Autoři

Série

Vláda pekel

od
Hassel, Sven
  • Druhá světová válka se chýlí ke konci, německá vojska se musela z ruských plání stáhnout do Polska. Jejich velení vidí, že celkové porážce nelze zabránit, že ani rozkaz bojovat do posledního muže postupující ruskou armádu nezastaví. A tak se zoufalá armáda mstí vražděním a vypalováním celých měst. Kárné tankové oddíly jsou převeleny z tábora, kde jsou vězni z celého Německa přecvičováni na vojáky, do válečné vřavy Polska. Při jedné z akcí Dědkův oddíl zůstává odříznut a teprve po mnoha bitkách a útrapách se dostává za své linie, aby ustoupil do Varšavy. Zde je svědkem těch nejstrašnějších masakrů civilního obyvatelstva, které ukončí až německá kapitulace.

  • Žádný z mužů páté roty nijak netoužil stát se dozorcem

    v Sennelageru. Jenže co záleží na tom, co by si nějaký

    voják přál nebo nepřál? Voják je stroj. Není tu pro nic jiného,

    než aby vykonával rozkazy. Stačí, aby jednou jedenkrát

    škobrtl a bez prodlení je převelen k nechvalně

    známému kárnému praporu s číslem 999, který slouží jako

    všeobecné odkladiště veškerých provinilců.

    Příkladů je bezpočet. Vezměme si třeba tankového velitele,

    jenž odmítl uposlechnout rozkazu a vypálit vesnici

    i se všemi jejími obyvateli – vojenský soud, odebrání

    hodnosti, Germersheim, 999… Události následovaly

    v tomto pořadí stejně rychle jako nevyhnutelně.

    Nebo jinde, vezměme si SS obersturmführera, který se

    otevřeně postavil proti svému převelení k bezpečnostním

    složkám – vojenský soud, odebrání hodnosti, Torgau,

    999…

    Všechny případy v sobě nesou tutéž děsivou monotónnost.

    Jednou zaběhlá šablona už se nedala změnit,

    ačkoli po čase začaly řady kárných praporů houstnout

    nejen neukázněnými vojáky, ale také rozličnými kriminálníky.

    Oddíl I, paragraf 1 Německého vojenského řádu praví:

    „Vojenská služba je služba čestná…“

    A paragraf 13 dále: „Žádná osoba, odsouzená k trestu

    odnětí svobody na dobu delší pěti měsíců, není způsobilá

    k vojenské službě, a je proto automaticky vyloučena

    ze služeb u armádních sil pozemních, námořních

    i leteckých…“

    Jenže paragraf 36 k tomu dodává: „Za výjimečných

    okolností lze od paragrafu 13 upustit a muže odsouzené

    k trestu odnětí svobody delšímu pěti měsíců je možno zařadit

    do armády, jedině však pod podmínkou, že budou

    sloužit ve speciálních kárných útvarech. Třídy nejtěžších

    provinilců nechť jsou pak odveleny k útvarům zaměřeným

    na likvidaci min a do pohřebních jednotek; tedy

    k takovým útvarům, které nedisponují žádnými střelnými

    zbraněmi. Po šesti měsících uspokojivých služeb mohou

    být tito muži převeleni k praporu 999 v Sennelageru společně

    s vojáky, kteří se dopustili nějakých přestupků na

    bojovém poli. Poddůstojníci musí v době války strávit

    nejprve minimálně dvanáct měsíců v aktivní službě na

    frontové linii; v době míru pak deset let. Všechny důstojníky

    i poddůstojníky je třeba tvrdě postihovat v každém

    případě, kdy projeví nepřiměřenou shovívavost ke svým

    podřízeným. Každý branec, jenž se prokáže jako schopný

    podrobit se bez námitek tvrdé kázni a je způsobilý

    k vojenské službě, může být z kárného útvaru převelen

    k obyčejnému armádnímu pluku a má nárok na jakékoli

    běžné povýšení. Před schválením takového převelení je

    nicméně třeba, aby daný muž byl nejméně při čtyřech

    různých příležitostech navržen za své zásluhy na bojovém

    poli na udělení vyznamenání.“

    Číslo 999 (nebo tři devítky, jak se také říkalo) byl vlastně

    vtip. Nebo to alespoň bylo jako vtip míněno. Je však třeba

    přiznat, že nejvyšší velení na tom zprvu nic humorného

    neshledávalo, protože čísla přes devět set byla odjakživa

    rezervována pro speciální bojové pluky. Teprve pak jim někdo

    laskavě vysvětlil, že tři devítky jsou telefonní číslo

    Scotland Yardu v Londýně. A co mohlo přijít nacistickému

    mozku trefnější a zábavnější než opatřit tímtéž číslem pra-

    por sestávající ze samých kriminálníků? Nejvyššímu velení

    probleskl tváří nepatrný byrokratický úsměšek a povýšeně

    přikývlo na souhlas. Ať je tím číslem tedy devět-devět-devět;

