Autoři

Série

Buďte o krok napřed!

Krvavá cesta na smrt

od
Hassel, Sven
  • V roce 1944 hrdinové románu již vidí, že válku, do níž je nahnali, nevyhrají. Zbývá jim jen pokusit se nijak přežít. V drsných podmínkách Balkánu, kde kromi nehostinné přírody usilují o jejich životy i partyzáni. Mezi jejich nepřátele však patří také velitelé, včetni nejvyššího, šíleného Adolfa Hitlera, jeho přisluhovači v uniformách SS či pláštích gestapa, ale často i muži v týchž polních blůzách, s nimiž se večer bratřili v alkoholickém opojení. Muži z Didkovy čety se naučili spoléhat jen na svůj samopal, bajonet a instinkt zabijáka. A tak chlast, cigarety, kus žvance, ten nejšpinavijší sex - to jsou touhy, které jim zbyly.

  • OBSAH

    1. Kaktusový les .................................................... 13

    2. Blechy ................................................................ 84

    3. Eskorta .............................................................. 116

    4. Čaj Darjeeling .................................................... 201

    5. Démonovy výšiny .............................................. 247

    6. Komisař .............................................................. 304                                      

    7. Byla to vražda? .................................................. 365

     

     

    POKUD NEBUDU VELMI OPATRNÝ, TAK TEN ZATRACENÝ

    HIMMLER BRZY DOSTANE VŠECHNY MÉ PŘÁTELE DO

    KONCENTRAČNÍCH TÁBORŮ.

    Göring generálu polnímu maršálu Milchovi,

    22. září 1943.

     

    Zpívaje vysokým hlasem opustil torpédometčík Claus

    Pohl bordel „U otřásající se postele“ v Pírgosu. Zdáli

    ještě slyšel hluk volné zábavy, jak si ji prožívala skupina

    německých námořníků a italských horských myslivců.

    Claus Pohl se nespokojeně šklebil a uvažoval o tom,

    že si uleví za pomoci vlastní ruky, vše ale změnil pohled

    na krásnou dívku, jíž si všiml již dříve v průběhu

    večera.

    „Hej, liebling!“ zavolal; jeho hlas se rozlehl v klidu

    noční ulice. „Počkej na námořníka! Opouštět konvoj

    může být nebezpečné!“ Strčil si prsty do pusy a pískl tak

    pronikavě, že vyplašil kočky v okolí.

    Dívka se otočila a provokativně usmála.

    Claus zrychlil chůzi. Bordel ho zklamal. Bylo tam více

    zákazníků, než štětky mohly zvládnout. Znovu hvízdl

    a plně se soustředil na dívku, takže si nevšiml mužských

    postav, jež se po stranách ulice pohybovaly stejným směrem

    jako on.

    Dívka zabočila do malé aleje. Když sem dorazil

    i Claus, zdálo se, že se rozplynula ve tmě.

    Náhle ho obklopila čtveřice mužů.

    „Co to má, do čerta, znamenat!“ houkl a sáhl po své

    P-38.

    Kolem krku se mu omotala zezadu vržená smyčka. Zapotácel

    se, klesl na kolena, ruce sebou divoce mrskly.

    Kulatá námořnická čepice se odvalila dolů ulicí jako

    utržené kolo od vozu. Do rozkroku ho nakopla čísi bota

    a na zátylek dopadla pažba pistole.

    Následujícího dne nalezli Clause Pohla řečtí civilisté,

    kteří okamžitě uvědomili policii. Nahé tělo leželo v příkopu

    u cesty, jenom několik metrů od německého velitelství.

    Identifikace se ukázala jako velmi obtížná a totožnost

    se podařilo odhalit až poté, když flotila oznámila,

    že Claus Pohl zmizel.

    Případem se policie dále zabývala jenom v rámci ne

    příliš významného rutinního pátrání. Nahá německá těla

    se v příkopech podél řeckých cest nacházela každý den.

    O dvě hodiny později byla veřejně v rámci represí

    oběšena tři řecká rukojmí.

     

    KAKTUSOVÝ LES

     

    ČETA se zastavila před mrtvolami, groteskně nafouklými

    v pálícím slunci. Poručíkovo tělo leželo rozhozené na

    kamenné zídce. Měl vytržený jazyk a místo úst jenom

    obrovský koláč zaschlé krve.

