

vydržet!

Ale byla to vražedná bolest, smrtící. Spoje začínaly

ochabovat.

„Tenhle je v pořádku,“ zavolal ten člověk u pytle.

Vak byl stažen, dýchací maska odstraněna. Ruce ho

popostrčily chodbou za sluncem.

„Pohněte se! Nezdržujte frontu.“

Všude na něm ulpěl pach jedovatého plynu. Byl to

nový druh – nějaký stimulant. Na tento jed ho nepřipravili.

Byl přichystán na radianty a sonické jedy a staré

chemikálie… ale na tohle ne.

Vyšel z koridoru na ulici, opřel se do něj sluneční

žár. Zabočil doleva doleva uličkou lemovanou stánky

s ovocem. Prodavači se tam dohadovali se zákazníky,

nebo jen postávali, tuční a ostražití, za svým vystaveným

zbožím.

V té vypjaté situaci ovoce vábilo některé jeho součásti

jako příslib útočiště, ale sjednocený celek věděl,

jak marná je ta myšlenka. Potlačil to lákadlo, prošinul

se kolem, jak nejrychleji si troufl, vyhýbal se zákazníkům,

chumlům čumilů.

„Nechcete koupit čerstvé pomeranče?“

Mastná tmavá ruka mu vrazila před oči dva plody.

„Čerstvé pomeranče ze Zelené zóny. Ani veš se

k nim nepřiblížila.“

Vyhnul se té ruce, ale nechybělo moc a vůně pomerančů

ho přemohla.

Teď už nechal stánky za sebou, zahnul za roh do úzké

postranní uličky. Další roh a v dálce po levé straně

uviděl lákavou zeleň v otevřené krajině, volný prostor

za městem. …………………………………..