    a aby se povedený žert ještě vylepšil, proč před ty tři

    devítky nevložit navíc velké V přeškrtnuté silnou červenou

    linkou? Ve významu: Vyřazení. Odrovnaní. Neschopní…

    Což se pochopitelně dalo vztáhnout jak na Scotland Yard,

    tak na prapor samotný. V tom byl právě ten vtip. Ať tak či

    onak, člověk se z toho mohl skutečně potrhat smíchy. Protože

    po pravdě řečeno, ty bastardy, kteří u praporu 999

    sloužili, byste sotva nazvali horními deseti tisíci. Zloději,

    hrdlořezové i drobní kriminálníci; zrádci, podvodníci

    a náboženští maniaci; to nejspodnější bahno společnosti,

    vhodné jedině k odsouzení na smrt.

    Jenže my, kteří jsme potili krev na frontové linii, jsme

    se na to tak nedívali. Nemohli jsme si to dovolit. Ať vévoda

    nebo popelář, světec nebo nejhorší lump, nás spíš

    zajímalo, jestli se s vámi dotyčný v době nouze rozdělí

    o poslední cigáro. K čertu s tím, co dělal člověk dřív:

    nám záleželo jedině na tom, co dělá nyní, právě tady

    a teď. V armádě nemůžete bez druhých přežít. V armádě

    se žije podle hesla ,všichni za jednoho‘, a zákon nezištného

    přátelství dominuje nade vším ostatním.

     

    TÁBOR V SENNELAGERU

     

    ZASTARALÁ lokomotiva pomalu supěla po trati, ve vleku

    řadu skřípajících nákladních vagonů.

    Jakmile začala nečekaně brzdit, všichni cestující, kteří

    tu postávali na nástupišti, k ní překvapeně vzhlédli.

    V jednom z vagonů mohl člověk spatřit skupinku ozbrojených

    dozorců, ověšených takovým arzenálem, že by

    jím dokázali zlikvidovat celý pluk.

    Také my jsme seděli na nástupišti; hráli jsme oko

    s několika francouzskými a britskými válečnými zajatci.

    Porta s jedním skotským seržantem nás ostatní doslova

    zruinovali a Drobeček s Gregorem Martinem se celou

    poslední hodinu drželi ve hře jen na dluh, a to ještě velmi

    pochybný. Seržant byl už vlastníkem čtyř jejich dlužních

    úpisů.

    Zrovna jsme rozdávali karty k další hře, když mezi

    nás svým nevybíravým způsobem vpadl nadporučík

    Löwe, velitel naší roty.

    „Zvedejte se, mládenci! No tak, trochu života do toho

    umírání! Je čas vyrazit!“

    Porta znechuceně odhodil karty.

    „To je vážně skvělý,“ podotkl hořce. „Fakt skvělý, no

    ne? Jakmile se člověk konečně zabere do nějaký trochu

    slušný partičky, hned musí přijít nějakej pitomec, aby ho

    znova nahnal do války. Už je mi z toho všeho vážně na

    blití.“

    Löwe okamžitě zvedl prudkým gestem ruku a namířil

    na Portu prstem.

    „Varuju vás,“ prohlásil. „Ještě jednou si takhle pustíte

    pusu na špacír a…“

    „Pane!“ Porta hbitě vyskočil na nohy a zasalutoval.

    Nikdy si neodpustil mít poslední slovo. Dokázal by uhádat

    snad i samotného führera. „Pane,“ odvětil dychtivě,

    „dovolte mi vás ujistit, že pokud vám zvuk mojeho hlasu

    nějak vadí, bude mi jedině potěšením zůstat v budoucnu

    zticha tak dlouho, dokud mě sám neoslovíte.“

    Löwe na to jen podrážděně mlaskl jazykem, načež nás

    moudře bez jediného slova opustil. Dědek se s bolestným

    hekáním zvedl na nohy a odkopl obrácený kbelík,

    na němž až dosud seděl. Posadil si na hlavu svou čapku

    a připjal opasek s těžkým armádním revolverem

    v pouzdře.