    „To muselo bolet jako čert,“ soucitně mlaskl Porta,

    obrácený směrem k mrtvému důstojníkovi.

    „Kdyby to přežil, byl by z něj pořádně tichej chlap,“

    řekl Buffalo a olízl si sluncem okoralé rty.

    „Tam nahoře, v tom zkurveným ovocným sadu, je po

    několika přivázali k vyvrácenejm stromům a ty pak shodili

    dolů. Docela dobrej nápad, ne?“ řekl Drobeček

    a plácl po mouchách na rukávu řecké uniformy.

    „Uřízneme jim ty jejich zasrané čuráky,“ slíbil Skull

    a vytáhl ze své výsadkářské boty nůž.

    „S vámi podělanci,“ ušklíbl se Porta, „je jeden velký

    problém. Ještě pořád jste neviděli dost mrtvých.“

    „Ty zkurvený partyzáni maj taky právo na trochu tý

    zábavy,“ zamyslel se Drobeček. „My skopčáci jsme prostě

    měli zůstat doma, že?“

    Porta se podíval mezi pootevřené ztuhlé rty mrtvého

    stabszahlmeistera1). Potom se na slunci zaleskly jeho

    kleště a Porta byl rázem o dva zlaté zuby bohatší. Drobeček

    zase získal plné cigaretové pouzdro. S výrazem

    zbohatlického ředitele si zapálil tlustý brazilský doutník

    a svalil se do stínu převráceného kübelu2), když předtím

    odsunul na stranu zakrvácené tělo řidiče.

    „Takové mrtvoly,“ řekl Porta, „můžou být za války

    moc užitečné. Lákají totiž mouchy, a ty pak dají pokoj

    nám.“

    „Příliš mnoho much,“ překvapeně řekl Gregor, když

    se ohromný bzučící roj zvedl nad hlavu mrtvého řidiče.

    Porta otevřel plechovku tuňáka a začal si bajonetem

    házet do úst její obsah. „Pro vás je tuňáka škoda!“ prohlásil

    nad konzervou.

     

    Za dlouhou budovou jsme našli deset blitzmädel3). Byly

    mrtvé a ležely v úhledně vyrovnané řadě. Nemohly být

    po smrti déle než jeden či dva dny. Vzduch ještě příliš

    nepáchl a ptáci stihli vyklovat oči jenom dvěma z nich.

    „Stihli se s nima pobavit první,“ řekl smilně Drobeček

    a nadzvedl okraj šedomodré vojenské sukně. „Tahle

    kurvička už teda žádný volánky potřebovat nebude.“

    „Zmlkni, čuně!“ obořil se na něho Dědek. „To s těma

    ubohejma holkama nemůžeš mít kousek soucitu?“

    „Ježíš by nad nima možná zaplakal, já ale o nich vůbec

    nic nevím,“ protestoval Drobeček. „Mám snad ronit

    krvavý slzy nad každou mrtvolou, na kterou narazím za

    celou tuhle zasranou válku? Děláš to ty?“

    „Kdybych byl s těmi partyzány já,“ rozesmál se Buffalo,

    až se celá jeho tlustá postava roztřásla, „šoustal

    bych a šoustal a organizoval bych pro ně opravdovou

    Kraft durch Freude4) několikrát denně. Sex je dobrý pro

    zdraví, říkají ve Státech.“

    Pronikavý křik nás přinutil vyskočit a popadnout

    zbraně. Dolů z kopce klopýtavě běžela žena, za ní se řítil

    malý tlustý chlapík, který mával nad hlavou sekerou. Jako

    blesk se zatřpytil Legionářův maurský nůž, aby se

    vzápětí zabořil do mužova hrudníku. Ten udělal ještě několik

    kroků a pak se svalil jako špalek. K našemu překvapení

    se žena vrhla se slzami na bezvládné tělo a mezi

    vzlyky křičela na Legionáře bulharské kletby.

    „Říká, že jsi hnusný vrah,“ překládal Buffalo, který

    uměl trochu bulharsky. „Zrovna se spolu jenom tak

    bavili, jako to dělají každý den, a ta sekera k tomu

    patřila.“

    „Svatý Alláhu!“ vzdychl Legionář a očistil si maurský

    nůž o mužovu košili. „Kdo to mohl tušit?“

    Prosluněnou vesnicí zarachotily dieselové motory firmy

    Krupp a dolů z vozidel seskákala skupinka vzrušených

    pětistovkařů5).