    „Druhá četo, připravit se k odchodu!“

    Neochotně jsme se tedy zvedli i my ostatní. S odporem

    jsme přitom pokukovali po čekající lokomotivě

    s nevábně vyhlížející řadou nákladních vagonů. Proč

    sakra nepřítel nemohl tu ohavnou věc zničit při bombardování?

    Váleční zajatci, kteří se dosud pohodlně rozvalovali

    po zemi, nás provázeli zářivými úsměvy.

    „Vlast vás volá, vojáci!“ Skotský seržant vyndal z úst

    zpola vykouřenou cigaretu a sevřel její filtr mezi palcem

    a ukazovákem. „Nezapomenu na vás,“ ujistil nás. Na

    rozloučenou zamával Drobečkovými dlužními úpisy.

    „Až se vrátíte, s radostí vás tu zas uvítám.“

    „Víš ty co?“ obrátil se na něj bez jakékoli zloby Drobeček.

    „Měli jsme to s váma všema tehdy u Dunkerque

    skoncovat jednou provždy.“

    Seržant přátelsky pokrčil rameny.

    „Neměj strach, kamaráde. Však budete mít ještě

    spoustu příležitostí… Až se dostanu do nebe, hned vám

    tam taky rezervuju místo. Budeme pokračovat ve hře

    tam, kde jsme přestali, platí?“

    „Tak v nebi asi těžko,“ namítl Drobeček. „To se mi

    zdá zatraceně nepravděpodobný!“ Pak ukázal palcem

    přímo k zemi. „Co se mě týče, já mám namířeno tam do-

    lů, brácho! Ty si běž, kam chceš, ale mě ke starýmu svatýmu

    Petrovi a tý jeho bandě podělanejch andělů nikdo

    nedostane!“

    Seržant se na to jen usmál a zastrčil si dlužní úpisy do

    kapsy. Potom vytáhl Železný kříž, který na Drobečkovi

    vyhrál, a začal ho zamyšleně leštit o košili.

    „Jen počkejte, až se sem dostanou amíci! S tímhle

    udělám slušnej kšeft…“

    Pozvedl si Kříž obdivně před oči, plný blažených

    představ, za jakou cenu ho jednou prodá. Američané byli

    svou sháňkou po válečných suvenýrech známí. Všude

    kolem už se živě šmelilo se zakrvavenými obvazy a propocenými

    cáry uniforem. Porta měl podobných děsivých

    památek celou jednu velkou bednu a teď jen vyčkával na

    chvíli, kdy budou ceny na trhu nejatraktivnější. Bylo to

    sice nechutné handlování, ale přinejmenším předznamenávalo

    začátek konce války.

    Lokomotiva sebou naposled trhla, aby ještě o kus

    popojela, ale proud otevřených vagonů se se skřípotem

    hned zase zastavil a my se rozmrzele a naštvaně sunuli

    v dešti po nástupišti. Pršelo bez přestání už čtyři dny,

    takže jsme se s tím za tu dobu stačili nadobro smířit.

    Jen jsme si vyhrnuli límce kabátů, vrazili si ruce do kapes

    a s nahrbenými rameny zůstali stát ve vlhkém tichu.

    Nedávno jsme vyfasovali nové uniformy, z nichž

    se dosud šířil odpuzující zápach naftalínu. Za pěkného

    počasí by nás bylo cítit na kilometr daleko a v uzavřených

    ubikacích jsme se málem zadusili. Naštěstí onen

    zápach odpuzoval stejně jako nás i vši, takže od nás

    houfně dezertovaly k nic netušícím válečným zajatcům.

    Byli jsme tedy alespoň ušetřeni námahy neustále

    vyndavat ruku z kapsy, abychom se poškrábali na rozličných

    částech těla………………………………………….

  • Autor: Hassel, Sven
    Překladatel: Petrů, David
    Název: Vláda pekel
    Původní název: Reign of Hell
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-390-8
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 304
    Vydání: 2.
    Datum vydání: 27.4.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.