    „Zničili celý zatracený prapor. My jediní jsme uprchli,“

    křičel šikovatel s tvářemi lesknoucími se potem.

    „Kdo?“ zeptal se naprosto nevzrušeně Dědek.

    „Ti zasraní hajzlové,“ vykřikl šikovatel vztekle. „Náš

    prapor sem dorazil z Heubergu před několika dny a hned

    při prvním nasazení nás přepadli ze zálohy. Držel jsem

    se se svým oddílem vzadu, takže se nám podařilo uniknout.“

    „Jinými slovy zdrhnout,“ ušklíbl se sarkasticky Porta.

    „Náš Adolfek by něco podobného nerad slyšel. Pokud

    by tedy samozřejmě vůbec byl ochoten něco takového

    poslouchat.“

    „Můžeme se k vám připojit?“ zeptal se šikovatel, zcela

    ignoruje pošklebek.

    „Máte zbraně?“ zeptal se příkře Dědek.

    „Jenom pušky s dvaceti náboji na muže,“ odpověděl

    šikovatel. „Prušáci nejsou k pětistovkařům moc štědří.“

    „A co šťávu do tohohle?“ Dědek kývl hlavou směrem

    k dieselovému vozidlu.

    „Ne, můžeme s tím jet už jenom z kopce.“

    „Tak to bude v pořádku,“ zasmál se Porta pohotově.

    Vždyť celý náš slavný německý wehrmacht je zvyklý

    pohybovat se už jenom právě v tomhle směru.“

    „Když chcete, zůstaňte,“ pokrčil rameny Dědek, „pamatujte

    si ale jednu věc: já jsem tady velitel!“

    „Chcete naše vojenské knížky?“ zeptal se mladý pětistovkař

    a nabídl svou.

    „Vytři si s ní ten svůj zadělanej zadek,“ navrhl Drobeček

    předstíraje, jak ji hází do vzduchu.

    „Tady nás pověsí za koule,“ řekl Dědek šikovateli. „Vaše

    kára je nepojízdná, takže abychom začali mašírovat

    a vydali se pěšky přes hory.“

    „Víte kudy?“ zeptal se s kyselým úsměvem šikovatel.

    „Ne!“ Dědek se rozhodl být lakonický.

    „Říká se, že je to tam prdel světa a dva dny cesty, to

    bude dlouhá doba,“ podotkl šikovatel a pohlédl znepokojeně

    na černý masiv hor. „Hadi, škorpioni, obrovští

    mravenci a bůhví co ještě. Kaktusy, které mají v sobě tolik

    jedu, že byste ho nenašel ani u drogisty ve skladě!“

    „Máte snad lepší nápad?“ zeptal se Dědek a utrhl si

    kus žvýkacího tabáku.

    „Ne, půjdu do toho s vámi!“

    „Mají všichni vaši muži zkušenosti z boje?“

    „Jenom pár,“ zasmál se šikovatel unaveně. „Ti zbývající

    jsou podvodníci a zloději. Všichni to jsou takoví

    zmrdové!“

    Dědek si povzdechl a vyprskl proud hnědé tabákové

    močky do studny. Na rameni si posunul řemen samopalu.

    „Řeknete teda těm svým kuliům, že půjdou s kůží na

    trh!“

    „Spíše bych jim měl říct, že jejich kůží potáhnou bubny,

    ne?“ navlhčil si šikovatel rty.

    „Jak se zdá, budeme si rozumět,“ podotkl Dědek

    s úšklebkem.

    „Vypadá to tak,“ zasmál se zhýrale šikovatel.

    „To mám opravdu radost.“……………………………………

  • Autor: Hassel, Sven
    Překladatel: Chodil, Jiří
    Název: Krvavá cesta na smrt
    Původní název: The Bloody Road to Death
    Žánr: | Rozebráno - již nebude skladem
    ISBN: 978-80-7384-453-0
    Vazba: brožovaná
    Formát:120.00 x 195.00 mm
    Počet stran: 384
    Vydání: 3.
    Datum vydání: 21.9.2011
  •  

    Podle zákona o evidenci tržeb je prodávající povinen vystavit kupujícímu účtenku. Zároveň je povinen zaevidovat přijatou tržbu u správce daně online; v případě technického výpadku pak nejpozději do 48 hodin.

    Chci
    být
    IN!
    Získejte vždy ty nejdůležitější novinky na e-mail.